Jo, Londýne Londýne!

Moje milá spolubydlící mi jednoho krásného dne nabídla, zda ji nechci joinout na její pracovní cestě do Londýna a trochu ji tam helpnout. No tak to zase neříkám, neříkám, že ne! V životě jsem tam nebyla, žádný školní výlety na střední jsem tam nepodnikla, ve formuli nikdy nespala. Londýn je pro mě neposkvrněné město!

Naše cesta začala tak ukázkově, jako i za pár dnů skončila. Letíme ze Schipholu. Vyrážíme ráno, abychom náhodou nebyly ve stresu! Jedna kontrola, druhá třetí, pohoda! Už jsme skoro u gatu, když v tom vidíme, jak okolo nás jezdí kufry. Ehm? Co je špatně? Že by měl Schiphol vchod přes odlety? No ovšem, že ne! Ema koukne na hodinky a dost s nervozitou mi říká, že za 10 minut nám zavírají gate, když k tomu připočítáme, že se jsme hodinu táhly přes všechny kontrolóry, tak selským rozumem nám letadlo už uletělo dopředu. Vyrážíme. Je to takovej nemotornej James Bolt s baťůžkama na druhou. „Sorry, můžeme vás předběhnout? Nám to za 10 minut letí“ :D Trochu jsme zkrátily story, jenže takhle kontrola, asi tím, jak nám naběhly všechny žíly, byla o dost vydatnější, pán si mě prohlížel lupou a kde si co si. Nakonec jsme na to letadlo stejně čekaly.

Nad mořem mě snažila Emily poučit o základech toho, co budeme vlastně promovat, ale byla to pro mě dost španělská vesnice. Já a účetnictví :D. Přátelé to je zase legrace! Proč se vždycky dostanu do situace, kde se musím tvářit, že všemu rozumím, ostatní si to možná dokonce taky myslí, ale jenom do chvíle než se mě začnou ptát na všechny možné ošemetné otázky, které s tématikou jistě souvisí, ale já o nich nemám ani páru. Tu začínám chytat až druhý den výstavy, což je ale taky den poslední. J

Když jsme dorazily do Londýna, tak jsme se s Emily rozdělily. Sraz? Večer na této adrese! Situace: nemám internet, Emily se nedovolám, protože dutch simka není odblokovaná, baterka mi leze dolů, jak sněhulák na jaře a víte co? Tohle je vlastně ten nejlepší start! Kašlu na techniku, jdu rovnou za nosem a přeci někam dojdu! Věřím, že se i večer dostanu do baráku, tam kam mám!

 Píšu si svůj neumělý deníček. Ať má holka jednou na co vzpomínat!

