Jeden lednový večer jsem takhle při mytí nádobí zjistila a uvědomila si, že si právě hrozně moc užívám svoje introvertní já - už druhý večer jsem dobrovolně sama v bytě a vůbec si nepřijdu, že za chvíli budu muset jít aspoň vynýst koš, protože jinak mě trefí.
Také se nějaký čas přemlouvám, abych konečně dopsala zážitky z lowcostu, jen tak pro sebe. Chápejte, jenom proto, abych za několik let mohla tenhle dokument objevit v počítači, s hroznou zvědavostí ho otevřít, takový to jak se zhluboka nadechnete, trochu víc otevřete oči a pak se na chvíli přenesu do léta 2018. Jenže mě tentokrát hrozně nebavilo psát chronologicky. A tak jsem si říkala, že si sepíšu něco lepšího. Zkusím dát dohromady, proč to celý byl dobrej nápad. Protože to byl sakra DOBREJ nápad!!!
 |
| Ráno v Marseille (prej, ráno je to dobrý, to všichni feťáci ještě spí - to se hned člověk cítí ubezpečen!) |
Nikdy si neříkej, že jsi na něco starý/á!
Byl rok 2017 a já jsem se o tomhle závodě poprvé dozvěděla.. Byla jsem v takový tý životní situaci, kdy si myslíš: “Aha, to už se asi usadím, no jo, už jsem se narajzovala dost v minulosti. Během Erasmů, ba ne - teď už budu velká holka”!
Já vám tuhle větu ale přeložím. Znamenala pro mě, (a neříkám, že není dobrý se usadit), ale pro mě konkrétně znamenala podprahově: “Ty bláho, tohle jsem dělala dřív, vím, že jsem u toho byla šťastná, ale teď už bych to asi nezvládla...navíc, nemám parťáka na cesty a vůbec - už chci pořádnou postel, sprchu a tak…” Moje osobní výmluvy, jak neopustit komfortní zónu…
Vypreparovali jste to z toho taky? Hlavní roli hrál strach, nedůvěra v sebe samu a lenost, třeba hledat spolupachatele na cesty! Nic moc, ale krásně jsem si to odůvodnila do vzletných frází! Jen co je pravda! To nám lidem totiž moc dobře jde. Mně teda určitě!
Abychom k sobě byli úplně upřímný, také jsem byla na celém lowcost víkendu (akce, co předcházela závodu) opravdu jedna z nejstarších. ALE TO JE PŘECE FUK?! NE?
Pamatuju si, jak jsem jako malá, řekněme, že mi mohlo být třeba 6 sedávala často u prababičky, která s námi žila v jednom domě a prohlížela si TV magazíny. Aneb takhle se prokrastinovalo, když ještě nebyly socsítě. Byla tam jedna stránka. Tam kreslily děti svoje obrázky, a když redakce uznala, že jsou natolik dobré, že stojí za to je vystavit, otiskli je s nějakým krátkým povídáním právě sem. Naprosto jasně si pamatuju, jak jsem sledovala poctivě u každé malůvky, kolik je dotyčným let a VŽDYCKY jsem si říkala: “No jo, jemu/jí už je 12, tak to je jasný, že maluje takhle!” Slyšíte tu neuvěřitelnou lež, které jsem věřila? Naprosto jasně v tom bylo něco jinýho, byla jsem jednoduše líná vstát, vzít papír a pastelky a nebát se to poslat. Je jedno, jaký je to téma, na co se necítíme ještě dostatečně dospělý nebo naopak už starý! U většiny věcí na věku opravdu nezáleží! Nepromarněme příležitosti, které nám ťukají na dveře! Ne nejsme na ně ani starý, ani moc mladý!
Potkáš toho a stane se to, koho a co si nepředstavíš!
A to v tom dobrým i v tom špatným. Možná, že někdo z vás to zná, jedete na dovolenou a představujete si, jakej zážitek se vám tam stane, jak to tam bude vypadat a co všechno zažijete. Mně osobně se to nikdy nevyplnilo. Ale to vychází z podstaty toho, že nerada plánuju. Raději se nechám překvapit. A je to jenom proto, že pak z těch věcí mám větší radost. Ale jasný - každému vyhovuje něco jiného, to nikomu neberu. Jen chci říct, že pokud si zkusíme nic neplánovat, tak se většinou stanou ty nejlepší zážitky. Stejně tak, jak se říká, že partnera potkáš, když to nejmíň čekáš, tak ty největší pecky se stanou přesně taky tak!
