Před odjezdem toho zase nebylo vůbec málo, jedna z maličkostí byla půlka státnic, vše ostatní zařídit v jednom dni a k tomu perfekto nejistota, co vlastně přijde. No taková už trochu klasika. Ale moje osobní zkušenost a tudíž i filozofie tvrdí, že pokud je začátek náročný, otravný a nehezký, zásadně se vše k dobrému obrátí. :) Nicméně přesto byly tyto dny naplněny spoustu báječných chvil jako svatby, rozlučka se svobodou, dovča v Chorvatsku, společné gezellig večeře, kafe a zoufalé hovory o náplni otázek ku zkouškám a tak :).
V Praze mně dokonce bylo pomoženo do všech schodů s kufrem, čehož si mnohokrát považuji, protože, když jsem ho vyndávala z vlaku a spadl mi na nohu, myslela jsem, že bude dočista nakřivo. Za Pardubice bych poté ráda poděkovala jmenovitě Jířovi, kterej statečně odtáhl kufr dolů z mého pokoje i potom jej vysadil do vlaku. Kde mě btw. paní v Praze povídala: "No já jsem si myslela, že toho mám hodně, ale když vidím vás, tak už jsem ok." :)
Cesta super, žádný problémy, některý lidi jsou pořád pitomci všude a vždycky, to už prostě nic novýho není. Ovšem situace se začíná vyostřovat, když se stanete jedním z nich. Uprostřed cesty z nádraží, už šťastně v Haagu, jsem si chtěla zandat kartu na autobusy, co mně Jeroen přivezl a ono jejda mane, nemůžeme najít peněženku. Začala jsem vyhazovat věci z kabelky jako šílená. A zoufale jsem doufala, že bude někde zamotaná ve svetru, v zadní kapsičce, kam by se stejně nevešla, či omylem zabalená s bagetou do průsvitný folie. No nebyla. Aby toho nebylo málo, tramvaj zajela do úplně jinýho směru a začalo vydatně pršet. No welcome. Moje první reakce byla opravdu spontánní, sedla jsem si na bobek a začala bulet. Jako malá holka. Protože v tý peněžence jsem měla všechno. Všechny peníze, karty, řidičák, novou občanku, no vždyť to znáte... Ačkoliv si vždycky zásadně peníze odděluji, tentokrát jsem se na to vykašlala, protože jsem si říkala, že jich tam stejně moc není.:D No jo, ale lepší něco, než-li nic. Jeroen po krátkým utěšování začal hledat číslo na infolinku na eurolines, abychom checkli, jestli náhodou někdo trochu naivně peněženku nenašel a nevrátil řidičům. Po městu Den Haag je totiž ještě Rotterdam. Prý zavolají řidičům. Zpátky nikdo nevolá. Byla jsem si téměř jistá, že musela zůstat v autobuse, i když jsem obhlížela sedadla, jestli tam náhodou něco není. Možná nějakým způsobem vypadla? Nejčernější obavu jsem měla z představy, že je někde na benzínce, kde v noci zastavujete, celý ospalí si jdete vystát frontu na záchod, odevzdáte půl eura a jdete zase zpět do už smradlavýho autobusu. Volám tedy ještě na českou infolinku, protože ti řidiči, zas tolik anglicky neuměli. Tak paní, že jim taky zavolá. Mezitím leje jako z konve a tak alespoň vytahuju můj hybridní děštník, u kterého půlka padá, protože kvůli té výluce tramvaje musíme docela kus pěšky. Po zhruba deseti minutách se snažím znova dovolat na infolinku, nejdřív je dvakrát obsazeno, potom to zase nikdo nebere, až konečně se ozve zase ta česká paní. "Tak co?", vyhrknu celkem neslušně zbrkle. "Našla se?" "Jo, já jsem vám volala kvůli té peněžence", dopovídala jsem to zpětně. "Máte štěstí, řidiči ji mají u sebe a můžete si ji vyzvednout dneska v 21:00 až budou vyjíždět zase zpátky do Čech," oznámila mi paní z telefonu a mně spadl ze srdce kámen větší než nejvyšší hora v Holandsku :P.
A tak jsem koupila sýr a pěkně večer čekala na autobus. Jaký to pěkný pocit vědět, že nemusím sedět dalších 15-16 hodin vevnitř. Pánové byli moc milí, na oko mě vynadali, že jim dělám pod sedačkama bordel a světe div se velice, v peněžence byly i peníze, což jsem skoro ani nedoufala. Už jsem si skoro říkala, že ta cesta byla trochu nuda. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat