Konec dobrý - všechno dobré

Na stanici CCN (centrum north) jsem se nacházela už tolikrát. Odjíždím úplně. Z Bruselu. Za sluníčka. Uteklo to tak neuvěřitelě rychle, že jsem se snad ani nestačila nadechnout.. wow.. když si vzpomenu na pocit, když jsem přijížděla. Samozřejmě pršelo, já byla celá rozhašená, že jedu úplně sama do nového města, mezi nové lidi, do nové práce…. vím, že kdybych tenkrát mohla, otočím se na podpadku a upaluju zpátky domů, mámě pod sukni. Že byste to do mě neřekli? No já taky ne... taky jsem to nikomu netroubila. Ale měla jsem pořádně nahnáno, vždyť jsem neměla ani kde bydlet a první dva dny jsem spala na gauči :D...

Teď odjíždím a jsem šťastná. Jsem na sebe pyšná, že jsem to všechno dokázala. Jsem ale v prvé řadě vděčná Bohu za neuvěřitelnou pomoc a ochranu při celém tomhle dobrodružství. Vím, že bez jeho pomoci a často naprosto neuvěřitelných zásahů v mé dobro, bych poslední 3 týdny neměla takový luxusní byt pro sebe a moji spolubydlící kousíček od práce a centra dohromady. Možná bych taky nepotkala ji - spolubydlu, možná by to bylo prostě celé jinak.

Dnes ráno jsem otevřela oči a zamlženě jsem si uvědomila, že jsem na koberci, uprostřed třídy druháků, z nichž dobrá polovina si mě pobaveně prohlížela, jak pěkně spím. :D To víte, ty moje oblíbené špunty do uší udělaly své. Krásně jsem se vyspala i bez karimatky a polštáře. Po noci s Andersenem a společném přespání jsme měli s rodiči snídani a já jsem dostala malou, ale moji první řezanou učitelskou kytku. Jeee. :) Bylo to vlastně hrozně roztomily. Šla jsem se rozloučit se všema třídama a děti mi tleskaly, objímaly, děkovaly a já jsem byla hrozně štastná. Say bye jsem šla říci také opravdu hrozně hodné paní sekretářce (to je ženská, nechápu, jak to dělá, ale pamatuje si všech jména) a s panem ředitelem jsme si daly tři kisses. Ještě rozhovor k diplomce u kolegyně doma a honem dobalit opět do svých dvou zavazadel a šupajdit.

Celé Bruselské metro se proti mně ale zjevně trochu spiklo. Prvně mně ujela pětka, potom nemožně stála skoro dvě minuty na každé zastávce, což mě prostě hrozně točí a ve výsledku nejel posunovací pás, takže jsem ty moje dvě peříčka táhla pěkně pěšky. :D Ale co! We can do it. Když jsem konečně překonala všechny ty schody, byla jsem na sebe obvzláště hrdá a připadala jsem si jako malej Rambo.

posledni jam session, pivo a hra v karty 

Poslední týden jsem si opavdu užívala. Jednak už jsem sama neučila, ale měla jsem tu možnost kouknout se do jiných sekcí. V pondělí jsem vzala útokem Holandsko a byla jsem jednoduše nadšená. Jako dar jsem dostala pár aplikací a cenných rad a sama pro sebe jsem si zapsala několik zásad, které chci dodržovat. V úterý jsem zašla za známou do sekce neměcké a again jsem si odnesla pár super nápadů a trochu hambu v srdéčku, že jsem svoji ability to speak German totálně zapomněla. :D Ale snažila jsem se a dětem pomáhala s dělením.:D a světe div se najednou jsem ze sebe vypravila slova, na který bych si normálně nevzpomněla. Ve čtvrtek jsme s tou samou paň čelkou pekly vafle a to byla vůbec švanda. Nic méně ve středu jsem byla v Anglické sekci. Řeknu vám, když jsem viděla, jak na pohodu to berou, my ty naše děti na jejich poměry hrozně přetěžujeme. To, co my bychom stihli s českýma dětma za hodinu, tam berou týden.

