Jo, Londýne Londýne!

Moje milá spolubydlící mi jednoho krásného dne nabídla, zda ji nechci joinout na její pracovní cestě do Londýna a trochu ji tam helpnout. No tak to zase neříkám, neříkám, že ne! V životě jsem tam nebyla, žádný školní výlety na střední jsem tam nepodnikla, ve formuli nikdy nespala. Londýn je pro mě neposkvrněné město!

Naše cesta začala tak ukázkově, jako i za pár dnů skončila. Letíme ze Schipholu. Vyrážíme ráno, abychom náhodou nebyly ve stresu! Jedna kontrola, druhá třetí, pohoda! Už jsme skoro u gatu, když v tom vidíme, jak okolo nás jezdí kufry. Ehm? Co je špatně? Že by měl Schiphol vchod přes odlety? No ovšem, že ne! Ema koukne na hodinky a dost s nervozitou mi říká, že za 10 minut nám zavírají gate, když k tomu připočítáme, že se jsme hodinu táhly přes všechny kontrolóry, tak selským rozumem nám letadlo už uletělo dopředu. Vyrážíme. Je to takovej nemotornej James Bolt s baťůžkama na druhou. „Sorry, můžeme vás předběhnout? Nám to za 10 minut letí“ :D Trochu jsme zkrátily story, jenže takhle kontrola, asi tím, jak nám naběhly všechny žíly, byla o dost vydatnější, pán si mě prohlížel lupou a kde si co si. Nakonec jsme na to letadlo stejně čekaly.

Nad mořem mě snažila Emily poučit o základech toho, co budeme vlastně promovat, ale byla to pro mě dost španělská vesnice. Já a účetnictví :D. Přátelé to je zase legrace! Proč se vždycky dostanu do situace, kde se musím tvářit, že všemu rozumím, ostatní si to možná dokonce taky myslí, ale jenom do chvíle než se mě začnou ptát na všechny možné ošemetné otázky, které s tématikou jistě souvisí, ale já o nich nemám ani páru. Tu začínám chytat až druhý den výstavy, což je ale taky den poslední. J

Když jsme dorazily do Londýna, tak jsme se s Emily rozdělily. Sraz? Večer na této adrese! Situace: nemám internet, Emily se nedovolám, protože dutch simka není odblokovaná, baterka mi leze dolů, jak sněhulák na jaře a víte co? Tohle je vlastně ten nejlepší start! Kašlu na techniku, jdu rovnou za nosem a přeci někam dojdu! Věřím, že se i večer dostanu do baráku, tam kam mám!

 Píšu si svůj neumělý deníček. Ať má holka jednou na co vzpomínat!

