Sailing

Co udělat s celodenní jízdenkou skrz Nizozemí, když už jste defakto všechno viděli? Jet na místo činu! Logicky nám tedy vyplynulo, že Zwolle je jediná příznivá destinace. Hrozně jsem si přála to město vidět znova, projít se jeho ulicemi, nechat na sebe působit zážitky, které vystupují z každého rohu a oživují pocity, které se nedají jinak přivolat než že se dotknete míst, kde jste je prožili. 

A tak jsme ráno zakoupili snídani v Hemě, hodili do sebe kafe a bagetu vzali do vlaku, kde na to si jí sníst, budeme mít dvě hodiny. Byla jsem jak malá holka, naprosto neuvěřitelně jsem se těšila. Ve Zwolle mám jednoho známého, ten zrovna nebyl ve městě, ale nabídl nám, že se můžeme sejít v campu kousek od Mepplu. Párada. A tak se stalo, že nám nabídnul, jestli se nechceme projet na plachetnici. No ty bláho. Já jsem se v životě k plachetnicím přiblížila asi tak, jako že v Chorvatsku jdete po molu a říkáte si, žjova, ten pán se asi má, že za chvíli vyjede na moře. Byla to taková lodička s kajutou, se kterou jezdili, když byl malý s rodinou na výlety. No vždyť jsme taky v části Holandska, kde jsou jenom jezera a kousek moře. Lidé tu v dobách oněch těžili lůj a vyráběli z něj cihly. Jenže chtěli víc než jim mohla příroda nabídnout, a jelikož nechávali jenom malé pruhy půdy mezi rozložitými vodními hladinami, tak se stalo, že když na začátku 19. století přišla bouřka s velkým B, tak milý deštík srovnal se zemí (či s vodní hladinou v tomto případě) dvě vesnice a bylo vymalováno. Kdybychom pokračovali dál do této části, našli bychom jenom osamocené plovoucí kocábky, ve kterých občas někdo bydlí, jinak je ale krajina spíše močál. Náš kamarád nám vyprávěl, jak se jako malý přesvědčil o pravidle, že pokud se potápím v bažině, nesmím sebou moc mrskat, jinak půjdu do věčných lovišť rychleji. Jako malý do tohoto ekosystému zahučel, ale naštěstí ho soused zpozoroval a lanem vytáhl.

Vyplout ale není jen tak! Nejprve se musí samozřejmě upevnit na příď vlajka. To dá rozum! Potom následuje proces vytahování všech těch lan, povolování, upevňování a konečně nahodit motor. To ale jenom proto, abychom se dostali z přístavu. Tam se totiž samozřejmě plachtit nesmí. Jakmile, ale člověk vyjede ven, stačí pár metrů za mola, motor se vypíná, napnou se plachty a kormidelník začíná svoji práci a zábavu v jednom. Po chvíli jsme se rozjeli docela rychle, loď se naklonila na stranu a já měla celkem strach. Lambert (ten náš kamarád) ale vypadal naprosto klidně a říkal, že tohle je přesně ten úhel, kdy jede loď tak akorát. No dobře! Celou dobu po lodi skotačil jeho malý syn – 5-letý chlapec. Nejdřív jsem trnula, že spadne, ale Lambert byl opět v klidu, tak jsem si to začala konečně taky užívat a musím se přiznat, že to bylo úžasné. Nejvýraznější moment pro mě byl, když jsem dostala lodní důvěru a mohla se sama chopit kormidla. Byli jsme poučeni, že pokud se setkají dvě lodě, vždy má přednost ta, která má plachty nalevo. To proto, že nemá šanci pro rychlé otočení směru. Stále se zde ještě na lodích přepravuje opravdu mnoho věcí od sklizně na pozdim až po krávy a ovce na louky na jaře. Loď funguje jako právoplatný dopravdní prostředek, je tu dopravní policie, která měří, abyste nejeli moc rychle. Plachetnice na celý den stojí 65 euro a nemusíte mít jakýkoliv papír, ale upozorňuju, že bych si teda sama rozhodně neriskla vyjet, protože to je celá alchymie, která v sobě ale skrývá neuvěřitelné adrenalinové kouzlo. Přiznám se, že dobrou půlku cesty jsem seděla se zatajeným dechem.

