 |
| a nebo... :) |
When life gives you lemons – make a limonade!
Netěš se, protože na to, co se těšíš, můžeš rovnou zapomenout, jelikož to se zajisté a na 100% nestane. Tak je to každej výlet! Ne, že by se jako nevyvedly, ale NIKDY! Se nestane přesně to, co si jakože představuju, že by se logicko udát mohlo. Takže je lepší nad tím vlastně vůbec nepřemýšlet, zařídit to nejnutnější a pak – děj se vůle boží a někdy úplně doslova. :D haha
Vlastně jsem si tentokrát plánovala jenom jeden večer – a to hned ten první. No tak uznejte, nechtěla jsem toho tolik! Jenom jedno odpoledne! Pak už mě to bylo jedno. Abych to objasnila.
Tak tedy je 27. 12., ještě stále rok 2015 a já se vzbudím do tmavého zamlženého rána. Všechno jde jako po drátkách a dostávám se na letiště dost brzo, na to, že mám letět z Brna, kde odlétají za den tak max. 2 letadla a už se paní zadýchávají. 2 hodiny před, jsou fakt dost brzo. No nic! Mám wifi, knížku a před sebou dovolenou! Co víc si můžu přát! Za chvíli mě někdo klepe na rameno a já se vítám po pár měsících s kamarádkou, která zrovna letí tím samým letadlem – BOMBA! Není sama – jsme dohromady 4 krásná děvčata! Tak! Jedna z nich pronese, že je zvědavá, jestli dneska odletíme. Já to tak nějak filtruju a nevěnuju tomu žádnou pozornost. Jakmile ale dopovím větu, že bych opravdu ocenila být dneska odpoledne v Haagu, tak zachrapotí rozhlas a ozve se dámský hlas, který nám oznamuje, že asi budeme muset jet do Prahy, poněvadž tady je mlha, že by se dala krájet, ale že to není jisté, a proto si musíme tak dvě hodinky počkat, jak to vlastně dopadne.
V tu chvíli mým břichem projede nepříjemný závan, adrenalin v dosti silném poměru se zklamáním. Ok! To bude fajn! Do Prahy je to daleko, ale co… to bude ok! Jsem stále velice pozitivní. Nemůžu v těhle situacích sedět nebo stát na jednom místě, nebo ještě sprostěji: NIC NEDĚLAT!... Pořád se chodím ptát chlapce se žlutou vestou, jak vypadají tabulky s mlhou, kde je teď letadlo, jaké jsou jeho čistě personální prognózy a pak to tlumočím všem okolo. Jo přesně - připadám si děsně důležitá. Zaslechnu šuškačkou, že další let bude z Budapešti v 6 ráno. Na nic nečekám a okamžitě volám wizz! „Tak podívejte, já vím, že tenhle let bude zrušenej, protože je fakt hustá hemla a od vás potřebuju, abyste mi zajistil, že na 1000% bude moje jméno na listině tech, kteří poletí tím letem v 6 ráno! Máte to ve své moc?“ snažím se mluvit co nejvíce jasně, odhodlaně a asertivně. Pán se dušuje, že právě teď není nic snazšího na světě, než tato drobná maličkost a tak mu nadiktujeme všechny ženy, co spolu cestujeme naše kódy.
