Vánoce 2014

Přípravy :) aneb z jednoho lineckýho uděláme 4 druhy, my se smějeme pod vousy a chudák kapr se už nemrská a babička Růža nám ukazuje, jak se správně taková ryba kuchá

my v tom našem městě máme novej most! to koukáte, to koukáte, co :D :))

V 17 století se pojídali pečení a nadívaní šneci, cejni, lososi a zajídalo se to zlatavýma lívancema, my jsme velmi spokojení s kaprem a salátem. :-)

Kristýnka si nadělila pod stromeček sádru. Říkala: To je dost, žes nás taky vyvezl... :D

účastníci Vánoc 2014

Sekej dobrotu nebo si tě vezme s sebou do ŠPANĚLSKA!

Tenhle pátek jsem jela do školy na kole. Musís se totiž přiznat, že obvykle vyhraje línější varianta s možností delšího spánku – tramvaj. Ale hold byla trochu jiná situace a já jsem na kole jet prostě musela. Trochu jsem zabloudila a přijela jsem dost pozdě. Akorát tak, kdy se do školy dostávají i děti. Už jsem se nepoukoušela se tam větřít dřív. Prostě počkám. Vždycky chodím dřív, takže jsem byla poprvé před školou se všema prckama. Co to má ale znamenat? Proč jsou všichni tak natěšení do školy? Jsem blázen? Pár jedinců dokonce skoro slintalo na hlavní vrata a zkoušeli se tam dostat přednostně. Tak asi to teda je celkem dobrá škola no. Dneska na ně ale nemám vůbec náladu, říkám si sama sobě a pak uvidím červenou pásku přes schodiště. Jéé, možná, že se horní patro opravuje a není výuka. Oh to by bylo geniální! Asi po minutě přibíhá jeden mladej učitel a otevírá s širokým úsměvem dveře. To je takhle vždycky? Jsem trochu jako ve snu. Vypadá to jako nějaký promo video na ideální školu. Rodiče se usmívají, děti se nemohou dočkat a učitele se tváří potutelně tajemně... 

Následuju bandu děcek do druhého patra. Na levo si všimnu, že pár dobrovolníků z řad žáků uklízí nějaký rozsypaný hračky na zemi. Hm, možná nějakej projekt toho mladýho učitele? V našem patře je neuvěřitelnej bordel a všude na zemi jsou poházený „pepernotjes“ – malý sušenky. Co to má znamenat? Všemu tomu nepořádku dodá korunu učitelka, když otevře dvěře do třídy, kde je takovej bordel, že jste to ještě neviděli. Papíry poházený po zemi, židle na sobě, počmáraná tabule, rozházený tužky, pastelky, VŠECHNO! Stojím jako opařená. Děti vlítnou do třídy, posbírají v cuku letu bonbony a sušenky ze ZEMĚ a okamžitě začínají všechno uklízet. Moje opaření pokračuje. Učitelka něco zavelí a oni uklízí třetí kosmickou. Už mi trochu dochází, že to bude nějaká proper HOLANDSKÁ TRADICE. :D

Během 15 minut je všechno na svém místě, velkým koštětem se odklidí papíry na chodbu a děcka si vytahují učebnice. WoW!

Abych to vysvětlila trochu v kontextu. Tady v Holandii mají takovou tradici. Místo Mikuláše chodí Sinterklaas. Kde se ten pán vzal? No, někdo jmenuje Turecko, někdo Španělsko. Tento chlápek s sebou někdy dááávno zjevně přivezl bandu pomocníků (někdo říká otroků) a ty mu pomáhali doručovat dárky dětem. Protože tito pomocníci lezli komínem, jsou černý jako bota. A to dodnes. Vloni začala živá diskuze ohledně rasistického podtextu a některé části Holandska musely místo „ČERNÉHO  PETRA“ – ZWARTE PIET, mít třeba žlutého (Asiatům to asi rasistický nepřipadá :D). ŠKODA, ŽE NENÍ ORANŽOVEJ.. No a každý statný Sinterklaas má několik černých Petrů, kteří mu pomáhají dodnes. Jsou trochu pohrkaný a rádi dělají neplechu. Proto se každý rok, pátek před příchodem Sinterk

laase, „vloupají“ do školy a udělají, co největší BORDEL. Aby nám to ale nebylo líto, že vidíme jenom výsledek, tak oni si s tím dali až takovou práci, že to celé natočili a sestříhali do videa. WOW!

....To byl pátek první...

.....Pátek číslo 2.......

Další pátek je potom úplně extra slavnostní. Každý si vylosuje jméno někoho ze třídy a musí mu donést v tento den dárek. No jo! Jenže to není jen tak, vážení. Neznamená to, že vlítnete do action, koupíte fixy, hodíte je do papírový taštičky a nasadíte prima úsměv. Tento postup můžete uplatnit až do bodu papírový taštičky. Tady každé dítě vyrábí super extra SURPRISE. Tyto informace jsem tedy obdržela taky. Celá navnaděná, jsem se doma crcala s perníkovou chaloupkou, dala jsem dovnitř 2 čokoládová písmena (to je taky tradice, všude po obchodech je k dostání milion čokoládových písmenek) a nějakou maličkost. No co, má to bejt do 5 babek, ne?  Vylosovala jsem si zrovna učitelku. Chalupu si musím celkem pochválit, byla jsem s ní vskutku spokojená. Moje první surprise, nikdo ode mě nemůže očekávat zázraky!

Ráno jsem popadla pod paží chalupu a pádila na tramvaj. Lidi na mě trochu blbě koukali, když jsem v dost narvaný tramvaji vlastním tělem chránila papírovej dům s perníkem. Do školy jsem naštěstí dorazila v dobrej čas. Třída byla již připravena a uprostřed stál obrovský dar. No ale ZABALEN! Jsem to ale pitomec, to mě taky mohlo napadnout, že i to surprise, který skrývá dárek, má být zabalený. No nevadí.