Kdybyste si chtěli takovou plachetnici pořídit, samozřejmě počítáme z druhé ruky, připravte si 2000-3000 euro a poté minimálně 600 euro ročně na parkování a pár drobných na opravy. Pokud bychom chtěli vyjet na výlet po Evropě, tak se připravte, že musíme mít speciální licenci. Zejména pak v Německu. V Holandsku se to bere easy peasy, předpokládá se, že pokud si loď půjčíte či koupíte, máte dost rozumu na to, aby jste taky věděli, jak ji řídit. Jednak je plachtění tradice, ale je to i všeobecný postoj k životu, stejně tak jako s trávou. Holaňďané prostě nebudou nedůvěřiví, nebudou vás vodit za ručičku, abyste se vyhli nebezpečí, ale budou předpokládat, že pokud se do něčeho takové pustíte, budete vědět, kde jsou hranice. Takto prostě přemýšlejí. Dají vám volnost a zodpovědnost sám za sebe v jednom balíčku. Jak si to namícháte, záleží čistě na vás.  

pár příběhů z minulých týdnů

Pohrk

Někdy minulý týden jsem se podstatně vzmužila ve svém marném hledání nových přátel v Haagu našla alespoň vizitku dívky, kterou jsem potkala před půlrokem v autobuse z Čech do Haagu. Přištoupila v Německu a ze začátku mě hrozně vydeptávala, protože si bez mrknutí oka pustila světýlko a dvě hodiny si četla. Že bych neměla být tak popudivá? No ono kdyby nebyly dvě v noci, tak by mě to asi moc nevadilo, ale takhle jsem si říkala, no ty bláho! Po tomto začátku jsme se ale daly nějako do řeči a zjistila jsem, že hraje na saxík a tak mně nakonec dala vizitku a měly jsme se sejít hned v pátek. Jenže já jsem to lehce vychladila. V pátek před půl rokem jsem nikam nešla a vizitku založila do komory. No a teď po tak dlouhém čase jsem ji jakože nic napsala sms. A ona kupodivu i odpověděla. Domluvily jsme se, že přijdeme na její nejbližší koncert a bylo. Celá natěšená, že bude nějaká akce, že bude koncert za hubičku, že se setkáme a že si můžu vzít nový dlouhý šaty jsem se do nich nasoukala. Jsou to šaty až na zem, což jak tak koukám se zase vrací do módy. No jo, ale na kolo? Naštěstí mají celkem vysoký rozparek, takže jsem je svázala do uzle a můžeme vyrazit. Ujeli jsme asi 5 minut a do „tropických“ nizozemských teplot začalo pršet. Nebo tedy začalo kapat a protože Jeroen měl košilku, tak jsme nemohli zmoknout, no ne, tak jako na adresu, kam jsme jeli to bylo asi 15 minut a byli bychom prostě durch no, takže jsme zavřeli kola u mezinárodního soudního tribunálu, aby nám na ně Karadžič dohlídl a jeli tramvají. Počasí se mezitím trochu uklidnilo a jenom tak pofukovalo, při výstupu z tramvaje někdo zařval, že mu asi auto přejelo nohu. Vyděšeně jsem se na něj dívala, ale Jeoren mě skoro táhnul za rukáv, abychom to stihli. Naštěstí věděl, kudy jít, protože jsme si adresu zapsali. Když jsme po chvíli došli na místo určení, něco nehrálo. Okolo byly jenom cihlový domečky s bílýma balkónkama a za náma garáž. Nikde okolo to nevypadalo, žel by mohla být jakkákoliv místnost, kde by se hrálo na hudební nástroje. Kde je zakopanej pes? No nebudu vás dlouho napínat, já jsem dala do googlu adresu manažera toho hudebního sálu, ne ten hudební sál. No a tak jsme tam stáli, bylo dávno po začátku, viděli jsme, jak nám právě ujela tramvaj zpátky a mě vlály ty šaty. :D Když jsme konečně dorazili na správnou adresu, která byla mimochodem v pěší vzdálenosti od bytu, dostali jsme na hlavu sluchátka a mohli jsme být přítomni docela zajímavé koncepce, kdy studenti z konzervatoře dali dohromady celej ansámbl a nahrávali cd za přítomnosti kamarádů, rodiny a ostatních čumilů. Protože místnost měla úděsnou akustiku, zvolili sluchátka, ve kterých jsme měli možnost slyšet všechny nástroje vyrovnaně aneb alespoň tak, jak nám je zvukařka namíchala. Mě naprosto dostalo, že ty písničky si napsaly vystupující zpěvačky (taky holky z konzervy) samy, ale co to! Ale oni napsaly party pro všechny nástroje! To je pro mě naprosto něco neuvěřitelnýho. Chápu, že někoho políbí múza a složí píseň, ale že někoho múza zlíbá natolik, že si umí představit, co hrajou housle, piano, saxofón atd. To je pro mě zázrak umění.  