Za pár půlhodin se zase ozve gong, že bude mluvit žena z amplionu, mně se svírá žaludek, ale tak nějako tuším, že jsme v prxeli… Let je kvůli nepříznivému počasí zrušen. ZRUŠEN… zrušen…
Letím dolů, abychom se dostaly včas do fronty k přepážce, kde se to bude dále řešit. Jenže organizace je šílená a dostáváme se tam s holkama až skoro poslední. Obdivuji je, že jsou tak v klidu, já absolutně nevím, kam bych ještě zavolala, co zcheckla a kde se zeptala. Zkouším organizovat půjčení auta, k někomu se vecpat, obvolávám zoufale všechny blablacáry, co jsou na cestě a pomalu mi ubývá naděje. Tuhne mi krk a bolí nohy. Ba co, situace se ještě zhoršuje - došly bagety na letišti. :D
Hrozně nerada se něčeho vzdávám, pokud se na to těším, pokud je to důležité nebo pokud jsem přesvědčená, že to je dobré. Ať už jde o mix těchto komodit nebo jen jedninou položku, vždycky v takovýchto případech razím heslo, že nejdřív musím zkusit absolutně všechny možnosti, co existují, pak ještě vymyslet další 3. A potom, když to opravdu nejde, tak nechtě musím přijmout skutečnost, že to opravdu nemůžu přelomit přes koleno a pak se snažím rychle vymyslet, proč je to tak dobře. Pokud to tak neproběhne, tak hrozí výbuch v mé hlavě.
Po asi 2 a půl hodinách ve frontě, kdy už jsem mluvila snad s polovinou lidí, co v ní taky stojí a zkoušela je přemluvit na JAKÝKOLIV společný plán se konečně dostáváme k okýnku. Krásně se usmějeme a povídáme, že teda bychom rádi ten let v 6 ráno. „Tam už není místo dámy,“ studeně nás osprchuje pracovnice. Začíná se mi zvedat tep, můj hlas je vyšší a silnější. Pronáším něco úplně nesmysleného jako: "Tak někoho vyhoďtě, mně to je jedno, já jsem dostala slib od vašeho kolegy, že v tom letadle budeme!" Paní se mně skoro vysměje a dá mi cenou radu, ať si jdu stěžovat na agenta 703 (stále ho nemám ráda...)! Další let je ve 3 odpoledne, další den! Z Budapešti! Koukám na ní, že se asi zbláznila a začnou mně týct úplně nekontrovatelně slzy po tváří. Pak ještě dodá debilní větu: „A vy jste si tam někoho měla jako brát, nebo co je tak důležitého, abyste tam byla brzo...“ Na to ji už nezvládnu odpovědět, nechávám tam holky a odcházím do kouta. Podobnej stres si pamatuju naposledy snad možná před státnicema, s tím rozdílem, že ty jsem všechny zdárně udělala na poprvé a tudíž pak přišla výhra a ne pocit prohry. Vlastně musím říct, že v takových situacích prohrávat prostě neumím. Jooo, když se jedná o nějakej karnevalní turnaj ve volejbale nebo kuličkách. Prosím pěkně, ať jsem třeba poslední, ale je vidět, že jinak se mám ještě co učit.
Nic méně mám stále naději, že by třeba nemuseli nějací pasažéři dorazit a byla by zde tudíž možnost jet už v těch 6!
Wizz nás naloží do autobusu a odveze někam do hotelu, kde nám dají „večeři“, po který máme stále hlad a tak si jdeme koupit víno. Protože hlad je přece převlečená žízeň a máme za to, že si ho za dnešek dost zasloužíme. Na pár hodin si lehneme, ale ve 12 už sedíme zase v buse směr Budapešť. Skladba je opravdu různorodá, mladý pár, holandské rodiny s dětma, opilá a nadávající Slovenka a pak my, co už se všemu jenom smějeme… Nejvíce mě pak pobaví, když slavnostně dorazíme asi kolem 4 ráno do Budapešti a tam je ještě větší mlha než v Brně. :D trochu se bojím, aby ses z toho nestal tour the airports a my nemusely třeba do Bukurešti! Už nechci dál na V! :D Ale za chvíli to letí třeba na Tenerife nebo do Barcelony! Maybe better than Eindhoven in the end . :D
V 6 ráno, potom, co odletěli všichni šťastlivci, zůstáváme v jednom jediným letištním baru a dlouze srkáme různorodé čaje, aby nás nevyhodili. Protože čas se asi zastavil, rozhodneme se s novou kamarádkou Ančou objevit alespoň všechny krásy Budapešti! Je sice ještě tma, trochu kosa, ale já si představuji ty nasvícený mosty přes jejich slavnou Dunaj! A tak si proměníme ty jejich milióny a jedem do centra! Trochu nám dělá problém jejich jazyk. Každá zastávka zní víceméně jako meteleskum bleskum. Metro je navíc slušně retro a mně se vybavila věta kamarádky, že v Budapešti mají všichni černou bundu! Pokud je někdo echt progresivní možná má šedivou nebo (ale to už je trochu na pováženou) tmavě modrou… A proto já mám zářivě červenej kabát a Anička ve stejné barvě šátek! To abychom jako dobře zapadly...