Venku už byla kapela a třídy se šikovaly okolo. Vedle školy mají kanál (no ovšem!) a na tom kanálu na lodi přijel Sinterklaas. Hm, asi ze Španělska! Musím uznat, že kapela celá z černých Petrů hrála neskutečně.

ty jejich překvápka nejsou žádný malý balíčky, někdo si musel do školy vzít i kárku :D! Oni jsou občas trochu blázni! :-)

Pak přišlo na dárky. Další nemilé překvapení bylo, že jsem nevěděla, že mám napsat básničku a tak všichni četli jejich vtipné rýmovačky a já si říkala, že to bude trapas až ONA tam mít nic takovýho nebude, dárek si rozbalovat taky nebude moc, protože jednoduše není zabalenej. :D A ty dárky uvnitř taky ne.. No to jsem zase podcenila. :D

Učitelka to přežila (no ještě aby ne) i když s jistými vráskami a menším tiátrem a já jsem dostala krásnej dárek. Jeden chlapeček mi vyrobil naprosto fenomenální amsterdamskej dům a ještě k tomu (asi nejspíše s rodiči) vymyslel úplně skvělou básničku:

„Dear Lucy,

You are from Tsjechië, I am Dutch,

In Holland we also like chocolat very much,

We even put in on our bread,

It is very sweet, thats is not bad!

I made a canal house from Amsterdam for you,

For your presents: open the roof of the house, please do. 

Bye

Saint Nickolas And Black Pete.“

No není to geniální!!!!! Uvnitř bylo hrozně moc různé čokolády. Od hageslagu přes čokoládové písmenko až po nějakou holandskou nuteluuuu. J

A poznámka na závěr, tady se děti nestraší čertem, ale tím, že si je sebou vezme Sinterklaas do ŠPANĚLSKA! 

Končím s dobrým vychováním! Chci taky do Španělska! :D

ne kámo to není mouka na linecký! :D

Amsterdam se před Vánocemi vyzdobil vskutku originální tématikou. Po celém městě jsou rozesety cedule varující turisty před nákupem kokainu, který se tváří jako kokain, ale ve skutečnosti je to bílý heroin. Dokonce můžete dostat i letáček, který varuje a radí, co máte dělat, když vidíte někoho omdlít či velmi chabě dýchat. Ačkoliv vám to může přijít přehnané, já s takovou kampaní naprosto souhlasím. Ačkoliv Amsterdam je drogama prohlášenej, tak si nedělám iluze, že v ostatních větších městech, kdekoliv po světě je méně drog v oběhu. Proto si myslím, že je nanejvýš důležité o tom mluvit, nemyslet si, že to je jenom pro vyzáblý chudáky u zdi a být trochu v obraze. Jelikož tady na tu záměnu konkrétně v Amsterdamu pár lidí zemřelo (a byli to turisti, takže by se mohlo poškodit "dobré" jméno města úplně), asi se místní radnice dokopala varovat cestovatele předem. A tak, ačkoliv to vánoční atmosféře možná moc nepřidá, zachrání to třeba nějaký ten lidský život a to je přece jenom trochu vánoční zpráva, no ne? :-)

...Tak koukám už o tom píšou v USA :D ...
 http://www.washingtonpost.com/blogs/wonkblog/wp/2014/12/02/you-will-not-be-arrested-for-using-drugs-what-a-sane-drug-policy-looks-like/?tid=sm_fb

Jinak ale musím přiznat, že Amsterdam je před Vánocemi krásnej (zejména večer) a já ho budu mít vždycky ráda. V neděli jsem si půjčila od Asli, u který jsem přes víkend byla, kolo a jela jsem do centra. Vlastně jsem nevěděla přesně cestu, jenom směr, ale trefila jsem úplně přesně, což mě vždycky hrozně potěší. Mezi tím vším šedivým a studeným venkem jsem vklouzla do velkých dveří jednoho Amsterdamskýho domu. Spoustu lidí mi podalo ruku a já se po pár krocích dostala do vytopeného sálu, osvětleného modrýma a zelenýma světlama. Na podiu stála kapela. Slečna mi ukázala, kde je ještě volné místo. Welcome in Hilsong church in the heart of Amsterdam. 

Úplně jsem zapomněla, jak jsou Amsterdamský ulice naprosto crazy. A jízda mezi všema těma turistama, autama, tramvajema a dalšíma cyklistama je prostě neuvěřitelně adrenalinová záležitost. Přišlo mně, že i když se mi to kolo rozpadalo pod nohama, bylo rychlý jako blesk, a ačkoliv jsem neměla myšlenky se dívat okolo, všechny ty malinkatý světýlka, který se v té rychlosti rozmazávaly do žluto-bílých skvrn mi dodávali sílu, vytvářely určitý pocit jistoty a naděje. 

Taky jsem konečně poprvé za svůj život vyrobila spolu s Asli sushi. Nevím, jestli ještě někdy udělám takové stejné, protože ona je mistr asijské kuchyně a popravdě některé ingredience jsem viděla poprvé. :) Taky jsem prvně ochutnala juice z avokáda, který mi zase připravila kamarádka z Keňi. Nic těžkýho - juice (třeba pomeranč), avokádo, trochu medu a citron. Bon apetit! Já jsem oboum na oplátku udělala český řízky s maštěným bramborem, na petrželku kašlu! :D

Když jídlo, tak dobrý! Když dobrý jídlo, tak velké množství - figura nefigura, ať jsme tlustý na tři prsty! :) a taky čím delší večeře a snídaně, tím delší čas na pokec, no ne?

sobota sama doma

Co se to děje v sobotu v Haagu? Chtěla jsem jít na vánoční márket (nenašla jsem :D) a kouknout se na nějakou snoborďáckou soutěž. Tito tvrdí kluci (i k mému podivu děvčata) skákali na zábradlí jako by se nechumelilo. Občas slítli na schody, a nebo rovnou zlomili prkno. 

před snb jsem brouzdala městem, až jsem na jednom náměstí zaslechla nějakou hudbu. Zvalo se na akci - "řekni prostě ne" - určenou pro mladistvé :). Tito organizátoři se seběhli na společnou fotku. :-) 

vedle nějaký další "mladiství" :D skákali na bordech, ehm ehm já si cvaknu jo?:)

no jo moc nadšenej nebyl...

sukýnka je bezvadná, děkuji ;) 

Vítej doma!