:D Za to mají pro polovinu třídu ipady a je to taková milá pohoda. Pak jsem celkem přemýšlela, jestli opravdu musí naše děti umět tolik věcí. Zejména, když porovnám třeba čtvrťáky. Před 2 týdny jsem s nima OPAKOVALA dělení dvojciferných číslem a v sekci německé teprve procvičovali dělení jedním. Myslím, že do budoucna by vůbec neuškodilo trochu proškrtat výstupy z jednotlivých tříd...

Tak tedy... Shrnutí mého pobytu v Bruselu je více než pozitivní. Všechno, co se dalo, se obrátilo k dobrému. Měla jsem strach, kde budu bydlet. A nakonec jsem šla vždy do lepšího. (Ani nechci pomyslet, kde bych bydlela za rok :D :D...hahah) Bála jsem se, s kým budu bydlet a okolnosti vyselektovaly nedobré spolubydlící od těch bezvadných a já jsem opět našla báječnou kamarádku, se kterou jsme si naprosto sedly. Měla jsem obavy, jak zvládnu školu, kolegy a učení. Ne vždy jsem odcházela ze školy s pocitem „I nail it“ ale všichni se ke mně chovali opravdu moc pěkně a dokonce jsem mohla tento půlrok sdílet s holčinou, která zde byla na té samé stáži dva roky nazpět a moc mi pomohla v organizaci té mé. Bála jsem se, že nevyjdu, protože bydleníčko a papáníčko je drahý jako sviňa. A opět jsem získala možnost pracovat extra v podobě uklízení a doučování, které se mi ke konci hezky rozšířilo a já jsem mohla mít najednou 1 děvče na angličtinu a 3 holčičky na art. Asi v polovině pobytu jsem cítíla, jak moc mně chybí přátelé z Čech a i v této oblasti jsem nezůstala na holičkách. Pořád se na všechny „staré dobré brachy z těch našich Čech“ těším :) ale rozhodně jsem nemusela smutnit. Pracovní Erasmus je totiž trochu jiný, nemáte automaticky přidělenou international „family“ ale musíte si ji pracně vytvořit. Na konci jsem ji okolo sebe měla a doufám, že s některými lidmi zůstaneme v kontaktu nadále. Musím se přiznat, že mě nenapadá jediná věc, kterou bych mohla prohodit jako velké významné mínus. A tak to má být. Odjíždět v pravý čas, v tom nejlepším zakončit další etapu mého života. Děkuju za vše!

A teď ještě jedno povzbuzení, abychom se nevzdávali! S tou již výše zmiňovanou kamarádkou z práce jsme končily ve stejný den. Ona mi, když jsem přijela, vyprávěla, jak hrozně se k ní někteří rodiče chovají. Od nezdravení až po to, že ji nepustili sednout vedle sebe v autobuse, když jeli společně s dětmi na výlet. Nebudu rozebírat důvody, ale prostě za to nemohla. Věřte mi, byla z toho celkem hotová. Kdo by nebyl. Ovšem nevzdala se, nepověsila to tu celé na hřebík a neodjela domů s hořkostí na celý svět a zejména pak ten bruselsko učitelský, ale makala. Když jsem dneska viděla, kolik obravoské pochvaly, darů a květin od rodičů svých žáků na závěr jejího pobytu dostala, říkala jsem si, že to určitě stálo za to. Vztah rodiče dítěte a učitele je věc nestálá a v tomto případě z čisté nenávisti vznikl doporučující a děkující dopis, o kterém se všichni učitelé shodli, že takový tedy ještě nečetli. Takže „vyděržaj děvuška!“ aneb po bouřce vždy přijde sluníčko.

hlemty z metra

Předem upozorňuji, že tyto moje hlemty jsou takové roztříštěné myšlenky z metra. Máte-li zájem o něco více sofistikovanějšího, příběhem oplývajícího či jinak zajímavého honem tychle zavřete tyto stránky!

