ohlédnutí zpátky

bla bla bla...

Ok je to skoro přesně 14 dnů, co bydlím v Bruselu. Jelikož jsem jela na týden pryč, logicky mně to přišlo jako konec první etapy. Proto bych jsem si ji sama v sobě chtěla aspoň trochu utřídit.

Hned první den po příjezdu mě moji první hostitelé vzali na takový večírek u nějakého jejich kamaráda. Jsem zvyklá spíš na studentské akce než nějaké koktejlové dýchánky. Kdo četl trapasy po francouzsku, tak si to umí představit. Bylo to přesně podle takového toho scénáře, jak již ve dveřích musíte myslet na to, že nepodáváme ruku, ale líbáme hostitele, doneseme mu dárek a pak se inteligentně celý večer bavíme. U toho sice můžeme sníst a vypít, co se nám z jeho zásob zamane, nic méně pokud nepracujete v eu, tak konverzační témata jsou dosti omezena. No co! Naštěstí po prvních pár velmi ostýchavých minutách přišly i minuty zaplněné smíchem. Já nejsem úplně ten typ člověka, který přijde do velké skupiny neznámých lidí a začne sázet vtipy z rukávu, nic méně byl to takový bruselský křest místní společností. 

Jak dny běžely, tak jsem se začala postupně seznamovat s městem, s dopravou, s počasím, s prací a s dalšími novými lidmi. Začalo mi být jasné, že se chodí zásadně na červenou, že žebrajícím dětem prostě peníze nedám, protože, u koho nakonec skončí?... a že ten zimní kabát jsem opravdu tahat nemusela. Že nejsem z cukru, a i když 5 krát za den Brusel straší svým deštěm, tak se nerozteču, že se nemusím stydět říct aspoň základní slova ve FR

a že bych neměla moc spoléhat na lidi kolem. Jednu věc tady na tom procesu mám vždycky ráda, člověku to dodá sebevědomí. Musíte se poprat s každým problémem sám/a a po každé i malé zvládnuté challenge se cítíte prostě dobře. Brusel mně připravil mnoho různorodých pocitů. Strach, odhodlání, štěstí i zklamání, pocit zadostiučinění i vděčnosti, závany adrenalinu i přechodné stability. Zase jsem si uvědomila, kolik málo věcí mi stačí k životu, že si vystačím na dva týdny jenom s krosnou, že když musím, tak se dokážu v mnohém překonat a vždycky mě hrozně potěší lidská dobrotivost a obyčejný úsměv. Škoda, že těchto komodit není na světě více, všem by se nám lépe žilo.

:)

sváteční večeře (i s nádivkouuu :D to se mě v Bruseli teda nesnívá), duny u moře a duny u Amesfortu - ty už jsou bez vody. Přemluvila jsem Jeroena ke koupi květin, ať to tu trochu vypadá ne, doufám, že nevykvetou až budu pryč...!

Holandská nátura

            ?




Dneska mi Týnka, moje kamarádka z Pardubic, poslala jeden úplně bezvadnej článek, kterej mě jednoduše inspiroval k zamyšlení ještě trochu více nad tím, jací teda Holanďané vlastně jsou. Musela jsem se opravdu hodně smát, protože, když jsem se podívala před sebe a koukla jsem se na Jeroena, tak článek seděl do posledního detailu. :D Protože mám srovnání s Belgii, nebo alespoň s Bruselem, ráda bych zde uvedla několik dalších specifik. 

Holanďané by nikdy nepřiznali, že něco nevědí nebo že Vám v dané situaci nedokáží pomoc, možná si říkáte, jak to spolu souvisí? Zeptáte li se na cestu, nikdy se vám nestane, že by řekli prosté: nevím. Počítat s tím je výsostně důležité, protože ne vždy vám poradí dobře. Ale na jejich obranu, v pátek jsem přijela do Den Haagu, byl večer a já jsem se ale opravdu těšila, až zapadnu s moji krosnou do známých dveří. Byla jsem líná čekat na moji tramvaj a proto, když po asi 10 minutách konečně nějaká přijela, okamžitě jsem do ni nastoupila, samozřejmě, že to byla tramvaj špatná a pro mě nevhodná. :D Musela jsem tedy vystoupit a snažila jsem se najít správnou zastávku. Naštěstí nebyla moc daleko, začala jsem tedy studovat, kdy co jede. Když v tom slyším, jak na mě někdo volá: "Slečno, tady nic nejelo, nejede a ani nepojede!" Jak jako nejede? No ovšem, když 5 metrů za mnou předělávali koleje. Jsem slepá nebo co? Nic méně, pán pokračoval: "Kam potřebujete jít?" No nakonec mně ukázal směr i poradil číslo tramvaje, sám od sebe. Když jsem pak danou tramvaj dobíhala, jiná paní mně prostě a jednoduše přidržela dveře, aby řidič nezavřel a já to stihla. Chci tím jenom říct, že tohle by se mi v Bruselu asi nikdy nestalo, nebo se mi to zatím nestalo, aby mi někdo pomohl, i když jsem ho o to nežádala, prostě jen tak. A není to poprvé, co jsem se s tím v Holandsku setkala. 

