korek

Dám vám jednu cenou radu! Chcete-li aby vám vaše květiny vydržely, co nejdéle, dejte je do vody s korkem. Nebo ne? No tak od začátku. 

Jak jsem psala někdy minule, před několika týdny jsem dostala celá překvapená horu květin, jen proto, že jsem se objevila ten den ve škole. Samozřejmě, že všechny květy dávno odkvetly, jenom jedna neznámá květina pořád přetrvávala. Dneska, když jsem šla věšet prádlo a omylem jsem kopla do vázy. Aspoň ji vyměním vodu, chudince. Tak hezky mi kvete už skoro 3 týdny, že by to bylo fakt tím korkem? Co to je jenom za druh, to by bylo výhodný dávat jako dárek. No chápejte konečně něco, co vám vydrží. Když jsem ji vyndávala z vody, měla chudák stonek celej odrbanej. No bodejť, vždyť je 3 týdny ve vodě. Jak jsem pokračovala očima nahoru až ke květu, zjistila jsem ohromnou věc. Ona je, přátelé, umělá. :D Musela jsem si šáhnout znovu, jestli jako nejsem úplnej blázen. Takže žádnej korek. Plast je to! Takhle mě ještě žádnej výrobce nenachytal. 

Včera jsem se také vykašlala na sezení v nemluvícím kolektivu a jela jsem se projet o obědové pauze na kole. Beztak jsem s sebou žádnej oběd neměla :D. Koupila jsem si fríkandel v housce a nazdar. Bylo naprosto nádherný počasí a mně to tak pročistilo hlavu, že jsem potom ředitelce s úsměvem řekla, že by bylo asi nejlepší, kdybych tam chodila jenom v pátek :D. Ta mě sice ještě stačila upozornit, že na mě teda v rámci mé holandské socializace stejně budou všichni mluvit jenom hlandsky. ale to přežiju. :D Taky mně přijela Cherol, ta Američanka z free school, takže teď máme hodiny spolu. Paradiso! Je čas hledat brigády. 

Se mnou je sama radost bydlet! ja ja ja!

Prvně vás musím seznámit s jedním užitečným holandským slovíčkem - lompert. (většina jej zná, já vím) Ano, toto krkolomné avšak vlastně vinu snímající slovo znamená v češtině asi něco jako pohrk. Já jsem si ho osvojila docela rychle, protože opakování je matka moudrosti a já jej slyším celkem často. 

Nemyslím si, že bych byla tak špatná spolubydlící, nýbrž již dívky v challet ve Zwolle poznaly s určitou přesností, kdy jsem vstoupila do koupelny či do sprchy. Po většinou mě doprovázel rachot padajících lahviček, tub a všech serepetiček, co jsme v koupelně jako správné ženy musely mít. 

Nejvíce jsem se držela asi v Bruselu, kde vzhledem k měnícím se pobytovým podmínkám nikdo nestihl na moji přednost přijít. Jak to vnímala doma moje rodina je dobrá a správná otázka! J

Teď má tuto výsadu spolubydlící, který s jeho puntičkářskou povahou musí často počítat do pěti. Naposledy se mi stala takový příhoda včera. Šla jsem uvařit něco rychlého k obědu, začala jsem vytahovat zeleninu z ledničky. Nakonec jsem usoudila, že tím malým nožíčkem, co zbyl čistý v šuplíku, nic rychle nenakrájím a všechny ostatní nože v byly myčce. Ačkoliv by se to určitě nemělo, já jsem myčku v jejím plném procesu prostě otevřela a ačkoliv se na mě nejdřív samozřejmě vyvalila pára, zamlžily se mi brejle a připadala jsem si, že strkám ruku do papiňáku, za chvíli jsem měla ten velkej nůž v ruce. Paráda. Myčku jsem zase zavřela a uslyšela, že se opět rozjela, což mě trochu uklidnilo, poněvač jsem si prostě nebyla jistá, jestli takhle taky takto funguje. V sekundě mě ale sranda rychle přešla, protože ze zavřený myčky, začala stříkat voda ven. Na podlahu, všude! Teatrálně jsem zařvala spolubydlícího jméno, a protože mají v parláči taky prázdniny, byl fakt doma a přiběhl docela rychle, protože si asi myslel, že jsem si uřízla prst a před tím mě on přece vždycky varoval. Rychle jsem tu myčku zase otevřela a voda stříkat přestala, naházeli jsme všechny ručníky z koupelny na podlahu a zkusili ji zase zavřít. Opakovala se ta samá situace. Nakonec jsme prostě nějak vybrali vodu talířem přímo z chřtánu myčky. :D 

Jo a btw. než jsem stačila dopsat tento krátký příspěvek, vytekl mi kávovar. :D  Takže ať už se jedná o rozbíjení skleniček (jednu jsem schovala do poslední poličky a ještě je to jenom mezi mnou a tou skleničkou), poprskávání čočky na foťáku, či jiných super aktivit, které mě doprovází, jistě je jinak sdílená domácnost se mnou jen čirá radost! 

