pondělí 29. února 2016

Sukňové pondělky

přesně tak!



Nevím jak vy, ale já jsem už po půlroce fulltime práce dostala totální averzi k pondělkům. Všichni to známe, po víkendu, bychom měli bejt sice plni energie, nosit úsměv od ucha k uchu a oplývat spousty převratných myšlenek a konceptů. ALE protože vstáváme už v 6 - to abychom s radostí začali nový týden..., tak se jakákoliv načerpaná energie spálí už na to, abychom vůbec zvládli stopnout budík, který se občas škodolibě zasekne a jo fakt někdy nejde zastavit. NEchápu masochisty, který si nechaj telefon dál od postele, aby k tomu museli ještě vstát! No a tak se vyhrabu polomrtvá z postele, vypnu mód letadla a došoupám se křížem krážem do kuchyně, kde se pokapu jogurtem, pocintám horkou vodou půl kuchyňský linky a okolí hrníčků, ale rychle to utřu, aby fifinka nic nepoznala a děsně se na sebe vztekám, protože mně v koupelně všechno padá. Jsem ráda, když stihnu bus číslo jedna a doufám, že než stihnu vyštrachat lítačku, tak nezazní skřehotavý hlas: "probíhá kontrola jízdních dokladů, nyní si již nemůžete označit jízdenku".

JAK TOMU VŠEMU ZAMEZIT! Přinášíme exkluzivně několik cenných tipů, co fungují pro mě a Týnku. Jsou to prosté přízemní věci, ale to je přeci fuk!


1) ŠATY DĚLAJ ČLOVĚKA
Cítit se šik hned člověka pozvedá do úplně jiný dimenze :D, a protože jsme ženy, tak jsme prohlásily: "Ok nebudeme suchaři a v pondělí pasujeme do vyššího stavu SUKNI"! A tak padlo, že bychom mohly zavést sukňové pondělky, což se ukázalo jako prosto výborný nápad. Já sukně moc nenosím a tak mi leží celá léta (některé sukně už i desetiletí - no přátelé to jsou kusy... :D) ve skříni a vytáhnu je tak možná, když přemýšlím, že bych je už měla vyhodit, ale to já zase nechci, takže tam leží dál a dál. Ale tomu už je konec! "Naštěstí" se pondělí opakuje v opravdu pravidelných intervalech a tak můžu povolit uzdu fantazii! Děti z mé třídy vědí, že moje nálada vzrůstá s počtem stupňů na teploměru a absolutně se nemohu dočkat jara, které se snažím navodit alespoň v podobě kytek....zatím se mi to teda moc nedaří, ale snažně vyhlížím březen s velikou nadějí, že budu moci k těm sukním vytáhnout i silonky! Ha! Ale viděli jste dnešní počasí...

2) PO CESTĚ DO PRÁCE PÍSNĚ, CO VÁS NALADÍ, VYLADÍ, PŘELADÍ

Ať je to cokoliv, hl. když se potom cítíme lépe.

3) ŘEKNI MI, CO JÍŽ A JÁ TI ŘEKNU ...

Tak asi se shodneme, že dobré jídlo je základ č. 2! Snažíme se udělat si dobrej oběd, aby se už dopoledne mohl člověk těšit na něco mňamozního a dneska jsme zavedly bod č. 3!  Řekněme celkem důležitej bod.

4) PO VEČEŘI - COKOLIV SLADKÝHO!
Ať je to starej dobrej banán s čokoládou nebo jenom ta čokoláda, hl. že to přidá cukr do krve. Když není sladký, tak aspoň víno. Ale to už je vyšší kalibr na pondělky, to přichází spíše až uprostřed týdne... nebo ne?

Pokud máte nějaký skvělý tip na to, jak přežít, či si dokonce užít pondělí! Sem s nimi!

pondělí 22. února 2016

Austria





Proč si mě rozhodně (NE)vybrat jako spolucestující na trip do Alp

Několik typů:
  1. První den dovolené po mě nechtějte žádnou aktivitu s dětma nebo jakoukoliv větší konverzaci, takže jako společník jsem absolutně nepoužitelná!