Holanďané si potrpí na to, aby přišli v čas! A to se očekává i od vás. proto se nám s Alčou v září stalo, že když jsme si daly sraz v 4 byly jsme obě na místě v 15:45. Musely jsme se obě docela smát, jak nás ten Amsterdam vycvičil. Ovšem nemyslete si, po dalším měsíci, jsme obě přišly o tradiční čtvrt hodinu pozdě. :)

Další věc, která mě přivedla k velkému úžasu je například jejich přání k narozeninám. Nejdřív jsem myslela, že to je doopravdy jenom sranda, ale není. Pokud má někdo z rodiny narozeniny, je naprosto normální, že pokud přijdete k této rodině domů nebo prostě pokud přijdete na oslavu dotyčného, přejete všechny ty obligátní věci VŠEM v místnosti. Specifikujeme-li to, všem jeho/jejím příbuzným. Že to je neuvěřitelné? Možná si tím Holanďané kompenzují svátek, který jinak neslaví. 

Co jsem si všimla, tak jsou docela všichni v určité míře puntičkáři, nemyslím to špatně, ale jenom jejich domovy jsou prostě hrozně stylový. Zatím jsem neviděla jedinej kýčovitej byt. 

Je to sebevědomej národ jako sviňa, nemají v lásce Poláky a přistěhovalce z Maroka. Milujou fotbal a rychlobruslení. Na olympiádě získali okolo 22 medailí jenom za tento sport. Nicméně moji českou duši těší, že jsme je alespoň jednou porazili a Sáblíková urvala jednu zlatou pro nás. :)

A všeobecně známá klíšé: vysocí, hubení, s kolem už se narodili a bez kola nemohou žít a vy zde také ne. Není lednička bez sýra a bohužel nepečou náš chleba. Jsou velmi upřímní a pánové jsou většinou velcí gentlemani. Pokud není chlap bez vlasů, vždycky má na hlavě gel, o tom žádná. :D Od žen se poté neočekává status: "máma od plotny", nýbrž taktéž sebevědomá a schopná osoba. Proto není vůbec typické, že by matka zůstala s dítětem doma dlouhou dobu. Co jsem se setkala s dvěma případy, nezávislých na sobě, vždy se jednalo o kombinaci hlídání otce, matky a buď instituce (školky) nebo dalších rodinných příslušníků. Školky jsou zde také velmi zajímavě řešeny. V př. v Amsterdamu nikde nenarazíte na typickou českou školku, kde je několik tříd a vedle je hřiště jako sídliště. Je to většinou jeden dům, kde dolní část je vyhrazena pro tento účel. Okna jsou samozřejmě bez záclon. Ale to už ani nezmiňuji. Pro zajímavost v Belgii je to přesně naopak a platí zde určitý zákon, že byty v přízemí musí oplývat venkovními roletami, které jsou skoro celý den zatažené. Prosím, nechápejte mě špatně, tyto skutečnosti nehodnotím, jenom je popisuji a svůj názor si můžeme říct u skleničky vína, třeba z Moravy :). 

Poslední věc jsou, která je ale také velmi známá. Místní lidé jsou velmi otevření novým nápadům a mají ale neuvěřitelnej sociální systém. Pokud nejste úplnej blbeček stromeček a dokážete si zařídit určité papíry, nebudete trpět nouzí. Ne, že by s tímto systémem byli všichni tak úplně spokojeni, na druhou stranu je to země, kde jsem neviděla víc bezdomovců, než bych spočítala na prstech jedné ruky. A to myslím smrtelně vážně. Zatímco v Bruselu je běžné potkat žebrající děti a matky s miminama. To samé v Paříži, Berlíně, všude. 

Tak už končím, tady je popisuje profesionálně nějaký pán redaktór: 

http://cestovani.idnes.cz/co-by-holandan-neudelal-a-zvyky-nizozemska-fjx-/kolem-sveta.aspx?c=A140225_110841_kolem-sveta_tom

a btw. po dopsání tohodle příspěvku si beru na svetr sako, protože bydlím u Holanďana. :D

Avicii

Nejdřív jsme se narvali dolů do davu, ale asi už jsme na to oba starý, protože jsem měla pocit, že jsem nejmenší na celém širém světě a tento úzkostný pocit nezahnala pryč žádná libá píseň. Proto jsme se po pár půlminutách rozhodli, že půjdeme prostě někam dozadu, hlavně ať máme alespoň trochu prostor. Nový prostor! :D A objevili jsme schody nahoru, na tribunu, kam jsme mysleli, že můžou jenom V.I.P. :D. Ve výsledku jsme viděli úplně skvěle, měli spoustu prostoru, akustika byla pořád super a nikdo na mě nelil omylem pivo... :) juch! A protože shame on me milej Avicii vynechal, tak ji aspoň přidávám k tomuto příspěvku. :)