Sedíme takhle s Kájou na pivu v kostnici na náměstí, tady zrovna funguje wifi a my ji teď fakt potřebujeme. Protože Kája asi jede domů a já sháním, kdo ji zastoupí. Nekoukáme po ostatních, věnujeme se svým telefonům a webovkách v nich. Najednou za sebou slyším: “Hele a co to je ten lowcostrace?” Na tričku mám totiž logo celého závodu. Otočím se a tam stojí nějaký zavalitější muž ve středním věku a s rudýma tvářema se na nás směje. Usměju se a stručně vysvětlím, o co jde. “A nemáte hlad,” okamžitě posouvá konverzaci dál. “Nooo,” protáhneme, “my už jsme jakože jedly.” Ve skutečnosti jsme měly každá půl housky, co nám daly holky z dalšího týmu, které dneska byly také v Kostnici a společně jsme hledaly husův pomník. “No tak si každá vyberte, co chcete a já vám to zaplatím!” přistrčí k nám kožená meníčka. Chvíli se upejpáme, ale je neodbytnej a tak si řekneme jednu pizzu na půl. On nám objedná pizzu i salát a k tomu pro každou pivo navíc, plus tamty předešlé zaplatí. Čumíme jak puci. Zveme ho ať si k nám alespoň sedne, že rádi popovídáme. On ale jen zamává rukou a nonšalatně nás odbyde: “Dneska jsem prodal auto a mám radost!” Jak prosté, že? Aspoň ještě stihneme natočit kráťoučký video a poděkovat. On ale vůbec nevypadá, že by to pro něj byl jakákoliv výjimečná věc a odkráčí si to na pána pryč. Sedíme na proti sobě s otevřenou pusou a zaplaví nás zase ten neuvěřitelný pocit. Tohle bych nikdy neodhadla. V životě by mě nenapadlo, že se tohle vůbec může stát! Jenom teď když to píšu, tak si říkám, že to je prostě hustý!
Věcem musíš jít naproti!
Je asi pět odpoledne, za chvíli se Mnichovské náměstí bude tlumit do barev zlaté hodinky. My (Kája a já) bychom měly jít už dávno na stopa, ale samy od sebe nás zastavují lidé a celé to nějak hezky plyne. Je tu spoustu rozluček se svobodou. Asi se třemi se zastavíme a povídáme. Děvčata nám dávají panáka a my jim alespoň skleničku od Metaxy. Když se konečně vymaníme z této roztomilé pospolitosti, tak zjišťujeme, že jízdenky na metro jsou docela drahý a to my si při našem budgetu “neutrať nejlíp vůbec nic” tak nějak nechceme dovolit. Venku jsem zahlédla pár rykš. Nemáme co ztratit. jdeme se prostě na féra zepta, kolik by stálo, kdyby nás z centra hodili oni a ne metro. Defakto se nám vysmějou, ale s jedním z nich se začínáme víc bavit. Jmenuje se Daniel a je docela chytrej a má rozhled. Tak tam takhle stojíme dobrých 20 minut až se teda konečně úráčíme jít zase na to drahý metro. Jenže když už chceme vstupovat na schody vedoucí pod náměstí, tak cítím, že bychom se ho prostě mohly zeptat, jestli nás nevezme v tý rykše aspoň takhle kolem náměstí. Nechceme ho zdržovat od kšeftů, ale já jsem třeba v rykše ještě nikdy nejela, takže to je výzva! Je to taková ta vteřina váhání, kdy zvažujete, jestli je to fakt nezbytný a nebo se na to vykašlete. Moje rada je, pokud to nikoho nezraní, tak do toho běžte! Pokud se bojíte jenom toho, že by vás někdo mohl odmítnout, nebo že se ztrapníte, tak to není validní argument! (Říká někdo, kdo obvykle až moc přemýšlí, když mu na nečem záleží…) Ale tady mně to bylo fuk.. Takže co..