1) Nebojme se udělat krok do neznáma!

V pondělí jsem měla odpoledne volno a tak jsem napsala kamarádce, která přišla na stáž k nám do školy až před několika týdny. Zatím jsme se ještě nikam společně nedostaly, tak maximálně k prohození několik rychlých vět během pauz a náhodného potkání na chodbě. Z této slečny jsem měla vždycky jistý pocit nepochopitelného smutku, nejistoty a naprostého odevzdání současným okolnostem. Během večera se můj názor ještě více potvrdil a právě proto, že jsem více pochopila příčinu, se kterou bohužel nemohu udělat vůbec nic i tak jsem se vše možně snažila dodat ji krapet životní energie a pozitivního přístupu, ale zřejmě marně. Už svou chůzí vyjadřovala naprosté odevzdání „osudu“. V této chvíli jsem si uvědomila více než jindy. Pokud nejsme spokojení s tím, co děláme nyní, změňme to! Pojala jsem obdiv ke všem silným osobnostem, které se nebály udělat krok do černa a temnoty, do oblasti, kde neměly jistou půdu pod nohama a posunuly se tak ve výsledku mnohem více dopředu než ti, co přetrvají v nepohodlných okolnostech, vypadají na umření a přesto nechystají jakkoukoliv změnu. Může se jednat o naprostou banalitu jako špatná paní na praxi, jakožto potkalo mimo jiné i moji milou kamarádku, která chytla tu největší francozskou ježibabu, která byla ze školy už jednou vyhozena, ale to by její milý nemohl nechat jen tak. Zvlášť když je to hoch vysoce postaven. Mám pocit, že velmi vysoce... Nj... Neříkám, že není důležité překonávat krize a utíkat z boje. To v žádném případě! Ale pokud můžeme okolnosti změnit k lepšímu, nebojme se toho! Jen pro příklad. Minulý týden jsem potkala pár z Itálie, který se rozhodl přestěhovat do Paříže za lepšími zítřky. Ano tento pár se pořád nachází ve fázi kroku do neznáma, stále ještě hledají stabilni job, nic méně nebáli se. Takže ať už to je změna školy, která nevyhovovala, vrácení mojita v baru (protože to, co vyrobili nevidělo rum, cukr ani mátu ani z rychlíku) nebo výše zmíněná bydliště, všechno jsou to odvážné kroky, které vyžadují asertivní jednání a přemýšlení. Nebojme se ho!

2) no!

Dneska jsem šla do metra jiným vchodem, tak trochu postranním a první co mě padlo do oka bylo několik madrací rozložených přímo pod schody. Na okamžik jsem se zastavila, hlavou mě proběhlo, jestli se nemám vrátit a jít jinudy a pak jsem se prostě rozešla. Pan bezdomovec se mě slušně zeptal, jestli nemám drobný a já řekla stejně slušně ale rychle no! Já si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy ve řekla v Bruselu oui. Asi mockrát ne. Doporučuje zajet sem, pokud neumíte ne říci! :D

3) 3x! nebo nehraju...