Germany trip

Řeka Mosel a region okolo ní, kousek od Koblenz, stojí za to definitivně navštívit, nádherná příroda! 

Kolín nad Rýnem - velice pulzující, alternativní a upovídané město :) 

Gauda (nedoporučuji k návštěvě - nic tu není :D)

srandy z pátka

Přátelé tento víkend jsem se rozhodla, že taky nemusím být pořád v Haagu a přijela jsem pozvání na oslavu narozenin v takový vesničce (městečku) na severu Holandska, který se jmenuje Purmerend, což je pro mě moc těžký si zapamatovat, takže jsem tomu dala přezdívku parmazán a jsem s tím velmi spokojena, až na chvíle, kdy jsi tam mám koupit jízdenku. „Můžu si prosím koupit jízdenku do Pur-ehm-deredu?“ „:D kam????Joo vy myslíte Purmerend“... No nevadí. Pustila jsem si nějaké zapomenuté písničky, který mě na mobilu zbyly. A jelikož spotify na premium už nedávám, tak je poslouchám neustále dokola, což z nich činí buď naprosté hity, nebo je už nemůžu ani slyšet, nicméně, jak jsem odjížděla z Haagu (poprvé sama za tu dobu, co tu jsem, což se mi zdá vskutku neuvěřitelné), tak ze mě padal všechen stres, všechna upjatost, všechen strach z nedokonalosti a z toho, že by si o mě někdo něco pomyslel. Myslela jsem, že mi to je už naprosto ukradené, ale Haag na mě v tomto ohledu působí přesně opačně než zbytek Holandska a bohužel mi na názoru ostatních záleží více než by se mělo. Když jsem potom přejela Amsterdam a pokračovala dále na sever, bylo mě už jedno úplně všechno. Konečně jsem se uvolnila, otočila papíry s Holandštinou, kterou jsem pro jistotu vzala sebou, abych si jako připadala, že budu něco užitečného ve vlaku dělat, našla prázdné místo a začala sepisovat, co se za poslední dobu vtipného stalo. Tak posuďte sami. :)

Story č. 1: Srandy z pátka:

V pondělí a pátek docházím na jednu školu, vzdálenou asi 40 minut na kole bez pocení, 35 s oroseným čelem a 30 minut s vypuštěnou duší a zralostí na sprchu. :) beru to velmi pozitivně, protože se tím formuje moje celé pozadí, což není při vydatných zdejších večeřích vůbec na škodu. Už přesně vím, kde zabočit, abych se vyhnula semaforům, takže to celkem frčí. Vyjíždím za tmy, v půlce musím sundat bundu a vypnout dynamo a na konci se modlím, jestli jsem si nezapomněla deodorant.