Pokorně se ptáme, jak by se Daník tvářil na to náměstí. Týpek jako fakt kývne a prej, že to teda bude jen malej okruh, ale že NÁS VEZME zadarmo po Mnichověěěěě! Sedáme na zadní bílé vypolstrolované sedačky, baťohy na klín a rozjíždíme se poměrně velikou rychlostí. Je to jako ohňostroj radosti. Mnichov se pomalu ale jistě halí do opravdu večerního šatu. Kdybych si ten zážitek zaplatila, tak bych pořád hodnotila, jestli se mi to za ty prachy vyplatí, takhle se můžeme nechat unášet nejenom poměrně rychlým cyklistou, ale i tím opojným pocitem, že to pro nás dělá zadarmo a nejde o ty peníze, ale o tu ochotu. Vypráví nám o svoji rodině. Jak se jeho máma dostala z nuly na slušnou podnikatelku. Prej: “From zero to hero”. Ta věta se mi moc líbí! Bere nás přes park, kde se tančí a my si s Kájou střihneme kus salsy pod altánkem, ukazuje nám surfaře v parku, jedeme přes trávu, rychle do zatáček, nechá nás dokonce to šílený kolo řídit (já najedu skoro do plotu) a nakonec se rozhodne, že se mu hrozně líbí takhle celá myšlenka závodu! A proto zastaví u nějakýho falafelu a nedá si vymluvit, že nám koupí oběma večeři. Nekecám. Mluvíme s ním o tom, kam máme jít na stopa. Je už tma a tak nám na sebe kdyžtak dává číslo, že můžeme přespat u nich v bytě. Možná, že si teď říkáte, no jo, chlapec si to dobře chystá. Ale na cestách se naučíte jedno a to poměrně rychle odhadovat lidi. Ono totiž člověk se může přetvařovat, ale nejde to ve všem. Tenhle rykšák - Daniel byl sice mladej, ale rozhodně nás nenabaloval. A protože, když máte nějakej backup, tak ho nikdy nemusíte využít, tak i my stopneme neuvěřitelný postarší pár. Ale o tom zase jindy. Chci říct, že když už konečně po třetí jdeme do toho metra, tak nelitujeme, že jsme nejely hned na poprvé! Naopak, natačíme video, kde jsme naprosto unešený, že takovýhle lidi, který vás nikdy v životě neviděli jsou k vám tak hodní! Slibujeme do kamery, že chceme udělat taky dobrej skutek, nejlíp co nejdřív, protože o tomhle je vlastně celá takhle cesta. Je to trip složený z dobrých skutků. Ať už je prokáže někdo vám (což by se mohlo zdát daleko častější), ale i naopak. To, že vy si s někým povídáte v autě a tím mu třeba pomůžete zapomenout na to, že jede na pohřeb malého dítěte, necháte ho, ať vám vypráví o svých vlasních radůstkách a cestách a tím mu pomáháte zase trochu snít a vypnout od práce, starostí a šedi běžných dní. Možná, že tohle jsou malý věci, ale jedno pravidlo říká, že nejlíp se cítíme, když můžeme někomu prokázat milosrdenství. Tudíž, jak jednou řekl pán v Amsterdamu, který nás tenkrát s Alčou doslova zachránil ve velký nouzi: “Vy jste mi pomohly stát se lepším člověkem a dal mi tenkrát na cestu jahody. Pokud jsem vám ten příběh nevyprávěla, řekněte si o něj! Stojí za to!
Dobrý skutky na požádání?