Brusel for fun

Minulý víkend jsem se rozjela zase zpátky do Bruxeluxu. Těšila jsem se jako malá holka. Občas, když máte vysoké očekávání, tak pak stojí samotný zážitek za starou bačkoru, to se v tomto případě ovšem nestalo. Nýbrž i tak se mi přihodilo pár vtipných okamžiků.

Už v Rotterdamu si ke mně přisedá nějaký pán. Postarší, šusťákovka, pořád se vrtí. Hele kámo mně náladu nezkazíš. :-) Po asi hodině jízdy, začně něco štrachat v baťohu a konečně posouvá svoji nohu - chodidlo, kterou mě do teď na té moji. Zářivě se na mě usměje a nabídneme mi bebéčka. No pane! Oh dank u wel vypadne ze mě, protože zrovna snažím do hlavy narvat nějaký holandský slovíčka. No jo, jenže s pánem je složitá domluva, protože nemluví nijak. Po chvíli z něj apsoň vydoluju, že jede až do Londýna a je z Bagdádu a tím naše konverzace skončí. Po asi další hodině vytáhne zabaleného něco v ubrousku a začně mi to opět nabízet. Koukám, že to je kebab. No to si fakt nedám :D. Velice slušně odmítavě k jeho kebabu vytáhnu vlastní bagetu a dobrou chuť. V Bruselu samozřejmě nefungujou informační cedule u metra, no že se vůbec divím. Házím si věci k Lůcce do práce, přezouvám boty a jedu do města, kde mám sraz s kamarádkou ze školy. Objevujeme slevy v H&M, což je průšvih, protože slevy jsou veliké a nabídka velice zajímavá. 

Druhej den holky odcházejí do práce a já zůstávám s našim novým kamarádem francouzem doma. Ještě spí, takže musím jít otevřít holkám dolní dveře já. Upozorňuju, že jdu jenom v pyžamu. No, když se vrátím a chci otevřít dveře do bytu, nejde to. Připadám si jako totální blázen, ale ať dělám, co dělám, prostě ty dveře nemůžu otevřít. No tak tě kamaráde asi vzbudim. Tak zvoním. Nic. Klepu. Nic. Buším Nic. Ty woe, začínám bejt nervózní, protože nepotřebuju, aby mě celej barák viděl v trenýrkách s méďama. Otevři! No po době konečně slyším, jak se šourá okolo a konečně otevírá. Jejda mane! On mezitím dal klíče do zámku. Škoda, že si nepokecáme. Že umí anglicky, ale je jenom línej mluvit, zjišťuju až večer.