  2. Pokud je třeba zajistit do apartmánu nové vybavení, pak vám to spolehlivě zařídím! Tohle mi jde asi ze všeho nejlépe a přirozeně bez jakékoliv námahy. Jak? Zcela jednoduše! Staré věci bez okolků zničím. Nyní jsem třeba v rámci ochrany před popálením horkou vodou postavila varnou konvici na horkou plotýnku od elektrického sporáku. To, že se plast z konvice poněkud roztekl do všech stran, jsme zjistili až po snídani! Sporák vzkřísili ještě stěží, avšak konvice - zalknutá. No tak to bychom měli, chcete snad ještě něco nového do domácnosti? Ráda se stavím, řekněte kdy :D!

  3. Jsem občas (samozřejmě zcela výjimečně a nedobrovolně) Mistr chaos, zejména pak, když vedle sebe mám někoho, kdo je už z povahy národnosti organizovaný jako sokolníci při sletech! A tak jsme takhle s Maryčkou jednou potkali nějakýho holanďáka (no to se není čemu divit, když jich tam bylo víc než jakýkoliv jiný národnosti dohromady, což mě nejdřív děsně těšilo, pak jsem radši nosila sluchátka) a zrovna, když jsme jednou jeli s ním, tak co? No najednou nemám kartu na vleky! Což je zjištění velice alarmující, vzhledem k tomu, že před námi jsou ještě celé dva dny. Když otevřu chřtány mých kapes, tak se sama nestačím divit. Padají ze mě kapesníky, do nich zapletená sluchátka (rychle jsem je mrskla do kapsy, ať můžu hrdě konverzovat) nebo včerejší čelenka na vlasy.Vždyť to znáte… A nebo možná neznáte, což je lepší varianta pro vás. Nic méně tedy zpět do reality. V útrobách bundy prostě karta nikde není. Tak chci přeskočit turniket, jakože se musím nějak dostat nahoru a nejednou se mi to otevře! Tohle se opakuje ještě jednou. Ha Ivan! Čáry máry podkočáry... Někde ta karta na mě je! Ale kde!? To je záhada ztraceného motýla! Kamarád a Maryčka mně radí, ať prohledám všechny možné kapsy, jestli tam není díra – což je dost možný, protože tahle bunda ještě pamatuje, když měl Žižka obě oči, ale přátelé nic! Díra tam možná je, ale leda tak černá a jak poznamenal Hawking leda do jinýho vesmíru, kam tedy asi opravdu odplula. Nakonec už to skoro vzdávám a chci jet úplně dolů pod kopec a prosit o milosti a vystavení nové karty (což je naprosto uhozená a mylná představa, ale nic lepšího mě nenapadá), protože do krajnosti, kde si budu muset koupit novou, se mi moc nechce.  Nebo něco vymyslet a tak koukám do peněženky, jestli tam mám ještě tu účtenku. Ano mám a víte co? Vedle leží ta karta! Jsem z toho vedle, jak ta jedle, hloupě se směju, ale pak si dokonce i vzpomenu, jak se tam ta plastová mrcha dostala! Svět je zase hezčí, slunce svítí a jdeme jezdit!

  4. Pokud trpíte nízkým tlakem, pak jsem velice dobrý kandidát na to, jak vám ho zaručeně zvednout! Zvláště pak, jestli oplýváte dětmi, na kterých vám záleží. Svěřte je mně! Aneb, jak jsem ztratila dítě v Alpách. Tahle představa byla ještě před několika dny tak vágní, mlhavá a neuvěřitelná, dokud se opravdu nestala a já čekala na kopci 5 minut, 10 minut, 15 minut, rychlost tepu rostla a studený pot mi rašil na čele. Protože jsme už byly docela unavené, tak jsme se rozhodly, že pojedeme nějakou pohodovku, abychom si odpočly. Žádnou černou… Vyjely tedy jsme spolu jednu z lehkých sjezdovek, která se bohužel ale také mnohokrát větví, je opravdu pohodlně široká a krásně dlouhá. Což je sice skvělá zpráva, ovšem pro logistiku potkávání na svahu ne příliš příznivá. A tak se to opravdu stalo. Maryčka byla NĚKDE (doslova) na červené (možná už modré) sjezdovce. Nevěděla jsem, jestli mám šlapat kopec za ní nebo naopak šupat hopem dolů, protože čeká už tam. Byly jsme dle mého názoru kousíček od sebe, možná dokonce stále na tom samém úseku, ale prostě jsme se neviděli. Ona neviděla mě, já neviděla jí, což je trošku prekérní situace. Já jsem zvolila variantu, že mě asi předjela a čeká dole, ona zvolila variantu, že jsem ji nepředjela já a šlapala hore. Čehož si prý všimla nějaká zasloužilá matka, která zalarmovala telefonní čísla, která měla Maryčka chytře napsaná na lístečku a vložená v bundě. Po této zkušenosti opravdu doporučuji kartičku záchrany v kapsičce pro KAŽDÉ DÍTĚ! Jinak vůbec nevím, co bychom dělali. Takže Maryčka byla u rodičů dřív, než jsem tam stihla dojet já. Paradox byl, že jsme se takhle krásně ztratily asi 5 minut jízdy dolů od chaty, kde zrovna zbytek osazenstva seděl. Konec dobrý, všechno dobré.