• Dorazila jsem do nějakýho parku kousek od Baker street
• Spánek minulý den: 4,5 hodiny 
• Park je super, ale já mám hlad jako vlk, no ale přece teď nebudu hledat Donalda! Jéé já mám dva čtverečky čokolády! Hurá
• Jé záchody – toho se musí využít! Jejda mane! Oni chtějí 20 drobnejch těch jejich peněz! Hm mám jen papírovky a nebo eura :D. Snažím se tam prorvat ostatní měny, ale nefunguje to. Mám tu závoru přeskočit? Nakonec už, už chci pokořeně odejít, když mi nějaký hodný člověk, jdoucí z pánů strčí minci. Oh! Pán je asi Angličan! :D
• V Parku je kulový, jdu zpátky na Baker street, kde popadnu úžasný nápad vzít kolo a projet Londýn (beztak se před každým chodníkem rozhlížím, jestli to není stezka pro kola.) Náhle mně ale doleze, že se tady jezdí opačně a to by, přátelé, mohlo mít fatální následky pro všechny zúčastněné.
• Jdu tedy pěšky a vymetám všechny parky, abych si sedla a mekáče, abych se zorientovala na wifi a využila jejich toaletní místnosti.
• Teď zrovna sedím v Hyde parku a přemýšlím co dál, hrozně ráda bych tu měla parťáka/čku, ale ono je Lucie moc dobře, když budu chvíli walkovat sama a vlastně je to skvělý. Můžu jít kamkoliv budu chtít! Ještě se ze mě stane cestovatel solitér. 
• Beru mapu na hop on/off bus a kroužkuju, co chci vidět. Neměla jsem vůbec čas něco plánovat předem, takže nemám ani pořádnou mapu. Začíná mě to celý ohromně bavit.
• Beru to fakt easy, stejně se mi brzo vybije telefón, přepisuju si alespoň adresu, kam mám jít a dělám velmi provizorní mapu, jak se dostanu od nádraží k domů. Haha …
• Razím heslo: „Co neuvidíš teď, uvidíš příště, aspoň se máš důvod ještě jednou podívat do Londýna“
• Oh man, potkávám Dutch skupinu dětí! Terno! To mi chybělo! Beru to hlavně jinudy.
• Převlíkám se do nových šatů! Když Londýn, tak se vším všudy!
• Docházím do epicentra památek --> Kupuju salát v Tesku a nevím – napravo je Big Bang (někde jsem ho tam alespoň zahlídla) a nalevo je Trafalgar square. Vyhrává bližší Trafalgar, kde vylezu na pomník, jím salát a je mi nejlíp. Hřeje mě sluníčko, čokoláda v břiše a pocit, že jsem sem tam fakt vylezla i v těch šatech. :D
• Dávám se do řeči s nějakou skupinkou ze Španělska, a protože mají výborný humor, večer jdeme společně na pivo i s dalšími, co je postupně nabereme po cestě. Jenom na jedno a na malý, pořád ještě nevím, kde bydlím!
• Metrem se celkem vyznám, horší to je od zastávky domů. Mobil už dávno zemřel, a tak mi zbyla směšná mapa v deníčku. Naštěstí mi pomáhá shodou okolností nějakej dutch kluk, kterej tady studuje a jde se mnou až do ulice, kde bydlím, což velice oceňuji, protože jinak jsem byla fakt v pr… Tak poslední výzva je najít ten house. To jsem si myslela, že bude to nejlehčí, jenže oni nemají na  baracích čísla. Ty woe! :D Zkouším to odpočítat od 26 (můj je 13) a dost se divím, když zjistím, že na mém vytypovaném domů není zvonek. A to dělá pán airbnb???? Naštěstí má bušidlo! A tak to já si zase zabuším! Nejdřív málo, pak trochu více! Oh man, nic! Asi po 5 minutách se na schodech vynoří trochu překvapený majitel a prozdradí mi, že můj dům je o 3 vedle. :D No nevadí! Btw. Je půl jedenactý…
• Nejenže jezdí nalevo, nemají euro, ale ještě mají vlastně i jiný nabíječky, no aspoň občas rozumím lidem na ulici, což mě hrozně překvapuje a jsem tedy děsně zvědavá. :D
• Další den, jedu dřív z práce, jenže si zapomínám na výstavišti peněženku, takže se paní v obchodě zhluboka omluvím a teď co? Emily zavolat nemůžu, internet nemám. Můžu tak předpokládat, že bude stále na výstavišti, zkusím to. 
• Blbě přestupuju a nechce mě to pustit zpátky. Což je trošku situace, protože, jestli na tý oyster kartě (karta na dopravu) fakt už nemám kredit, tak jsem přátelé…. Naštěstí to byla jejich chyba a já můžu jet dál. Emily už na výstavišti není a tak jedu domů. Nemám peníze, credit na cestovní kartě ani páru, kdy přijde Emily. Co ale mám je hlad. :D Jdu si dát alespoň cereálie, co máme na snídani. Království za toust! Naštěstí mi nakonec landlord půjčuje 20 babek. Večer je zachráněn. :D
• Miluju Londýnský metro. Oni myslí na clumsy people jako jsem já: When you leave the train don’t forget take all your belongings with you.
• Miluju cestování s mojí spolubydlící. Jedeme autobusem na letiště. Jenže v polovině cesty si jaksi nejsme jisté, zdali jedeme na to správné. A tak se ptáme. Pán se na nás dívá, jak kdybychom ho hrozně obtěžovaly, a dál hraje svoji hru na mobilu - padající jablíčka. Odpověď je ale příznivá, jedeme dobře! 
• Máme vskutku výbornou náladu a hrozně se smějeme, na gate přicházíme až na last call a stejně čekáme. Jak jinak. Protože jsme dobré duše, nabízíme ve frontě borůvky ostatním čekatelům na odbavení a tím si děláme i nové kamarády.
• Jelikož nemůžu pronést na palubu dvě příruční zavazadla a baťoh mám plný, chci za borůvky protislužbu a strkám tomu novému kamarádovi svoji kabelku do jeho baťohu a kynu mu, ať rychle jde, ať ho ta paní náhodou nestaví nebo něco podobného.
• V letadle je very cheerful atmoška, protože lidi jedou do Amstru a tam se co? Paří… Takže jsou i docela annoying, ale my jsme v klidu až do doby, když chceme projít poslední kontrolou a Emi nemůže najít pas. Ačkoliv tohle je něco, co by se zásadně stalo mě, chudákovi sem ji tuto schopnost asi předala a tak běží zpátky k letadlu. No a my jdeme teda zatím čekat, až se vrátí.  S Angličanem je alespoň legrace. O pár hodin později ji konečně pustí, ale když jedeme tramvají, tak tam ještě chudák zapomíná kabelku. Hlavně, že už jsme doma! J Joo Londýne, Londýne!

