Vol. 1. - Brno - Vídeň - Linz
Příběhy přijdou, přijdou!
Vol. 2. - Berlín
Ok tak začínáme, cesta z Prahy je alles gut! Tu mám totiž ještě naplánovanou, jenže jakmile vystoupím na Německé území v Berlíně, začíná se točit svět obráceně a skončí to až když zase o pár dnů… No to si počkejte až nakonec.
Takže ve městě ulítlých módních looků, clubu maté a hipsterů jsem už jednou byla. A ačkoliv ani tenkrát mě památky tolik nebraly, alespoň jsem nějaký prochodila, a alespoň jsem chvíli seděla pod Braniborskou bránou jezouc buráky.
Tak to se letos nekonalo. Do Berlína jsem dorazila o půl devátý večer, což mě dost překvapilo, vzhledem k tomu, že jsem celou dobu žila v mlhavé vidině 19:00 a něco na papíře, tudíž jsem taky moji kamarádce řekla, že se sejdeme o takovou dobrou půl hodinku pozdějc, no tak abych jako stihla od busu někam dojed. Že jsem zapomněla, jak je Berlín nepřehlednej, a že z půl hodiny bude nakonec hodina, jsem opomněla domyslet. Navíc jsem teda měla už takhle s přirozeným zpožděním autobusu hodinu a půl sekeru. Ona je ale holka, která nějakou tu půl hodinku neřeší a tak mi jenom pak vyspelovala nějakou šílenou německou stanici metra a bylo. Pro ni – ne však pro mě.
Můj první úkol zněl jasně, koupit si jízdenky a dostat se k Asli. Pak… pak přátelé už to bude přece pohoda! :D Tohle jsem rozhodně nepovažovala za něco, co by mělo mít nálepku challenge. Blbý metro, no ne? Tak ok, první zádrhel byl, když jsem zjistila, že automat nebere bankovky, mastercard ani vizu.. bere jenom coins – nemám. A nebo… a to byla moje spása, maestro. Ještě, že nejsem moc organizovaný typ a nevyndala jsem si „karty, které přece nepotřebuju“ z peněženky. Protože občas to dělávám. Jak se mi holandská ING teď šikne. No dobře. Raději si checkuju s kolemjdoucím, že 4 denní jízdenka je opravdu to na 4 dny a kupuju. Najednou mi ale začnou líst 2, 3, 4 lístky. V tom násilně vytáhnu kartu z provozu a jsem celá říčná, že jsem si určitě koupila omylem čtyři čtyřdenní lístky a tudíž 4x9 euro v hajzlu. Už jsem měla plán, že je prodám, vyměním, narvu dalším turistům, ale zatím jsem je dala do peněženky a naskočila na první metro, které jelo směrem: „je na tabuli více zastávek“. Protože přátelé, hledání té mé jsem vzdala. Nemohla jsem ji na tý šíleně nepřehledný tabuli najít ani ve voze a bohužel žádný echt Berlíňan zrovna okolo nebyl. Tak jsem na nějaký větší zastávce vystoupila, že se jako mrknu, jestli by nešlo někam šikovně přestoupit. Jak jsem tak civěla asi 3 minutu v kuse na tabuli, která byla šikovně přidělaná uprostřed kolejiště, tak si mě vzala do parády naštěstí nějaká kudrnatá žena. K mému překvapení se stejně metro předělává a tak se člověk nemůže těmahle tabulema tolik řídit. Ano, to jsem prosím pěkně přesně chtěla slyšet! Když se konečně dovolám i Asli, tak jsem zachráněna. Jo a ty jízdenky nejsou na celý den, ale jenom na dvě hodiny potom, co se cvaknout… no nevadí…
Asi po 15 minutách přijede … aaa na kole. <3 a kolo má vzadu sedátko! Samozřejmě necestujeme metrem, ale vyzve mě, ať si nasednu. Sice v Berlíně na 4 proudovce jaksi není cyklostezka, ale my jedeme a já se cítím obzvláště výjimečně a daleko předaleko od každodenní rutiny a stereotypu pracujícího člověka. Je mi kosa jako prase, ale nasávám atmošku jako fotbalový fanoušci plzeň. Samozřejmě, že nejedeme k ní, ale rovnou „někam“. Je to tak, já totiž vůbec netuším co a jak. Ale to mě neva, nemusím chvíli nikomu říkat, co má dělat, jak si sednout, že se má přihlásit, než promluví, a že jestli se mě ještě jednou zeptá, kdy bude tělocvik, když zrovna začala čeština, tak asi vyskočím vzteky z okna, i když jsme jenom v prvním patře, takže by účinek nebyl takový!
Mám veliké štěstí, protože Asli přijede kamarád, který mě svým podobným humorem zachraňuje od opravdu dost netradiční a absolutně alternativní hudby, ve stylu. „vesmír je všude okolo tebe“, kterou vyluzují ještě švihlejší lidi. Jeden, ten nejhubenější tancuje hadí tanec uprostřed tý kavárno-baru. Ze zdi koukají dráty a k baru vede přes druhou místnost a strop vodovodní trubka. Je to ale nakonec vskutku sranda a já zjišťuju, že ačkoliv při tý „hudbě“ ta osoba vyluzovala zvuky opice, tak je jinak hrozně milá a to vlastně všichni okolo. Takže super!