pondělí 15. února 2016

Španělská kuchařská chvilka aneb je libo katalánské bochánky?

Milí zlatí,rozhodla jsem se s vámi sdílet i moje nové 3 kuchařské veleobjevy ze slunného Španělska.



Před několika týdny jsme zde s Týnkou měly návštěvu, která nám celý víkend dobrovolně vařila. A ne, nepůjčíme vám jí! Ale co prozradit můžeme, je několik skvělých receptů, kterými nám dočista zavřela pusu.

1. Spanish omelete! 


Po zamíchání s asi 5 vejci uděláme krásnou omeletu. Jak? To vám někdy můžu MOŽNÁ osobně předvést. Tímto zvu všechny mlsouny na véču. :) Všechny práva vyhrazena. :) Posledně, když jsem ji dělala, tak se mi ale rozpadla, takže to bude veliký překvápko, protože otočit, tuhle masu vajec a brambor je trochu vyšší dívčí!

2. Berenjenas rellenas

Tenhle šílenej název se ani nepokouším přečíst. S mojí šílenou výslovností to rači nazvu nějak jako lilkos zapečenos.  Teda apsoň pro Španěláka. Ale my to zvládneme taky. Tak jedeme! Máme ruce v mouce?

1) nakrojíme vnitřek lilku a hrc s tím do trouby
2) mezitím si osmažíme/podusíme zeleninu (prostě změkčíme) co zrovna máme a vedle uděláme bešamel
3) Španěláci tam ještě mrsknou nějakou tu mořskou potvoru jako třeba malý krevetky - dají se koupit třeba v tesku, kde samozřejmě výběr je jednoznačný (je tu slovy jeden sáček v cenové relaci: "ten ano, protože jinak si rovnou můžu jít do restaurace")
4) pak do tý zeleniny zamicháte i ten vykuchanej lilek, zamíchat s bešamelem a narovnat zase zpátky do ty lilkový kůže
5) sýr nakonec? Jeli libo :) - zase zapíct a je to :)

3. spanish croquetas



Tenhle prostý recepis zvládli i prvňáci, takže opět no stres!

1) smícháme mouku a mlíko - aby vznikla taková lepkavá směs podobná na knedlíky.
2) obalíme v trojobalu a osmažíme - HOTOVO!
3) !!!! DŮLEŽITÉ!!! - dovnitř musíte zakomponovat něco vostřejšího - salám, sýr. (Jen ne prosím eidam! alespoň nivu)


A to nejdůležitější nakonec!

sobota 13. února 2016

Milanos a Kodaňos - here we go

Slibuju na čistej nos a mokrej šos, že tentokrát to nebudu moc rozvádět, ale pár vtipných příhod a třeba i typů zde:

Z tohoto výletu byl nejvíce adrenalinovej hned en začátek, vlastně jako obvyhle. Ale nyní jsme nevytáhly ani paty z domů a už jsme se kácely ze židlí. Má to totiž stejný scénář. My plánujeme ostatní mění. V tomto případě wizzair. Vlastně zase - AS USUALLY!



1) Pokud pracujete ve státním sektoru, doporučujeme sledovat závratně výhodné jízdenky či letenky! My jsme našly letenky za 10 a 7 euro. a to jsme nemohly nechat jen tak.