A začněme rovnou zpříma! Nejlepší výlety jsou takové, na které se nemůžete dočkat, oni se kupodivu vydaří a pak na ně ještě dlouho vzpomínáte. Není to tak vždy, ale pokud trávíte čas s těmi správnými lidmi, není moc na výběr – bude to bomba.

Hned po cestě na letiště zjišťuji, že si ani jeden z nás nevzpomněl na sýry! No ano na ty v tý ledničce, co jsem tam večer dala, aby se třeba přes noc nezkazily – pošetilost! V holandském domě přece není přes noc vedro… Nic méně, nemá cenu přece plakat nad rozlitým mlíkem a přes dálnici si to svištíme na nádra – ehm vlastně nééé na letiště. Jeroen si mě ochránářsky připravuje, že možná budu nervózní a že se nemusím bát, ale na mě žádnej moc stres či extra adrenalin nepřichází a můj první vzlet si naprosto užívám a pak … Pak už to jde jako na drátkách a ve dvě jsme doma. Klíč pod rohožkou – ten můj je samozřejmě v Haagu, stejně tak jako všechny kartičky na autobusy, na co myslíš Čermáková… typická vůně po otevření dveří, štěkot Brity, vítání, drink – oh man já mám žízeň, najít jaký oblečení mi tady zbylo a po pátý už i moje hlava vypadá odpočatě a mám zase no, světě div se, ofinu. Žádný přiblblý tousty ale celej víkend pořádný jídlo! Ať jsme tlustý na tři prsty! Včera jsem vyprávěla na holandštině, že jsme pak v neděli měli buchty, jenže protože oni buchty neznají, tak jsme se shodli, že to ponecháme na lekker tsjechische taartje – chutný český dortíčky :D.

česká pohostinnosti :D

Celý víkend byl ve znamení smíchu, pohody a konverzace. Hřejivé přijetí ze všech stran na mě mělo opravdu blahodárný účinek. Zase jsem zapomněla, že v Globusu se stojí fronta na salámy, pomazánky a všichni předbíhají, ale jak jsem si slíbila někde nad Německem, tenhle víkend mi nic nemůže zkazit. A takováhle maličkost už vůbec ne! Nazdar!

No tedy abych nezapomněla. V sobotu někdy v noci mi vypadl z kapsy telefon pravděpodobně na ulici. Zjistila jsem to někdy okolo, pff těžko říct, asi třetí. Měla jsem půjčenou malinkatou kabelku od ségry, která neskýtala moc času na hledání. Bylo to jasný, prostě ho nemám. Nějakým způsobem jsem byla ale přesvědčená, že zůstal omylem v té kavárně. V té, kde měli Havajskou párty a já jsem ho přece pokládala na stůl. No ne? No ano! Je tam! To mě trochu uklidnilo, nic méně, stejně mě úplně přešla nálada na cokoliv a po prohledání podlahy dalšího podniku jsem chtěla jít domů. Byl tam s námi ale ještě jeden kamarád, kterýmu se domů tedy rozhodně nechtělo. Problém byl, že spal u nás a já měla jenom jedny klíče. No ano, ty půjčený! Prej přijede taxíkem… Tak ok! Jdeme! To bylo asi kolem 4-tý hodiny.

Usla jsem jako špalek. Někdy o půl 8 se vzbudíme a žádnej zmeškanej hovor! Kde je? Peláším dolů. No přede dveřma! Spí chudák v tom havajským oblečení, žabkách na rohožce před domem. Oh man :D co jsem to za hostitelku. :D Jak to bylo dál se dozvím až kolem poledne. Já zase padám do hlubokého spánku, a když se probudím, slyším dole už Thomase zase švitořit s bráchou. Oh man! On je snad ze železa! Mně se zdá o tom, že nemám ani telefón ani peněženku! Ne! Tu jsem si sebou naštěstí nevzala!

Když přijdu do kuchyně, tak mi brácha oznámí, že jede s Thomasem na nádraží a že mi tam rovnou vyzvedne i můj telefón. COŽE???? Tohle je na mě moc rychlý sled událostí. Takže popořadě!

„Já mám telefón?????“ vypadne ze mě s velkou nadějí po celým těle. „No někdo se na něj ozval a mám s ním sraz ve 12 na nádraží“ odpoví mi naprosto samozřejmě a klidně brácha. „Wow! A co ty?“ obracím se na Thomase? „Nejseš podchlazenej :D?“ „Já jsem volal Jeroenovi, ale on to byl jinej Jeroen a jeho manželka mě poslala někam a prej že mě dveře teda rozhodně neotevře.“ vysvětloval. No ještě aby ne. Někdy v 5 ráno. :D oh man!

Musela jsem se začít smát, od srdce a tak šťastná, že snad všechno má dobrej konec.

Celou cestu na nádraží jsem se nepřestávala smát a opakovat, že tohle snad není možný. Thomase jsme dali na správnej vlak a jali se hledat pána záchranáře. Pořád zde existovala možnost, že si z nás udělá srandu a napíše nám: Now I am on a railway station, now I am on a bus station and NOW? Now I have a new phone! :D hm.. tak to ale v pohádkách není, a protože tenhle víkend byl celá jedna malá pohádka, i můj telefón mi byl navrácen. Pán neuměl moc česky, ale porozuměli jsme si velmi dobře. Věnoval mi kromě mého telefonu i Nový zákon, to abych nezapomněla, že zázraky se DĚJÍ!

