kings day

Tak jsme zase slavili Kings day a zase v Amsterdamu... :D jak jinak

Kecli jsme si na kanál a pařili s party loděma, co jezdily okolo. Pohodáá

Pár pravidel v bááru

Pravidla baru:

1.       Nikdy toto místo nenazývat bar! Zejména pak před kuchařema, kteří jsou velice sensitive na slovo „bar“. Je to restaurace, či barový komplex s restaurací. :D

2.       Doporučuju! Nedávejte si drinky s ledem… Důvod? Nabíráme ho rukama. Těma rukama, co se dotýkáme hadru, se kterým utíráme stoly, s těma, co nosíme ulepený táci. You are welcome! Jestli se to dělá jinde jinak, pochybuju…

3.       Pokud chce zákazník cukr navíc, sedí zásadně na druhé straně restaurace. :D Když mu ho donesete, tak by rád ubrousek, lžičku a pak nejlépe i vyprávět pohádku.

4.       Barman má vždycky pravdu, a když ne, platí bod číslo jedna… Aneb nemá cenu se s nikým dohadovat, že tohle moje chyba nebyla. Nikdy! :D

5.       Čím hezčí počasí, tím jsou lidi víc nasraný a nervózní. Proč? :D Těžko říct!

6.       S úsměvem nejdál dojdeš. Moje mantra je tak po 6 hodinách jediná – keep smiling, keep smiling!

7.       Když máš hlad, vždycky se můžeš napít. Nealka samozřejmě.

8.       Když se donesou nesnědený hranolky (ne na talíři, ale samotný v miskách), nevyhazují se, nýbrž se dají vedle a můžete si být jistí, že do 10 minut tam žádná nezbyde. :D

9.       Je bezmezně důležitý vědět, kdo pomůže tobě, když ty pomůžeš jí/jemu, a kdo se na tebe vyprdne.

10.   Nikdy nestůj a nekoukej okolo, jako že nemáš co dělat. Práce je vždycky k nalezení, a i když fakt není, choď dokola s tácem a předstírej, že seš hrozně busy.

11.   Je-li drink objednán z pláže, vím, že to bude z 50% špatně, protože chlapec, co zde většinou pracuje, objednává zejména ty lehátka, kde je ženské osazenstvo a na ostatní prdí.

12.   Nikdy nespoléhej na to, že když máš končit v 5, že tak taky skončíš. Může to být klidně ve 1 v noci. :D

13.   Když se něco rozbije, jsem vždycky okolo a většinou to vypadá, že jsem to udělala já. :D No jo… :D Za to, ale už rozdělávám šampáňa jedna báseň. :D 

14.   Pokud zákazník (rozmazlená holka) nechce vodu s mátou, ale jen s citronem, zásadně se velice omluvím, dojdu na bar, tam se máta vyndá a ta samá voda se jim zase donese zpátky. :D

15. Poslední a nejlepší bod: natírej se opalovákem, když pracuješ, svítí slunce. Vždycky. Proč? Protože, když je hnusně, nikdo tě v práci nechce. :D

A na závěr bych ráda upozornila, že Modrá ústřice a modrá laguna, není to samé. :D

Všechny moje lá.. ehm práce :D

 

Malý zázrak na trhu s nemovitostmi

Občas si některé věci nedokážeme vysvětlit jinak než naprostá náhoda, neskutečná shoda náhod nebo zázrak. Nazývejme to každý, jak chceme.

Kdo by hádal, že bylo důležité, aby v pátek, když jsem letěla do Čech, byla mlha jako z Rákosníčka, aby se zrušil let, že nás pak napadlo jet autobusem, a že tam, někde na autobusové zastávce v Eindhovenu potkám dva Moraváky, kteří mají syna v Haagu, který s manželkou právě koupil byt v asi nejhezčí čtvrti města a „shodou okolností“ pronajímají od data, kdy já potřebuju, pokoj. Přátelé, tomuhle já teda říkám malý zázrak a víte co? To není všechno! Malý zázrak pokračuje a já zjišťuju, že tento pár je naprosto zlatý a děkuju každej den Bohu, že jsem je potkala. Např. teď nám tu dělají nové tapety a před asi 5 minutami přišla slečna, že mi nese juice jako satisfakci za ten prach a hluk nebo přijdu domů a oni se mě ptají, jestli si s nimi nedám večeři. Víte, možná vám to nepřijde taková bomba, ale pro mě to znamená hrozně moc a je mi naprosto jedno, že v celým bytě není žádnej stůl, sedačka nebo jiné zařízení. Nic nepředčí vřelý přístup k člověku, nic! Dobře jsem si zkusila, že dokonale zařízený byt nepřinese žádné štěstí, pokud v něm nepanuje přirozený respekt, pokora a jednoduše lidskost.

Přeji vám všem krásný víkend!