Bruselská přátelství a jiné příhody

Není tomu tak dávno, co jsem se tetelila radostí velmi velikou, když jsem zjistila, že jsem našla někoho, kdo je velmi parádní povahy, stejné jako je ta moje a naše cesty se střetnou v Bruselu. Navíc jsme měli společný cíl, najít bydlení. Jestliže se do této doby nic tak extra nestalo, včera byl den, kdy jsem se jenom divila. Tak tedy prosím.

Abych byla spravedlivá k včerejším příhodám, mnoho z nich mělo velmi pozitivní vyznění. Celý den začal už trochu netradičně. Mohla jsem jít do práce až na 11:00 a učila jsem jenom 2 předměty, z toho jeden byl výtvarka. Do školy chodím opravdu moc ráda. A dětem se výtvory povedly a tak jsem měla skvělý pocit z dobře odvedené práce. Odpoledne jsem se jala hledat kostýmový obchod, protože dnes jsme měli ve škole karneval. Btw. oni mají vysvědčení až dnes. – před prázdninami. Tak to se mi taky podařilo a odpoledne mi zbývalo jenom doučování jedné české holčičky angličtinu a večer hurá k mým původním spolubydlícím na večeři. Na doučování jsem vyrazila s půlhodinovým předstihem a zhruba jsem věděla, kam jít. Když už jsem skoro u jejich domu, tak jsem si říkala, že raději zavolám. Problém byl v tom, že jsem se ale spletla a sledovala čísla domů na levé straně silnice a ne na pravé. Měla jsem jít do domu č. 123, a když jsem přešla silnici, na domu bylo teprve 81! No ne! Do toho samozřejmě pršelo a čas se krátil, paráda. Vyčítala jsem si, že jsem nejela tramvají. Nicméně po dalších pár ulicích jsem ten dům konečně našla a zazvonila na zvonek dané rodiny. Načeš se ozval anglicky hlas, že jsem se musela splést. Tak oni mají ještě popletený zvonky! :D Ještě, že jsme si vyměnily telefonní čísla. J Holčička byla hrozně stydlivá, takže jsem potila krev, abych z ní dostala slovo. :D no ale zjistila jsem, že rodina je z Pardubic a chodila na studánku. No není to náhoda? My se musíme setkat v Bruselu. J Nakonec jsme se tedy spřátelily a já šla celkem unavená domů.

Otevřu dveře, zchodím kabát, otevřu noťás, zapnu facebook a … a čumím, jak tele na nový vrata. Abych vás uvedla v situaci. Byl čtvrtek a já dneska za hodinu odjíždím z Bruselu na týden pryč. V neděli se vracím a to do nového bytu. Tento byt, stejně tak, jako ty dva předchozí jsem našla já. Hledala jsem pro dvě osoby – mě a moji kamarádku. Brala jsem to tak, že když přijdu z práce dřív, tak mám víc času (i když se musím připravovat na další den), ale ber, jak ber, prostě stejně něco potřebuju, takže hledej. Jak jsem se zmínila, byly jsme poté na prohlídce bytu a byl super. Tak a teď, když čekám na to, abych ten pokoj potvrdila, mi, tak moje kamarádka, bez obalu napsala, že ji někdo nabídnul ubytování o pár fousů lepší. Ano, byly to zajisté lepší podmínky, nicméně, pro mě to znamenalo krach jako Brno. Protože si ten pokoj nemůžu dovolit vzít sama. Hněv se mnou cloumal, jak vichr s nějakým slabým stromečkem a myslela jsem si, že tohle se mi jenom zdá. Vždycky, když už si myslím, že mám vyhráno, musí přijít takovýhle pád? Proč? To jsem vážně tak málo prozíravá na lidi? Takovýhle sobecký jednání bych prostě nečekala. Snažila jsem se velmi ovládat, když jsem ji volala, nicméně dneska svoje rozhodnutí potvrdila. Ten večer jsem naštěstí měla domluvenou tu večeři, takže jsem v prvním krámě koupila víno a pelášila pryč, jak jsem jen nejrychleji uměla. Byla jsem hrozně vděčná za to, že jsem našla i jiné než jenom business přátelství, které nepřihází v účinnosti jenom, když mě má druhý co nabídnout a díky Bohu se mi včera ozvaly dvě Češky, že hledají ubytování. Prostě vím, že to bude tak, jak má a cítím nečekaný klid. Život je někdy tak zamotaný, protože nevíme, co je pro nás nejlepší. Často si neuvědomujeme, že i když situace na první pohled vypadá jako prohra, může se otočit v nečekané vítězství. A v to já velmi spoléhám.