My jsme se po naprosto výborném obědě (žádný toustýýý :D) odebrali za dalšíma příbuznýma na Moravu, kde jsem si lebedila v naprosto přehřátém obýváčku a cpala se buchtama. :D V pondělí ráno už bohužel spěcháme na letiště. Zamáčknu slzu, když slyším v buse č. 71 překřikující se holaňďanky a když se dostaneme nad tmavá oblaka a začne mě mile oslňoval sluníčko, tak si výsostně slíbím, že si ten měsíc do Vánoc užiju a budu busy tak, že se mi to samotné nebude líbit a hlavně vždy NAD VĚCÍ!… J

Tímto bych chtěla všem zúčastněným MOC poděkovat za krásný společný čas a samozřejmě za všechny milé dárečky. 

vánoce se nám blíží

Každý rok dobrá práce, no ne? :)

Dobrý den, máte chvilku?

Sobota, devět hodin, zvoní mě telefon, kdo to asi může být. Neznáme číslo.

Dobrý den tady agentura pro výzkum trhu. No to snad ne! To si ze mě dělají ale už úplnou srandu. Té osobě za telefonem jsem to dala pořádně sežrat. Děláte si ze mě fakt jako srandu? Je sobota ráno! Jo a laskavě si mě vymažte ze seznamu (volají mi každý týden a každý týden je slušně odmítám, nýbrž dnes mě ruply nervy a chudák pán na druhé straně se nestačil divit.)

Položila jsem telefon. Pár minut jsem si říkala, jak jsem mu to hezky natřela a po dalších pár minutách mně to začalo být pomalu hrozně líto. Ten chlápek je určitě děsně rád, že musí být v sobotu ráno v práci, že musí volat lidem, které třeba vzbudí, třeba ne, kteří na něj jako já vyjedou a zkazí mu hned začátek pracovního dne. Není tomu tak dlouho a třeba tomu zase tam dlouho nebude, že budu v sobotu pracovat taky... Jak jsem na to mohla zapomenout...

Včera jsem jela ze školy, celkem s dobrou náladou, což se mi z holandské školy moc často nestává a po cestě na mě začal řvát holandskej důchodce. Byl asi nervózní, že já předjíždím kolo a on mě tedy na motorce nemůže předjet, tak rychle, jak by si přál. Nic jsem mu na to neřekla. Dodal mi akorát tak energii, jet proti větru, takže jsem mu byla ve výsledku vděčná, nýbrž na náladě mi nepřidal. a dneska jsem to udělala někomu já. 

Stála jsem u poličky, kam jsem telefon mrskla a přemýšlela. Mám.... nemám....vždyť on je na to určitě zvyklej... mám.... nemám..... Nakonec jsem to číslo vytočila znova, chtěla jsem se mu prostě omluvit, jenže ačkoliv to bylo číslo na mobil, nebylo z mé strany dostupné . Už to nešlo vrátit. 

Musela jsem se zastavit... kolikrát někomu ublížím a pak se omluvím, no stává se. Jenže co když už nebudu mít šanci to uhladit, napravit, omluvit se ... Ten týpek se přes to jistě přenese, řekne si, že jsem kráva či něco horšího, ale za hodinu, co mu vynadá dalších tucet lidí si na mě pravděpodobně ani nevzpomene, možná že tady jsou ale lidi, na kterých nám záleží mnohem více. Možná, že jsme je někdy v minulosti zranili a třeba o tom ani nevíme. Nikdo neví, kdy už bude pozdě a šance bude pryč... Prosím neváhejme! 

Sdílej

Že se dá sdílet v tomto světě kde co, víme všichni. Někdo to využívá více, někdo méně. Já osobně mám velice oblíbené stránky na sdílení zejména cestování a ubytování. 

Velice známe:
- couchsurfing.com (přespání na gauči u někoho, ta stránka tu vždycky bude, ale když už spíše využívám bewelcome)
- bewelcome.org (ta samé koncepce jako couchsurfing, ale není tak známá, tudíž lze lépe sehnat "couch")
- airbnb.cz/nl... (bez této stránky bych byla mnohokrát bezdomovec, super idea, ale není to zadarmo :-)
- blablacar.nl/be... (bomba stránka, pro země, kde jsou vlaky "ze zlata" je k nezaplacení) 
- jizdomat.cz (ten jsem ještě nikdy nevyužila, jelikož máme v ČR vcelku levné vlaky)

další cestovatelský:
http://backseatsurfing.com/
http://www.carpooling.co.uk/carsharing/netherlands/amsterdam/
....

Tuhleva jsem jela do Amsterdamu přes blablacar a s panem řidičem jsme se bavili o různých nápadech na sdílení všeho možného. 
Tak tedy:

1. Tato stránka je například na sdílení jídla. Uvaříte, dáte to online a někdo může přijít a vyzvedne si u vás třeba ty špagety. Vám to přispěje na náklady, jim to ušetří čas s vařením. Tohle je stránka bohužel jen v holandštině, ale pro zajímavost: www.thuisafgehaald.nl
2. Asi takhle: pečete jednou za rok? Potřebujete se zbavit žmolků, ale nechce se vám kupovat odžmolkovač a milion jiných věcí, který potřebujete jenom občas, potom mi bylo doporučeno toto: https://www-lb.peerby.com/ - stránka, kde se zaregistrujete a můžete si půjčovat věci ve svém sousedství. 
3. bomba idea - restaurace, kde můžete zaplatit kolik chcete. Nikdo vám neříká, kolik, co stojí. jedna je v Rotterdamu: www.geefcafe.nl a ta druhá v Amsterdamu s příznačných jménem Trust (důvěra). http://trustamsterdam.org 

A kdyby se Vám to pořád zdálo málo, existují stránky na sdílení oblečení (tak to zase není taková novinka v ČR např. votočvohoz) ale pozor, lze si oblečení i na nějakou dobu vypůjčit a poté vrátit, či dát na dobré účely s tím, že z kalhot vám přešijou kabelku... V takových případech se radí, dej si pozor, kam si sedáš, ať nemáš na kabelce hnědej flek. :P

Dalo by se pokračovat dál a dál.... sdílení kol, sdílení aut v čr: http://www.autonapul.org/#page-home (jinak ten pán půjčuje svoje za 12 éček na den, no tak not bad, hm?) sdílet se dá vzdělání: http://www.share-it.cz/, atd. atd. atd.

