sebevědomí

      Co mě prostě nikdy nepřestane fascinovat je místní sebevědomí. Až s nevěřitelnou a neotřesitelnou jistotou nastupujou do situací, kde by se mi zaručeně třásly kolena. Když se někoho zeptáte, tak co jak se ti povedl test? Odpoví vám, jo měl jsem jen 3 špatně, takže si myslím, že jsem udělal fakt dobrou práci. To mně nevadí. Vlastně s tím docela souhlasím, správně se ohodnotit a pořád se zbytečně nepodceňovat a neshazovat by nám taky prospělo. Vím, že jsem něco udělala dobře, no tak přece nemusím říkám, že to je náhoda. Z hlediska psychologie existují jednoduše řečeno dva přístupy k ne/úspěchu. Vnitřní a vnější atribuce. V praxi to není nic světaobjevného. Buď jsme typ, který pokud se mu něco povede či naopak něco zkazí, přisuzuje vinu vnějším okolnostem. Např. Joo ta komise byla prostě moc hodná či naopak hledáme milion důvodů, proč za určitou skutečnost nemůžeme my, ale mohou za ní druzí. Anebo spadáme do skupiny číslo dvě s vnitřní atribucí, která hledá odůvodnění svých výkonů u sebe a nebojí se to říct nahlas. Ano, tu práci jsem dostala, protože jsem byla prostě ze všech místních nejlepší. (Pokud to je ovšem pravda.) No, co tím chci zase říct?

            Minulé pondělí jsem laminovala asi milion kartiček, když v tom mě učitelka zavolala, ať se jdu podívat na nějakou anglickou prezentaci z náboru na střední. Čekala jsem, že ve třídě budou nastoupený nějaký dospělý mazačky. Místo toho tam ale stály takový dvě holčičky. Byla jsem zvědavá. Ne snad tolik na spelování abecedy, ale o tom, jak si s 28 žáky poradí. Docela mě spadla brada. Ne, že by byly tak ostřílené, to vůbec, ale prostě z nich vyzařovalo takové sebevědomí, že ačkoliv neměly ani jedna žádné zkušenosti s učením, ty děcka jim to docela dlouho žraly. Nejvíc mě ale dostalo, když udělaly chybu ve spelování nějakýho slova, prostě ho napsaly špatně a upozornila je na to až učitelka a oni se zatvářily jako by nic a šly dál. Neřekly ani jednu větu naznačující pardón, oh to je ale trapas, to se omlouváme a podobně. No prostě nic. Představila jsem si sebe sama v jejich věku, před třídou dětí starších jen o pár let a docela jsem je obdivovala. Nechci tím říct, že si myslím a souhlasím s jejich všeobecnou neochotou se lehce omlouvat, nicméně v této situaci by si akorát shodily autoritu a ničemu by to nepomohlo. Taky jsem zjistila, že většina lidí v ČR má daleko všeobecnější a hlubší znalosti než místní. Měli bychom být na sebe pyšní. To, co my víme o historii, zeměpisu a biologii tady moc nikdo neví. A myslím to vážně. Každé malé dítě v ČR má častokrát větší znalosti např. o přírodě než místní dospělý člověk. Problém ale je, že jim to v životě nijako nevadí. No proč? Protože se naučili dobře argumentovat a používat v životě to, v čem jsou dobří. Takže ve výsledku nemusí vědět, že šípek je šípek, že existuje spoustu druhů hub a podobně ... Pamatujte si, že jako Češi víme o přírodě tolik, že by se o tom místním mohlo jenom zdát. Ale to jsme zase u toho, jim to nevadí, mají svoje sebevědomí ...