Každý den chodím tak půl hodiny pěšky do práce a tak mám čas na přemýšlení, dneska byla na programu tahle zrada. Ačkoliv to asi bude znít divně, necítila jsem nějakou zášť nebo velké zklamání. Ano je to smutné, že se někdo takhle zachová, ale když ona jedná sobecky, tak já si zase sobecky myslím, že třeba narazím na upřímnější lidi než je ona. No tak dobrodružství mě prostě nechce opustit. J

jak rozveselit krále :)

Joan Miro namaloval utrpení krále. Dneska jsme se ho snažili s prvňákama potěšit a čím jiným než hudbou, když sám král na kytaru hrál :D. A protože Miro ke konci svého života trpěl nemocí, která mu nedovolovala malovat, vytvářel koláže a jeho asistenti mu tvary předstřihovali, takové "kreslení nůžkami". Tak i my jsme stříhali, co dětem síly stačily. :) Měly celkem volnou ruku a myslím, že byly celkem kreativní. :-)

byt!!!!!!!!!

teď jsem přišla z prohlídky bytu a snad snad snad bychom měly mít naprosto parádní byt na březen a snad trochu dubna, což je prostě bomba! Nevidím žádný downsites! tak snad žádná ani přijde! Je to na metru, je to za dobrou cenu, byt je nádhernej!, mame každá svoji postel :D No asi se v průběhu večera zmínít o minulé návštěvě... :D to byl totiž zážitok! A také začínáme hovorit po slovensku :D no naozaj!

Bruselské zlo/zvyky

Jedna dobrá rada hned na začátek zní: NIKDY NESPOLÉHEJ NA BRUSELSKOU HROMADNOU DOPRAVU!

Pravidlo zní, pokud chci být někde včas, je záhodno mít tak 30 minut rezervu a to jenom proto, že autobusy mají také i 45 zpoždění :D. Nebo mají špatně pojmenovaný metro... a tak, je to docela legrace tady takhle cestovat. Zejména je mým dobrým zvykem, že sednu do nějakého prostředku směr centrum, a jelikož neznám názvy zastávek (teda kromě tech na metro) tak prostě někam jedu a podle okolí tak tipuju, kde asi vystoupit :D. Jsem moc zvědavá až začnu i do práce jezdit MHD, jaké veselé příhody se mi ráno přihodí. V noci se nejezdí. Ještě, že pořád je naděje, že se domů člověk v případě nouze dostane alespoň na kole. :D

Dalším, na pohled překrásným zvykem, je jejich až obsesivní důraz na třídění odpadu. V každém bytě máte spoustu pytlů na odpadky a musíte být ale naprosto přesný! Na koši je nakresleno, co přesně kam. Poté je také přesně určeno, v jakou hodinu a den máte jaký pytel vyhodit před ulici. Když to uděláte špatně, pytel neodvezou či vám na něj dají nálepku jako stigma, že jste jednoduše behohlednej ekologickej debil, divím se, že to tam není rovnou napsaný. :) Takže ve výsledku se na ulici pořád válej pytle. 

Bruseláci by pronajmuli i psí boudu, kdyby jste se tam vešli. Jejich vynalézavost, co považují, za dobré pro rent za minimálně!!!! 350 euro opravdu nezná mezí. :D

EU, Marťa a pink killer v Deliriu (nejznámější hospoda), máta z trhu a každodenní pomocník při přípravách na hodiny, trh na Gare de midi a totální chaos, moje maličkost na Grote Markt 

O víkendu se mě ptal Jeroen, jací jsou Belgičani... Zamyslela jsem se, nic, zamyslela jsem se po druhý a nic...A já upřímně nevím. A není to z důvodu, že bych se stranila lidí, ale v hlavě si je automaticky dělím na 3 skupiny: Francouze, Holanďany a přistěhovalce všech barev, jazyků, podob, zvyků a tak. Je to tak neuvěřitelně multy kulturní město, že vlastně nevím, jací Belgičani jsou. 

Brusel je město muziky, tolik hudebnin jsem nikde neviděla. V úterý chodíme na jam session a to je úžasný. Je to taková malá kavárna, kde u jednoho stolu sedí pár muzikantů a jen tak si pro radost hrajou. Jsou vážně skvělý a přidat se může teoreticky kdokoliv. O pouličních muzikantech se nemá ani cenu zmiňovat, tj všude. :)