No co vám budu povídat, Budapešť je vskutku zajímá, ale asi jindy než v zimě a v mlze. Na každém rohu jsou 2 důstojníci a okolo parlamentu jich kráčí opravdu mnoho! Nejhorší je, že někteří mají takový ty echt zelený uniformy jako z minulého století (asi aby ladili) a tak se tady necítím úplně svobodo-myslně.
No nic méně, chceme jít korčuľovať, ale je tam fronta, tak se naozaj přepychově rozhodneme, že budeme bruslit až v Haagu na pláži. (kde je ale permanentně asi 11-14 stupňů, takže korčuľovaní se opravdu nekoná.)
Když nastupujeme do letadla tak je to přesně 30 hodin od toho, když jsme měly letět původně. Pán, co přiváží schody, se děsně divně dívá a já už vidím podezření i v jeho záhadném úsměvu. Už abychom byli pryč!
Hned po pár minutách nás oslní zář slunce, která se během letu barví do národní barvy Holandska. Teď jen doufám, že nebude výluka na trati v NL, jinak mě už asi vážně trefí.
Výběr z hroznů
28. 12. 20:09 – jsem v Haagu. Pamatuji si, jak jsem naschvál vzala špatnou tramvaj, abych se mohla projít přes centrum. Pamatuji si ten pocit! Světýlka, na ulici voní čerstvě pečený maso z restaurace na rohu, milion barev se odráží v kanálu před parláčem a ze mě padá stres a začíná mi dovča! Juhuuu! Tenhle entuziastický pocit mně vydrží úplně celou dobu až na jeden moment, kterej Vám taky musím vylíčit!
Neumím ani vypovědět, jak jsem byla šťastná, že stojím na zastávce a tramvaj přijede až trochu dýl a já tudíž můžu jenom tak pozorovat pomalu chodící lidi, nepřítomné výrazy na tvářích projíždějících na kole a dýchat plnými doušky přímořský vzduch! Všechno je takový cute a upravený. Ooo … a já za chvíli budu v teple a u kamarádů – wow! Ten pocit, kdy se usmíváte jako měsíček na hnoji a je vám to fuk, jestli vypadáte přiblble. Miluju se vracet tam, kde jsem zvítězila sama nad sebou!
Samozřejmě a na to nezapomínám s velkou pomocí ze shora. Protože stále víc si uvědomuju, že spousta věcí byla loni čistým zázrakem a já bych to sama nikdy nedokázala. My děláme rozhodnutí v našem životě, my jsme zodpovědní za to, kde budeme a jaký poneseme důsledky našeho jednaní, ale to kdo nám přijde do cesty, jaké dveře se nám otevřou, to nikdy sami ovlivnit nemůžeme. A touhle cestou se mi to úplně potvrzuje! V mým životě se děje tolik věcí, na který já nemám vůbec žádný vliv, že nemůžu (pokud mluvím sama za sebe) tvrdit, že já sama jsem pánem nad svým životem. Kdybych byla, už jsem v Haagu od včera, to si buďte 100% jistý!