Občas si připadám jako zabedněná v knížce od bratří Grimmů. Vždy očekávám, že mě potkají 3 dobré věci. Tedy alespoň po tom, co se mi naskytnou alespoň ty dvě. Naposledy jsem si šla z hlavní třídy, kde jsem našla pohádkové šaty na léto a z pošty, kde jsem paní přemluvila, že do Turecka nebudu platit 6 euro, ale jenm 1,3 za známku na pohled. (No řekněte 6 euro, to se snad pošta zbláznila!) :D. Jenže něco mi říkalo, že se mi ještě hrozně nechce domů, kde mě ještě navíc čekala nějaká práce. Prostě jsem očekávala, že když se na mě usmálo štestí dvakrát, tak se usměje ještě jednou. Asi nás ta trojková kombinace pěkně zmasirovala a já už teď takto přemýšlím normálně! A pak, že se má číst dětem 20 minut denně... :P Takže namísto toho, abych nastoupila na první metro, byla jsem celá nesvá, že mně schází ještě nějaká maličkost, naschvál jsem to brala postranníma uličkama , ale ne objevit něco speciálního. Samozřejmě, že žádná extra zkušenost se nedostaví, pokud ji očekáváme. Nikoho zajímavého nepotkáme, prostě ať to je jakkoliv, tyhle věci se dějí, když to nejméně čekáme. A i já se smířila, že dneska hold už adrenalin (jakýkoliv) nebude a zahla jsem k centralu. Na rohu jedné ulic jsem uviděla krásnou zelenou kavárnu, před níž byly vyskládané malinkaté stolečky a skládací židličky. Řeknu vám narovinu, že takhle maličkatá kavárna na rohu teda opravdu měla svoje echt kouzlo a na chvíli jsem zauvažovala, že snad půjdu sama na kafe, jenom kvůli tomu, abych si mohla sednout na podsedák a obklopit se typickou vůní. No ale přeci tam nebudu sama, odbyla jsem se a pokračovala dál. Po pár sekundách jsem se kradmo podívala nalevo, kde se skromě krčil obchůdek s wait for it se starým oblečením. Miluju sekáče a náhodné nalezení tohoto ještě cenově přístupného mě docela potěšilo. Ty sukně z třicátek a šaty z šedesátek mě jednoduše dodali dobrou náladu. A ty malinkaty hnědý kabelky jako z Paříže. No prosím. Kdybyste se náhodou vydali do Bruselu, navštivte ulici Eperonniers Spoormakers, kde je mimo to i obchůdek s retro pohlednicema , kde nebohý prodavač téměř spí. A když jinak nedáte a tak toužebně budete chtít vidět i toho kluka, co čůra do fontány. Máte ho za rohem. Ale upřímně není o co stát! :-)

little bit of sun also for Brussels

To je speciálně pro Tebe mami, aby Ti nebylo líto, že jsme tady šli jenom v noci a nemáš žádnou fotku :-)

Čermákovi skrz Benelux! :-)

Na tuto velikou událost jsem čekala dva roky. Do poslední chvíle jsem defakto nevěřila, že by to mohlo vyjít, ale nebyla jsem sama, na druhé straně se tento pocit vyskytoval se stejnou intezitou.

Je středa, mažu si to ze školy a v obchodě kupuji alespoň to, co unesu, zbytek chci dokoupit, až si odložim tašku doma. Odpoledne jdu do tureckýho obchodu a protože mám myšlenky ještě u telefonátu s Jeroenem, pěkně přiblble se usmívám, když k tomu připočítáte, že jsem zapomněla ovoce na koláč, tak tento výraz nespadl z mé tváře podstatně dlouho. Má experimentální duše se rozhodla vyzkoušet nové ovoce a namísto meruněk jsem vybrala nějaký pravděpodobně marokánský zázrak, chutnající napůl jako jablko, napůl jako citrón a konečně alespoň trochu jako ta požadovaná meruňka. Peču bezlepkový koláč a jdu běhat. Kdepak asi teď jsou? Při druhém kolečku mně zvoní telefón, „za dvě hoďky jsme tam jako na koni“, hlásí mi nadšeně celé osazenstvo auta jedoucího z Pardubic. A opravdu světe div se, moje rodina se na půl hodinu přesně hlásí přede dveřmi. Wow, to teda koukám. :-) Velké přivítání, předání darů z České kotliny, poobdivujeme výhledy a po rizotu a sklenici vína vyrážíme na průzkum „přilehlého“ okolí mého bydliště. Pro škodu budoucích fotografii nad právě Bruselem zapadne sluníčko a mamka se marně snaží přimět foťák, aby ji nenabízel zbytečné hlášení o nepodtsatných věcech, ale fotil, to co vidíme obě dvě okem přilepšeným o pár cilindrů. :-) Projdeme rozsáhlý park du Cinquantenaire, jenž si vysnil Leopold II u příležitosti 50. výročí království v r. 1880, pokračujeme k Schumanovi – ano, tady je komise. Podél silnice, která vede jenom jedním směrem si to mašírujeme k parláči. Taťkovi fouká na hlavu a stejně jako američtí lidé se nesmiřuje s tím, že na některé části těla mu bude zima, což chápu, protože vítr je v Beneluxu jaksi značně úporný. Na Luxu se rozhodujeme pro odvážné pokračování této procházky až do centra, což se nakonec ukáže jako výborný nápad. Kupujeme pokrývku hlavy, obdivujeme osvícený park, náměstí, radnici i místní nabídku a výběr piv. Delirium, jakožto nejvyhlášenější hospoda v celém Bruselu nám poskytene pár hezkých chvil a pak už jenom rychle metrem zase zpátky na byt.

