podvečerní Den Haag

typicaaal :) 

demokraticka skola

Hrajete na vysoké úrovni tenis, máte autismus, chcete projít školou bez stresu? Ano přijďte k nám. Jsme tu pro vás - demokratická škola. (nebo tak nějako by se možná prezentovali)
V čem je tato varianta vzdělání speciální (v plném slova smyslu?)

• každé dítě má svůj rozvrh
• v celé škole je tak málo dětí, že pokud se rozvrh udělá dobře, může se vám stát, že učíte klidně jenom jedno dítě
• tudíž je možné sestavit rozvrh tak, že tam třeba 3 dopoledne dítě vůbec není (ano vhodné právě pro výše zmiňované tenisty)
• každý má velkou volnost, nikdo se nezlobí, když na hodinu nepřijde. (já teda začíním bejt někdy trochu vytočená) :D
• na druhou stranu, svoboda vede občas k zodpovědnosti, mísení věkových skupin, vzájemné pomoci. Např. klasický obraz je, že nějaký 17-letá holka maže nějakýmu čtyřletýmu dítěti toust. 
• Je také dávano dost důrazu na samostatnost, samostatné uvážení věci (je pro mě důležitější dělat výtvarku nebo jít na Aj...) 
• je to tak individuální přístup, že každé dítě, i v jedné skupině, je jinde. Když už mají alespoň stejnou učebnici, tak jsou pro jistotu, alespoň někde na jiné stránce. Což je na druhou stranu, když se nad tím zamyslíte, docela přirozený stav. 
• někdy mám vážně pocit, že pokud není dítě fakt motivovaný, tak nikdo nic nedělá. Vždycky když jdu před hodinou hledat děti, tak vidím spoustu dětí, jak si hrají po budově. Tak nevím. 
• Největší oříšek jsou pro mě ty sedmnáctky. Naprosto nemožný se s nima na čemkoliv domluvit. Když je chci brát jako zodpovědný samy za sebe, tak jsou líny, jak vši, když s nima chci něco udělat speciálního, tak nereagujou. Asi se na ně ..., je to přece jejich ZODPOVĚDNOST udělat zkoušky... a my jsme v demokratický škole. Můžu taky demokratický rozhodnout, že tuhle skupinou nechci?:D navíc v 80% je vidím, jak se flákají po škole... Myslím, že tyhle cukrouši by měli makat daleko víc, hlavně že o tom, tak mluví... 
• že nějaký dítě nepřijde do školy? Nikdo neřeší... Já už vůbec ne, mám volnou půlhodinu!
• Dneska jsem se vkradla do místnosti s pianem! Tiše zavřela dvoje dveře, otevřela notas s nějakýma notama a zmáčkla prostřední pedál. Krásný pocit!
• Takže abych to shnurla moje trpělivost je vždycky vyměřena do oběda, pak mě to jejich flákání začně hrozně vadit, ale ve výsledku ani nespěchám domů, protože se přece uvolnilo piano. :) Či si můžu popovídat s ostatníma stážistama. A že jich takhle škola potřebuje mnoho! A jak řekla jedna učitelka, my tu nemáme peníze, ale jídlo. Super, Mám tousta s okurkou k obědu! ....:))

ciao

skyline

food festival

pracovní patálie

Ok takže jak se říká challenge expected!

Abych začala od úplného začátku (možná to bude trochu zamotaný, trochu dlouhý, takže radím vzít si k sobě čaj a sušenku!)

V únoru/březnu/dubnu no prostě začátkem minulého jara jsem pojala, vhledem k mé situaci, myšlenku na ještě jeden Eramsus, jelikož v té době jsem se dozvěděla, že EU umožňuje další zahraniční pobyt, který vám uhradí. Na to docela slyším, protože už se v tom docela orientuju a vím co a jak kde zařídit. Zejména v Čechách. To problém není. Problém nastává vždy až v zahraničí. Už se nehlásím na žádný studijní pobyt, kde vám koordinátorka všechno zařídí, ale na pracovní, kde si musíte stáž najít samy. A věřte mi, že pokud hledáte v zemích jako je Holandsko a neumíte jejich jazyk, je to zatraceně těžkej job. Měla jsem na to červen, lítala jsem po Den Haagu jako nadmutá koza a oblumovala ředitelé, ať mi dají šanci. Naivně jsem si myslela, jaká to nebude hračka. Někdo něco přislíbil, někdo mě poslal do kytek rovnou, no vždyt to znáte. Předkládala jsem se jako pomoc, která je nebude nic stát. No jo, jenže jelikož já taky nejsem úplně rychlo učič jazyků, nemohla jsem jim s klidnou tváří říct, že holandsky stále prostě plynule nemluvím… Tak jsem to hnala na angličtiny a tak dále. No prostě, abych to zkrátila, měla jsem představu, že budu pracovat v atelieru, připravovat pomůcky a k tomu dvě hodiny aj s Američankou. Super.  