Zde je několik tipů:
2) nikdy nenechávejte na lehkou váhu e-maily, které vás bombardují, že se změnil let! Já jsem si bláhově myslela, že se posunul jen o pár minut! Chyba lávky vážení, změnil se o den, čímž jsem zavařila sobě, Týnce i našim kolegům, nadřízeným a příbuzným.

3) Milán je veliký asi jako Praha - moje domněnka, že to je velikostí trochu větší než Pardubice mě brzo přešla. :D Jestli neznáte use-it. Tak určitě doporučuju! Podívejte se na pár tipů místních: https://www.use-it.travel/cities/detail/milan/

4) Italové nejsou přesní! O 5 minut? Zapomeňte! O akademickou čtvrthodinku? Možná nějakej hodně pintlich Ital a pak prej všichni severští Italové (prej, že to mají jako blízko ke Švýcarsku)... O hodinu, noo už jsme skoro doma! Člověk nikdy neví! :D Zato o sobě tvrdí, že když se narodili, tak první slovo, které vypadlo z jejich úst bylo: Pizza!


5) Miláno je opravdu město módy a vy si to užijete už jenom tak, že každýmu bude jedno, co máte na sobě. Hlavně, když budete trochu extravagantní, ale zároveň vkusní. Ženy nechť nosí sukně a páni klobouky. Jednoduché, že? 

6) Doporučujeme zajít si na jejich klasickou snídani - croissant a cappuccino, kdekoliv - najdete tam malýho upravenýho plešatýho Itala u kávovaru a jeho paní, prodávající ještě teplý pečivo všeho druhu a vy si stejně nebudete moc vybrat, co si teda máte jako dát. Rodinej podnik jako vyšitej.

6) Kodaň - na use-it není. Lidi tady ve čt večer taky nejsou. Zato je extra blízko letiště! Jen 17 minut od centra! A to je přátelé bomba! 

7) Kodaň je pěkná, jen má jednu malou věc - chce být navštěvována v létě, v zimě tam skoro pořád prší a když neprší tak fučí. A to tak, že by všem těm italskejm pánům ty jejich klobrcové zaručeně ulítly. Možná až k malé mořské víle, která je dle popisu opravdu decentně malá a žádnou beach pamelu tedy rozhodně neočekávejte. Asi něco jako čůrací panáček v Bruselu. Já nechápu, že ty známý sochy neudělají tedy rovnou trochu větší. 


8) Pokud máte rádi Amsterdam jen kvůli jeho typické vůni, tak v Dánsku si přijdete na své jak by smet. Dánové to také hezky vyřešili po svém a této zábavě vyhradili rovnou celou "vesničku" ve městě. Vlastně je to oblast, kde bydlí hlavně hippie příznivci, pár umělců tam má ateliér a je to rájem pro turisty. No ovšem! V zimě, a to vás ale varuji předem, vypadá tenhle park s malýma stánkama, pokrytýma vojenskou sítí trochu divně. Nejvíc mě pobavili všudypřítomné výstražné cedule - zákaz focení! :D Ok, tak já tě teda strejdo, kterej stejně nejseš vidět nevyfotím :D. Ale prej tu pořádají občas malířské workshopy. 

9) Dánsko mě připomíná hodně holandsko - jen pár podobností - podobný vkus pro interiéry, podobné domečky, stejná kola, stejné počasí, (to máte jako stejné chyby, stejné známky...) podobný jazyk a stejně pohlední chlapci, možná až trochu moc dívčí vzhled a to už je něco, když to řeknu já! Jestli jste viděli film: Dánska dívka, tak víme, o čem je řeč. 

10) Ačkoliv jsme v Kodani dokonce dvě noci, žádnýho pravýho Dána nebo Dánku osobne nepoznáváme a bavíme se celou dobu jen s partou Španěláků. Ti jsou totiž všude na světě, jsou otevření konverzaci a hlavně u jednoho z té party přespáváme na madraci.