+ a -

• došly mi oříškový horalky! --> musím najít podobný, takže budu muset dělat ochutnávky :D
• rozpadly se mně kozačky --> bude jaro! a já si tudíž koupím jarní boty :D
• dostala jsem lístky na AVICII! :) --> tak to je prostě bomba! 
• můj učitel dělal inspektora, takže o reflexe není nouze --> ale já jsem za ně vděčná
• první učící den dopadl celkem obstojně --> motivace na další dny 
• v jazykovce mají plno --> buď ušetřím, nebo najdu lepší :)
• 12 °C
• nesnáším místní policajty! nevim jestli mi to dělaji naschvál, ale zásadně začnou houkat před mým oknem a do toho začnu něco povykovat do ampliónu :D. Ale nejenom přes den, ale i v noci nemají vůbec žádnou zábranu pustit houkačku! Nechci vidět, jak to vypadá v jiných čtvrtích, kde se nedoporučuje bydlet. :D Tam se asi rovnou střílí nebo nevim :D. 
• a taky napíšu brzo příspěvek o místní dopravě! tj taky gól...

a tohle je prostě skvělá idea! a jelikož stále nebydlím na jednom místě i pro mě platí: MOVE! :)

pokojíček

Tak jsem se zase přestěhovala, v minulým bytě mám kartáček, samozřejmě! Je to tu takový útulný, akorát ne moc teplo, ale tak mám tu od nich deku :D. haha a do školy to je tak podobně daleko.

VILLO

V několika evropských městech se rozmohl docela dobrý trend a to půjčování kol. Funguje to tak, že si vezmete kolo ze stojanu a v další "stanici" kol ho zase vrátíte. Existuje několik variant, na jak dlouho tuto službu využijete. 

1) jeden den stojí 1,6 euro

2) 7 dní stojí 7 euro

3) celý rok 32 euro

Jakmile nepřesáhnete 0,5 hodiny, neplatíme nic navíc, pokud přesáhnete takovýto čas platíte asi půl euro za další půl hodinu a další poplatky za delší čas, pro více info samozřejmě google.. nic méně. I já jsem si takové to príma zjednodušení cesty do práce chtěla užít. Ráno jsem pravda, nevyšla úplně včas, nic méně pořád s předstihem. U každé této stanice je tabule, kde si navolíte, co chcete koupit  a jaké kolo si chcete vzít. Tak jsem to pěkně nacvakala, zaplatila. Jo btw. musíme mít na kartě alespoň 151,6 euro. Protože za kolo se platí záloha 150 euro. Která se vám pak načte dodatečně do několika dnů, pokud je kolo správně vráceno do stojanu. Takže bacha! No tak jsem to zaplatila a vybrala si kolo, které chci, utíkala jsem k němu a nic. Nešlo vyndat. Ok, asi jsem udělala někde chybu! Tahle jsem po tom náměstíčku proběhla nejmíň 6x a nic. prostě nic. Začínala jsem bejt pěkně nervózní, protože jsem měla bejt skoro už teď ve škole. Do toho dneska byla stávka všech pracovníků veřejné dopravy, takže když jsem zahlídla jeden přeplněný autobus, tak se moje dilema opravdu velmi zvětšilo. Nakonec ale zvítězila soutěživá povaha a myšlenka. Ne, já to prostě zvládnu a hotovo! V tu chvíli už mi pomáhali dva lidi, ale nebylo to nic platný! Nakonec jsme zkusili jiný kolo a šlo to, tak jsem vyrazila jak blázen a řeknu vám, že průprava z Amsterdamu je znatelná! A jsem za ni opravdu vděčná! Stejně tak, když jsem jela zpátky, pršelo a já měla půjčený učebnice do školy větší než moje kabelka. No tak jsem zašla do prvního fast foodu a poprosila o igelitku, trochu ironický bylo, že v sobě měla propíchaný dírky, aby jídlo větralo. :D Nicméně učebnice zdárně přežily. :D

Takže moje rady před používáním těchto kol:

1. zkontrolujte si, jestli máte víc, jak 150 euro a jestli vám na dovče nebudou těch 14 dnů chybět!
2. vyberte si dobrý kolo, některý jsou dost chatrný!
3. když si na tabuli kolo vyberete, musíte zmáčknout černej čudlík vedle na stojanu!
4. najděte si, kde je další stanice kol, jinak se vám stane, to co nám s Alčou v Paříži, že jsme nemohly pak žádnou najít :D a platíš!
5. kola jezděj skvěle, mají přehazovačku, což se v Bruselu narozdíl od Holandie využije
6. Dejte pozor, jestli jste kola správně vrátili
7. když zaplatíte, vyjdete vám lístek, kde je kod, který se používá pro opětovné použití kol, takže nevyhazovat a neztratit, jinak máte smůlu. Navíc pokud by vám nevrátili peníze, máte alespoň nějaký doklad. 
8. no a pak just enjoy your ride :-) 
9. http://www.villo.be/