Pak přišlo léto a paní z ateliéru mě poslala defakto pro nic za nic do oněch míst bez mrknutí oka. Tím se mi trochu sesypal můj plán, a jelikož už jsem byla v Čr a byly prázdniny, měla jsem prostě pech. Mezitím Jeroen v rámci pomoci napsal své nějaké známé, která učí na základce, ta nejdřív neodpovídala, pak jo, a ne.. no prostě byl v tom úplnej guláš. Neměla jsem tedy před odjezdem jinak řečeno vůbec NIC.

Když jsem přijela na konci srpna do Holandska, měla jsem 14 dní na to něco sehnat. V den odjezdu mi Jeroen volal, že ta ředitelka od jeho známé se konečně ozvala a já mám příští pondělí schůzku. No wow. Taky mi napsala Američanka, jestli se můžeme setkat u ní ve škole. Myslíte si, že to je výhra? Teď to totiž teprve všechno začalo.

První týden se Američanka spletla a já jsem šla do školy dvakrát zbytečně. Toto pondělí jsem jela do tý druhž školy (která je teda 40 minut od baráku) a měla takovej mini pohovor. Paní ředitelka hrozně vymýšlela, co se mnou, ale bez jazyka je to prostě těžký, tak jsme se domluvily, že si dáme vědět. Odpoledne jsem šla na zápis do kurzu dutch, kde jsem úplnou náhodou potkala jednu Češku, která tady prej žije už rok a ještě žádnýho Čecha nepotkala. Výměna čísel, zjištění, že nemám všechny dokumenty k zapsaní do kurzu a ve výsledku doma zjištění, že ty dokumenty jim rači ani poskytovat nebudu. No nevadí. Budu chodit jinam. Začínám příští úterý.  

Tohle úterý jsem šla do školy k Američance a ta na mě vybalila novinu jako prase. Prej: „Tak hele já musim na pár týdnů odjet do Chicaga, takže budeš učit všechny moje hodiny“… Já ti příští ůterž všechno ukážu, neboj. Prosím? Je ono vlastně přístí týden se v ůterý neučí, shit. Tak to zvládneš i tak, vid? Nejdřív jsem doopravdy myslela, že mě odvezou.Asi si říkáte, že to je paráda, že jo? No ono jako na jednu stranu je to veliká paráda, na druhou stranu já budu učit 4 prťata i 17-letý děcka, který budou skládat zkoušky z aj letos a pravděpodobně umějí mluvit lépe než já. Což je prostě docela sranda. Taky bych vám mohla uvést do situace, co to je vlastně za školu.

Ano, už jste si vypili čaj? Tak prosím ještě kafe!

Vítejte v demokratické škole. Tuto školu jsem objevila úplně náhodou v červnu, když jsem jela okolo na kole, zastavila jsem, otevřela dveře a prostě vešla. Abyste rozuměli, je to takovej domeček, skoro jako větší rodinný dům.  Tam si hráli děti, nikdo se moc nepozastavoval, že někdo nový vešel a pohoda. První na koho jsem narazila, byla paní, která mi hned řekla, že jasně, že tam můžu mít stáž a ať se jako kouknu okolo, jestli mi to vyhovuje. V tu chvíli jsem si říkala, že mně je to úplně jedno, jak to vypadá okolo, protože prostě chci mít někde stáž, a jestli jenom ve jménu instituce bude stát slovo škola, vzdělání nebo cokoliv, já to teda beru šéfe. No tak jsem se šla podívat a docela mně spadla brada. V té době jsem právě přijela z Bruselu, z Evropské školy, kde o jakékoliv prostředky nebyla nouze, třídy byly vybavené opravdu skvělou technikou, člověk dostal všechny pomůcky, o které si řekl a kopírovat mohl třeba Bible. Tato škola je naopak opravdu chudá. Dneska jsem se dozvěděla, že 3 hlavní učitelky tam makají zadarmo. A protože tam mají svoje děti, za který se platí samozřejmě školný, tak to školný platí také. Ale tak hrozně věří tomuhle systému a filosofii, že to budou dělat i tak. Nikde nemají smartboard, projektor, počítač, ani vážení a milý, ani rádio. Opravdu je to taková škola jako z 19 století na vesnici. No tak to mě hodilo rychle na zem. Je to taky kompletně jiný systém vyučovaní než normální škola. A když říkám kompletně tak myslím KOMPLETNĚ. Myslím si, že mám hodně alternativní pedagogickou duši, ale nad tímto mi pořád zůstává rozum stát. Trochu otřesená, jsem se s ní dohodla na hodinách anglického jazyka. Napsala jsem Američance, která na škole učí a ona mi i pozitivně odpověděla. A to byl červen. Nyní je úterý a já vstupuji do této školy znova.

