Austria

Proč si mě rozhodně (NE)vybrat jako spolucestující na trip do Alp

Několik typů:

1. První den dovolené po mě nechtějte žádnou aktivitu s dětma nebo jakoukoliv větší konverzaci, takže jako společník jsem absolutně nepoužitelná!
   
   
2. Pokud je třeba zajistit do apartmánu nové vybavení, pak vám to spolehlivě zařídím! Tohle mi jde asi ze všeho nejlépe a přirozeně bez jakékoliv námahy. Jak? Zcela jednoduše! Staré věci bez okolků zničím. Nyní jsem třeba v rámci ochrany před popálením horkou vodou postavila varnou konvici na horkou plotýnku od elektrického sporáku. To, že se plast z konvice poněkud roztekl do všech stran, jsme zjistili až po snídani! Sporák vzkřísili ještě stěží, avšak konvice - zalknutá. No tak to bychom měli, chcete snad ještě něco nového do domácnosti? Ráda se stavím, řekněte kdy :D!
   
   
3. Jsem občas (samozřejmě zcela výjimečně a nedobrovolně) Mistr chaos, zejména pak, když vedle sebe mám někoho, kdo je už z povahy národnosti organizovaný jako sokolníci při sletech! A tak jsme takhle s Maryčkou jednou potkali nějakýho holanďáka (no to se není čemu divit, když jich tam bylo víc než jakýkoliv jiný národnosti dohromady, což mě nejdřív děsně těšilo, pak jsem radši nosila sluchátka) a zrovna, když jsme jednou jeli s ním, tak co? No najednou nemám kartu na vleky! Což je zjištění velice alarmující, vzhledem k tomu, že před námi jsou ještě celé dva dny. Když otevřu chřtány mých kapes, tak se sama nestačím divit. Padají ze mě kapesníky, do nich zapletená sluchátka (rychle jsem je mrskla do kapsy, ať můžu hrdě konverzovat) nebo včerejší čelenka na vlasy.Vždyť to znáte… A nebo možná neznáte, což je lepší varianta pro vás. Nic méně tedy zpět do reality. V útrobách bundy prostě karta nikde není. Tak chci přeskočit turniket, jakože se musím nějak dostat nahoru a nejednou se mi to otevře! Tohle se opakuje ještě jednou. Ha Ivan! Čáry máry podkočáry... Někde ta karta na mě je! Ale kde!? To je záhada ztraceného motýla! Kamarád a Maryčka mně radí, ať prohledám všechny možné kapsy, jestli tam není díra – což je dost možný, protože tahle bunda ještě pamatuje, když měl Žižka obě oči, ale přátelé nic! Díra tam možná je, ale leda tak černá a jak poznamenal Hawking leda do jinýho vesmíru, kam tedy asi opravdu odplula. Nakonec už to skoro vzdávám a chci jet úplně dolů pod kopec a prosit o milosti a vystavení nové karty (což je naprosto uhozená a mylná představa, ale nic lepšího mě nenapadá), protože do krajnosti, kde si budu muset koupit novou, se mi moc nechce.  Nebo něco vymyslet a tak koukám do peněženky, jestli tam mám ještě tu účtenku. Ano mám a víte co? Vedle leží ta karta! Jsem z toho vedle, jak ta jedle, hloupě se směju, ale pak si dokonce i vzpomenu, jak se tam ta plastová mrcha dostala! Svět je zase hezčí, slunce svítí a jdeme jezdit!
   
   
4. Pokud trpíte nízkým tlakem, pak jsem velice dobrý kandidát na to, jak vám ho zaručeně zvednout! Zvláště pak, jestli oplýváte dětmi, na kterých vám záleží. Svěřte je mně! Aneb, jak jsem ztratila dítě v Alpách. Tahle představa byla ještě před několika dny tak vágní, mlhavá a neuvěřitelná, dokud se opravdu nestala a já čekala na kopci 5 minut, 10 minut, 15 minut, rychlost tepu rostla a studený pot mi rašil na čele. Protože jsme už byly docela unavené, tak jsme se rozhodly, že pojedeme nějakou pohodovku, abychom si odpočly. Žádnou černou… Vyjely tedy jsme spolu jednu z lehkých sjezdovek, která se bohužel ale také mnohokrát větví, je opravdu pohodlně široká a krásně dlouhá. Což je sice skvělá zpráva, ovšem pro logistiku potkávání na svahu ne příliš příznivá. A tak se to opravdu stalo. Maryčka byla NĚKDE (doslova) na červené (možná už modré) sjezdovce. Nevěděla jsem, jestli mám šlapat kopec za ní nebo naopak šupat hopem dolů, protože čeká už tam. Byly jsme dle mého názoru kousíček od sebe, možná dokonce stále na tom samém úseku, ale prostě jsme se neviděli. Ona neviděla mě, já neviděla jí, což je trošku prekérní situace. Já jsem zvolila variantu, že mě asi předjela a čeká dole, ona zvolila variantu, že jsem ji nepředjela já a šlapala hore. Čehož si prý všimla nějaká zasloužilá matka, která zalarmovala telefonní čísla, která měla Maryčka chytře napsaná na lístečku a vložená v bundě. Po této zkušenosti opravdu doporučuji kartičku záchrany v kapsičce pro KAŽDÉ DÍTĚ! Jinak vůbec nevím, co bychom dělali. Takže Maryčka byla u rodičů dřív, než jsem tam stihla dojet já. Paradox byl, že jsme se takhle krásně ztratily asi 5 minut jízdy dolů od chaty, kde zrovna zbytek osazenstva seděl. Konec dobrý, všechno dobré.