Druhý den se na dopoledne skupina dělí vejpůl. Já a mamka jdeme do školy a zbytek výpravy má nelehký úkol. Když jsme se ráno dostali k autu, nestačili jsme se divit vlastním očím, ne, naštěští nám nikdo nerozbil okýnko či nepropíchnul kolo, na to bydlím díky Bohu v dobré čtvrti, ale spiknul se nás geng holubů, který, řeknu li to bez obalu, naprosto posral celé auto. Během honu na dostatečně účinou myčku (nebo alespoń nějakou!) se zvažovala možnost i hejn řízených jesřábů... Já jsem zatím trnula, aby se dobře povedlo vystoupení malých druháčků, kteří tančili na pomádu a omylem si potykala s jedním učitelem, který mi to předtím nenabídnul, protože čekal, že tak učiním já - jako žena. Mamka se seznamuje s ředitelem, tak že nejdřív zacheovsky schovává za rohem s banánem. :D

Předpověď byla doslova strašná. Všechny servery v oboru počasí se na mě tvářily pěkně nepřijemně a natruc mi slibovaly stálý déšť a to prosím pěkně všechny tři dny. Jaktože na fotkách můžete vidět sluncem zalitou pláž, Den Haag a Amsterdam se zeptejte mé mamky, která má speciální recept na nečekané zvraty v počasí. ;)

Na odpoledne jsme měli ve čtvrtek opravdu pěkný plán, který ale nepočítal s tím, že polovina Bruselu bude zrovna odjíždět na prodloužený víkend. Jako původně jsme chtěli jet do čokoládovny a Gentu, z čehož nakonec dopadl jen ten Gent, protože než jsme se po centimetrech došoupali z Bruselského pekelného ringu okolo města, milá čokoládovna dávno zavřela. Gent byl uvážen jako město, které by stálo za znovu navštívení a my máme pár roztomilých deštivých fotografii. :-)

Pátek je velmi busy day a my si stanovujeme opravdu velmi nabytý program. Už vylezlo i sluníčko a my se vydáváme směr Antwerpy, Rotterdam a konečně místo, kde zastavujeme – Den Haag. Já doslova trnu. Hrozně chci ukázat pláž, která je ozářená sluncem. Na místo toho nám na přední okýnko a později vlastní hlavy začíná kapat jedna větší kapka než druhá. Zapadneme tedy do prvního beach baru, objednáváme kafe a k našemu velkému překvapení se za chvíli objeví kráně modrá obloha, ale jakmile vylezete ven, ucítíte vítr, který jsem tady ještě nezažila. Tenhle větříček nám poskytuje zážitek v podobě malé písečné bouře a zpěněného moře, ze kterého se prý zrodila mořská pana. :-) Něco za něco aneb naše hlavy jsou plné písku (písek si vybírám za uchem – ano sprchovala jsem se! Ještě další den! a táta s bráchou mají po cestě k majáku sice spoustu endorfinů, ale úplně mokré kalhoty. S kapsama! Naskákat do auta, prohlédnout si za půl hoďky centrum a hurá do Amsterdamu. Po cestě cvakni pár snímků do zajista pravých mlýnů a už se teš na uchvatné hlavní město... Jedna kapka, druhá, jedna kroupa, druhá... Spouští se slejvák, který trestá všechny cyklisty v okolí. Já urputně přemýšlím, kam rodinu vezmu, až bude čas na vystupování. Jak dneska poznamenal můj kamarád, po hardcord dešti vždy přijde přece rychle slunce a my se můžeme promenádovat v ulicích Adamu ve večerním teplíčku. Před desátou se dokonce stihneme nacheckovat do hostelu. Hura hej!  