11) Což mě přivádí k tomu, že Kodaň je vážení docela dost drahá. Není radno to brát úplně na lehkou váhu a ten styl jakože: koupíme si nějakou bagetu a pomazánku v super-hyper a pak ji zdlábneme v parku na sluníčku - nefunguje. Za prvé, protože se vám může stát, jako nám, že v centru na žádný levný supermarket nenarazíte. Za druhé, že žádný levný super totiž neexistuje a tak pak dáváte za vděk čímkoliv a jíte klidně celej den croissanty, za 30 kč jeden, protože to je z celé Kodaně nejlevnější varianta, jak zabít kručící hlad. Jak říká jedna moje kamarádka, která také ráda jí: "mě je dražší nakrmit, než ošatit.:D", takže držíme dietu. A toužebně očekáváme jídlo v Itálii, kde i pizza v letištní stánku chutná báječně.
I když, abych jim nekřivdila, dají se najít i místa, kde se nadlábnete poměrně levně i tak. A to prosím nemluvím o mekáči...

12) Občas se stává, že pokud není narvaný let, tak se letuška ptá, zdali nemáte touhu sedět separátně u nouzového východu. Výhody: spousta místa na nohy a prostor okolo. Nevýhody: od dveří to dost profukuje, nesmíte u sebe mít ani taštičku a zase jste skoro vyzkoušení, jak správně uniknout v případě nouze z letadla. Když jsme se začaly hlásit, že my bychom velice rádi změnily stanoviště od tlusťocha vedle nás k větrajícím dveřím, nejprve se na nás velice starostlivě podívala a pak se nás opatrně zeptala, kolik nám ale je... Největší překážka sezení vedle úniku totiž je, že vám musí být více než 18! "26!" vylítlo ze mě automaticky. "Ahá.. tak to pak samozřejmě ano..." vysoukala ze sebe rudnující letuška.

13) A jsme zase v Itálii - a my zjišťujeme, že domluva s Italama je opravdu spletitá stezka plná osobního ovládání a počítání do minimálně 10. Ze začátku máme opravdu "štěstí" a slovo dement dostává úplně jiný rozměr. Naštěstí v závěru dne se na nás usměje i good luck a máme vyhráno!  Máme kde spát a ten člověk není dement.



14) Chvilku se bavíme pozorováním passion for fashion v mužské zaře a podivujeme se celkem dost dlouhé frontě u výprodeje před guccim.

A nakonec:

15) Velice nás pobavilo pravidlo jednoho Itala pro výběr své partnerky. "Musí mít všechna 3 C!" říkal zaníceně! Ty italská slova si samozřejmě nepamatuju, ale v překladu požadoval, aby jeho kráska:

1) neměla zadek jako štrbskej valach (zajímavé, že to zmínil na první příčce, že :D)
2) pořád si na něco nestěžovala
3) nemluvila jako kamioňák - u nás bychom řekli jako dlaždič.

S Týnkou podepisujeme agreement, že se do Milana ještě někdy vrátíme. A to už si ale budeme nárokovat krásné slunečné počasí. Jinak třikrát neházíme!


Jarní déjà vu



Abychom si to objasnili hned z kraje, vlastně já žádné dežaví neprožívám, i když, jak píše vznešená wikipedie, tento jev se objevuje spíše u lidí s vyšším vzděláním :D což nezastírám, že by se teda jako mohl občas objevit, no co? haha!

Tak teď vážně jo! To sedím takhle u snídaně a koukám nepřítomně z okna. Což je normální stav po ránu. Než se mi nahodí procesor a začnu normálně zpracovávat život okolo, hold to chvíli trvá. A jak tak zírám, tak najednou ucítím jasný pocit, který jsem měla před třeba dvěma roky touhle dobou. Žádný mlhavý déja vu, ale jasná myšlenka. Třeba, jak jedu autobusem do Bruselu, je šedivo a mě se nikam nechce. Pak se mi zase jasně vybaví, jak sedím v nějaký kavárně piju mint tea a píšu diplomku. No jo, jenže tohle přijde ještě mnohokrát za den, za týden - nezávisle na času, logice věci ani okolí. Moje čistě neprofesionální hypotéza vysvětlení tohoto faktu je, že nyní se po několika letech touhle dobou nenacházím v žádné vypjaté (ať již dobře nebo špatně vypjaté) situaci. Neprožívám žádné nové velké dobrodružství někde za hranicema, ale jsem pěkně ve svých rodných Pardubicích, kde se toho, co si budeme povídat mnoho neděje. Nemyslím to špatně, ale je to tak. A jo ještě bych ráda doplnila, že u toho neprohlížím fc - "Lucka připomeňte si tohle před 3 lety" ani google fotky.