Už „už příjímací pohovor“ měl svoje grády. Hrozně nadšeně jsme si všichni sedli do křesel a asi 45 minut dumali, co jako se mnou. Já jsem navrhovala, že snesu modré z nebe a ředitelka ťukala nervózně tužkou do skleněné desky na stole, že ji málem nerozbila. Nakonec jsme se přátelsky domluvili, že full-time pomoc je moc (prostě bych tam neměla, co dělat, že jo..:D) a tak tam chodím právě po a pátek a vždycky jsem děsně happy, když s někým promluvím cokoliv a jelikož je to škola holandská, moc pěkná s hodnou paní ředitelkou a sborem asi 20 dam a dvou pánů, mluvíme (mluví SE) holandsky. Ať se holka něco naučí, no ne!?:) (Jeden z nich odjel minulý týden dělat rozhovory s učiteli na blízkém východě, kteří jsou ohroženi bojechtivými muslimy ustavující svůj vlastní stát, dle mého názoru sebevrah, ale bude mít, pokud vše zdárně přežije, svůj dokument v Tv a to vypadal jako takovej ťunťa, no zdání asi klame)... Což o to, já si jejich péče o mě opravdu ze srdce vážím, no ale znáte to, tím že celý den mlčím, tak to večer odnáší Jeroen, který musí můj počet slov na den vyslechnout. :D Nejoblíbenějším časem na této škole je pak čas oběda, kdy jsme všichni pospolu ve sborovně. Každý si přinese svůj chlebíček, poctivě na čtvrcený a začne společná diskuze. O čem? No to je mi přátelé z dobrých 80 procent záhadou. Účinek to má následovný, jeden je veskrze pozitivní a to, že si slibuju, že budu dnem i nocí pilně studovat. A druhý, že si povětšinu času připadám jako blbeček stromeček. Někdy to má, ale ještě lepší grády, to abych si jako náhodou nemohla stěžovat, že by byla nuda. Třeba minule a dnes. To byste nevěřili, přišla nová inter-slečna (studentka na stáž). Paráda, bomba, zajásala jsem. Toho jsem nemohla nevyužít. Do široka jsem se usmála, představila se a byla rozhodnutá, že při palbě otázek naše konverzace nezhasne. Taky že ne. Společně jsme si začaly utahovat z místních drah (o tom vám někdy napíšu, to totiž nemá chybu :)…) a vyprávěly si navzájem ty nejlepší výmluvy, kterými nás tato prosperující monopolní gigant na našich cestách pobavil. Zrovna jsem chtěla přidat historku z Bruselu, když do naší milé, BA anglické konverzace, vstoupila rázně moje „head“ učitelka a s příkrým: „Na ni ale musíš mluvit jenom holandsky“, přerušila ji. Mně se stáhl žaludek, kdybych byla pes, stáhla bych ocas a jako měla jsem pocit, že jsem asi ukradla v obchodě lízátko a teď bude moji rodinu navštěvovat pravidelně sociální pracovnice. Dívka ze sebe vydala slabé: „echt?“ a bylo vymalováno. Potom už jsem po zbytek oběda pozorovala jen otevírající se pusy zdejších učitelek.

To byl prosím pěkně pátek, dneska je pondělí a tak jsem zase nakráčela do školy. Aby nebyla nuda, tak se mi zase naskytlo další sociální překvapení. Opět sedíme v mém milovaném kruhu a opět jsem už dávno vypla, protože se přidat nestihnu a pozorovat je se zájmem už mě přestalo bavit. Najednou uslyším moje jméno. Všichni se na mě otočí. Já se zeptám: „wat? Sorry? Wat?“ (co?) a otevřela jsem docela dost oči a skenovala ostatní obličeje, aby i ten největší sociálně-neempatický hlupák pochopil, že bych moc ráda věděla, co se o mně jako diskutuje. Nic méně asi jsem nebyla dost přesvědčivá. Nakonec jsem z reakcí pochopila, že se teda učitelka ptala, jestli pro mě nemá dneska někdo nějakou práci a pochopila jsem, že si z toho dělali legraci, jako že můžu třeba uklízet. Tak jsem se jako taky usmívala, abych nezkazila dobrou náladu, protože to je přece potřeba udržovat. No ne?

Abych uzavřela tuto lingvistickou chvilku, ráda bych upozornila, že si nestěžuji, že někdo mluví ve vlastním jazyce, a že se mě snaží tomuto jazyku naučit přirozenou metodou. Což o to, to je přímo skvělé. Jenom se snad pozastavuji nad empatickým cítěním a dovednostmi těchto dam, které asi netuší, že pokud se někdo váš jazyk učí, tak musíte zmírnit temto řeči, volit jednoduché větné konstrukce, možná by bylo hezké někdy vrátit otázku zpět a ne odpovědět v jedné stručné větě a podobné přínosné typy. Tak to jsou moje srandy z pátka. :)

Hrozně by mě ale zajímal váš názor, jak byste se zachovali na mém místě v té milé sborovně. J

GO

Tuhle jsem šla běhat a i přes moji odhodlanost jsem si už v polovině jsem přála konec. Až nakonec jsem si řekla, že chvíli jenom půjdu. Šla jsem směrem k pláži a přes dunu ne a ne uvidět moře. Nakonec jsem sebrala síly a rozeběhla se, v tu chvíli jsem dosáhla akorát horizontu a zahlídla i modrou pláň. Vždycky mě to nějakým zvláštním způsobem potěší a asi nikdy neomrzí. Co tím, ale chci říct je, že v ten moment jsem si uvědomila, jak kolikrát stačí udělat jeden krok dopředu, roztočit motory naší motivace a hned uvidíme náš cíl o trochu blíže. Uvidíme možná alespoň horizont, jen kousek a přesto máme najednou sílu běžet dál. Ať už jakkoliv. Tak let's GO!

