Back on track!

Někdy minulý rok jsem si dovolila "publikovat" pár pravidel báru. Když jsem se finally osmělila ve čtvrtek napsat manažerovi, zdali bych tam nemohla podat pomocnou ruku i letos, tak mi hned radostně odepsal, že he already put me on the schedule - neboli mě takzvaně zahrnul do rozvrhu. :D Wow, to jsem nečekala. Bála jsem se hrozně moc! Že už neunesu tác plný drinků, že si nepamatuju čísla stolů a hlavně, že tam budou úplně nový lidi a tudíž, už s nima nebudu moc dělat naše starý joky. 

Po práci - legraci - aneb nejlepší pocit mám, když jedu domů!
Palace of peace in the night! Vždycky, když jedu večer okolo tak mě ten pohled potěší! Oh ye and naše reštyka.

1) Nic se nezapomíná, nechápu, jak je to možný, asi je to sport jako každej jinej. Možná by měli zauvažovat o jedné disciplíně na Olympiádě - kolik uneseš drinků různých velikostí, teploty a různého skla. 

2) Všechno se mi vrátilo jako, kdybych tam byla včera, což mě činilo patřičně šťastnou.

3) Letos je tam ještě snad lepší parta lidí než loni - já si teda hledím svoji práce a moc nekecám, ale až na jednu dívku, kterou, když jsem viděla tak nemohla vyfasovat jinou přezdívku (samozřejmě striktně interní - jen pro mě) než bixch. Ty bláho, tak nafrněnou nánu jsem dlouho neviděla. Chtělo se mi vrhnout. Ale pak jsem si řekla, že ona mi nestojí za to, abych si výsostně kazila náladu ba naopak, já ji ten její nabubřelej ksicht zjemnim. :D haha tak jsem se na ní smála jak na malý kůzlátko, snažila se jí pomáhat a dělala takový ty empatický joky, aby jako pochopila, že nejsem proti ní. Zároveň ale člověk nesmí ukázat, že by byl debil a že nic neumí, takže kámo, já to šampaňský otevřu, to víš že jo... A neuhádnete co, na konci dne se se mnou loučila s úsměvem. :D stejně ji ale nemusím, nemám ráda nabubřelý lidí s maskou. Jděte se zahrabat. Pak tam máme ještě takovýho 15-letýho blbečka, kterej myslí, že sežral všechnu modrost, bohužel, co horší, vtip světa a tomu už jsem na přímo řekla, co si o něm myslím, že mě fakt neuvěřitelně štve a další pravdy, což jsem si nedovolila říct nikomu nikdy v žádný práci. Ale on je nevychovanej spratek se seběvědomím až do Austrálie. Takhle namástrovanej může bejt jenom malej holanďan.

4) včera jsem dostala dvě krásný zpětný vazby, že svoji práci dělám dobře a hrozně mě to potěšilo, protože tady se pochvala moc nenosí, tady se děkuje max. tím, že vám nikdo nevynadá. Ale včera jsem dostala privilégium zaučit dvě nový holčiny a pak mě dokonce jeden kolega řekl, že jsem so hard worker, the best female worker in the restorant, z čehož jsem měla tak obrovskou radost, že jsem se vydržela usmívat i po 10 hodinách lítání na place a pracovat jako, kdybych zrovna přišla. Co dokáže jeden kompliment? Neuvěřitelný, že? 

5) Aby to jako nevypadalo, že jsem kdoví jak nafrněná. Tak nakonec Vám řeknu, kterak já jsem teda zaučovala ty dvě dívky. "Lucie umíš otevřít dobře víno?"...Samozřejmě, že ano - i když něco neumím stoprocentně, nikdy to nepřiznám a prostě to musím zvládnout - to je pravidlo, který jsem se naučila. Vždycky za každý okolnosti, je to minimálně z 50% v hlavě - když si řeknete, že to asiiii nedokážete, tak to taky asiiiii nedokážete. Tak jsem popadla víno, došla hrdě ke stolku. Ty dvě dívky za mnou jako bodygárdi. Dobrý den, přáli jste si víno? Kdo bude ochutnávat? A pak to přišlo, ten zatracenej papír na zátce mně nešel otrhnout. Do háje! Trochu nervózně jsem se usmála, pán - zákazník se usmál o to více shovívavě a hlubokým hlasem, prý ať mu to dám, že je velmistr v otevírání vín a s velkou nonšalancí a rychlostí blesku flašku otevřel a dokonce rozlil. Moje rozpaky se zvětšily na velikost ozonové díry a málem jsem se propadla do země. Děvčata koukala a já je radši rychle odvedla i se svoji maličkostí s tohoto kruhu potupy. A tak to máte, hold ne vždycky všechno zvládneme, ale nikdy se nesmíme vzdát ještě před tím, než to zkusíme! NIKDY !!! O - pa - ku- ju NIKDY!