A jak pořád opakuju slovo sdílet, tak už mi zní pěkně divně, tak raději končím. 

korek

Dám vám jednu cenou radu! Chcete-li aby vám vaše květiny vydržely, co nejdéle, dejte je do vody s korkem. Nebo ne? No tak od začátku. 

Jak jsem psala někdy minule, před několika týdny jsem dostala celá překvapená horu květin, jen proto, že jsem se objevila ten den ve škole. Samozřejmě, že všechny květy dávno odkvetly, jenom jedna neznámá květina pořád přetrvávala. Dneska, když jsem šla věšet prádlo a omylem jsem kopla do vázy. Aspoň ji vyměním vodu, chudince. Tak hezky mi kvete už skoro 3 týdny, že by to bylo fakt tím korkem? Co to je jenom za druh, to by bylo výhodný dávat jako dárek. No chápejte konečně něco, co vám vydrží. Když jsem ji vyndávala z vody, měla chudák stonek celej odrbanej. No bodejť, vždyť je 3 týdny ve vodě. Jak jsem pokračovala očima nahoru až ke květu, zjistila jsem ohromnou věc. Ona je, přátelé, umělá. :D Musela jsem si šáhnout znovu, jestli jako nejsem úplnej blázen. Takže žádnej korek. Plast je to! Takhle mě ještě žádnej výrobce nenachytal. 

Včera jsem se také vykašlala na sezení v nemluvícím kolektivu a jela jsem se projet o obědové pauze na kole. Beztak jsem s sebou žádnej oběd neměla :D. Koupila jsem si fríkandel v housce a nazdar. Bylo naprosto nádherný počasí a mně to tak pročistilo hlavu, že jsem potom ředitelce s úsměvem řekla, že by bylo asi nejlepší, kdybych tam chodila jenom v pátek :D. Ta mě sice ještě stačila upozornit, že na mě teda v rámci mé holandské socializace stejně budou všichni mluvit jenom hlandsky. ale to přežiju. :D Taky mně přijela Cherol, ta Američanka z free school, takže teď máme hodiny spolu. Paradiso! Je čas hledat brigády. 

Se mnou je sama radost bydlet! ja ja ja!

Prvně vás musím seznámit s jedním užitečným holandským slovíčkem - lompert. (většina jej zná, já vím) Ano, toto krkolomné avšak vlastně vinu snímající slovo znamená v češtině asi něco jako pohrk. Já jsem si ho osvojila docela rychle, protože opakování je matka moudrosti a já jej slyším celkem často. 

Nemyslím si, že bych byla tak špatná spolubydlící, nýbrž již dívky v challet ve Zwolle poznaly s určitou přesností, kdy jsem vstoupila do koupelny či do sprchy. Po většinou mě doprovázel rachot padajících lahviček, tub a všech serepetiček, co jsme v koupelně jako správné ženy musely mít. 

Nejvíce jsem se držela asi v Bruselu, kde vzhledem k měnícím se pobytovým podmínkám nikdo nestihl na moji přednost přijít. Jak to vnímala doma moje rodina je dobrá a správná otázka! J

Teď má tuto výsadu spolubydlící, který s jeho puntičkářskou povahou musí často počítat do pěti. Naposledy se mi stala takový příhoda včera. Šla jsem uvařit něco rychlého k obědu, začala jsem vytahovat zeleninu z ledničky. Nakonec jsem usoudila, že tím malým nožíčkem, co zbyl čistý v šuplíku, nic rychle nenakrájím a všechny ostatní nože v byly myčce. Ačkoliv by se to určitě nemělo, já jsem myčku v jejím plném procesu prostě otevřela a ačkoliv se na mě nejdřív samozřejmě vyvalila pára, zamlžily se mi brejle a připadala jsem si, že strkám ruku do papiňáku, za chvíli jsem měla ten velkej nůž v ruce. Paráda. Myčku jsem zase zavřela a uslyšela, že se opět rozjela, což mě trochu uklidnilo, poněvač jsem si prostě nebyla jistá, jestli takhle taky takto funguje. V sekundě mě ale sranda rychle přešla, protože ze zavřený myčky, začala stříkat voda ven. Na podlahu, všude! Teatrálně jsem zařvala spolubydlícího jméno, a protože mají v parláči taky prázdniny, byl fakt doma a přiběhl docela rychle, protože si asi myslel, že jsem si uřízla prst a před tím mě on přece vždycky varoval. Rychle jsem tu myčku zase otevřela a voda stříkat přestala, naházeli jsme všechny ručníky z koupelny na podlahu a zkusili ji zase zavřít. Opakovala se ta samá situace. Nakonec jsme prostě nějak vybrali vodu talířem přímo z chřtánu myčky. :D 

Jo a btw. než jsem stačila dopsat tento krátký příspěvek, vytekl mi kávovar. :D  Takže ať už se jedná o rozbíjení skleniček (jednu jsem schovala do poslední poličky a ještě je to jenom mezi mnou a tou skleničkou), poprskávání čočky na foťáku, či jiných super aktivit, které mě doprovází, jistě je jinak sdílená domácnost se mnou jen čirá radost! 