Jinak se tady nic převratnýho neděje, až na pondělí, kdy jsem na praxi jen tak dostala od každého dítěte kytku! Ať žije třída s 28 dětma! :D Proč? Jelikož byl den učitelů a to se prostě dělá. Mně to v tu chvíli tak hrozně moc potěšilo, že si to ani neumíte představit. A k tomu každý dítě napsalo na kartičku nějakej mlemt, jako, že jsou rádi, že tam jsem a podobně. Nezavedeme tenhle svátek i v Čr? :) 

Amesfoort a nějaká ta příroda, která v NL prostě moc není, ale tady je aspoň nějakej náznak, ať žijou český hory! Fakt!

Free market DH a nejlepší samo vyrobená kytara a celý to zařízení okolo :) chlapec taky prodával návod, jak si kytaru sám vyrobit :) symbolicky za éčko

holandská žena

Moje zkušenosti, nechci nic generalizovat. Je nám všem jasný, že každý je jiný a blabla. S čím jsem se tedy setkala já? 

Tak jo, začneme prakticky a úplně od někud jinud. Pokud si jdete vyrazit večer někam do města a lídr je místní, tak se prosím pěkně oblečte jako na hory. Pamatuju si to jako včera, jak jsem byla tak trochu v šoku tři roky zpátky, že každá hospoda má otevřený dveře, co dveře vrata, okna, kdyby mohli, budou sedět venku na terasách snad i v mrazu. Což vlastně dělaj. :D Dačky nosí i v létě kozačky. Velmi rozšířený úkaz je ženská na kole s kozačkama s podpadkama a k tomu baťoch… Přijedeme do kanclu, baťoch se hodí do kouta a dáma je na světě. :D

Když už jsme u těch ženských. Nikdy mě to nijako nebralo, přemýšlet, jaký vlastně jsou. Když se zeptáte kluka, řekne vám, že jsou nafrčený, arogantní a nedostupný (nebo teda apsoň, když je chcete oslovit a pozvat na rande, tak to já zase nevím, že jo :D Pamatuju si, že jeden kamarád mi doslovně řekl, že to vzdává a že jde hledat do jiných kultur :D). Tak co o to, dobře se to poslouchá. Ovšem další step je, když zjistíte, že celková společnost ale očekává, že budete taky takový. Samozřejmě, že se nemůžeme soustředit jenom na dvě charakteristiky a to ještě negativní. Jaký je tedy místní něžná část populace?

No tak prvně není něžná. Oni možná vypadají hrozně cute, blond a nevím jak, ale rozhodně nečekejte nějaké křehotinky. Už jenom když otevřou pusu a začnou mluvit, tak i ta nejvyzáblejší blondýna promluví, jako kdyby každý den házela uhlí. Dle mého pozorování a dotazování jsou vedený k hrozné nezávislosti a sebevědomí, dost veliké emancipaci a prostě si udržují odstup. Pokud s nimi chcete navazovat kontakt, tak rozhodně neplatí „americký entuziastický přístup“. Na ně se musí velmi pomalu. Rozhodně se vás nezeptají hned na druhém setkání, jaký byl váš víkend. Když se zeptáte vy, slušně vám odpoví. Ale rozhodně nic osobního. Popíší vám, co přesně dělaly a nazdar. Anebo to zkrátí na „ja goed maar kort“ – dobrý ale krátký. Rozhodně nečekejte, že by se vás některá hned z počátku zeptala na váš osobní život. To budou témata jako práce, počasí a obecné zvláštnosti mezi národy. Hurá. A opět tohle jsou jen moje osobní zkušenosti s pár z nich a samozřejmě to neplatí o všech mám i pár moc milých a vřelých zážitků. Ale prostě jak se probírám svoji pamětí sebevíc, vždy jsem si prostě víc sedla s děvčaty jiných národností. 

Během psaní tohoto příspěvku jsem byla zvědavá, co mi si myslí internet a našla jsem jeden blog od Američanky, která popisuje 7 triků, jak si získat místní kamarádku :D. Nejvíc mě pobavil bod, ve kterém popisuje, že pokud si domlouváte schůzku, řekněte, že nemáte čas minimálně dva týdny. Tím budete vypadat, že vám na nich tolik nezáleží a oni si vás budou víc vážit. Nic proti, ale tohle je prostě padlý na hlavu. Ale docela to sedí. Každá dutchka je obvykle hrozně busy. A je obecný trend plánovat setkání alespoň několik týdnů dopředu. Já to chápu při velkém počtu účastníků/účastnic. Ale takhle? Další pravidla zní: neprozrazovat na sebe svoje tajemství hned ze začátku. Aneb jinak řečeno, opět se nezadrhávat u osobních věcí, alespoň ne v počátcích, nečekejte, že se vaše přátelství vyvine ze dne na den. Spíše z roku na roky a rozhodně nezvoňte neohlášení (zejména v době večeře) jako největší překvápko. Jinak vás vyhodí, anebo budete sedět v obýváku. :D Tak to máme snad konečně společné, i když já si nedokážu v žádném případě představit, že pokud by někdo blízký zazvonil i v době večeře, že bych ho jako vyhodila. :D jako HALÓ!