Velikonoce 2015

Tak trochu jsem se bála, že tyhle Velikonoce budu spíš sama a opak se stal pravdou. Tyto Velikonoce byly geweldig! (výborný).

 

V pátek jsem jela navštívit svoji kamarádku z Delftu, která si koupila byt s naprosto fenomenálním výhledem na kanál a starou věž. Zavedla mě do jedné povedené hospůdky. Když jsme procházeli okolo prvního stolu, něco mi začalo křupat pod nohama, s podezřením, že zákazníci tohoto stolu jsou prasata jsem se na ně tázavě podívala, ale zároveň jsem pokračovala v chůzi, abych během další chvíle zjistila, že ty všudypřítomné poházené burákové skořápky na zemi tu jsou v rámci místní image, rozlousknete oříšek a co nesníte, hodíte na zem :D. Připadáte si jako král.

Během víkendu jsem zjistila, že sushi vlastně nakonec není až tak úplně jednoduchý vyrobit, udělali jsme s kamarádama takovej malej workshop a musím říct, že první výrobky byli daleko od japonského umění. :D No posuďte sami…

udělej asiatku, no tak zase nebuď rasistická :D

Mám pro vás zase jednu historku z báru.

Řeknu vám na rovinu, mám ráda roznášení vín, protože jsou lehký a moje ruky mi neodumírá jenom, když vyjdu na plac. Nicméně už jsem si to pěkně lebedila, jak jsem se vycvičila, jak mi jde nosit tác jako profík a hrozně jsem se na všechny smála. Dostala jsem na roznášku dvě vína ke stolu 17 – pohoda! „2 chardonnay? Ja, alstublieft.“ Podávám víno dámě, chci podat druhé tomu gentlemanovi, když v tom, nevím, jak se to stalo, ale gentlemanovo víno nebylo už více ve skleničce, nýbrž v jeho klíně. Pán zamrkal, neschopen slova. Moje slovní zásoba mi došla stejně tak, až nakonec ze mě začalo padat jedno sorry za druhým. Bohužel jsem nemohla ani začít pána sušit, protože jistě chápete, že v takovýchto místech se musí hold sušit sám. Tak jsem aspoň tím hadříkem, kterým se utírá jinak úplně všechno, začala čistit stůl. Pán stále seděl a stále ještě nemluvit, za to se tvářil, že snědl citron, což mě trochu znepokojovalo, ale co se dalo dělat. Naštěstí kolegyně se ho ujala a odvedla ho z pozornosti ostatních zákazníků. Moje ruce se mi stále ještě trochu třásly a tak jsem šla radši třídit příbory. Pán se převlíknul do našich firemních béžových gatí, a když jsem pak na tuhle skupinku nenápadně házela oko, jak se jako mají, vypadal, že má v puse kostku. Tak trochu jsem se chtěla zahrabat do písku, ale bohužel nešlo nikam uniknout a stejně mě po chvíli začínaly cukat koutky. 

Ikdyž je na pláži večer zima a skládání madrací mě fakt točilo, ale občas máme prostě lovely panorámata :) 

Volný prostor aneb ono vás to vyklidní

Tak jsem se rozhodla, že je čas, abych napsala něco více o té malé alternativní škole - Volný prostor, jak se sami nazývají. Možná si vzpomínáte, co jsem psala poprvé. No to byl přátelé čirý šok. Asi jako když byste se přestěhovali z paláce do maringotky. Prvně jsem z toho byla vnitřně docela nervní, že to je jako JINÝ. Když jsem se vrátila po Vánocích, tak jsem absolutně odložila moji osobní zodpovědnost a začala se na školu dívat jinýma očima. 

Žactvo se dá rozdělit do 3 kategorií:

1.  Jsou skupiny dětí, které přijdou vždycky na hodinu, jsou hladový po vědomostech a jedna slečna si se mnou dokonce sama od sebe sjednala hodiny češtiny a nezapomněla pozvat i svoji kamarádku, aby se náš krásný Ř jazyk rozplížil, co nejdále. Vždycky přijde a „tahá mě za konec rukávu“, abychom se šly zdokonalovat v procvičování „jak se máš a dám si dvě kofoly“.
   
2. Ve druhé skupině se skrývá do slova sorta dětí, která nikdy nepřijde nebo lépe není ani vidět. Jak to dělá, netuším, ale když mají hodinu a já nebo Cheryl je jdeme hledat, neexistují. Není jich mnoho a ze začátku jsem z nich . Nic méně, pak jsem si uvědomila základní věc. Co mi je do nich, je to jejich zodpovědnost za život. Já jako učitelka s nima nebudu až AJ potřebovat budou. Mně to vlastně může být zcela jedno. Motivace proběhla, tím to pro mě hasne. Alespoň mám méně práce. Sorry, vy jste měli příležitost, že jste ji nevyužili, mně je už úplně jedno, vaše chyba… Takže už je nenaháníme.
   
