Na stanici CCN (centrum north) jsem se nacházela už tolikrát. Odjíždím úplně. Z Bruselu. Za sluníčka. Uteklo to tak
neuvěřitelě rychle, že jsem se snad ani nestačila nadechnout..
wow.. když si vzpomenu na pocit, když jsem přijížděla.
Samozřejmě pršelo, já byla celá rozhašená, že jedu úplně
sama do nového města, mezi nové lidi, do nové práce…. vím, že
kdybych tenkrát mohla, otočím se na podpadku a upaluju zpátky
domů, mámě pod sukni. Že byste to do mě neřekli? No já taky
ne... taky jsem to nikomu netroubila. Ale měla jsem pořádně
nahnáno, vždyť jsem neměla ani kde bydlet a první dva dny jsem
spala na gauči :D...
Teď odjíždím a jsem šťastná.
Jsem na sebe pyšná, že jsem to všechno dokázala. Jsem ale v prvé
řadě vděčná Bohu za neuvěřitelnou pomoc a ochranu při celém
tomhle dobrodružství. Vím, že bez jeho pomoci a často naprosto
neuvěřitelných zásahů v mé dobro, bych poslední 3 týdny
neměla takový luxusní byt pro sebe a moji spolubydlící kousíček od práce a
centra dohromady. Možná bych taky nepotkala ji - spolubydlu,
možná by to bylo prostě celé jinak.
Dnes ráno jsem otevřela oči a
zamlženě jsem si uvědomila, že jsem na koberci, uprostřed třídy
druháků, z nichž dobrá polovina si mě pobaveně prohlížela,
jak pěkně spím. :D To víte, ty moje oblíbené špunty do uší
udělaly své. Krásně jsem se vyspala i bez karimatky a polštáře.
Po noci s Andersenem a společném přespání jsme měli s rodiči
snídani a já jsem dostala malou, ale moji první řezanou
učitelskou kytku. Jeee. :) Bylo to vlastně hrozně roztomily. Šla
jsem se rozloučit se všema třídama a děti mi tleskaly, objímaly,
děkovaly a já jsem byla hrozně štastná. Say bye jsem šla říci
také opravdu hrozně hodné paní sekretářce (to je ženská,
nechápu, jak to dělá, ale pamatuje si všech jména) a s panem
ředitelem jsme si daly tři kisses. Ještě rozhovor k diplomce u
kolegyně doma a honem dobalit opět do svých dvou zavazadel a
šupajdit.
Celé Bruselské metro se proti mně
ale zjevně trochu spiklo. Prvně mně ujela pětka, potom nemožně
stála skoro dvě minuty na každé zastávce, což mě prostě
hrozně točí a ve výsledku nejel posunovací pás, takže jsem ty
moje dvě peříčka táhla pěkně pěšky. :D Ale co! We can do it.
Když jsem konečně překonala všechny ty schody, byla jsem na sebe
obvzláště hrdá a připadala jsem si jako malej Rambo.
 |
| posledni jam session, pivo a hra v karty |
Poslední týden jsem si opavdu
užívala. Jednak už jsem sama neučila, ale měla jsem tu možnost
kouknout se do jiných sekcí. V pondělí jsem vzala útokem
Holandsko a byla jsem jednoduše nadšená. Jako dar jsem dostala pár
aplikací a cenných rad a sama pro sebe jsem si zapsala několik
zásad, které chci dodržovat. V úterý jsem zašla za známou do
sekce neměcké a again jsem si odnesla pár super nápadů a trochu
hambu v srdéčku, že jsem svoji ability to speak German totálně
zapomněla. :D Ale snažila jsem se a dětem pomáhala s dělením.:D
a světe div se najednou jsem ze sebe vypravila slova, na který bych
si normálně nevzpomněla. Ve čtvrtek jsme s tou samou paň čelkou
pekly vafle a to byla vůbec švanda. Nic méně ve středu jsem byla
v Anglické sekci. Řeknu vám, když jsem viděla, jak na pohodu to
berou, my ty naše děti na jejich poměry hrozně přetěžujeme.
To, co my bychom stihli s českýma dětma za hodinu, tam berou
týden.
Tak tedy... Shrnutí mého pobytu v
Bruselu je více než pozitivní. Všechno, co se dalo, se obrátilo
k dobrému. Měla jsem strach, kde budu bydlet. A nakonec jsem šla
vždy do lepšího. (Ani nechci pomyslet, kde bych bydlela za rok :D
:D...hahah) Bála jsem se, s kým budu bydlet a okolnosti
vyselektovaly nedobré spolubydlící od těch bezvadných a já jsem
opět našla báječnou kamarádku, se kterou jsme si naprosto sedly.
Měla jsem obavy, jak zvládnu školu, kolegy a učení. Ne vždy
jsem odcházela ze školy s pocitem „I nail it“ ale všichni se
ke mně chovali opravdu moc pěkně a dokonce jsem mohla tento půlrok
sdílet s holčinou, která zde byla na té samé stáži dva roky
nazpět a moc mi pomohla v organizaci té mé. Bála jsem se, že
nevyjdu, protože bydleníčko a papáníčko je drahý jako sviňa.
A opět jsem získala možnost pracovat extra v podobě uklízení a
doučování, které se mi ke konci hezky rozšířilo a já jsem
mohla mít najednou 1 děvče na angličtinu a 3 holčičky na art.
Asi v polovině pobytu jsem cítíla, jak moc mně chybí přátelé
z Čech a i v této oblasti jsem nezůstala na holičkách. Pořád
se na všechny „staré dobré brachy z těch našich Čech“ těším
:) ale rozhodně jsem nemusela smutnit. Pracovní Erasmus je totiž
trochu jiný, nemáte automaticky přidělenou international „family“
ale musíte si ji pracně vytvořit. Na konci jsem ji okolo sebe měla
a doufám, že s některými lidmi zůstaneme v kontaktu nadále.
Musím se přiznat, že mě nenapadá jediná věc, kterou bych mohla
prohodit jako velké významné mínus. A tak to má být. Odjíždět
v pravý čas, v tom nejlepším zakončit další etapu mého
života. Děkuju za vše!
A teď ještě jedno povzbuzení,
abychom se nevzdávali! S tou již výše zmiňovanou kamarádkou z
práce jsme končily ve stejný den. Ona mi, když jsem přijela,
vyprávěla, jak hrozně se k ní někteří rodiče chovají. Od
nezdravení až po to, že ji nepustili sednout vedle sebe v
autobuse, když jeli společně s dětmi na výlet. Nebudu rozebírat
důvody, ale prostě za to nemohla. Věřte mi, byla z toho celkem
hotová. Kdo by nebyl. Ovšem nevzdala se, nepověsila to tu celé na
hřebík a neodjela domů s hořkostí na celý svět a zejména pak
ten bruselsko učitelský, ale makala. Když jsem dneska viděla,
kolik obravoské pochvaly, darů a květin od rodičů svých žáků
na závěr jejího pobytu dostala, říkala jsem si, že to určitě
stálo za to. Vztah rodiče dítěte a učitele je věc nestálá a v
tomto případě z čisté nenávisti vznikl doporučující a
děkující dopis, o kterém se všichni učitelé shodli, že takový
tedy ještě nečetli. Takže „vyděržaj
děvuška!“ aneb po bouřce vždy přijde sluníčko.
Žádné komentáře:
Okomentovat