No tak to bychom měli, teď už jenom lekker slapen (sladce spát)… jsem si myslela, když jsem šli domů… No jo, ale to není jen tak. Když přijdeme do jejího bytu, tak se musím fakt smát. Takovej malinkatej kutrlíček jsem nečekala a to si myslím, že jsem viděla a spala v hodně malých prostorách. No co! On totiž ten její kamarád, co taky přijel, tak měl nejdřív dwellovat někde úplně jinde, címž se nám to trochu komplikuje. Já jsem dostala za úkol se vydrápat někam po dřevěných schůdkách do horního patra místnosti. Problém je, že se nečekaně vyskytuje v místnosti na spaní ještě jedna osoba, kterou neznám a ona nezná nás – jen s Asli. Haha, jak typický! Já teda našlapuju velice opatrně po špruslích žebříku ke stropu. Jó! Jsem tam! V tom ale o něj zavadím nohou, a jelikož jsem netušila, že ten debilní žebřík není přidělanej, tak spadne. No a samozřejmě, že na toho kluka, co ho neznáme a já si v tu dobu myslím, že to je asi majitel bytu a Němec a tahle kombinace mě přirozeně nahání hrůzu. :D Další problém je, že mně celá situace ale připadá také vskutku velice vtipná, a nemůžu udržet úpřímný „nechci nikoho vzbudit, ale nemůžu si pomoc“ smích. Chudák, prej vstává v 5… Ležím absolutně nehnutě, mám trochu přikřívky, žádnej poltář, ale protože to je u stropu, je tam celkem teplo. Asli je na tom hůř, ta prej zůstane v kuchyni na zemi… :D Já si vždycky říkám, že nevím, proč v normálním životě řeším nějaký malichernosti. :D V noci na mě přirozeně přijde kašlíček, kterej sice úspěšně zadržuju, ale když už mě lezou oči z důlků, tak se rozhodnu, že si najdu ponožky a dám si trochu čiré vody a hlavně vezmu špunty do uší! Beru první hrnek v kuchyni, co našmatám, jenže po prvním loku zjišťuju, že uvnitř něco bylo.. Nějakej prášek.. Ty woe.. „kdo to pije z mého hrníčku, kdo to kurník leží v mé postýlce…“ Chutnalo to jako perník, ale tak co já vím, co tady kdo pije… rači to nedopiju. A to jsem ani nezmínila, že jsem si večer místo pasty na zuby dala na kartáček toho týpka krem na obličej, protože ta tuba byla zatraceně stejná jako na zuby… Ten mě normálně zabije.. Připravuju si hrozně upřímný omluvenky a představuju si menšího kudrnatýho nevrlýho týpka s brejličkama a hnědým pleteným svetrem... Brzo ráno slyším pár nadávek, monolog k Asli a třísk, je pryč! Co může dělat, že odchází tak ráno, třeba je to nádražák? Honilo se mi hlavou, ale za chvíli jsem zabrala.
Ráno se teda chystám hrozně slušně omlouvat, ale je mi to k ničemu, protože jak se ukazuju, ten byt patří úplně někomu jinýmu artistovi a ten je úplně v pohodě a jsme jeho hosty. Ok, tak to bychom měli. :D
Berlín je crazy! Na jednu stranu to miluju, na druhou je to až trooošku moc! Celý víkend se pohybuju jenom mezi lidma, co mají něco společnýho s uměním. Odpoledne s klukama z bytu děláme animaci a večer jdeme na nějakou večeři v ateliéru, která je uvařená z přebytků z restaurací. Organizátorky nám dávají různé lekce a story spojené s jídlem. Polka, která vaří s uprchlíkama, Francouzka, která představuje fregmetovaný juicy a vysvětluje celou podstatu týhle nakvašený limo a moje kamarádka Asli, představující absolutně lovely projekt. Celé minulý rok dobrovolně pomáhala v kuchyních v Amsterdamu a všechny zbytky z jednotlivé kuchyně vařila a obarvovala jimi vždy jen kousek hedvábí, aby z toho nakonec vznikla mozaika různých barev vyjadřující na pozadí příběhy lidí, které tam potkala. Jednalo se o profesionální kuchyně i absolutně voluntery places, kde vařili naprostí amatéři, kteří chtěli pomoct udělat tenhle svět trochu hezčí. Jídlo bylo vynikající a na stole byly papíry, takže si člověk mohl počmarovat, co chtěl, a jelikož můj společník se zrovna živí kreslením animací, tak jsme měli o zábavu postaráno. Hrozně se mi tam líbilo. Bylo to čistý, originální international místo, plný inspirace, skvělýho jídla a upřímných lidí, který nikoho neodsuzovali ani nehodnotili. Jídlo conection people! That‘s for sure! V neděli se potkávám s kamárádem z Čech, protože proč se potkat tam, když náhodou oba jedeme do Berlína :D. Jdeme opět na výstavu, která je ale opravdu vskutku netradiční v parku.
Pak už tady je jenom story o tom, jak jsem málem nestihla autobus do Prahy, protože jsem si spletla směr metra a tudíž jsem eurolines bus prosíc, mávajíc, s rudými tvářemi a absolutně bez dechu zastavovala, když už vyjížděl z nádraží, ale kdo by to počítal… Tak zase na viděnou Berlíne! Jsem tak trochu zvědavá, co přijde příště. :P