dům nebude

The Boxer Rebellion – Keep Moving

Jinak ohledně bydlení se to trochu komplikuje, protože včera jsme měly prohlídku a ačkoliv by každej rozumnej člověk musel říct, hey velkej dům, zahrada, prostoru, že byste mohli pozvat celou ranní řadu na metro, tak něco nám hrozně vadilo. Opět jsme u dojmů, ale obě jsme se tam necítily vůbec dobře. Asi si říkáte, ty bláho holky, tak na co čekáte? Ale já nevím, ta určitá vibe toho domu byla hrozně depresivní a obě jsme si říkaly, že bychom tam ani za nic nebyly samotný přes noc. Navíc paní smrděla chlastem, jak nějakej registostrovanej alkoholik. No prostě jsem jenom chtěla říct, že jsme zase na začátku. Nic méně, teď mám 3 týdny, kde bydlet. Jako na ulici nebudeme, ale jde o to, za kolik peněz ta střecha bude. :) Každopádně včera před spaním jsem snědla celou čokoládu, která suplovala ztracenou jistotu a četla jsem si slovo na každý den, kde na konci stálo: „Věř, že dostaneš víc, než kolik očekáváš, protože náš Bůh je Bohem obnovy.“ 

Schola europaea

Tak já asi začnu prací. :))

Evropská škola s českou sekcí je víceméně fenomén v celé Evropě. Evropských škol je sice jako hub po dešti, nýbrž Češi většinou kromě Bruselu ve vyšším počtu v žádném jiném městě nejsou, takže toto je jediný a vzácný exemplář. 

První den jsem byla ve škole opravdu brzo, nechtěla jsem riskovat vůbec nic a tak jsem jela radši i drahým metrem. Dneska už jsem si trochu přispala a tak jsem mohla vidět, jak se milánci vozej ke škole. Jako žádný metro, svážej je autobusy, jak nějakou delegaci :D. No nic.. A protože jsem šla po špatný straně parkoviště, dostala jsem francouzsky vynadáno hahaha... První týden se střídám po třídách. Tozn. pondělí - první třída, úterý druhá atd. A potom budu vždy týden v jedné třídě. Musím hned ze začátku říci, že se mně hrozně ulevilo, jací báječní učitelé tam jsou. Mluvím zejména o české sekci, s těmi ostatními jsem se zatím neměla šanci tolik seznámit. Jenom vlastně dneska jsem byla v jídelně a koukám a říkám kamarádce, hele ten je stopro z Holanska to já prostě poznám a ona no jasný že je :D tak jsem si domluvila náslech v dutch sekci. :) Tak jsem zvědavá. No nic méně back to my colleagues. Největší gól byl, když se mě první den pan učitel ptal, zda-li si dám kafe a odkud jsem se o nich dozvěděla. Tak jsem mu vyprávěla, kterak jsem se setkala s holčinou, která tady učila před 2 roky taky v rámci stáže. Načeš k mému velkému překvapení mi bylo oznámeno, že tato slečna tady učí tento půlrok znova! No tak to je prostě ... skvělý! Nikdo na mě nezvedal nos nebo něco takovýho. Nechci to nějakým způsobem přechválit, ale ten tým drží při sobě, protože ví, že toho mají fakt dost. Jako nikdo tady nepracuje pod 10-12 hodin denně a 16-tky jsou taky běžný... Takže ten plat je fakt vydřenej. 

No nic méně. Během mého prvního dne tady byla zrovna inspekce, takže jsem byla zasvěcena i do těchto věcí. Zajímavé... Asi stejný princip, jako když učitelé na univerzitě nikdy neučili malý děti, stejným způsobem to asi funguje všude. To asi když tak více jindy. 

Jsou tu některé celkem vymakané věci jako př. hodnocení - pro zájemce (viď mami) mám zásobu dokumentů. V první třídě byly děti běžně schopné vymyslet cíle hodiny - tozn. žák zvládne... a ty si zapisují do týdenních plánů. Ale milion portfolii, která jsou vyžadována jsou taky pravidlem číslo jedna. 

Záleží samozřejmě na učiteli, ale obecně mají děti velkou svobodu rozhodování a je zde snaha o omezení direktivního přístupu učitele. Neříkám, že to se to v Čechách nedělá, ale mnohokrát jsem si říkala, jo tahle to taky musím jednou provádět. 

Hodiny jsou děleny jinak. Škola začíná v 8:25 a končí v 15:30. Po prvních dvou hodinách (ty jsou dohromady) mají děti asi půlhodiny přestávku, kdy musí jít ven. Poté se pokračuje do oběda. O jídelně mám velmi mnoho, co říci! Takže za prvý rodiče platí za oběd 7 euro! No, ano, žádný 25 kč :D! Děti si nastoupí do jídelny a sednou si ke stolům. V tu chvíli přiběhnou obsluhovatelé, kteří jim začnou servírovat brambory, maso a tak. Pro vaši představu, prvňáci dostali 2 malý brambory, jednu růžičku brokolice a trochu masa. Za 7 euro... Ale ono to bylo asi stejně hodně, protože skoro všechno vyhodili. Potom se začne rozdávat něco navrch jako př. jogurt či ovoce. Učitelé proti této ceně protestují tak, že nejedí a i děti si začínají nosit vlastní svačiny. Takže si myslím, že to vede jenom k tomu, že si ty děcka myslej, že jsou zase o kousek něco víc, než normálně pracující člověk.

