Volný prostor aneb ono vás to vyklidní

Tak jsem se rozhodla, že je čas, abych napsala něco více o té malé alternativní škole - Volný prostor, jak se sami nazývají. Možná si vzpomínáte, co jsem psala poprvé. No to byl přátelé čirý šok. Asi jako když byste se přestěhovali z paláce do maringotky. Prvně jsem z toho byla vnitřně docela nervní, že to je jako JINÝ. Když jsem se vrátila po Vánocích, tak jsem absolutně odložila moji osobní zodpovědnost a začala se na školu dívat jinýma očima. 

Žactvo se dá rozdělit do 3 kategorií:

1.  Jsou skupiny dětí, které přijdou vždycky na hodinu, jsou hladový po vědomostech a jedna slečna si se mnou dokonce sama od sebe sjednala hodiny češtiny a nezapomněla pozvat i svoji kamarádku, aby se náš krásný Ř jazyk rozplížil, co nejdále. Vždycky přijde a „tahá mě za konec rukávu“, abychom se šly zdokonalovat v procvičování „jak se máš a dám si dvě kofoly“.
   
2. Ve druhé skupině se skrývá do slova sorta dětí, která nikdy nepřijde nebo lépe není ani vidět. Jak to dělá, netuším, ale když mají hodinu a já nebo Cheryl je jdeme hledat, neexistují. Není jich mnoho a ze začátku jsem z nich . Nic méně, pak jsem si uvědomila základní věc. Co mi je do nich, je to jejich zodpovědnost za život. Já jako učitelka s nima nebudu až AJ potřebovat budou. Mně to vlastně může být zcela jedno. Motivace proběhla, tím to pro mě hasne. Alespoň mám méně práce. Sorry, vy jste měli příležitost, že jste ji nevyužili, mně je už úplně jedno, vaše chyba… Takže už je nenaháníme.
   
3. Nasránci. Tuhle skupinu mám ráda ze všech nejméně. Ty totiž sice přijdou, ale po pěti minutách se ptají, jestli jako už jsou hotový. Tváří se, jak citróni, čumej z okna nebo líp na mobil, kterej nemůžou odložit, protože už jim dávno k tý ruce přirostl. Mám vždycky takový tiky v prstech jim pěkně a jasně ukázat, kde jsou dveře a taky se tak párkrát stalo. No nicméně, tyhle otrávený obličeje mě už nechávají klidnou taky, protože: CHCEŠ BEJT TUPEJ, JAK TÁGO? NO PROSÍÍÍM, BUĎ SI! 

Tak jednak nikdy nevíte, kdo zrovna přijde do školy. Každý týden je tam skoro někdo nový, kdo se buď přijde jenom podívat, nebo tam opravdu začne docházet. Občas jsou to avšak přátelé opravdu zajímavé osobnosti, jen co je pravda. Jdu takhle z jídelny přes dvorek a koukám, malá holčička je na boso. Jako dobře, bylo sluníčko, ale pořád, považte, byl začátek března. Kde máš botky? Skláním se k ní… „No to je v pořádku, ona chodí ráda bosa,“ ozve se mi přes rameno. Vzhlídnu a vidím její maminku, která samozřejmě boty ale má. Otevřu pusu dokořán s výrazem jako: ok musím se snažit vypadat, že vás respektuju, ale zároveň zvednuté obočí trochu prozrazovalo že, si myslím, že jste tak trochu blázni. Rozpomenu se na mého spolužáka ve Zwolle, kterej chodil bosky taky velmi rád, dokonce tak jezdil na kolo. Věděli jste, že existují speciální boty, pro tyhle bosácký lidi? No nebojte, nemyslím boty na léto, samozřejmě, ale v zimě. No považte, když už je jako trochu bahýnko, možná i trochu mrzne. Tak jako abyste nebyli úplně nesocializovaný, můžete si koupit takový plátýnka, které vlastně nebudete cítit, ale zachrání vás to před největším náporem nepříjemných kamínků a zimy. „Podívej, ona ale nemá studený chodidla“ snažila se mě dále přesvědčit maminka té holčičky. A fakt ne! To je zase filosofie! No já si asi ponechám moje teplý kozajdy a budu si užívat chodit bosa jen v létě. Nicméně prý jednou jedna indiánka dostala ve vysokém věku svoje první boty. Po chvíli nošení je hodila do koše a prohlásila, že je s nimi jako napůl slepá. Tak si to přeberte, jak chcete. J

Další exot z naší školy ani nevím, jak se jmenuje, ale v 16nácti nám oznámil, že už nebude mít žádnou hodinu matematiky. S Cheryl jsme se na sebe tázavě podívaly a ona se ho začala taktně vyptávat, jestli má rád rybaření, jakože by teda mohl být třeba rybář. :D

Je ale úžasné sledovat socializaci některých jedinců. Když kupříkladu asi šestnáctiletý chlapec Leonard přišel do školy v září, prohlašoval, že mít okolo sebe malé děti se mu moc nelíbí a byl z toho celej divnej. Minulý týden jsem viděla z okna, jak leze na strom a hraje si s malejma capartama střílenou s plastovýma pistolkama. Bezpečnost? Já to nekomentuju, asi nespadne no.

Není vůbec neobvyklý potkat dítě od bláta. Já v takovém případě rychle zdrhám, neboť bych ho musela jinak čistit. :D A jako promiňte, ale tyto podmínky jste si zvolili vy, tak si ho taky vyčistěte.

Některý žáci mě zásadně nepozdravili nazpátek (a to hlavně ráno), tak já je taky už nezdravím, a i když se potkáme na schodech, tak kolem nich projdu, jako že je nevidím. Nazdar. Musíme si uvědomit, že to není jako v normální škole, tady učitelé většinou ty děti zdraví a jsou k nim pořád hrozně shovívaví… No tak já už k některým ne a vůbec mě to netrápí.

Joo takhle škola vás hodně vyklidní od zažitých stereotypů, jen co je pravda.  

A možná, že se to z příspěvku nezdá, ale mám to tam vlastně ráda. :-) 

Foceno na začátku března, jak vidno dětem je teplo i když já mám dva svetry uvnitř. :) 

A