Ráda bych napsala o jedné, dá se říct
vskutku malicherné věci, která mě ale tak krásně zarazila a musela jsem se
usmát, víte tak pro sebe, tak jakože v tu chvíli přesně víte, že tohle je
trefa do černého.
Všechno začalo skoro před rokem,
no páni, už to bude rok. V lednu jsme přijeli do Zwolle, a protože jsme
najednou měly spoustu volného času, část z něho jsme chtěly s holkama věnovat prozkoumáním
dutchské módy a obchodů, kde se tímto tématem vřele zabývají Nevím, kolik dní
po příjezdu jsme se vydaly s na nákupy! Možná, že se to zdá
úsměvné, ale hrozně jsem si chtěla v Nizozemí koupit nějaký.. no vlastně
NĚCO, jedno co. Takový můj prvotní suvenýr, který mě bude provázet na všech
důležitých cestách po nové zemi, věc, kterou si dovezu jednou domů a bude pro
mě znamenat daleko víc než jen kus obyčejného hadru, který bude určitě už dávno
vytahaný. Byl leden a i v Nizozemí ležel na zemi několika centimetrový
nános mokrého sněhu, ve kterém všudypřítomná kola vyryla pravidelné stopy. Zaparkovaly jsme svoje milované bajky na náměstí, obkroužily zeleninový trh, nákup uložily pěkně do tašky na kolo. Aa tu jsme vlastně ještě neměly, no tak jsme se s tím
táhly. Beztak nám to nevadilo, protože jsme se bály utrácet a tak jsme si toho
moc nekupovaly, spíš jsme se dívaly a to pořádně, všechno bylo nové a zajímavé.
Nové vůně ze sýrového obchodu smíšené se sladkou vůní oříšků, na kterou
prostě nezapomenu. Ten den jsem si svoje přání splnila a koupila si krásný a
zároveň úplně úplně obyčejný světle zelený svetr. Naprosto tu barvu miluju, je
to barva listů olivovníků, něco mezi modrou a zelenou, asi má svůj speciální
název, to mi je ale fuk, prostě ji žeru a proto, když jsem viděla v drogérie
lak na nehty naprosto stejné barvy bylo jasno! Kráčím si to po main street a
říkám si juch juch, když v tom mnou projede blesk, KDE MÁM TU IGELITKU??? No,
doplněte si jakéhokoliv nehezké slovo chcete, hodí se všechna. Otočka o 180
stupňů a běh do té drogerie, prosím ať ji tam mají, prosím!!! Už si vůbec
nevzpomínám, jak a kde jsem ji našla ale vím, že na většině fotek z Nizozemí
ho mám - obyčejný zelený svetr!
Mohla bych vyprávět nespočet
příběhu, které jsme spolu zažili. Zmíním ale jen ten jeden, který byl pro náš „vztah“
tím klíčovým. Někdy na jaře, jsme se s moji spolubydlící Alčou rozhodly,
že využijeme poslední volný víkend o prázdninách a pojedeme na nějaký crazy
trip. Protože: WHY NOT! Měly jsme za sebou zkušenost z Belgie a prahly
jsme po dalším dobrodrůžu daleko od našich domovů. Náš cíl byl jasný: zábavní
park v Německu! Zajímavé narychlo plánování, největší štěstí při cestování
(ze Zwolle do Brem jsme se dostali za 6 hodin!!! – 300 km by hitchhiking!) nechám
jednoduše stranou. Ty 3 dny prostě neměly chybu, nakonec jsme vůbec nejely do
zábavního parku, ale navštívili s našimi couchsurfery Hamburk. V neděli
jsme se ale musely vrátit domů. Ráno jsme poměrně brzy vstaly a v dešti s půjčeným
deštníkem, jsme se vydaly vstříc znovu štěstí na německé dálnice. Vidím to úplně
jako kdyby to bylo dnes, snídani si kupujeme na benzínce, kde není nic jiného než předražený malý listový krucanec a suchý rohlík, bereme rohlík! Sedíme na
obrubníku a přemítáme, kam si vlastně máme stoupnout. Máme nápis Oldenburg, a
nebo já už ani nevím, co jsme měly v ruce. Stoupneme si k okraji silnice,
zvedneme palec do nebes a nasadíme profi úsměv – prosím vezměte nás! Asi po 10
minutách zkoušíme neukazovat nápis, po dalším čase zkoušíme jít dál, po ještě
delším čase zoufale přešlapujeme a taktiky obměňujeme co minutu. Hm tak tady to
bude ještě veselý! Naštěstí přestalo pršet! Po více než hodině nám konečně
zastavuje auto, super!!! Vzadu má pán hrozně uslintanýho psa a chudák Alča si