Germany trip

Řeka Mosel a region okolo ní, kousek od Koblenz, stojí za to definitivně navštívit, nádherná příroda! 

Kolín nad Rýnem - velice pulzující, alternativní a upovídané město :) 

Gauda (nedoporučuji k návštěvě - nic tu není :D)

srandy z pátka

Přátelé tento víkend jsem se rozhodla, že taky nemusím být pořád v Haagu a přijela jsem pozvání na oslavu narozenin v takový vesničce (městečku) na severu Holandska, který se jmenuje Purmerend, což je pro mě moc těžký si zapamatovat, takže jsem tomu dala přezdívku parmazán a jsem s tím velmi spokojena, až na chvíle, kdy jsi tam mám koupit jízdenku. „Můžu si prosím koupit jízdenku do Pur-ehm-deredu?“ „:D kam????Joo vy myslíte Purmerend“... No nevadí. Pustila jsem si nějaké zapomenuté písničky, který mě na mobilu zbyly. A jelikož spotify na premium už nedávám, tak je poslouchám neustále dokola, což z nich činí buď naprosté hity, nebo je už nemůžu ani slyšet, nicméně, jak jsem odjížděla z Haagu (poprvé sama za tu dobu, co tu jsem, což se mi zdá vskutku neuvěřitelné), tak ze mě padal všechen stres, všechna upjatost, všechen strach z nedokonalosti a z toho, že by si o mě někdo něco pomyslel. Myslela jsem, že mi to je už naprosto ukradené, ale Haag na mě v tomto ohledu působí přesně opačně než zbytek Holandska a bohužel mi na názoru ostatních záleží více než by se mělo. Když jsem potom přejela Amsterdam a pokračovala dále na sever, bylo mě už jedno úplně všechno. Konečně jsem se uvolnila, otočila papíry s Holandštinou, kterou jsem pro jistotu vzala sebou, abych si jako připadala, že budu něco užitečného ve vlaku dělat, našla prázdné místo a začala sepisovat, co se za poslední dobu vtipného stalo. Tak posuďte sami. :)

Story č. 1: Srandy z pátka:

V pondělí a pátek docházím na jednu školu, vzdálenou asi 40 minut na kole bez pocení, 35 s oroseným čelem a 30 minut s vypuštěnou duší a zralostí na sprchu. :) beru to velmi pozitivně, protože se tím formuje moje celé pozadí, což není při vydatných zdejších večeřích vůbec na škodu. Už přesně vím, kde zabočit, abych se vyhnula semaforům, takže to celkem frčí. Vyjíždím za tmy, v půlce musím sundat bundu a vypnout dynamo a na konci se modlím, jestli jsem si nezapomněla deodorant.

Už „už příjímací pohovor“ měl svoje grády. Hrozně nadšeně jsme si všichni sedli do křesel a asi 45 minut dumali, co jako se mnou. Já jsem navrhovala, že snesu modré z nebe a ředitelka ťukala nervózně tužkou do skleněné desky na stole, že ji málem nerozbila. Nakonec jsme se přátelsky domluvili, že full-time pomoc je moc (prostě bych tam neměla, co dělat, že jo..:D) a tak tam chodím právě po a pátek a vždycky jsem děsně happy, když s někým promluvím cokoliv a jelikož je to škola holandská, moc pěkná s hodnou paní ředitelkou a sborem asi 20 dam a dvou pánů, mluvíme (mluví SE) holandsky. Ať se holka něco naučí, no ne!?:) (Jeden z nich odjel minulý týden dělat rozhovory s učiteli na blízkém východě, kteří jsou ohroženi bojechtivými muslimy ustavující svůj vlastní stát, dle mého názoru sebevrah, ale bude mít, pokud vše zdárně přežije, svůj dokument v Tv a to vypadal jako takovej ťunťa, no zdání asi klame)... Což o to, já si jejich péče o mě opravdu ze srdce vážím, no ale znáte to, tím že celý den mlčím, tak to večer odnáší Jeroen, který musí můj počet slov na den vyslechnout. :D Nejoblíbenějším časem na této škole je pak čas oběda, kdy jsme všichni pospolu ve sborovně. Každý si přinese svůj chlebíček, poctivě na čtvrcený a začne společná diskuze. O čem? No to je mi přátelé z dobrých 80 procent záhadou. Účinek to má následovný, jeden je veskrze pozitivní a to, že si slibuju, že budu dnem i nocí pilně studovat. A druhý, že si povětšinu času připadám jako blbeček stromeček. Někdy to má, ale ještě lepší grády, to abych si jako náhodou nemohla stěžovat, že by byla nuda. Třeba minule a dnes. To byste nevěřili, přišla nová inter-slečna (studentka na stáž). Paráda, bomba, zajásala jsem. Toho jsem nemohla nevyužít. Do široka jsem se usmála, představila se a byla rozhodnutá, že při palbě otázek naše konverzace nezhasne. Taky že ne. Společně jsme si začaly utahovat z místních drah (o tom vám někdy napíšu, to totiž nemá chybu :)…) a vyprávěly si navzájem ty nejlepší výmluvy, kterými nás tato prosperující monopolní gigant na našich cestách pobavil. Zrovna jsem chtěla přidat historku z Bruselu, když do naší milé, BA anglické konverzace, vstoupila rázně moje „head“ učitelka a s příkrým: „Na ni ale musíš mluvit jenom holandsky“, přerušila ji. Mně se stáhl žaludek, kdybych byla pes, stáhla bych ocas a jako měla jsem pocit, že jsem asi ukradla v obchodě lízátko a teď bude moji rodinu navštěvovat pravidelně sociální pracovnice. Dívka ze sebe vydala slabé: „echt?“ a bylo vymalováno. Potom už jsem po zbytek oběda pozorovala jen otevírající se pusy zdejších učitelek.