x
A pak jsou takový ty situace, kdy si o neco musíte říct. Neříkám, že to je nejlepší řešení, ale zase na druhou stranu, všechno záleží, jak na to jdete. Je jeden z prvních dnů, kdy jsme na cestě. Řešíme, jak si budeme obstarávat jídlo. Kupovat si ho nechceme, protože to popírá úplně smysl závodu. Jenže jak jinak, abychom nikoho nepoškodili. Vstupujeme do restaurace, osmělujeme se ptáme se, jestli bychom mohly s něčím pomoci za nějaké zbytky z kuchyně. Je nám jedno, co to bude, ale nechceme nic zadarmo. Nechceme žebrat nebo něco podobného. O tom to totiž není. Chcete umýt záchody? Vyleštit skleničky, sbírat špinavé nádobí? Pro všechno jsme ready! Manažerka podniku je sice milá, nýbrž opravdu tady prý žádná práce není. “No nevadí, tak my půjdeme. To je ok.” loučíme se. “A nechcete alespoň nějaké pití?” evidentně se nás ji trochu žlelelo. “Je tak to neodmítneme,” usmějeme se na ni zeširoka. Nakonec nám donese ledový kafe. Sedíme tam a už tohodle si hrozně vážíme. Protože, to udělala jen tak. Za chvíli nám ale donese dva talíře a doprostřed stolu mísu s grilovanou zeleninou, houby, lilek, papriky a pečivo. Koukáme s otevřenou pusou, co to je a za barem na nás mává číšník, který je Slovák a slyšel, že jsme z České republiky. Dokonce si k nám přisedne a vypráví nám svůj příběh. Tak trochu si stěžuje na Němce, kterak ho nikdy nepozvou na svoje oslavy narozenin, za to on zve vždycky všechny. A já si říkám, jestli se takhle odstrčeně třeba taky necítí v Čechách lidé, kteří k nám přijdou pracovat z méně atraktivních zemí. Nebo takhle - rozhodně mi je jasný, že ano. Celá ta hodina v té restauraci je neuvěřitelně milá. My jim píšeme pozitivní recenze, abychom alespoň trochu splatily dluh a oni nám radí, na kterou stanici metra dojet, abychom mohly lépe stopovat pryč z města. Zpětně se dozvídáme, že to je nejlepší vegetariánská restaurace v Mnichově. Haha! A to zase může být!
Kolik toho stačí na 10 dní?
Když jedete takovýhle závod, nebo prostě jen takovýhle trip, máte to nesporně jednu velikou výhodu. Prostě s sebou nemůžete tahat velký kufry! Musíte si zabalit co nejmíň věcí. Když tohle dokážete, tak pak k vám ten bagl více-méně přiroste. Máte všechno a zároveň skoro nic. A čím méně si toho zabalíte, tím větší je pravděpodobnost, že budete nuceni k interakci s ostatními, což ve výsledku přináší ty nejlepší zážitky. Jak říkal Zibura, když jste na cestách a někoho potkáte, můžete se rovnou vykašlat na “small talks” a jít rovnou k nějaký esenciální konverzaci. Víte, že na 99 % se s dotyčným už nikdy neuvidíte, takže proč se bavit o počasí? Já osobně se do týhle nálady musím vždycky trochu dostat, ale když přijde, tak mě to neuvěřitelně baví! Stáváte se tak trochu samozvaným redaktorem, filosofem, žákem, psychologem a spisovatelem. Minimálně vzpomínek.
Tím, že musíš šetřit, tak se naučíš prostých věcí, jakože vodu si vždycky doplňuješ do své lahvičky. Jo? Je to samozřejmý? Jdete do pekárny a tam se zeptáte, jestli vám dolijou vodu do flašky, protože nikde není jiná možnost? Já si normálně vodu plním doma nebo na zachodech, ale musím se přiznat, že normálně do restaurací s žádostí o vodu z vodovodu normálně nechodím! A je to škoda!
Přenocuješ na místech, kde bys možná jinak nespal/a - v parku, u vody, na nádraží, na pláži, pod střechou na kola, za hotelem v křoviskách - ty musíš nejdřív trochu rukou posekat, ale v bezpečí. U někoho, kdo jde akorát domů z práce a nabídne ti, protože už ses fakt zaoufalej je po půlnoci, že tam můžeš přespat. Tipuju, že je dalších milión míst, vše záleží, jak se ses ochotný konverzovat s ostatními. A kolika jazyky mluvíš. To jsem pociťovala, jako svůj veliký nedostat a dušovala jsem se, že jakmile přijedu, tak si sepíšu a naučím nejvíce používaných 200 slov v každém rozšířeném evropském jazyce. Angličtina je totiž podmínka nutná nikoliv však postačující (ehm vlastně dostačující)...
Žiješ okamžikem!