sedá přesně před něj! Musím se tomu smát, hlavou uhýbá, aby od něho nebyla úplně durch. Abych to zkrátila, tento milý pán nás vyhodil na křižovatce, kde jsme pak
nemohly už stopnout vůbec nikoho. Byla úplně ale úplně hrozná a jelikož už bylo
po dávno po poledni a my jsme ještě pořád nebyly v bezpečném Nizozemí,
začínaly jsme být celkem nervozní a to i přes náš radostný pověvek: „Groningen
a nebo Leer“ … Po chvíli nám jeden ochotný občan poradil, že si máme stoupnout
na nájezd na dálnici, protože TADY nic neseženeme. Jelikož jsme byly už fakt
docela zoufalé, řekly jsme si, že to riskneme. A tady se dostáváme opět k tématu
olivový svetr, jelikož mě bylo celkem parno, položila jsem si ho na keř u
silnice a otočila se na jedoucí vozy. Nikdo samozřejmě nezastavil, až na
najednou se z protisměru obrátilo prudce auto. To ale nebylo to auto, co
jsme chtěly kdykoliv při našich cestách vidět. Z okýnka vykouknul postarší, tvrdě mluvící Němec a striktně nás požádal o občanské průkazy. Hm a je to v … už
jsem si představovala, jak platíme aspoň 100 nebo víc euro, nebo nás vezou na nejbližší
policejní stanici. Chlápek nám zdělil, že na nás někdo zavolal policajty, což
mě tak hrozně dopálilo. Ten fakt, že místo pomoci na vás někdo zavolá dálniční
hlídky… Já vím, že to teď není objektivní, ale v tu chvíli jsem věděla
naprostý rozdíl mezi Nizozemcema a Němcema. Tenhle jev by se vám totiž v té menší tulipánové zemi nikdy nemohl stát. Strážníkovi jsme duchapřítomně slíbily, že pojedeme vlakem a
odpelášily jsme, co nejrychleji pryč. Celou cestu jsme ventilovaly svoje pocity
z této události. Na jednu stranu jsme byly rády, že jsme vyvázly bez
jediného příspěvku do rozpočtu policie, na druhou nás hrozně mrzel přístup
nafrněných Oldenburřanů. Koupily jsme si nekřesťansky drahou jízdenku. No nic hlavně se dostat z tohodle hroznýho města. Až
když jsme šly k vlaku, zjistila jsem, že se do svého zeleného kamaráda na
cestách už neoblíknu. Je chudák na tom keři, na tom šíleným místě u dálnice.
Někdy okolo 4-5 vystupujeme těsně před hranicemi v totálním zapadákově
naštvané na všechny německé řidiče. A víme, že se musíme dostat za hranice! Tam
už to půjde! Naštěstí sluníčko nezapadá jako v zimě a my máme ještě pár
hodin. My mezitím jdeme v před, jakože si aspoň pár metrů nadeženeme, je
to spíš psychologický efekt! Po asi hodině nás míjí jedno červené dutchské auto
a my máváme jak na projíždějící loď okolo pustého ostrova. Projelo. Nic.
Nevadí! Po 500 metrech ale na místě zabrzdí, rychle se otáčí a neeee ono jede k nám!
Jsme zachráněný, teď to víme!
Na cestě jsme pak vystřídaly ještě několik aut, a vtipných příhod, ale nikdy jsme nečekaly více než 10 minut
a do Zwolle jsme dorazily za světla!
A proč to u všechno píšu? Teď po
roce? Na začátku prosince jsem byla v Praze na semináři o programu
Comenius. Je to program, který pomáhá učitelům získávat zkušenosti v jejich
oboru. Jednoduše nabízí možnost vycestovat do zahraničí, kde budete dělat
asistenta učitele. Naslouchala jsem tak pozorně, že kdybych takhle vnímala
každou přednášku, nemusela bych se vůbec učit. Na konci jsem je zahrnula
milionem otázek a spokojeně, i když s velkým otazníkem, odcházela
večerní Prahou směrem k nádraží. Protože jsem ještě potřebovala sehnat
nějaké dárky, nakoukla jsem i do HM. Když jsem procházela okolo svetrů,
zastavila se mi krev a spontánně jsem se usmála a to přesně tak, jako jsem
pospala úplně na začátku. Ačkoliv tenhle obyčený kus látky nebyl ani ve slevě,
vůbec jsem neváhala a našla svoji velikost. Nemohla jsem počkat, až bude možná
někdy ve slevě, znamenal pro mě víc než jen to, že mě někdy zahřeje a bude se
mi hodit k tričku. Ne, znamená pro mě kuráž jít do nových věcí, kuráž v nich
obstát a kuráž dokončit cestu, na kterou se vydám. Je to snad odpověď na
otázku: „Should I stay or should I go?“…