To byl prosím pěkně pátek, dneska je pondělí a tak jsem zase nakráčela do školy. Aby nebyla nuda, tak se mi zase naskytlo další sociální překvapení. Opět sedíme v mém milovaném kruhu a opět jsem už dávno vypla, protože se přidat nestihnu a pozorovat je se zájmem už mě přestalo bavit. Najednou uslyším moje jméno. Všichni se na mě otočí. Já se zeptám: „wat? Sorry? Wat?“ (co?) a otevřela jsem docela dost oči a skenovala ostatní obličeje, aby i ten největší sociálně-neempatický hlupák pochopil, že bych moc ráda věděla, co se o mně jako diskutuje. Nic méně asi jsem nebyla dost přesvědčivá. Nakonec jsem z reakcí pochopila, že se teda učitelka ptala, jestli pro mě nemá dneska někdo nějakou práci a pochopila jsem, že si z toho dělali legraci, jako že můžu třeba uklízet. Tak jsem se jako taky usmívala, abych nezkazila dobrou náladu, protože to je přece potřeba udržovat. No ne?

Abych uzavřela tuto lingvistickou chvilku, ráda bych upozornila, že si nestěžuji, že někdo mluví ve vlastním jazyce, a že se mě snaží tomuto jazyku naučit přirozenou metodou. Což o to, to je přímo skvělé. Jenom se snad pozastavuji nad empatickým cítěním a dovednostmi těchto dam, které asi netuší, že pokud se někdo váš jazyk učí, tak musíte zmírnit temto řeči, volit jednoduché větné konstrukce, možná by bylo hezké někdy vrátit otázku zpět a ne odpovědět v jedné stručné větě a podobné přínosné typy. Tak to jsou moje srandy z pátka. :)

Hrozně by mě ale zajímal váš názor, jak byste se zachovali na mém místě v té milé sborovně. J

GO

Tuhle jsem šla běhat a i přes moji odhodlanost jsem si už v polovině jsem přála konec. Až nakonec jsem si řekla, že chvíli jenom půjdu. Šla jsem směrem k pláži a přes dunu ne a ne uvidět moře. Nakonec jsem sebrala síly a rozeběhla se, v tu chvíli jsem dosáhla akorát horizontu a zahlídla i modrou pláň. Vždycky mě to nějakým zvláštním způsobem potěší a asi nikdy neomrzí. Co tím, ale chci říct je, že v ten moment jsem si uvědomila, jak kolikrát stačí udělat jeden krok dopředu, roztočit motory naší motivace a hned uvidíme náš cíl o trochu blíže. Uvidíme možná alespoň horizont, jen kousek a přesto máme najednou sílu běžet dál. Ať už jakkoliv. Tak let's GO!

Jinak se tady nic převratnýho neděje, až na pondělí, kdy jsem na praxi jen tak dostala od každého dítěte kytku! Ať žije třída s 28 dětma! :D Proč? Jelikož byl den učitelů a to se prostě dělá. Mně to v tu chvíli tak hrozně moc potěšilo, že si to ani neumíte představit. A k tomu každý dítě napsalo na kartičku nějakej mlemt, jako, že jsou rádi, že tam jsem a podobně. Nezavedeme tenhle svátek i v Čr? :) 

Amesfoort a nějaká ta příroda, která v NL prostě moc není, ale tady je aspoň nějakej náznak, ať žijou český hory! Fakt!

Free market DH a nejlepší samo vyrobená kytara a celý to zařízení okolo :) chlapec taky prodával návod, jak si kytaru sám vyrobit :) symbolicky za éčko

holandská žena

Moje zkušenosti, nechci nic generalizovat. Je nám všem jasný, že každý je jiný a blabla. S čím jsem se tedy setkala já? 

Tak jo, začneme prakticky a úplně od někud jinud. Pokud si jdete vyrazit večer někam do města a lídr je místní, tak se prosím pěkně oblečte jako na hory. Pamatuju si to jako včera, jak jsem byla tak trochu v šoku tři roky zpátky, že každá hospoda má otevřený dveře, co dveře vrata, okna, kdyby mohli, budou sedět venku na terasách snad i v mrazu. Což vlastně dělaj. :D Dačky nosí i v létě kozačky. Velmi rozšířený úkaz je ženská na kole s kozačkama s podpadkama a k tomu baťoch… Přijedeme do kanclu, baťoch se hodí do kouta a dáma je na světě. :D

Když už jsme u těch ženských. Nikdy mě to nijako nebralo, přemýšlet, jaký vlastně jsou. Když se zeptáte kluka, řekne vám, že jsou nafrčený, arogantní a nedostupný (nebo teda apsoň, když je chcete oslovit a pozvat na rande, tak to já zase nevím, že jo :D Pamatuju si, že jeden kamarád mi doslovně řekl, že to vzdává a že jde hledat do jiných kultur :D). Tak co o to, dobře se to poslouchá. Ovšem další step je, když zjistíte, že celková společnost ale očekává, že budete taky takový. Samozřejmě, že se nemůžeme soustředit jenom na dvě charakteristiky a to ještě negativní. Jaký je tedy místní něžná část populace?

No tak prvně není něžná. Oni možná vypadají hrozně cute, blond a nevím jak, ale rozhodně nečekejte nějaké křehotinky. Už jenom když otevřou pusu a začnou mluvit, tak i ta nejvyzáblejší blondýna promluví, jako kdyby každý den házela uhlí. Dle mého pozorování a dotazování jsou vedený k hrozné nezávislosti a sebevědomí, dost veliké emancipaci a prostě si udržují odstup. Pokud s nimi chcete navazovat kontakt, tak rozhodně neplatí „americký entuziastický přístup“. Na ně se musí velmi pomalu. Rozhodně se vás nezeptají hned na druhém setkání, jaký byl váš víkend. Když se zeptáte vy, slušně vám odpoví. Ale rozhodně nic osobního. Popíší vám, co přesně dělaly a nazdar. Anebo to zkrátí na „ja goed maar kort“ – dobrý ale krátký. Rozhodně nečekejte, že by se vás některá hned z počátku zeptala na váš osobní život. To budou témata jako práce, počasí a obecné zvláštnosti mezi národy. Hurá. A opět tohle jsou jen moje osobní zkušenosti s pár z nich a samozřejmě to neplatí o všech mám i pár moc milých a vřelých zážitků. Ale prostě jak se probírám svoji pamětí sebevíc, vždy jsem si prostě víc sedla s děvčaty jiných národností. 