No tak back to the reality. Dojdu k domu, kde bydlí úžasní dva Češi, pár, se kterým jsem mohla bydlet poslední dva měsíce mého minulého pobytu a nikdy jim nepřestanu být vděčná za jejich úžasně vřelý postoj a obrovskou pohodu, kterou okolo sebe umí vytvořit! No jo, jenže jejich zvonek nefunguje. Tak to zkouším ještě jednou a ještě, ale nic… hahah ovšem! Jdu hledat druhej telefon, kterej je pravděpodobně na dně baťohu. Když v tom nad sebou uslyším: „hello“. Zdvihnu hlavu a tam stojí nějaký postarší pán. Hello, usměju se. Hned se informuje, zdali mi může nějak pomoci. Určitě! A zajisté pane! Nabízí mi svůj telefon, ať si zavolám. Jenže číslo is niet gebruiken – což znamená, nepoužívané. Hmm… hledám kamínky na zemi, abych je hodila do okna, jenže jejich chodník je nějak moc čistej. :D Nakonec pána napadne, že zná sousedy v patře nad mými hosty a tak mě zachrání. Prostě já tak miluju, takovýhle spontánní reakce okolí.
NL dobrodružství is about to continue next days! Další dny jsou ve znamení: vidět, co nejvíce místních přátel, as possible, projít oblíbená místa, opět vyřešit pár problémů, které si sama způsobím svoji pohrkaností, dát si pár ani ne tak předsevzetí, ale proseb sama k sobě, jak bych další rok ráda prožila a pak takový ty věci, co se o dovče musí a to - pořádně se vyspat a snad i dobře najíst.
 |
pár selfíček :)
|
Ocet na víno
Kamarádka mně dokonce půjčila kolo, takže jsem i mobilní a večer na silvestra máme mít v 6 sraz s Ančou a máme jet na pláž, protože tam je to prej pěkně živelný, lidi střílej ohňostroje už od včerejšího večera, skrz ráno (protože přes den to je přece nejvíc vidět)… a tak abychom to jako taky zažily, že jo! Jenže nemůžu najít klíč od kola, tak jsem blázen, lítám po bytě jak střelená. Najednou mně to dojde, seběhnu dolů, beru schody po dvou.. otevřu dveře a … je pozdě… venku je milion bicyklů, ale ten můj už tam nestojí.
Poleje mě studenej pot, sevře se mi břicho, začne tlouct srdce. Vím přesně, že jsem si ho parkovala tady a tady… tady… teď ehm TADY jaksi není. Ještě to odpoledne mě Jereon psal, že mám bejt opatrná, protože to je na silva crazy. No to prosím pěkně vidím! Pořád mám otevřenou pusu. Obejdu kvapem celou ulici, jestli jako náhodou není někde jinde. Což je asi tak stejně naivní, jako že mi ho zítra někdo vrátí před dům a zaklepe na okénko, že zde slečno je Váš klíč, co jiného pro Vás mohu udělat, poroučím se... Ztrácím všechnu náladu na jakoukoliv oslavu novýho roku! Chci se zahrabat pod peřinu a být hrozně ukřivděná! Vždyť to je poprvé, co mě v Nizozemí ukradli kolo...
Naštěstí přijde Anča a jdeme k Soně, která chudák ještě pracuje. Náladu mi vrátí až dvě odpovědi na asi milion inzerátů, který jsem okamžitě napsala a obepsala půlku Haagu. Ok, dneska už to zjevně nevyřeším, tak si to pojďme alespoň užít. Upřímně od silvestra nečekám nic a to bylo opět to nejlepší, co jsem mohla udělat! Protože to bylo naprosto skvělý! Šly jsme ke kamarádce Soni, která má byt úplně v centru s okny na náměstí, kde se kupilo spoustu lidí, venku byla párty a my vylezli na střechu, abychom to viděli pěkně všechno z ptačí perspektivy!
Minulej rok byl ve znamení překonat sama sebe. Porazit nenávist k místům, lidem a k situacím, které nastaly. Tak, aby v tento večer mohlo být všechno završeno ve skvělé náladě, pocitu pokoje a smíření. Tímto pohledem jsem zakopala válečnou sekeru hned vedle dalších seker a pocítíla velký důvod k tomu být zase a opět vděčná! Nevzdávej se! Nikdy! Protože alles komt goed! (Všechno bude dobrý)
Nevím, co přinese další rok, ale za tím minulým se můžu ohlídnout s hrdostí holandského kola, který je pro mě víc než jízdním prostředkem, ale i určitým symbolem, že je důležitý chodit po světě s hlavou vzpřímenou, že z každé chyby se dá poučit a všechno je možné obrátit v něco dobrého. Alespoň Bůh to dokáže. A to je moje poznání z loňska.