První dva týdny děti nic nedělají. Ale jako vážně. Prostě si hrají. Všichni jsou jako hrozně v pohodě a cool a žádnej stres. Jejda mane, jenom tohle, když porovnám s Bruselem, kde se na děcka valí jako fakt hodně, daleko víc než v čr a teď úplně něco jinýho, no nic… Skenovala jsem zase okolí školy, už jsem nikomu nepřipadala zvláštní, protože jsem tam strávila dvě dopoledne a povídala si s maminkama… Pak jsme se konečně jako skoro náhodou našly s Američankou – říkejme ji třeba Ami. Tak a Ami na mě vybalila tohle. Konec pohody. Začátek naděje, že podepíšeme smlouvu? Ty bláho. Celý dopoledne do mě valila, jak uděláme skupiny, co dělají, pátý přes devátý a k tomu se mě jala se všema seznamovat. Tady to totiž funguje tak, že dítě si řekne, zda-li nějaký předmět chce, či nechce navštěvovat a pak si ještě může vybrat, jestli se mu předmět fakt líbí nebo ne. Hm.. To není vůbec žádný tlak, že jestli se polovina dětí odhlásí, tak jsem asi moc úspěšná nebyla. No tak třeba naše angličtina. Máma dohromady asi 30 dětí, které máme možnost rozdělit do mnoha skupin, podle jejich věku, schopností, charakteru, podle toho, jestli se raději učí ráno, odpoledne, jestli jsou s někým kamarádi, jestli pracují podle speciální knížky či jestli náhodou nemají v květnu dělat zkoušky. Na to, že jsem je nikdy neviděla, nice job. A začalo to, chodily jsme spolu s Amy po škole, dvoře a jídelně, odchytávaly děti a navzájem se představovaly. A to prosím pěkně kombinací holandštiny a aj. Takže docela prča. Každej ale naprosto každej má úplně jinou úroveň Aj. Skoro polovina má nějaký speciální knížky, který jsem ještě neviděla. Malý děti neumějí říct skoro ani A, takže se jako předpokládá, že s nima budu mluvit holandsky :D. A veliký se zase mají připravovat na zkoušky. Budu mít dva dny v týdnu od rána do odpoledne neustále aj. Přestávky tady totiž nejsou. Akorát půlhoďka na oběd. A že na ty nejstarší nemám vlastně vzdělání a nejsem native speaker? Who cares… Doufám, že to bude dar z nebes a ne cesta do pekel :D.

Je to neuvěřitelná výzva, protože to beru za rodilou mluvčí, v zemi, kde umí aj každej, není tu žádný technický zázemí, a protože to není klasická škola, ale totální alterna. Například oni na vaši hodinu vůbec nemusí přijít, vy je musite hledat někde po škole... Můžete se těšit na mnoho trapasů, protože těch bude plno. Ale přátelé, mám podepsanou smlouvu! A to je to hlavní, myslím, learning agreement, takže můj další pracovní Erasmus může začít. Jo a jen tak mimochodem v pondělí a pátek budu chodit na tu druhou školu, kde zatím netuším, co budu dělat, ale aspoň získám nějaký další zkušenosti. Tak ciao bibione. 

začátky - ty jsou vždycky těžký - ale já tu práci najdu

Jinak se toho tady děje celkem a poměrně dost, hlavně co se mé práce týče, ale protože je to celé takové nedovařené, tak o tom sepíšu story až to bude celý jistý a vyndaný z trouby!... Každopádně to vypadá na docela velikou výzvu, no tak uvidíme... :)

září

Včerejší Den Haag

Děláte nám pod sedačkama bordel

Před odjezdem toho zase nebylo vůbec málo, jedna z maličkostí byla půlka státnic, vše ostatní zařídit v jednom dni a k tomu perfekto nejistota, co vlastně přijde. No taková už trochu klasika. Ale moje osobní zkušenost a tudíž i filozofie tvrdí, že pokud je začátek náročný, otravný a nehezký, zásadně se vše k dobrému obrátí. :) Nicméně přesto byly tyto dny naplněny spoustu báječných chvil jako svatby, rozlučka se svobodou, dovča v Chorvatsku, společné gezellig večeře, kafe a zoufalé hovory o náplni otázek ku zkouškám a tak :). 