Na škole je doktor, sestřička a celá marodka :D. Bez smartboardu by nikdo neučil a je vidět, že děti jsou z chytrého zázemí. 

Poté mají bobani asi půl nebo 3/4 hodiny volno a začínáme znova. Odpoledne jsou většinou výchovy a to do půl 4. Poté děti odcházejí na kroužky. Takže obvykle se domů dostanou okolo 7... Nechci to komentovat, každý ať si myslí, co chce... 

Je to pro mě opravdu velká inspirace, protože často jenom zírám a říkám si, ty brďo, kéž bych taky takhle uměla reagovat, řešit obtížný situace a vést děti.

Jak jsem teda uvedla takovou zvláštností je, že se nikdo nepřezouvá, kromě první třídy, kde jim pak učitel nastavil jiný pravidla. Taky šatny nejsou, bundy si dávají ve třídě na věšáčky. 

A jinak obecně: matika se jede podle Frause, stejně tak čj, kde je genetická metoda a Comenius. Děti mají od první třídy buď Aj nebo FR s rodilým mluvčím (ale ono stejně třetina z nich umí nějakej druhej jazyk z domů). Na druhým stupni jsou postupně skoro všechny předměty v cizím jazyce. Učí se zde etická výchova nebo náboženství. 

Asi dám hodně na dojmy, ale můj první dojem z týhle školy byl super. Navíc mi dali naprosto famózní pracovní dobu a dokonce mi nabídli, že abych si mohla něco přivydělat, že mi dají den v týdnu volno! Geniální. :) haha asi takhle nebudu mluvit po tom, co začnu fakt učit, zatím mám totiž jenom týden náslechy. Ale tak je to challenge. A kdy má člověk obvykle ty "největší problémy"? Když se dlouhodobě nudí. To mě připomíná další téma.. bydlení... 

Pár Polaroidů Pro Přátelé Plus Parents:)

Pharrell Williams – Just a Cloud Away
Ok, takže konečně jsem se k tomu dostala, právě jsem si udělala kopec rizota :) a mám několik témat, o kterých bych se ráda rozepsala a tak nějako nevím, kde začít. Tak aspoň pár fotek a budu k tomu postupně dopisovat moje dojmy.

Brussels 1.

Stále ještě na couchsurfingu, až budu mít vlastní ubytování a klid, napíšu pár řádků, zatím jenom několik momentek z dnešního dne. :)

Vitejme :)

prvni prohlidka města, po asi hodině, co jsme hledaly místo s hranolkama! tak jako halo typicky ne?

dole moje budoucí škola, dneska sem se jala hledat tyto budovy, načež jsem skončila v: Centre de Santé mentale... doufám, že zítřek bude z hlediska hledání úspěšnější :)

Platy učitelů v Evropě

Nechci bejt nimravá či šťouravá, ale tohle mě fakt rozčiluje. Samozřejmě, že se musí zvážit celková životní úroveň daných zemí. Ale jako halo! Tady je to černý na bílým a to ještě nehledím na to, že u České republiky jsou snad čísla trochu nadnesená. Ale i kdyby nebyla! ČR je na straně: 28-29.

http://eacea.ec.europa.eu/education/eurydice/documents/facts_and_figures/salaries.pdf

Když to vezmu z té lepší stránky, mohlo by být i hůř! :D Třeba v starověkém Řecku učiteli rodina nemusela zaplatit vůbec, pokud shledala, že jejich dítko neumí látku tak, jak by si přáli.

2012/13 ale pro porovnání tj jedno

Haag

husa v kanclu                                                palác pro nezbedníky                                 plácek před nádražím

Je to takovej pokus omyl, která tramvaj mě doveze kam, ale tyhle ty toulky slouží dobře jako výmluva pro mě samotnou, že tu diplomku přece nemusím psát celej den :D. Paradoxní je, když mě v mém "zapáleném" učení se chrochtání vyruší nějaká cizinka, že neví, kudy cestička do centra. V takových případech většinou nepřiznávám, že nejsem místní a rozdávám cenné rady. ;-)