V sobotu už se s našima musím rozloučit, rodina jede směr Čechy a já Amsterdam. Jsem moc ráda, že jsem je tu mohla provést a snad to můžeme brát jako motivují ochutnávku pro příští návštěvy. :-)

Den Haag u Binnenhofu - parlamentu

večerní Brusel a pláž v Haagu, ze které jsme málem odletěli do Londýna

A'dam 

Z Amesfoortu odjíždím do A'damu a je fakt hnusně. No dobrý, já vím, že je to už trapný, ale problém je, že už ani můj deštník, tohle počasí není dlouho ochotný tolerovat a já si ho raději jednou rukou přidržuji než abych byla úplně durch. Co mě ale opravdu hřeje u srdce je, že tím, jak chodím rychle a rozhodně několik lidí se mě ptá na cestu, na vlaky a na to v jakém obchodě se právě nacházejí. Což považuji za nejdebilnější otázku! No a co tedy dělá děvče, když je samo v centru a leje jako z konve? Jde nakupovat! Projdu si pěkně všechny oblíbené obchody na main street, ale nezakupuji ani ponožku, protože není slevová sezóna a já nepodporuji fashion značky v jejich silných měsících! Nicméně zůstávám suchá a to je hlavní. Ve dvě se prodírám davy s děšníky, abych se dostala zpátky na hlavák, kde mám sraz s kamarádem. Líbí se mi náš optimistický přístup k věci. K večeru hodnotíme, že když je shitty weater je gezellig inside a když je slunce je gezellig outside. Máme docela štěstí, na ulici nám britové na takovém pojízdném kole dávají v rámci jejich rozjařenosti každýmu pivo a mně pak daruje jeden pán v obchodě krabici jahod. Byl totiž nějakým způsobem rád, že jsem mu přišla po skoro roce poděkovat za celkem velkou pomoc během minulého léta. Ne, že bychom za ním s Alčou minulé léto pak už nešly ale vždy měl ten svůj obchůdek zavřený na petlici a tak jsme to postupně vzdaly. Mnozí z vás tuto story znají, ostatním ji někdy povím nad sklenkou třeba juicu z mangala :D.

Aby se to alespoň trochu vyrovnalo, tak v Rotterdamu mi zruší vlak a po cestě se ve vlaku zhasnou světla. :D Žádné „mííí skuzííí“ jsem ale naštěstí neslyšela. :D...  

Paříž vol. 2

obloha hned první den vypadá k zulíbání co...

jak by řekl děda Komárek: chčije a chčije

což nám neva, když máme deštník

Nákupní galerka Lafayette (Paříž je tak velkorysá, že když si koupíte jízdenku na metro, tak vám dá do tohodle prima obchoďáku slevu 10% a zdarma nákupní tašku. :D Problém tkví hned v několika zbytečnostech jako jsou značky typu "pod 60 neseženeš ani knoflík" či podmíněný nákup 50 eury. Proto jako správný cestovatel jdu alespoň na střechu, kde je pěkný výhled!

chill out

objevujeme tajemství místní kriminální sítě :D aneb Paříž není jen romantická bublina :D aneb kdo najde ženu s dotazníkem dostane bludišťáka

jj checkli jsme to, Eiffelka tam pořád stojí :)

... new and old ...

jednou a stačí :D aneb pak jdeme k našemu prvnímu a poslednímu couchsurferovi, kde si zapomenu svetr! :/ :D