V Praze mně dokonce bylo pomoženo do všech schodů s kufrem, čehož si mnohokrát považuji, protože, když jsem ho vyndávala z vlaku a spadl mi na nohu, myslela jsem, že bude dočista nakřivo. Za Pardubice bych poté ráda poděkovala jmenovitě Jířovi, kterej statečně odtáhl kufr dolů z mého pokoje i potom jej vysadil do vlaku. Kde mě btw. paní v Praze povídala: "No já jsem si myslela, že toho mám hodně, ale když vidím vás, tak už jsem ok." :) 

Cesta super, žádný problémy, některý lidi jsou pořád pitomci všude a vždycky, to už prostě nic novýho není. Ovšem situace se začíná vyostřovat, když se stanete jedním z nich. Uprostřed cesty z nádraží, už šťastně v Haagu, jsem si chtěla zandat kartu na autobusy, co mně Jeroen přivezl a ono jejda mane, nemůžeme najít peněženku. Začala jsem vyhazovat věci z kabelky jako šílená. A zoufale jsem doufala, že bude někde zamotaná ve svetru, v zadní kapsičce, kam by se stejně nevešla, či omylem zabalená s bagetou do průsvitný folie. No nebyla. Aby toho nebylo málo, tramvaj zajela do úplně jinýho směru a začalo vydatně pršet. No welcome. Moje první reakce byla opravdu spontánní, sedla jsem si na bobek a začala bulet. Jako malá holka. Protože v tý peněžence jsem měla všechno. Všechny peníze, karty, řidičák, novou občanku, no vždyť to znáte... Ačkoliv si vždycky zásadně peníze odděluji, tentokrát jsem se na to vykašlala, protože jsem si říkala, že jich tam stejně moc není.:D No jo, ale lepší něco, než-li nic. Jeroen po krátkým utěšování začal hledat číslo na infolinku na eurolines, abychom checkli, jestli náhodou někdo trochu naivně peněženku nenašel a nevrátil řidičům. Po městu Den Haag je totiž ještě Rotterdam. Prý zavolají řidičům. Zpátky nikdo nevolá. Byla jsem si téměř jistá, že musela zůstat v autobuse, i když jsem obhlížela sedadla, jestli tam náhodou něco není. Možná nějakým způsobem vypadla? Nejčernější obavu jsem měla z představy, že je někde na benzínce, kde v noci zastavujete, celý ospalí si jdete vystát frontu na záchod, odevzdáte půl eura a jdete zase zpět do už smradlavýho autobusu. Volám tedy ještě na českou infolinku, protože ti řidiči, zas tolik anglicky neuměli. Tak paní, že jim taky zavolá. Mezitím leje jako z konve a tak alespoň vytahuju můj hybridní děštník, u kterého půlka padá, protože kvůli té výluce tramvaje musíme docela kus pěšky. Po zhruba deseti minutách se snažím znova dovolat na infolinku, nejdřív je dvakrát obsazeno, potom to zase nikdo nebere, až konečně se ozve zase ta česká paní. "Tak co?", vyhrknu celkem neslušně zbrkle. "Našla se?" "Jo, já jsem vám volala kvůli té peněžence", dopovídala jsem to zpětně. "Máte štěstí, řidiči ji mají u sebe a můžete si ji vyzvednout dneska v 21:00 až budou vyjíždět zase zpátky do Čech," oznámila mi paní z telefonu a mně spadl ze srdce kámen větší než nejvyšší hora v Holandsku :P. 

A tak jsem koupila sýr a pěkně večer čekala na autobus. Jaký to pěkný pocit vědět, že nemusím sedět dalších 15-16 hodin vevnitř. Pánové byli moc milí, na oko mě vynadali, že jim dělám pod sedačkama bordel a světe div se velice, v peněžence byly i peníze, což jsem skoro ani nedoufala. Už jsem si skoro říkala, že ta cesta byla trochu nuda. :)