• Dorazila jsem do nějakýho parku kousek od Baker street
• Spánek minulý den: 4,5 hodiny 
• Park je super, ale já mám hlad jako vlk, no ale přece teď nebudu hledat Donalda! Jéé já mám dva čtverečky čokolády! Hurá
• Jé záchody – toho se musí využít! Jejda mane! Oni chtějí 20 drobnejch těch jejich peněz! Hm mám jen papírovky a nebo eura :D. Snažím se tam prorvat ostatní měny, ale nefunguje to. Mám tu závoru přeskočit? Nakonec už, už chci pokořeně odejít, když mi nějaký hodný člověk, jdoucí z pánů strčí minci. Oh! Pán je asi Angličan! :D
• V Parku je kulový, jdu zpátky na Baker street, kde popadnu úžasný nápad vzít kolo a projet Londýn (beztak se před každým chodníkem rozhlížím, jestli to není stezka pro kola.) Náhle mně ale doleze, že se tady jezdí opačně a to by, přátelé, mohlo mít fatální následky pro všechny zúčastněné.
• Jdu tedy pěšky a vymetám všechny parky, abych si sedla a mekáče, abych se zorientovala na wifi a využila jejich toaletní místnosti.
• Teď zrovna sedím v Hyde parku a přemýšlím co dál, hrozně ráda bych tu měla parťáka/čku, ale ono je Lucie moc dobře, když budu chvíli walkovat sama a vlastně je to skvělý. Můžu jít kamkoliv budu chtít! Ještě se ze mě stane cestovatel solitér. 
• Beru mapu na hop on/off bus a kroužkuju, co chci vidět. Neměla jsem vůbec čas něco plánovat předem, takže nemám ani pořádnou mapu. Začíná mě to celý ohromně bavit.
• Beru to fakt easy, stejně se mi brzo vybije telefón, přepisuju si alespoň adresu, kam mám jít a dělám velmi provizorní mapu, jak se dostanu od nádraží k domů. Haha …
• Razím heslo: „Co neuvidíš teď, uvidíš příště, aspoň se máš důvod ještě jednou podívat do Londýna“
• Oh man, potkávám Dutch skupinu dětí! Terno! To mi chybělo! Beru to hlavně jinudy.
• Převlíkám se do nových šatů! Když Londýn, tak se vším všudy!
• Docházím do epicentra památek --> Kupuju salát v Tesku a nevím – napravo je Big Bang (někde jsem ho tam alespoň zahlídla) a nalevo je Trafalgar square. Vyhrává bližší Trafalgar, kde vylezu na pomník, jím salát a je mi nejlíp. Hřeje mě sluníčko, čokoláda v břiše a pocit, že jsem sem tam fakt vylezla i v těch šatech. :D
• Dávám se do řeči s nějakou skupinkou ze Španělska, a protože mají výborný humor, večer jdeme společně na pivo i s dalšími, co je postupně nabereme po cestě. Jenom na jedno a na malý, pořád ještě nevím, kde bydlím!
• Metrem se celkem vyznám, horší to je od zastávky domů. Mobil už dávno zemřel, a tak mi zbyla směšná mapa v deníčku. Naštěstí mi pomáhá shodou okolností nějakej dutch kluk, kterej tady studuje a jde se mnou až do ulice, kde bydlím, což velice oceňuji, protože jinak jsem byla fakt v pr… Tak poslední výzva je najít ten house. To jsem si myslela, že bude to nejlehčí, jenže oni nemají na  baracích čísla. Ty woe! :D Zkouším to odpočítat od 26 (můj je 13) a dost se divím, když zjistím, že na mém vytypovaném domů není zvonek. A to dělá pán airbnb???? Naštěstí má bušidlo! A tak to já si zase zabuším! Nejdřív málo, pak trochu více! Oh man, nic! Asi po 5 minutách se na schodech vynoří trochu překvapený majitel a prozdradí mi, že můj dům je o 3 vedle. :D No nevadí! Btw. Je půl jedenactý…
• Nejenže jezdí nalevo, nemají euro, ale ještě mají vlastně i jiný nabíječky, no aspoň občas rozumím lidem na ulici, což mě hrozně překvapuje a jsem tedy děsně zvědavá. :D
• Další den, jedu dřív z práce, jenže si zapomínám na výstavišti peněženku, takže se paní v obchodě zhluboka omluvím a teď co? Emily zavolat nemůžu, internet nemám. Můžu tak předpokládat, že bude stále na výstavišti, zkusím to. 
• Blbě přestupuju a nechce mě to pustit zpátky. Což je trošku situace, protože, jestli na tý oyster kartě (karta na dopravu) fakt už nemám kredit, tak jsem přátelé…. Naštěstí to byla jejich chyba a já můžu jet dál. Emily už na výstavišti není a tak jedu domů. Nemám peníze, credit na cestovní kartě ani páru, kdy přijde Emily. Co ale mám je hlad. :D Jdu si dát alespoň cereálie, co máme na snídani. Království za toust! Naštěstí mi nakonec landlord půjčuje 20 babek. Večer je zachráněn. :D
• Miluju Londýnský metro. Oni myslí na clumsy people jako jsem já: When you leave the train don’t forget take all your belongings with you.
• Miluju cestování s mojí spolubydlící. Jedeme autobusem na letiště. Jenže v polovině cesty si jaksi nejsme jisté, zdali jedeme na to správné. A tak se ptáme. Pán se na nás dívá, jak kdybychom ho hrozně obtěžovaly, a dál hraje svoji hru na mobilu - padající jablíčka. Odpověď je ale příznivá, jedeme dobře! 
• Máme vskutku výbornou náladu a hrozně se smějeme, na gate přicházíme až na last call a stejně čekáme. Jak jinak. Protože jsme dobré duše, nabízíme ve frontě borůvky ostatním čekatelům na odbavení a tím si děláme i nové kamarády.
• Jelikož nemůžu pronést na palubu dvě příruční zavazadla a baťoh mám plný, chci za borůvky protislužbu a strkám tomu novému kamarádovi svoji kabelku do jeho baťohu a kynu mu, ať rychle jde, ať ho ta paní náhodou nestaví nebo něco podobného.
• V letadle je very cheerful atmoška, protože lidi jedou do Amstru a tam se co? Paří… Takže jsou i docela annoying, ale my jsme v klidu až do doby, když chceme projít poslední kontrolou a Emi nemůže najít pas. Ačkoliv tohle je něco, co by se zásadně stalo mě, chudákovi sem ji tuto schopnost asi předala a tak běží zpátky k letadlu. No a my jdeme teda zatím čekat, až se vrátí.  S Angličanem je alespoň legrace. O pár hodin později ji konečně pustí, ale když jedeme tramvají, tak tam ještě chudák zapomíná kabelku. Hlavně, že už jsme doma! J Joo Londýne, Londýne!

Pokud by snad někdo chtěl být certifikovaným cloud accountant, just give me a call I can tell you the details :D haha