Na Czech street party je úžasná atmosféra české pospolitosti. Potkávám dost známých, z toho polovinu tvoří moji bývalí žáci. Holčičky mě obdarovávají náramky a na wohnouty jsme v první lajně. A ačkoliv tuto kapelu normálně na spotify nemám, koncert si prostě skvěle užíváme. Musím se hrozně smát po tom, co mi chlapec na levo vypráví, kterak před hodinou nešli po městě a protože jsou zvyklí, že jim nikdo nerozumí, komentovali asi dost nevybíravě směr jednoho kolemjdoucího. Ten jim ale jako na potvoru rozuměl, protože to byl taky Čech. Když ho po nějakém čase potkali znova, jali se mu hluboce omlouvat a zvali ho na večer. Že prý tady budou hrát nějaký ty „.... „ ani to nemůžu napsat, takže jako muzika nic moc, ale určitě to bude super. Ten pán se zamračil ještě víc a milému chlapci prozradil, že je jedním, že ví, co tam bude kdo hrát, protože on tam bude zpívat, jelikož je jeden ze zpěváků wohnoutů. :D

Protože ten den se hrál fotbal. Holandsko – Španělsko, byla jsem samozřejmě čerstvě informována o sledu událostí na hřišti. O výsledku se snad ani nemusím zmiňovat. Abych vás ale uvedla trochu v obraz. Před několika lety Nizozemci utrpěli neuvěřitelnou ránu v podobě nenaplněného snu na šampionatu (nebo kde). V poslední minutě tenkrát jeden hráč špatně strefil balón a nedal potřebný gól k tomu, aby vyhráli. Tuto velmi bolestivou zkušenost si sebou nesl on i celá země... V této atmosféře byl Holanďanům i nyní střelen první gól od chlapců ze země sangrie. Každý už si myslel, že se historie opakuje. Po poločase, ale Persie dává neuvěřitelou hlavičku, letí asi metr, spadne jako hruška, ale je to tam, přátelé, je to tam a Holandsko vyrovnává... pak už to jede jako po másle, střílí se jeden gól za druhým, Španělé jenom čučí a já si vše přečtu na konci, kde zjišťuju, že vyhráli 5:1. No tak to je bomba samozřejmě. Všichni hrozně jásají, pravděpodobně nepopsatelná atmosféra. Dokonce i Holanďani se odvážou, na ulici tančí a skáčí. Já mám samozřejmě také radost, ikdyž asi ne tak extetickou jako měli oni. No a když pak jdeme ulicemi Bruselu a já vidím oranžovou, běžím jím pogratulovat. Oni jsou hrozně pyšný a mají ještě větší radost, ještě víc skáčou a je to docela sranda. Až nakonec potkám skupinku, kde má jeden menší chlapec také oranžový klobouk. Tak mu jdu taky říct, že jako super, ale on se na mě otočí, málem brečí a já vidím, že to je Španělák jako noha. Na celkem zjevnou otázku, proč má do háje oranžovej klobouk, mi odpovídá, že on má Holanďany v hlavě, ale Španělsko v srdci. :D jeho přítelkyně na mě dělá posunky, ať se přestanu smát nebo asi vážně zkolabuje. Tak rychle nahodím hrozně empatickej obličej a všechno mu odkejvu.

Ráno jsme chtěly udělat soutěž ve stopu do Gentu. Ale spoluhráči – ta moje kamarádka s francouzem, kontumačně prohrávají, protože mají ještě půlnoc!

Taky se mi rozpadnou dvoje boty, ale mám to šikovné spolubydlící. Lůca je takovej všuměl Horác a boty mi spraví pinzetou a zapalovačem. 

Brusel a Luca a horká čokoláda se šafránem :)

parádní západy, víkendoví muzikanti, btw. asi 80-letý stařík na jednu swingovou kapelu tancoval úplně sám a sám a hrozně si to užíval a já mu záviděla jeho vitalitu v jeho věku, ale taky jeho potěšení ze života. :)

babkáče a tortelliny

V pátek jsem se rozjela navštívit staré známé do Amsterdamu. Zahrnuta byla i moje kamarádka a bývalá spolubydlící Asli. Měly jsme hroznou radost, že se zase po dlouhé době uvidíme, ale víte, jak to je na konci roku - mnoho zkoušek. A tak mě alespoň na tu jednu její, celkem originální, pozvala. Vystoupila jsem na nádraží Amsterdam-Zuid a vydala jsem se podle vyfocené mapy směr Rietveld Academy. Vše šlo jako po másle, z čehož jsem měla docela radost a po chvíli nastalo objetí. Moje kamarádka byla z celého toho projektu zjevně docela nervózní, ikdyž na sobě nedávala nic znát. Můj, nevím jaký smysl, mi ale jasně naznačoval, že jestli s ní chci prohodit kloudné slovo, tak dnes to nebude. No nevadí. Co máme dál. Na levo sedí postarší turecká paňmáma, válí solidně tenkou palačinku a vedle další turecké

