V pátek jsem se rozjela navštívit staré známé do Amsterdamu. Zahrnuta byla i moje kamarádka a bývalá spolubydlící Asli. Měly jsme hroznou radost, že se zase po dlouhé době uvidíme, ale víte, jak to je na konci roku - mnoho zkoušek. A tak mě alespoň na tu jednu její, celkem originální, pozvala. Vystoupila jsem na nádraží Amsterdam-Zuid a vydala jsem se podle vyfocené mapy směr Rietveld Academy. Vše šlo jako po másle, z čehož jsem měla docela radost a po chvíli nastalo objetí. Moje kamarádka byla z celého toho projektu zjevně docela nervózní, ikdyž na sobě nedávala nic znát. Můj, nevím jaký smysl, mi ale jasně naznačoval, že jestli s ní chci prohodit kloudné slovo, tak dnes to nebude. No nevadí. Co máme dál. Na levo sedí postarší turecká paňmáma, válí solidně tenkou palačinku a vedle další turecké
 |
| Dont forget to kiss the cook! - pěkná výzva, že :) |
ženy, které jsem neznala. Jak jsem tedy později zjistila, nebyla to ani tak palačinka, jako těsto na turecké tertelliny. No každopádně tuto tloušťku těsta by ji mohla každá předvánoční hospodyně (či kuchtík - to ať jsme zase gendrově vyrovnaní, že!) závidět. Když konečně uznala, že už to k větší dokonalosti nedoválí, vzala si do ruky náčiní, který by s hrdostí sobě vlastní mohli použít i takový Husiti. V cuku letu byla placka rozčtverečkovaná a my mohli začít tvořit. No my... Byla jsem požádána, aby jsem si mazala umýt ruce, sesedly jsme se na polštářky okolo stolečku a jelo se. Ta starší paní jela jako blázen, tvořila jednu tartollinu za druhou, já jsem se spíš patlala v ingrediencích. Abychom si rozuměli, to nejsou takový ty obrovitánský italský tortelliny, ale malinkatý piti mini, asi jako naše svatební koláčky. Plus každou plníte směsí: mleté maso a česnek. No mňamka. Nesměle jsem se ptala, jestli tohle jako dělají normálně turecké ženy k obědu. Asi to byla velice nejapná otázka. Ale já nemohla uvěřit, že by se někdo patlal s takovýma prďkama pro celou rodinu. No zvláště ty turecké čítají více než 2-3 nezbytné osoby k vytvoření rodinného statusu. Jak jsem se později dozvěděla, chvilku před tím než jsem přišla probíhalo ještě tzv. šlapání těsta. Velmi mě mrzí, že jsem to neviděla, protože pohled na osobu s babkáčema (typické turecké volné kalhoty s rozkrokem pod koleny), jak tyto kalhoty nazvala moje kamarádka, by mě ale asi opravdu pobavil. Konverzace probíhala ve 3 jazycích a co pět minut se na naši tvořící skupinku přišel podívat nějaký nový zvědavý jedinec. Prosím pěkně, jestli chcete správně pochopit význam slova hipster, zajeďte se podívat do této školy. Taková obrovská svoboda v oblékání se vidí jen těžko a popisuje ještě trochu hůř. Nechtěla jsem zastavovat lidi a prosit je, aby mi stáli modelem, ale nyní toho trochu lituji. Rty, vlasy a boty všech barev, tvarů a velikostí. Neuvěřitelně inspirativní prostředí. No ještě, aby ne, když se prý tato škola řadí mezi špičku. Zase tomu tak moc nerozumím, ale ty tortelliny jsme vařili na těch obrovských plynových sporácích, kde se normálně barvej modely pro fashion department a jedli v knihovně, kde vedle nás slečna brousila obrovskou nádobu z keramiky. Po chodbě zrovna někdo stěhoval gauč do připraveného kontejneru a chvilku po něm skupinka studentů přenášela kovové cosi, při vstupu do budovy byly napravo připravené přepravky na vypitá piva a všude byl velice čilý pracovní ruh. Zakončili jsme to tureckým čajem a bylo hotovo. Větší filosofii tohoto projektu nechávám na popis mé kamarádky, já osobně jsem ale moc ráda, za její pozvání.
Beach weekend aneb i v Haagu se občas teplota vyšplhá nad 28 stupňů, což je, věřte mi, slušná horní hranice.
Žádné komentáře:
Okomentovat