střípky ze léta 2015

I feel so thankful, many times I can't see my life from above in a perspective and realise how much I have. Remember there is always something what to be grateful for! I feel ashamed that i often fail to see that. Life is good!

Sun is shining so are you

Zápisky z Holandu aneb pár nesouvicejicích informací z posledních dvou týdnů měho nonfull time working života. Když moje kamarádka propadala zoufalstvi, že ji s nástupem do práce skončí život smála jsem se taky. Ovšem, jak se to blíží i mě, začínám ji plně chápat. :D



Nic méně první 2 a půl týdne v srpnu jsou ve znamení Holandu. Lidi se mě naprosto logicky ptají why the heck are you going there if you know the country better than people who live there from their childhood. A já jen pokrčím rameny, usměju se a neumím jim odpovědět. Je to místo, který pro mě mnoho znamená ve všech ohledech a připadám si tady jako doma. Tak asi tak.

První dny byly ve znamení všechny vidět, schůzky jsem organizovala až ze dne na den, protože jsem nevěděla, jak hodně budu pracovat. Ale protože to je prostě dokonalý, první týden bylo trochu shxxxy weather a tak jsem měla možnost obejít nebo lépe řečeno objet (ano přátelé dokonce mně kamarád půjčil kolo!) všechny přátelé. V neděli jsme se sešli s dalšíma na festivalu v Amsterdamu - Kwaku - festival surinamského lidu, kde hrála latino musika a nebylo zbyti než se totálně přervat vším tím speciálním jídlem jako smažený banány, kokosový mlíko a nezměrné množství grilovanýho masa. Protože ten víkend je gay pride, jdeme pak s návštěvou ze Španělska do centra Amsterdamu, kde jsou ještě nějaký koncerty, já ale už okolo jedenáctý usínám, takže se mnou je opravdu obrovská zábava.

Práce

Díky mé užasné bývalé rodině na babysitting, mám kde zadarmo bydlet a dokonce dvě nové rodiny, kterým hlídám děti. Problém je, že už to není taková pohoda, jako to bylo s těma minulejma a děti se mě vztekaj, držej koberce, řvou na mě, že I dont want youuuu :D a podobně. Mám pocit, že nemám hlavu svoji ale prasečí a křik se stupňuje v přímé úměrnosti vzdálenosti mě a dítete. Je to prostě legrace. Po pár hodinách jsem absolutně vyřízená, nemám už absolutně žádný nápady na zábavu prcků, obdivuje všechny matky světa (spojte se) a těším se, že budu od odpoledne jenom roznášet drinky.

V baru to má asi následující vývoj:
Den první: Jsem štastná, že jsem všechno nezapomněla, a že můžu pracovat znova na pláži. Kolegové mě objímají, že jsem jako zpátky a děkují mi za úsměvy, protože oni už se neusmívají. Ano, to zase není zač :D.

Den druhý: Je to pohoda, máme na sedačce Borata a děláme si ze všeho srandu. Protože večer hlídám, musím odejít už v šest, což mě náramně těší. Ciao bibioni! Užijte si rush hours and cleaning hehe!

Den třetí: Padla na mě krize jako sviňa. Už se neusmívám, všichni se mě ptají, jestli jsem jako okey, že vypadám, jako když mám umřít. Každou hodinu se zavřu na alepsoň pět minut na záchod, abych nikoho chvíli neviděla a pak zase mohla fejkovat úsměv. Je vedro, všichni jsou nervozní, jedna národnost na M je po většinu času arogantní jako sviňa a mě to tu s prominutím sxre! :D Nemluvím a dělám, dávám se do kupy až okolo dvanáctý. kdy už mi je všechno jedno a těším se, že zítra do práce co? Nejdu! Což ale nikdo nesmí vědět, protože by mě jinak zabili. :D. Po práci už se zase smějeme na celý kolo a kolegyni po cestě domů spadne docela neštastně řetěz, ale bratři z Polska nám ho pomáhají nasadit a tak spojujeme východo evropská přátelství.