Pokud by snad někdo chtěl být certifikovaným cloud accountant, just give me a call I can tell you the details :D haha 

Rodina mi přijela :-)

Minulý týden mě poctili svou návštěvou moji drazí rodičové a sourozenci :D. Nejdříve jsme chytali řidiče autobusu pro Monču, pak bronz a ke všemu ještě lelky, ale všechno šlo jako po másle. A to my si přátelé vystačíme s málem, aneb když večer lije, tak máme deštníky a stále můžeme sedět na terase. A vyprávět si veselé příhody ze sousedství. :D Další den jsme zklidnili svoje duše v japonské zahradě a parcích. :-) Ačkoliv to hrozně rychle uteklo máme šíleně moc fotek a snad i vzpomínek :-). 

Děkuju moc za návštěvu!

more stories soon :)

Monča in town!

Dneska ráno mě vzbudila ráno mořská slepice a tak jsem si říkala, že bych aspoň mohl v rychlosti něco přidat na blog. J

ARE YOU READY???? :)

Monča is in town! Pondělí ráno jsme se sešly na nádraží, dokonce jsem tam byla dřív než autobus, čemuž se mi nechtělo vůbec věřit, když mě Monča dle instrukcí prozvonila, že vyjíždí z Amsterdamu a na hodinách bylo terorizujících 5:40! Cestu prý přežila. Veliké plány, jak se ráno ještě dospíme, jsme po chvíli rovnou zabalily a řekly, že spát můžeme přece v hrobě. Kolo pro návštěvu jsme měly ještě nafouknout, jenže problémek byl, že místo toho nám ta guma začala pomalu klesat a Monča prohlásila, že na tomhle už fakt nikam nedojede, takže musíme prosit pána v obchůdku, aby kolo vyzdvihl do výšin a dodal tam cenný vzduch sám.

Projedeme město, koupíme spoustu věcí na trhu a jedeme domů a tam je normálně koberec. No věřili byste tomu? Problém je, že koberec je všude. Ve všech pokojích, v obýváku, v kuchyni – až k lince, což pro naše chodidla je bezva věc, ovšem musíme si dávat sakra pozor na všechny sypké, tekuté a jiné nebezpečné potraviny, které,věřte, se do koberce zažerou jedna báseň, ale protože jsme holky šikovný, děláme si i stoleček a nějakej koberec před linkou nám je ukradenej. J

Je krásně – jdeme ven! Let‘s go to the beach! Oh yeee! Monča přivezla sílu do žil a bezvětří, z čehož se nemůžu celý den vzpamatovat. Víno pijeme všude. Na koberci (to je základ přeci), na pláži, v beach báru, na střeše! Podívejte, víno je důležitá tekutina a je potřeba si ji vychutnat na všech speciálních místech! Na střeše máme obzvláště dobrou náladu a hlasitě jásáme nad životem a zpíváme ABBU. Problém nastane, když slezeme dolů a zjistíme, že zrovna byly dvě minuty ticha jako memoriál druhé světové války. Společensky se trochu zastydíme, ale hold nemá cenu plakat nad rozlitým mlíkem.