3. Nasránci. Tuhle skupinu mám ráda ze všech nejméně. Ty totiž sice přijdou, ale po pěti minutách se ptají, jestli jako už jsou hotový. Tváří se, jak citróni, čumej z okna nebo líp na mobil, kterej nemůžou odložit, protože už jim dávno k tý ruce přirostl. Mám vždycky takový tiky v prstech jim pěkně a jasně ukázat, kde jsou dveře a taky se tak párkrát stalo. No nicméně, tyhle otrávený obličeje mě už nechávají klidnou taky, protože: CHCEŠ BEJT TUPEJ, JAK TÁGO? NO PROSÍÍÍM, BUĎ SI! 

Tak jednak nikdy nevíte, kdo zrovna přijde do školy. Každý týden je tam skoro někdo nový, kdo se buď přijde jenom podívat, nebo tam opravdu začne docházet. Občas jsou to avšak přátelé opravdu zajímavé osobnosti, jen co je pravda. Jdu takhle z jídelny přes dvorek a koukám, malá holčička je na boso. Jako dobře, bylo sluníčko, ale pořád, považte, byl začátek března. Kde máš botky? Skláním se k ní… „No to je v pořádku, ona chodí ráda bosa,“ ozve se mi přes rameno. Vzhlídnu a vidím její maminku, která samozřejmě boty ale má. Otevřu pusu dokořán s výrazem jako: ok musím se snažit vypadat, že vás respektuju, ale zároveň zvednuté obočí trochu prozrazovalo že, si myslím, že jste tak trochu blázni. Rozpomenu se na mého spolužáka ve Zwolle, kterej chodil bosky taky velmi rád, dokonce tak jezdil na kolo. Věděli jste, že existují speciální boty, pro tyhle bosácký lidi? No nebojte, nemyslím boty na léto, samozřejmě, ale v zimě. No považte, když už je jako trochu bahýnko, možná i trochu mrzne. Tak jako abyste nebyli úplně nesocializovaný, můžete si koupit takový plátýnka, které vlastně nebudete cítit, ale zachrání vás to před největším náporem nepříjemných kamínků a zimy. „Podívej, ona ale nemá studený chodidla“ snažila se mě dále přesvědčit maminka té holčičky. A fakt ne! To je zase filosofie! No já si asi ponechám moje teplý kozajdy a budu si užívat chodit bosa jen v létě. Nicméně prý jednou jedna indiánka dostala ve vysokém věku svoje první boty. Po chvíli nošení je hodila do koše a prohlásila, že je s nimi jako napůl slepá. Tak si to přeberte, jak chcete. J

Další exot z naší školy ani nevím, jak se jmenuje, ale v 16nácti nám oznámil, že už nebude mít žádnou hodinu matematiky. S Cheryl jsme se na sebe tázavě podívaly a ona se ho začala taktně vyptávat, jestli má rád rybaření, jakože by teda mohl být třeba rybář. :D

Je ale úžasné sledovat socializaci některých jedinců. Když kupříkladu asi šestnáctiletý chlapec Leonard přišel do školy v září, prohlašoval, že mít okolo sebe malé děti se mu moc nelíbí a byl z toho celej divnej. Minulý týden jsem viděla z okna, jak leze na strom a hraje si s malejma capartama střílenou s plastovýma pistolkama. Bezpečnost? Já to nekomentuju, asi nespadne no.

Není vůbec neobvyklý potkat dítě od bláta. Já v takovém případě rychle zdrhám, neboť bych ho musela jinak čistit. :D A jako promiňte, ale tyto podmínky jste si zvolili vy, tak si ho taky vyčistěte.

Některý žáci mě zásadně nepozdravili nazpátek (a to hlavně ráno), tak já je taky už nezdravím, a i když se potkáme na schodech, tak kolem nich projdu, jako že je nevidím. Nazdar. Musíme si uvědomit, že to není jako v normální škole, tady učitelé většinou ty děti zdraví a jsou k nim pořád hrozně shovívaví… No tak já už k některým ne a vůbec mě to netrápí.

Joo takhle škola vás hodně vyklidní od zažitých stereotypů, jen co je pravda.  

A možná, že se to z příspěvku nezdá, ale mám to tam vlastně ráda. :-) 

Foceno na začátku března, jak vidno dětem je teplo i když já mám dva svetry uvnitř. :) 

A 

KRÁSNÉ VELIKONOCE :)

Přeji vám krásné Velikonoce. Nezapomínejme, jaký je pravý důvod, proč jsou tyhle svátky v kalendáři a prosím buďte hodní na české ženy :D! Já už to radši nikomu neříkám, že se mlátěj v pondělí holky, protože pak na mě každej kouká divně. :D

Tuhle fotku jsem rychle vycvakla minulý rok v Německu blízko řeky Mosselle, kde je absolutně úžasná příroda a je pro mě symbolem absolutní amazing grace (úžané milosti), která je tu pro všechny, kdo ji chtějí a potřebují.  

a jedna na pondělí :D