Přátelé tento víkend jsem se rozhodla, že taky nemusím být pořád v Haagu a přijela jsem pozvání na oslavu narozenin v takový vesničce (městečku) na severu Holandska, který se jmenuje Purmerend, což je pro mě moc těžký si zapamatovat, takže jsem tomu dala přezdívku parmazán a jsem s tím velmi spokojena, až na chvíle, kdy jsi tam mám koupit jízdenku. „Můžu si prosím koupit jízdenku do Pur-ehm-deredu?“ „:D kam????Joo vy myslíte Purmerend“... No nevadí. Pustila jsem si nějaké zapomenuté písničky, který mě na mobilu zbyly. A jelikož spotify na premium už nedávám, tak je poslouchám neustále dokola, což z nich činí buď naprosté hity, nebo je už nemůžu ani slyšet, nicméně, jak jsem odjížděla z Haagu (poprvé sama za tu dobu, co tu jsem, což se mi zdá vskutku neuvěřitelné), tak ze mě padal všechen stres, všechna upjatost, všechen strach z nedokonalosti a z toho, že by si o mě někdo něco pomyslel. Myslela jsem, že mi to je už naprosto ukradené, ale Haag na mě v tomto ohledu působí přesně opačně než zbytek Holandska a bohužel mi na názoru ostatních záleží více než by se mělo. Když jsem potom přejela Amsterdam a pokračovala dále na sever, bylo mě už jedno úplně všechno. Konečně jsem se uvolnila, otočila papíry s Holandštinou, kterou jsem pro jistotu vzala sebou, abych si jako připadala, že budu něco užitečného ve vlaku dělat, našla prázdné místo a začala sepisovat, co se za poslední dobu vtipného stalo. Tak posuďte sami. :)
Story č. 1: Srandy z pátka:
V pondělí a pátek docházím na jednu školu, vzdálenou asi 40 minut na kole bez pocení, 35 s oroseným čelem a 30 minut s vypuštěnou duší a zralostí na sprchu. :) beru to velmi pozitivně, protože se tím formuje moje celé pozadí, což není při vydatných zdejších večeřích vůbec na škodu. Už přesně vím, kde zabočit, abych se vyhnula semaforům, takže to celkem frčí. Vyjíždím za tmy, v půlce musím sundat bundu a vypnout dynamo a na konci se modlím, jestli jsem si nezapomněla deodorant.
Už „už příjímací pohovor“ měl svoje grády. Hrozně nadšeně jsme si všichni sedli do křesel a asi 45 minut dumali, co jako se mnou. Já jsem navrhovala, že snesu modré z nebe a ředitelka ťukala nervózně tužkou do skleněné desky na stole, že ji málem nerozbila. Nakonec jsme se přátelsky domluvili, že full-time pomoc je moc (prostě bych tam neměla, co dělat, že jo..:D) a tak tam chodím právě po a pátek a vždycky jsem děsně happy, když s někým promluvím cokoliv a jelikož je to škola holandská, moc pěkná s hodnou paní ředitelkou a sborem asi 20 dam a dvou pánů, mluvíme (mluví SE) holandsky. Ať se holka něco naučí, no ne!?:) (Jeden z nich odjel minulý týden dělat rozhovory s učiteli na blízkém východě, kteří jsou ohroženi bojechtivými muslimy ustavující svůj vlastní stát, dle mého názoru sebevrah, ale bude mít, pokud vše zdárně přežije, svůj dokument v Tv a to vypadal jako takovej ťunťa, no zdání asi klame)... Což o to, já si jejich péče o mě opravdu ze srdce vážím, no ale znáte to, tím že celý den mlčím, tak to večer odnáší Jeroen, který musí můj počet slov na den vyslechnout. :D Nejoblíbenějším časem na této škole je pak čas oběda, kdy jsme všichni pospolu ve sborovně. Každý si přinese svůj chlebíček, poctivě na čtvrcený a začne společná diskuze. O čem? No to je mi přátelé z dobrých 80 procent záhadou. Účinek to má následovný, jeden je veskrze pozitivní a to, že si slibuju, že budu dnem i nocí pilně studovat. A druhý, že si povětšinu času připadám jako blbeček stromeček. Někdy to má, ale ještě lepší grády, to abych si jako náhodou nemohla stěžovat, že by byla nuda. Třeba minule a dnes. To byste nevěřili, přišla nová inter-slečna (studentka na stáž). Paráda, bomba, zajásala jsem. Toho jsem nemohla nevyužít. Do široka jsem se usmála, představila se a byla rozhodnutá, že při palbě otázek naše konverzace nezhasne. Taky že ne. Společně jsme si začaly utahovat z místních drah (o tom vám někdy napíšu, to totiž nemá chybu :)…) a vyprávěly si navzájem ty nejlepší výmluvy, kterými nás tato prosperující monopolní gigant na našich cestách pobavil. Zrovna jsem chtěla přidat historku z Bruselu, když do naší milé, BA anglické konverzace, vstoupila rázně moje „head“ učitelka a s příkrým: „Na ni ale musíš mluvit jenom holandsky“, přerušila ji. Mně se stáhl žaludek, kdybych byla pes, stáhla bych ocas a jako měla jsem pocit, že jsem asi ukradla v obchodě lízátko a teď bude moji rodinu navštěvovat pravidelně sociální pracovnice. Dívka ze sebe vydala slabé: „echt?“ a bylo vymalováno. Potom už jsem po zbytek oběda pozorovala jen otevírající se pusy zdejších učitelek.
To byl prosím pěkně pátek, dneska je pondělí a tak jsem zase nakráčela do školy. Aby nebyla nuda, tak se mi zase naskytlo další sociální překvapení. Opět sedíme v mém milovaném kruhu a opět jsem už dávno vypla, protože se přidat nestihnu a pozorovat je se zájmem už mě přestalo bavit. Najednou uslyším moje jméno. Všichni se na mě otočí. Já se zeptám: „wat? Sorry? Wat?“ (co?) a otevřela jsem docela dost oči a skenovala ostatní obličeje, aby i ten největší sociálně-neempatický hlupák pochopil, že bych moc ráda věděla, co se o mně jako diskutuje. Nic méně asi jsem nebyla dost přesvědčivá. Nakonec jsem z reakcí pochopila, že se teda učitelka ptala, jestli pro mě nemá dneska někdo nějakou práci a pochopila jsem, že si z toho dělali legraci, jako že můžu třeba uklízet. Tak jsem se jako taky usmívala, abych nezkazila dobrou náladu, protože to je přece potřeba udržovat. No ne?
Abych uzavřela tuto lingvistickou chvilku, ráda bych upozornila, že si nestěžuji, že někdo mluví ve vlastním jazyce, a že se mě snaží tomuto jazyku naučit přirozenou metodou. Což o to, to je přímo skvělé. Jenom se snad pozastavuji nad empatickým cítěním a dovednostmi těchto dam, které asi netuší, že pokud se někdo váš jazyk učí, tak musíte zmírnit temto řeči, volit jednoduché větné konstrukce, možná by bylo hezké někdy vrátit otázku zpět a ne odpovědět v jedné stručné větě a podobné přínosné typy. Tak to jsou moje srandy z pátka. :)
Hrozně by mě ale zajímal váš názor, jak byste se zachovali na mém místě v té milé sborovně. J
Žádné komentáře:
Okomentovat