Je prvního, já piju černej čaj, slunce zalívá haagský dvorky, trochu se mi zavírají oči, to musím uznat! Přece jenom jsem nespala úplně dlouho, ale usmívám se! To asi proto, že jsem zapomněla, že nemám kolo. :D Který nebylo ještě ani moje! :D hahah
Poslední story a už končím slibuju! Na mou duši i psí uši! Protože pokud jste došli až sem, tak máte u mě velký obdiv.
Story o tom, jak se zázraky dějí! A protože se stal na Novej rok, tak předpokládám, že tj dobrý znamení :D!
Takže abychom si objasnili situaci, je asi jedna odpoledne, nemám internet, jsem v centru, čekám na Hawi, jedeme na výlet do Deltu a jo tak mimochodem mi včera ukradli půjčený kolo… Když tuto skutečnost říkám Hawi, tak jen tak ledabyle prohodí, že můžeme vyzkoušet, jestli to kolo co před rokem nechala na kolejích je stále na svém místě. HAHAHA! Tak to se trochu hořce zasměju, ale protože jsem pro každou „špatnost“ a v tomhle jsem možná trochu naivně pozitivní, proč ne! Člověk nikdy neví!
Když pak večer jdeme ke dveřím těchto bytů máme hned několik překážek, které musíme překonat. První jsou zamčený dvoje dveře. Tak samozřejmě! Vtipkujeme, že zazvoníme na náhodný zvonek se zprávou, že jim neseme zdarma pizzu nebo něco podobnýho, ale ona jde zrovna ven nějaká holčina a otevře nám úplně všechno až do kolárny. Tak si říkám, že kdybychom byly zlodějky, tak to není tak složitý. :D No nic. Hawi projde podél kol a u druhého se hned zastaví a prstem slavnostně zasadí do vzduchu ránu, že to je ono! Ty bláho! No jo, ale druhá překážka je, že v tašce, která je přidělaná na kole by měly být klíče! To už jsem velice skeptická a bohužel je podle prognózy ani nenacházíme. Jsem trochu zklamaná, ale defakto jsem to čekala. Ještě pro jistotu obejdeme celou místnost, jestli náhodou… Vracíme se k tomu původnímu. „Je to opravdu zvláštní, protože si pamatuju, že jsem měla přesně tu samou tašku a ten samý zámek.“, ujišťuje mě Hawi. Kolo ale zamčený. V jedný tašce opravdu nic není, co ta druhá kapsa. Tak do háje, tady někde ten klíč od zámku musí bejt. Ale nic. Poslední věc, co mě napadla, je kouknout se pod černou podložku v kapse.. Aaaaa tam byl! Jak klíče, tak světýlka!!! Umíte si to vůbec představit? V Nizozemí, kde se kola kradou tak často jako my nakupujeme rohlíky! V budově, kde bydlí studenti… Přátelé rok to kolo stálo na jednom místě. Jsem amazed, ohromená, dojatá, štastná, protože s tím kolem odjíždíme z budovy. Nemůžu tomu vůbec věřit, nemusím kupovat nový! A aby to bylo vůbec dokonalý, tak protože máme vypuštěný obě kola, tak hned vedle kolejí je nádraží a tam si je zadarmo můžu napumpovat. Serioustly, tohle je pro mě naprostej zázrak. Cítím obrovskou úlevu. Hawi to kolo taky dostala jako dar a já ho teď můžu předat zase dál.
Přeji vám všem úžasný nový rok 2016 a všímejte si drobných malých zázraků okolo sebe - protože se dějí!