Jak se rači diplomová práce měla psát aneb to máme ale situaci!
To byl jednou takový pěkný den. No jako malovaný! A protože Lůce dneska tuze nešlo psát diplomovou práci, rozhodla se, že se půjde trochu provětrat. To se takhle vezmou sluchátka, pořádný boty, pozor klíče a může se běžet. Vezmete směr na sever, minete museum, sushi corner a po pár desítkách minut už jste na místě, kde fučí, houká a krásně se mění počasí přímo před očima. Panečku to byla ale podívaná! "Honem", řekla si Lůca a bez meškání vytáhla telefonní aparát. Když to všechno nafotila, vydala se zase pěkně rychle zpátky. A tak po pár drahně dlouhých chvílích opět stála před domovními dveřmi. Ještě se protáhnout, zalupat klouby, procvičit ruce a nohy, to aby nebolely. Když tomu všemu učinila, vyšťourala v kapce klíče. Opatrně je strčila do zámku, jemně a s citem, protože to je již zámek starý a teď již můžu říci, i svévolně rozhodující o osudech jeho uživatelů. Dveře ale držely jako přibité a ačkoliv se snažila, jak mohla, tak se zámek ani nepohnul. Nechci ani vypisovat slova, která padala na adresu těchto zlobivých dveří. Nicméně pro děti určitě nejsou.  Lucka se vztekala, hořce se smála, nešťastně se dívala kolem, zvonila na zvonky sousedů, zkoušela kroutit, tlačit, šťourat, tlačit málo, tlačit hodně, ba dokonce jednou i do dveří kopla. Ty však stále nic. To už bylo o dalších pár desítek minut více a jelikož předtím činila sportu za dost, začala ji být ale opravdu veliká zima. K doplnění situace je třeba zmínit, že telefon, který s sebou sice měla, ovšem neoplýval signálem, wifiny byly patřičně zaheslované a v celém baráku ani noha. Jeroen v práci a ono jděte si tam ta těmi kravaťáky, řeknu-li to v bez obalu, ve smradlavých věcech z běhání. A tak utíkala minuta po minutě, ruce ji začínaly rudnout a naděje značně ubývalo. "Prostě musím jednat!", proběhlo ji hlavou a v poslední naději zazvonila na zvonek u vedlejšího vchodu, nevěda, kdo ji otevře. Po chvíli uslyšela šourání, dupání a šustění, načež ji otevřel moc milý pán. Nemáte prosím nějaké zkušenosti s otevíráním dveří, zeptala se Lucka tak hloupě, že to snad více to již nešlo. Milý pán se ale ujal toho proklatého klíče a dal se otevírání dveří sám. Tu se mu ale vedlo stejně nešikovně jako předem Lucce. Aby toho nebylo málo, ze zatažené oblohy začaly padat kapky deště jako kuličky, ba možná i koule. Pán se nad Lucou tedy smiloval, otevírání dveří vzdal a nesměle ji teda pozval, ať počká u nich. No, co se dalo dělat. Půjčil stále dokola omlouvající se Lůce telefon, aby mohla někomu dát vědět o svém stavu a bylo. Pak už nabral příběh dobrý spát. Jeroen kvůli tomu přijel z práce a světe div se (nebo rači se nediv..) na první pokus dveře otevřel. Nutno ale zmínit, že klíči jinými a vlastními, tudíž moment zahanbení nebyl tak veliký.
Zazvonil zvonec a pohádky byl zmrzle ale šťastně konec.

První cesta

A je to tady, brácha mi pomáhá na nádraží s kufrem, kterej váží asi tunu. Odbýváme ne moc slušně bezdomovce, kterej nám nechce lhát (rozuměj: řeknu ti to nerovinu, ty prachy utratím za chlast). A po chvíli už mávám z vlaku. Zde se nic nestává, čtu si johoho. V Praze mi s kufrem nikdo nepomůže, no jo! :D Nastupuju na blbej směr metra, ale díky za ty dary, ve směru východu je eskalátor! Odbydu dalšího bezdomovce, že ty eura budu zatraceně potřebovat. Jakmile vyjdu z metra, vidím, jak se mě chystá nějakej chlápek, (kterej vypadá, jako když právě vypadl z Hiltonu) zeptat na směr a podobně, už už ho

we can do it :D

Až k vlaku! :)

chci odpálkovat, že nejsem úplně přeborník na Prahu, když v tom se mě zeptá, jestli nevím, kde je autobusák, no taky tam jdu! Je z toho celej vedle, že máme stejnej směr a hlavně mi vezme ten pitomej kufr :D. Pak už se seznamujeme jenom před autobusákem a v autobusu, což je vlastně hrozně super, protože jsem pozvaná na koncert v Den Haagu! A bacha, slečna hraje jazz na saxofon. Woow! V Haagu neobvykle prší, ale to mi je naprosto jedno, hlavně že jsem tady! :)

aaa už Scheveningen a milion lidí v moři na vlnách, na procházce na pláži nebo velkej work out při běhu na míle daleko

Nevím, proč to foťák vyfotil jako takovou romanťárnu, když bylo 5 nanejvýš 6 odpoledne a světla jako na přehlídce :D