Během psaní tohoto příspěvku jsem byla zvědavá, co mi si myslí internet a našla jsem jeden blog od Američanky, která popisuje 7 triků, jak si získat místní kamarádku :D. Nejvíc mě pobavil bod, ve kterém popisuje, že pokud si domlouváte schůzku, řekněte, že nemáte čas minimálně dva týdny. Tím budete vypadat, že vám na nich tolik nezáleží a oni si vás budou víc vážit. Nic proti, ale tohle je prostě padlý na hlavu. Ale docela to sedí. Každá dutchka je obvykle hrozně busy. A je obecný trend plánovat setkání alespoň několik týdnů dopředu. Já to chápu při velkém počtu účastníků/účastnic. Ale takhle? Další pravidla zní: neprozrazovat na sebe svoje tajemství hned ze začátku. Aneb jinak řečeno, opět se nezadrhávat u osobních věcí, alespoň ne v počátcích, nečekejte, že se vaše přátelství vyvine ze dne na den. Spíše z roku na roky a rozhodně nezvoňte neohlášení (zejména v době večeře) jako největší překvápko. Jinak vás vyhodí, anebo budete sedět v obýváku. :D Tak to máme snad konečně společné, i když já si nedokážu v žádném případě představit, že pokud by někdo blízký zazvonil i v době večeře, že bych ho jako vyhodila. :D jako HALÓ!

 Tak trochu mně v nich schází vřelý aspekt ženství. Možná se občas překřiknout v konverzaci a nebýt tak hrozně distingovaný a organizovaný. Doufám, že se v budoucnu dopídím více detailů o místních krasavicích. 

sebevědomí

      Co mě prostě nikdy nepřestane fascinovat je místní sebevědomí. Až s nevěřitelnou a neotřesitelnou jistotou nastupujou do situací, kde by se mi zaručeně třásly kolena. Když se někoho zeptáte, tak co jak se ti povedl test? Odpoví vám, jo měl jsem jen 3 špatně, takže si myslím, že jsem udělal fakt dobrou práci. To mně nevadí. Vlastně s tím docela souhlasím, správně se ohodnotit a pořád se zbytečně nepodceňovat a neshazovat by nám taky prospělo. Vím, že jsem něco udělala dobře, no tak přece nemusím říkám, že to je náhoda. Z hlediska psychologie existují jednoduše řečeno dva přístupy k ne/úspěchu. Vnitřní a vnější atribuce. V praxi to není nic světaobjevného. Buď jsme typ, který pokud se mu něco povede či naopak něco zkazí, přisuzuje vinu vnějším okolnostem. Např. Joo ta komise byla prostě moc hodná či naopak hledáme milion důvodů, proč za určitou skutečnost nemůžeme my, ale mohou za ní druzí. Anebo spadáme do skupiny číslo dvě s vnitřní atribucí, která hledá odůvodnění svých výkonů u sebe a nebojí se to říct nahlas. Ano, tu práci jsem dostala, protože jsem byla prostě ze všech místních nejlepší. (Pokud to je ovšem pravda.) No, co tím chci zase říct?

            Minulé pondělí jsem laminovala asi milion kartiček, když v tom mě učitelka zavolala, ať se jdu podívat na nějakou anglickou prezentaci z náboru na střední. Čekala jsem, že ve třídě budou nastoupený nějaký dospělý mazačky. Místo toho tam ale stály takový dvě holčičky. Byla jsem zvědavá. Ne snad tolik na spelování abecedy, ale o tom, jak si s 28 žáky poradí. Docela mě spadla brada. Ne, že by byly tak ostřílené, to vůbec, ale prostě z nich vyzařovalo takové sebevědomí, že ačkoliv neměly ani jedna žádné zkušenosti s učením, ty děcka jim to docela dlouho žraly. Nejvíc mě ale dostalo, když udělaly chybu ve spelování nějakýho slova, prostě ho napsaly špatně a upozornila je na to až učitelka a oni se zatvářily jako by nic a šly dál. Neřekly ani jednu větu naznačující pardón, oh to je ale trapas, to se omlouváme a podobně. No prostě nic. Představila jsem si sebe sama v jejich věku, před třídou dětí starších jen o pár let a docela jsem je obdivovala. Nechci tím říct, že si myslím a souhlasím s jejich všeobecnou neochotou se lehce omlouvat, nicméně v této situaci by si akorát shodily autoritu a ničemu by to nepomohlo. Taky jsem zjistila, že většina lidí v ČR má daleko všeobecnější a hlubší znalosti než místní. Měli bychom být na sebe pyšní. To, co my víme o historii, zeměpisu a biologii tady moc nikdo neví. A myslím to vážně. Každé malé dítě v ČR má častokrát větší znalosti např. o přírodě než místní dospělý člověk. Problém ale je, že jim to v životě nijako nevadí. No proč? Protože se naučili dobře argumentovat a používat v životě to, v čem jsou dobří. Takže ve výsledku nemusí vědět, že šípek je šípek, že existuje spoustu druhů hub a podobně ... Pamatujte si, že jako Češi víme o přírodě tolik, že by se o tom místním mohlo jenom zdát. Ale to jsme zase u toho, jim to nevadí, mají svoje sebevědomí ...

podvečerní Den Haag

typicaaal :)