 Tak trochu mně v nich schází vřelý aspekt ženství. Možná se občas překřiknout v konverzaci a nebýt tak hrozně distingovaný a organizovaný. Doufám, že se v budoucnu dopídím více detailů o místních krasavicích. 

sebevědomí

      Co mě prostě nikdy nepřestane fascinovat je místní sebevědomí. Až s nevěřitelnou a neotřesitelnou jistotou nastupujou do situací, kde by se mi zaručeně třásly kolena. Když se někoho zeptáte, tak co jak se ti povedl test? Odpoví vám, jo měl jsem jen 3 špatně, takže si myslím, že jsem udělal fakt dobrou práci. To mně nevadí. Vlastně s tím docela souhlasím, správně se ohodnotit a pořád se zbytečně nepodceňovat a neshazovat by nám taky prospělo. Vím, že jsem něco udělala dobře, no tak přece nemusím říkám, že to je náhoda. Z hlediska psychologie existují jednoduše řečeno dva přístupy k ne/úspěchu. Vnitřní a vnější atribuce. V praxi to není nic světaobjevného. Buď jsme typ, který pokud se mu něco povede či naopak něco zkazí, přisuzuje vinu vnějším okolnostem. Např. Joo ta komise byla prostě moc hodná či naopak hledáme milion důvodů, proč za určitou skutečnost nemůžeme my, ale mohou za ní druzí. Anebo spadáme do skupiny číslo dvě s vnitřní atribucí, která hledá odůvodnění svých výkonů u sebe a nebojí se to říct nahlas. Ano, tu práci jsem dostala, protože jsem byla prostě ze všech místních nejlepší. (Pokud to je ovšem pravda.) No, co tím chci zase říct?

            Minulé pondělí jsem laminovala asi milion kartiček, když v tom mě učitelka zavolala, ať se jdu podívat na nějakou anglickou prezentaci z náboru na střední. Čekala jsem, že ve třídě budou nastoupený nějaký dospělý mazačky. Místo toho tam ale stály takový dvě holčičky. Byla jsem zvědavá. Ne snad tolik na spelování abecedy, ale o tom, jak si s 28 žáky poradí. Docela mě spadla brada. Ne, že by byly tak ostřílené, to vůbec, ale prostě z nich vyzařovalo takové sebevědomí, že ačkoliv neměly ani jedna žádné zkušenosti s učením, ty děcka jim to docela dlouho žraly. Nejvíc mě ale dostalo, když udělaly chybu ve spelování nějakýho slova, prostě ho napsaly špatně a upozornila je na to až učitelka a oni se zatvářily jako by nic a šly dál. Neřekly ani jednu větu naznačující pardón, oh to je ale trapas, to se omlouváme a podobně. No prostě nic. Představila jsem si sebe sama v jejich věku, před třídou dětí starších jen o pár let a docela jsem je obdivovala. Nechci tím říct, že si myslím a souhlasím s jejich všeobecnou neochotou se lehce omlouvat, nicméně v této situaci by si akorát shodily autoritu a ničemu by to nepomohlo. Taky jsem zjistila, že většina lidí v ČR má daleko všeobecnější a hlubší znalosti než místní. Měli bychom být na sebe pyšní. To, co my víme o historii, zeměpisu a biologii tady moc nikdo neví. A myslím to vážně. Každé malé dítě v ČR má častokrát větší znalosti např. o přírodě než místní dospělý člověk. Problém ale je, že jim to v životě nijako nevadí. No proč? Protože se naučili dobře argumentovat a používat v životě to, v čem jsou dobří. Takže ve výsledku nemusí vědět, že šípek je šípek, že existuje spoustu druhů hub a podobně ... Pamatujte si, že jako Češi víme o přírodě tolik, že by se o tom místním mohlo jenom zdát. Ale to jsme zase u toho, jim to nevadí, mají svoje sebevědomí ...