Dont forget to kiss the cook! - pěkná výzva, že :)

ženy, které jsem neznala. Jak jsem tedy později zjistila, nebyla to ani tak palačinka, jako těsto na turecké tertelliny. No každopádně tuto tloušťku těsta by ji mohla každá předvánoční hospodyně (či kuchtík - to ať jsme zase gendrově vyrovnaní, že!) závidět. Když konečně uznala, že už to k větší dokonalosti nedoválí, vzala si do ruky náčiní, který by s hrdostí sobě vlastní mohli použít i takový Husiti. V cuku letu byla placka rozčtverečkovaná a my mohli začít tvořit. No my... Byla jsem požádána, aby jsem si mazala umýt ruce, sesedly jsme se na polštářky okolo stolečku a jelo se. Ta starší paní jela jako blázen, tvořila jednu tartollinu za druhou, já jsem se spíš patlala v ingrediencích. Abychom si rozuměli, to nejsou takový ty obrovitánský italský tortelliny, ale malinkatý piti mini, asi jako naše svatební koláčky. Plus každou plníte směsí: mleté maso a česnek. No mňamka. Nesměle jsem se ptala, jestli tohle jako dělají normálně turecké ženy k obědu. Asi to byla velice nejapná otázka. Ale já nemohla uvěřit, že by se někdo patlal s takovýma prďkama pro celou rodinu. No zvláště ty turecké čítají více než 2-3 nezbytné osoby k vytvoření rodinného statusu. Jak jsem se později dozvěděla, chvilku před tím než jsem přišla probíhalo ještě tzv. šlapání těsta. Velmi mě mrzí, že jsem to neviděla, protože pohled na osobu s babkáčema (typické turecké volné kalhoty s rozkrokem pod koleny), jak tyto kalhoty nazvala moje kamarádka, by mě ale asi opravdu pobavil. Konverzace probíhala ve 3 jazycích a co pět minut se na naši tvořící skupinku přišel podívat nějaký nový zvědavý jedinec. Prosím pěkně, jestli chcete správně pochopit význam slova hipster, zajeďte se podívat do této školy. Taková obrovská svoboda v oblékání se vidí jen těžko a popisuje ještě trochu hůř. Nechtěla jsem zastavovat lidi a prosit je, aby mi stáli modelem, ale nyní toho trochu lituji. Rty, vlasy a boty všech barev, tvarů a velikostí. Neuvěřitelně inspirativní prostředí. No ještě, aby ne, když se prý tato škola řadí mezi špičku. Zase tomu tak moc nerozumím, ale ty tortelliny jsme vařili na těch obrovských plynových sporácích, kde se normálně barvej modely pro fashion department a jedli v knihovně, kde vedle nás slečna brousila obrovskou nádobu z keramiky. Po chodbě zrovna někdo stěhoval gauč do připraveného kontejneru a chvilku po něm skupinka studentů přenášela kovové cosi, při vstupu do budovy byly napravo připravené přepravky na vypitá piva a všude byl velice čilý pracovní ruh. Zakončili jsme to tureckým čajem a bylo hotovo. Větší filosofii tohoto projektu nechávám na popis mé kamarádky, já osobně jsem ale moc ráda, za její pozvání. 