Večer jsme byly pozvaný na večeři. Jee a co tam bude? :D No lasagne. Hlavní přísada je potom brokolice, mletý maso a houby. Což Monče bere vítr z plachet, protože ačkoliv je v rozvoji ochutnávání nových a neotřelých potravin, tak zase všechno má svoje meze a tohle je za tou hranicí zdravého rozumu. Hele nahrajeme to, že prostě nemáš z Čech zvyklost jíst večer. Chudákovi ji dáváme takovej malej čtvereček a já si jdu dvakrát přidat, abych přece jenom vyvážila příjem energie.
 Večer nám začne pršet, tak prdíme na všechno a vykydneme u hokeje. :D

Další den je pohoda lahoda. Je totiž festival daaaay! Festival je v Haagu, a proto jedeme ještě do Delft… :D Abych vás uvedla. Nevím, jak se to Monče povedlo, ale přivezla s sebou šatové a silonkové počasí. WoW. Vyjdeme ven a máme legíny a kalhoty. Tak to hele ne! KONEČNĚ můžeme světu ukázat trochu nohou a možná, když budeme lucky i ruce. :D Bereme to z gruntu – letní šaty! Tak my ti Haagu ukážeme! Pro jistotu si nechám ještě všechny zásoby svetrů v kole a do Delftu jedeme v plné kráse. Ve vlaku mně přijde varovná sms od Jeroena, že bude pršet jako hell. No joo! Zajdeme do kafárny na pívo! To jsme sice zašly, ale cestou jsme se trochu proběhly, abychom nebyly durch úplně, protože když jsme slavnostně vystoupily v Delftském nádraží, padaly provazy vody a byla zima jako prase. :D Pivo pomohlo a koncerty nám potom pomohly rozhýbat krev v žilách. J Zaplatily jsme nejdražší záchody v našich životech (2 eura! ) :D a snažily se vydělat na kelímkách, který ale letos nikdo nevykupoval. :D ŠKODA! :D

(z fesťáku :-)

Záznam konverzace Monča a místní Dutch: „A proč jste jako jely do Delft?“ „No já vlastně nevím.“ :D

Večer na pláži: Monča: jee pes na pláži… „Víš, kdybych měla psa, chodila bych s ním na pláž, teda to bych ještě potřebovala tu pláž. No tak kdybych měla psa a pláž, chodila bych se psem na pláž :D“

Večer jsme šly na jedno! Ale nakonec to skončilo tak, že jsme přišly v 5 ráno! :D Prostě ŽŮRKA. Monča se naučila pár užitečných holandských slovních spojení jako:

Waar is dat feestjte? Hier is dat feestjte! (Kde je ta párty? Tady je ta párty). Detaily dáváme na přání. 

Středa!

Vážení to byl den D jako! Vlaky, autobusy, lodě a tramvaje nám jezdily jako, kdyby to zmenežoval nějakej boss! Měly jsme celodenní jízdenku na všechno! Teda alespoň to jsme si myslely! Ovšem hned v Leidenu nás paní upozornila, že s tím kafem do autobusu teda nesmíme a tenhle lístek platí jen na vlaky. Jee, my to pít nebudeme! A podívejte tady máte jako napsanou společnost vašeho autobusu! Jako halo! Říkaly jsme sladkých hlasem a dívaly se na ní co nejvíc vyvalenýma očima. Tak si bežte sednout no! Jedeme zadačo! :D chácháá! Což se nám pak stalo ještě několikrát. Nakonec jsme viděly tulipány i mlýny, stopovaly na zastávce autobusu a přemluvily jednoho dutche, že nás vezme na private boat jen nás dvě v AMSTERDAMU!. :D long story behind. 

Ve čtvrtek jsme šly nakupovat a tím tuto větu ukončím, raději :D. Ale chápejte, aby jako nebyla nuda i na konec, tak Monča málem nestihla autobus domů a věřte nebo ne, nebyla to její chyba! :D No ona vám to někdy na nějakých tom vínku poví ;).