Na nic jinýho ti totiž nezbývá čas. Víš, že nemá cenu se trápit s tím, kde budeš spát, když je teprve poledne, co budeš jíst zítra a jak se dostaneš do několik stovek km vzdáleného města. Možná, že tam nakonec ani nepojedeš... Nevíš, co se na cestě přihodí. Možná, že to zní stresově, ale pravý opak je pravdou. Když se vykašleš na plány a kontrolu nad každým krokem, tak se ti vlastně hrozně uleví. Jeden františkánský kněz p. Šebestián se v jednom z deep talků s Petrem Ludwikem tetelí radostí, když mluví o kouzlu prostoty (pozor ne prostaty) a zasnívá se nad cestováním “nalehko”. Nejlíp, co s nejmenším baťůžkem. “Svoboda, nádhera”! Je to paradox dnešní doby, která nám podsouvá něco úplně jiného. Chceš víc? Že váháš! Ale při tomhle typu cestování se od toho musíš odprostit a najednou ti to začíná přinášet ohromnou radost a svobodu. Materiální svobodu. Jelikož já osobně teda zrovna miluju kombinovat různě oblečení a fakt mě to baví, tak tady se najednou cítím skvěle celých 14 dnů ve dvou tričkách a tu hodnotu toho pocitu “že mě to jako sluší” hledám úplně jinde. Nebo možná mi je to úplně jedno!
Na fotkách ti to sluší, protože si štastný/á!
Nevím, jestli si občas prohlížíte starý fotky a přemýšlíte, co jste v tu dobu asi prožívali, jak jste se cítili a tak úplně upřímně, možná si u některých i řeknete: “Jejda mane, to jsem ale vypadal, nebo hmm tady mě to slušelo.” Jenže let me tell you something. Pokud se dívám na fotky, kdy cestuju, tak většinou nejsem namalovaná, vlasy mám častokrát třeba několik dní nečesaný, nebo i mastný. Přesto, vždycky si řeknu, je tady mě to sekne. No tak jo, teď to zní narcistně, ale já tím chci říct to, že protože jste v tu chvíli byli štastný, tak jste i daleko víc fotogeničtější. A platí to samozřejmě pro všechny životní situace. Nejlepší make-up je nefalšovaný úsměv. A ten se prostě fakt nedá nafejkovat! Ne - nedá!
Nakopne tě to k věcem, který by tě ani nenapadly udělat!
Jedna z výzev byla dostat se na pódium, když hraje nějaká kapela! Jeden večer jsme zrovna dorazili s úžasnou rodinou do městečka, kde byla malá párty na náměstí. Rozuměj - klobásy, pivo a místní rockeři. To mě totálně nakoplo a hned jsem začala zařizovat, kdo je tu jako šéf, kdo by nám pomohl dostat se právě na to podium. Když už jsem mluvila asi se třetím člověkem a byli jsme kousek od toho, že to opravdu půjde, tak se bohužel překlopil čas do tak noční hodiny, že se již dále hrát nemohlo. To zase nejsme v Itálii, ale bývalý Rakousko-Uherský monarchii a tady přítelé se budou pravidla doržovat, jo!? To nás dost zklamalo, ale ne úplně. Alma - dcera manželského páru, který nás před několika hodinami nabral na benzínce, akorát za pár týdnů odjížděla do Bolívie jako dobrovolník a stále ji na cestu chybělo nějakých pár stovek euro. To nám nalilo entuziasmus do žil. Chopily jsme se příležitosti a v rámci slibu o tom, že někomu prostě pomůžeme jsme se rozhodly vyfundraisovat pro Almu nějaký obnos peněz. Tady a teď! Pojď si! Ona doma měla nějaké letáčky, my našly papírovou krabici od plastových kelímků a s kapelou vylezly na podium. Hlavní frontman nám zjednal pořádek a pak jsme se do toho daly. Normálně bych byla hrozně nervózní, ale tehdy mě to připadalo jako ta nejvíce samozřejmá věc, že mluvím k lidem na náměstí cizího města a žádám je o peníze na dobrou věc. Po pár větách nám starosta hodil jako první 20 euro a pak se přidávali další. Byla to úžasná zkušenost. Za asi 15 minut jsme vybrali přes 60 euro! Vím, že to není mnoho, ale my jsme byly hrozně štastné, že jsme se mohly této rodině, která nás mimochodem nechala spát ve vlastním pokoji, nějak odvděčit. Ráno nás pak pozvali na snídani na terase jejich starého domu. Ta terasa byla pohádková! Už jenom tím, že měli dům v samém centru městečka, tudíž jste se dívali na staré červeně zabarvené sedlové střechy protějších domů, ale pěstovali na ní všelijakou zeleninu, ovoce a květiny. Sešli jsme se u velikého kruhového stolu a společně ujídali kousky bagety s marmeládou a upíjeli juice. No řekněte, kdo z vás to má... :D… Idylka nedělního rána.