Víte nikdo mi nikdy neřekl (ze záporů v této větě by Angličan musel padnout) ... nikdo mi neřekl, že když budete chvíli žít kdekoliv jinde, že tam necháte kus svého srdce. A to já jsem byla dost přízemní a vlastně jsem se smířila jen s tím malým okruhem Beneluxu. Kam se hrabu na zaoceňáky. Ale ono to totiž je úplně jedno KDE žijete. V tu chvíli začne proces objevování, spousty omylů, milých překvapení, nové vjemy vám přímo prší z nebe a vy nemáte čas balancovat. Žijete v ten moment, žijete tak, abyste přežili a zároveň si to užili. Samozřejmě také trochu vzpomínáte, to se nedá zamezit, ale čas plyne jinak a den se dělí na úplně jiné úseky. Musíte řešit spoustu nových situací, setkáváte se se spoustou příběhů lidí a máte pocit, že se NĚKAM (to samozřejmě, ale nevíte kam) posouváte. Že se vám tříbí všechno, kromě vzpomínek, ty totiž jen přibývají, ale v tuhle dobu není moc času je hezky třídit a rovnat do úhledných komínků. Na to přece bude čas NĚKDY jindy. No ne? Teď se radši hezky soustřeď, na jaký zastávce metra máš vystoupit, protože by se ti taky mohlo stát, že dojedeš do čtvrti, kde jako nechceš bejt. Pamatuj si čísla okolo sebe, jakej autobus ti jezdí večer domů, kde koupíš rohlík a kde se setkávají nějaký prima lidi. Kde seženeš brigošku a nebo jak se zatraceně naučíš ten jejich šílenej jazyk! Jo a dneska je přece levný ovoce. Hm.... 

Když jste tam, tak se vám stýská po Čechách. Scházelo mi vřelé gezellig překřikování u vína a večeře v Gebaurovce, možnost navštívit své blízké, kdykoliv se mi zachce a plkání o ničem a o všem v jednom momentu nebo realizace v mém vystudovaném oboru v pravé české škole a asi spoustu dalších věcí, které si zase už teď nevzpomínám. Teď mi zase moc schází upravenos a vkus města, moře, určité momenty naprosté náhody, svobody a snad i samostatnosti a samozřejmě mně moc schází ti lidé tam a jejich rozdílné myšlení, které vás v jednu chvíli inspiruje v té druhé děsně rozčiluje. Až...a to mi taky nikdo neřekl, se chtě nechtě začnete adaptovat na jejich přemýšlení, pokud tedy je vám alespoň trochu blízké. Začnete se chovat podobně jako lidé TAM. Je to přirozený vývoj a nevidím v tom nic špatného. Pamatuju si, jak se ze mě několik kamarádů po určitém čase dělalo legraci, že se čím dám určitých věcech víc a víc podobám dačkám. Jeden příkalad za všechny, dost oceňuju, když někdy mluví otevřeně a na rovinu. Nesnáším plané sliby a chození okolo horké kaše. Tuhleva se mi jeden kamarád z Holandska jal stěžovat, že snad bude muset změnit práci, protože se od něj očekává, že bude typickej přímo jednající holandskej mladík, ovšem ve svém týmu má lidi z Indie a tam to prostě moc napřímo nejde. No tak řekněte sami, co je lepší? Když vám někdo rovnou řekne, hele kámo u nosu máš nudli nebo se o tom bude trapně mlčet a vy to zjistíte až po několika hodinách na toaletách, kde vás asi trefí šlak! 

Co z toho plyne? Že jakmile začnete cestovat nebo žít v zahraničí a bude se vám tam líbit, tak už nikdy nebude stoprocentně věrni jednomu místu, i kdybyste opravdu chtěli. Je to trochu prekérka, protože vám vždycky něco bude scházet a nikdy už nebudete úplně jistí, že tohle je lepší než tamto. Ale takový je život a protože jsem v základu optimista, tak v tom vidím samozřejmě výhody, klady a rozhodně mě to neodrazuje dělat malé či větší tripy dál.

Protože jinýma očima - těma optimistickýma - to taky můžeme vidět jako "mít několik domovů"! A to je přeci úžasný!

Krásné skoro jaro!


Těším se na to, co ještě přinese únor 2016!