Beach weekend aneb i v Haagu se občas teplota vyšplhá nad 28 stupňů, což je, věřte mi, slušná horní hranice. 

zanedbatelné maličkosti

Tak teda já to na sebe prásknu, ikdyž si stejně nejsem jistá, jestli po dopsání tohodle příspěvku ho opravdu uvěřejním, či si ho nechám jen ve své osobní složce „bruselská dobrodružství“. Abych uvedla celou delikátní situaci, musím prozdradit, že jsem nyní v Haagu a jelikož zde bohužel nemám žádnou práci, tak trávím mnoho času doma. Ne, že bych se nudila a i kdyby, nikdy bych to veřejně nepřiznala, nýbrž řekněme, že se opravdu těším na večer, kdy nebudu sama. No a protože V Holandsku jsou trochu jiné stravovací návyky a hlavní chod se jí až večer, neboli k obědu si člověk dá prostě něco rychlího, tak obvykle večer vařím/e. No a jelikož umí Jeoren moje amatérérské kuchařské nadšení patřičně ocenit, vařím fakt ráda. No, ale minulý týden přišel moment, kdy jsem si řekla, že to zase nesmíme posunout do roviny, kdy to bude samozřejmostí, že když přijde domů, tak na něho budu čekat a ještě k tomu bude vonět večeře. A tak jsem pěkně ve čtyři přestala s diplomkou, oblíkla se a pádila do města. Měla jsem na plánu několik stanovišť a v hlavě urputnou myšlenku, že musím přijít dýl než on. Hrozně jsem chtěla, aby si pomyslel, že je to škoda, že tu nejsem a aby mě prostě velice postrádal. :D Už bylo něco kolem šesté a já jsem ještě seděla v parku a dodělávala takovou skycu. Používám parlamentní papírky, který jsou naprosto výborný svoji velikostí i tloušťkou papíru i tím, že jich máme celej štus. No a protože začala bejt docela zima, tak jsem si řekla, že už je asi na čase, abych se podívala, zda-li před domem stojí kolo. Protože ve vzduchu byl jasně znatelný déšť, tak jsem trochu doufala, že to pitomý kolo tam teda bude. No ale nebylo. „Tak budu muset ještě do Alberta,“ prolétlo mně mlžně hlavou a zahla jsem do leva. Jenže, co dělat v obchodě, když nechcete nic koupit a přitom tam potřebujete strávit alespoň půl hodiny? No mnoho ne... Tak jsem si alespoň prohlížela všechny krémy jak blbeček stromeček a ten čas se snad zastavil, protože mi přišlo, že už tam trávím celé svoje mládí a ručička na hodinách se posunula snad o jen 10 minut ku předu. Když jsem tedy uznala, že už je dostatečně pozdě na můj slavnostní příchod, vyšla jsem z obchodu a to byste neřekli, samozřejmě lilo jako z konve. No ovšem. Jeroenovo kolo bylo naštěstí už před vchodem a se mně se značně ulevilo, že nemusím hledat další místo, kde zabít několik desetimut svého života. Našlapovala jsem potichu, jak tenkrát v Asterdamu, když jsme spaly s Alčou tajně na půdě a byla jsem nevím proč hrozně zvědavá, jak zareaguje. Hrozně jsem si slibovala, že tohle divadlo nikdy neprozradím - nikomu!. Jeroen samozřejmě reagoval úplně normálně, měl radost, že jsem asi pravděpodobně našla někoho, s kým můžu jít ven a měla jsem good time. A pak se mě zeptal: „A hele, co tys jako dělala, když pršelo?“ „Nooo," protáhla jsem, "byla jsem v Albertovi.“ A musela jsem se začít smát asi tak jako, když dítě zastírá, že snědlo celou čokoládu. (Nebo já, když zastírám, že jsem snědla celou čokoládu:D) Po několika minutách jsem neodolala a prostě mu to na sebe vyklopila. Nejdřív málem umřel smíchy a pak řekl, že to je sweet. No ještě, aby ne. Teď si ze mě akorát dělá srandu, jestli se zase budu schovávat v Albertovi, což mě nevadí, hlavně, že to splnilo svůj účel... :D.