Vážíš si každýho hezkýho dne, maličkostí!
Nevím, jak velkou radost ti dělá ráno pocit, že si můžeš dojít na záchod? Předpokládám, že většina z nás to bere jako absolutní samozřejmost. Když jedeš něco jako tenhle závod, nebo jdeš track v lese, tak jen tato malá skutečnost, že se náhodou vyskytneš u umývarek s tekoucí vodou, tě mohou zaplnit velikým (dívky pak zejména) štěstím. Nebo se probudíš a pozor… neprší! Nebo, že v noci můžeš spát, protože sis našel louku a nemusel si spát na nádraží, ze kterého tě k ránu vyhodí do podchodu, kde na tebe doráží podrápanej feťák a tak jdeš radši bloumat noční Genevou a docela tě to sxre, protože ses fakt po těch x nocích unavenej a 3 hodiny spánku není přátelé dostatek. Fakt si dobře pamatuju, jak jsem po lowcostu jela s kamarádkama na dovču do Řecka a vážila si jakýkoliv postele, i když byla tvrdá, úzká nebo jsme v ní spaly dvě. Všechno je relativní.
Musíš se naučit být ok, když tvůj parťák ztrácí nervy, i když máš hlad, slunce ti propaluje díru do hlavy, nebo na tebe několikátý auto ukázalo prostředníček (doslova). Vlastně je to šíleně účinný očkování optimismu - nic jinýho ti totiž na tý benzínce po hodině, kdy se na tebe všichni dívají jako na skoro kriminálníka v Itálii nezbývá! Vlastně se dobrovolně vystavuješ nekonfortu, abys mohl zažít ten příval absolutního štěstí, když se to zlomí!
Boří se ti stereotypy o národnostech a tvoří se ti jiný
No jo, už to tak je. Nevím, co si přesně myslíte o třeba Francouzích, muslimech, Němcích, důchodcích a politicích. Naschvál jsem vybrala totálně různorudý škatulky. Co mě baví fakt hrozně moc při cestování je, jak se všechny moje stereotypy boří, jak špatně postavenej sněhulák. Všechno, co mě teď napadá bude znít hrozný klišé, ale znovu bych to tu stejnak chtěla zmínit! Všichni jsme na jednom levelu, nikdo z nás není vůbec nic víc nebo míň. Nikdo! Ať máš jakoukoliv pozici, peníze, moc, štěstí nebo smůlu na životní příběhy. Pořád jsi human - lidská bytost, se všemi nedostatky i překvapující a často naprosto uchvacující schopností být tu jeden pro druhého. Věřím, že když se budeme dívat na každýho jedince jako originál, který má především ty dobrý vlastnosti, tak je objevíme! Na každým z nás se dá najít spousta skvělých vlastností, který ty druhý mohou obohatit. Co si myslíš, že lidi vidí dobrýho v tobě?
Potkala jsem spoustu skvělých francouzů, kteří se mnou mluvili anglicky. Dokonce i dvě ženy z Paříže! Spala, jedla a vařila s muslimskou rodinou, která nám to sama nabídla. Pracovala s dvěma klukama ze Sírie, který se jako jediný rozdělili o svoje dýžko, ačkoliv vůbec nemuseli. Narazila jsem puntičkářskýho Itala, úžasný eurokomisaře s dobrým srdcem i pokornou Rusku.
Věřím, že stereotypy nejvíce škodí nám samotným, protože se pomocí strachu okrádáme o spoustu zkušeností.
Abys byl tohle všechno objevil/a nemusíš cestovat. To je jasný. Stejně je to ale možnost, jak si rozšířit obzory, jak poznat spoustu nových myšlenek, jak poznáš víc sám sebe. A hlavně, víš určitě a s jistotou, že až budeš starý/á, že bys toho nelitoval/a?
A jestli jsem alespoň jednoho z vás inspirovala pro takovýhle typ cesty, tak mi je hroznou ctí!