Včera jsem jela obligátně před pátou na márket. Tak předně proč před pátou? Protože všichni vyprodávají, co se dá a já koupím 2 bakje voor een euro, neboli dvě misky/sáčky něčeho za jedno euro. Normálně je totiž nabídka výhodného nákupu posunuta do i tak neskutečné roviny, mísa rajčat za euro a když můžu mít k tomu ještě mísu jablek? No prosím! Než jsem odjížděla, ujistila jsem se, že moje sedadlo není promáčené. V půlce cesty jsem ale pocítila, že bych příště neměla důvěřovat igelitu, protože jsem vypadala jako kdybych neudržela myšlenku a … ehm. Co teď? S mokrým kolem na zadku mezi lidi nemůžu, domů to už nestihnu, nastává poslední varianta, dát si svetr okolo pasu. No škoda, že není trochu více tepleji. A tak jsem prosím pěkně na marokánskej market vyšla v takový halence, která je vhodná spíše na večer. No nevadí. Jeden prodávající nemohl věřit, že neumírám zimou, strkal mě svoji a kolegyně mikynu a tvrdil, že musím být jistě z drsného Švédska, jinak to není vůbec možný. :D Naštěstí jsem měla šátek, takže jsem se alespoň obalila tím a jdeme hledat výhodný koupě. Je to defakto taková hra. Jde o to, za co nejmíň peněz nakoupit, co nejlepší a nejobjemnější nákup. Tyhle markety mě budou hodně chybět, protože za 5-6 euro máme vždycky zeleninu a ovoce na celý týden. Naučila jsem se jíst třeba taugé či chřest. :) Btw. Nevím, jestli se běžně prodává taugé v Čechách, ale je to hrozně dobrá zelenina, která chutná trochu jako hrášek, vypadá jako kořínky a dá se jíst naprosto ke všemu. Buď jako salát, samotný, uvařený v polévce, upečený, jako příloha prostě jakkoliv. Tak eet smakelijk. :)

Vědro polívky, kachna s osmi a hromadou zelí

Chili chili mě vždycky udělá den hezčím. Ne, že bych je tak sledovala a hned po probuzení se prodírala češtinářsky originálními pasážemi jejich vtipných příspěvků, nic méně občas žasnu jakpak to ti kluci ušatí umí vystihnout povahy jistých věcí do posledního detailu. Tento příspěvek nemá chybu. Jmenuje se, jak zníčit cizince v Čechách. (Moraváci by jistě přidali ještě na Moravě, no ovšem!) :)
Tak tedy:
http://cilichili.cz/blog/12-akci-na-kterych-totalne-znicite-kazdeho-cizince/

ku příkladu:
"VELIKONOCE NA VESNICI

Trochu jako ten vinný sklípek, akorát mnohem, mnohem horší. Sirovodík, násilí a alkohol, to je kombinace, kterou si prostě normální člověk nevymyslí. Naučte je „hodyhody“, strčte jim do ruky pomlázku a vypusťte je na náves. A pak už stačí jen počkat."

No a co se teda jinak děje. No nic extra. Holandsko se připravuje na world cup, takže se všude třepetají oranžový vlaječky a lidi oprašují oranžový hadry, co měli na kings day. Haag je přívětivý na pracanty, protože přes týden je tak, že byste ani pejsánka nevyhnali a o víkendu to super šajní! Tak snad jen pár momentů.

Glow run - vylili na nás 2000 litrů barvy a pak nás nechali běžet 5 km v písku - no a lidi za to platěj :D
Tak na druhé fotografii je Naarden - kdo by snad mohl zapochybovat - ano, zde je pochován ten náš kluk a učitel národů
Nj už nám to moře zase pění - to bude zase v alijích mořských pan

V Naardenu musí bejt sice přes týden nuda k ukousání, ale tak na jednu až dvě hodiny je to jedno z nejroztomilejších městeček, co jsem kdy viděla. Všechno je malinký, čistoučký a mají tu českou brožůru o místním kostele, se kterým měl Ámos dobré konexe a tak je tu taky pochován.
Kam se hrabe hodina dějepravy, když pod vámi nejsou sousedi a můžete konečně vytáhnout bubny
První učitelská květina - řezaná :)