Back on track!

Někdy minulý rok jsem si dovolila "publikovat" pár pravidel báru. Když jsem se finally osmělila ve čtvrtek napsat manažerovi, zdali bych tam nemohla podat pomocnou ruku i letos, tak mi hned radostně odepsal, že he already put me on the schedule - neboli mě takzvaně zahrnul do rozvrhu. :D Wow, to jsem nečekala. Bála jsem se hrozně moc! Že už neunesu tác plný drinků, že si nepamatuju čísla stolů a hlavně, že tam budou úplně nový lidi a tudíž, už s nima nebudu moc dělat naše starý joky. 

Po práci - legraci - aneb nejlepší pocit mám, když jedu domů!
Palace of peace in the night! Vždycky, když jedu večer okolo tak mě ten pohled potěší! Oh ye and naše reštyka.

1) Nic se nezapomíná, nechápu, jak je to možný, asi je to sport jako každej jinej. Možná by měli zauvažovat o jedné disciplíně na Olympiádě - kolik uneseš drinků různých velikostí, teploty a různého skla. 

2) Všechno se mi vrátilo jako, kdybych tam byla včera, což mě činilo patřičně šťastnou.

3) Letos je tam ještě snad lepší parta lidí než loni - já si teda hledím svoji práce a moc nekecám, ale až na jednu dívku, kterou, když jsem viděla tak nemohla vyfasovat jinou přezdívku (samozřejmě striktně interní - jen pro mě) než bixch. Ty bláho, tak nafrněnou nánu jsem dlouho neviděla. Chtělo se mi vrhnout. Ale pak jsem si řekla, že ona mi nestojí za to, abych si výsostně kazila náladu ba naopak, já ji ten její nabubřelej ksicht zjemnim. :D haha tak jsem se na ní smála jak na malý kůzlátko, snažila se jí pomáhat a dělala takový ty empatický joky, aby jako pochopila, že nejsem proti ní. Zároveň ale člověk nesmí ukázat, že by byl debil a že nic neumí, takže kámo, já to šampaňský otevřu, to víš že jo... A neuhádnete co, na konci dne se se mnou loučila s úsměvem. :D stejně ji ale nemusím, nemám ráda nabubřelý lidí s maskou. Jděte se zahrabat. Pak tam máme ještě takovýho 15-letýho blbečka, kterej myslí, že sežral všechnu modrost, bohužel, co horší, vtip světa a tomu už jsem na přímo řekla, co si o něm myslím, že mě fakt neuvěřitelně štve a další pravdy, což jsem si nedovolila říct nikomu nikdy v žádný práci. Ale on je nevychovanej spratek se seběvědomím až do Austrálie. Takhle namástrovanej může bejt jenom malej holanďan.

4) včera jsem dostala dvě krásný zpětný vazby, že svoji práci dělám dobře a hrozně mě to potěšilo, protože tady se pochvala moc nenosí, tady se děkuje max. tím, že vám nikdo nevynadá. Ale včera jsem dostala privilégium zaučit dvě nový holčiny a pak mě dokonce jeden kolega řekl, že jsem so hard worker, the best female worker in the restorant, z čehož jsem měla tak obrovskou radost, že jsem se vydržela usmívat i po 10 hodinách lítání na place a pracovat jako, kdybych zrovna přišla. Co dokáže jeden kompliment? Neuvěřitelný, že? 

5) Aby to jako nevypadalo, že jsem kdoví jak nafrněná. Tak nakonec Vám řeknu, kterak já jsem teda zaučovala ty dvě dívky. "Lucie umíš otevřít dobře víno?"...Samozřejmě, že ano - i když něco neumím stoprocentně, nikdy to nepřiznám a prostě to musím zvládnout - to je pravidlo, který jsem se naučila. Vždycky za každý okolnosti, je to minimálně z 50% v hlavě - když si řeknete, že to asiiii nedokážete, tak to taky asiiiii nedokážete. Tak jsem popadla víno, došla hrdě ke stolku. Ty dvě dívky za mnou jako bodygárdi. Dobrý den, přáli jste si víno? Kdo bude ochutnávat? A pak to přišlo, ten zatracenej papír na zátce mně nešel otrhnout. Do háje! Trochu nervózně jsem se usmála, pán - zákazník se usmál o to více shovívavě a hlubokým hlasem, prý ať mu to dám, že je velmistr v otevírání vín a s velkou nonšalancí a rychlostí blesku flašku otevřel a dokonce rozlil. Moje rozpaky se zvětšily na velikost ozonové díry a málem jsem se propadla do země. Děvčata koukala a já je radši rychle odvedla i se svoji maličkostí s tohoto kruhu potupy. A tak to máte, hold ne vždycky všechno zvládneme, ale nikdy se nesmíme vzdát ještě před tím, než to zkusíme! NIKDY !!! O - pa - ku- ju NIKDY!

!!! INDONESIA !!!

Dneska jsem začala dávat dohromady fotky, zjistila jsem, že na mým telefonu vypadají zatraceně líp než na počítači :D. Přídávám několik koláží z každé etapy naší cesty. Stories Vám buď řeknu osobně, nebo je postupně dopíšu. :) Každopádně ale cítím neuvěřitelnou vděčnost za všechno, co jsem mohla zatím prožít. Znova jsem si uvědomila, že nezáleží na tom, kolik vyděláváme, pokud budeme otevření světu okolo nás, pokud budeme odpovídat s úsměvem a zajímat se o lidi okolo nás, nezáleží na tom, kde na planetě Zemi se nacházíme, všude si můžeme vytvořit přátelství. A možná, že pro někoho se to zdá waste of time to create friendships over the world, ale já můžu potvrdit, že za poslední roky jsem tolikrát ocenila vidět některé lidi i po roce, po dvou - můžeme si navzájem pomoc a je to hrozně obohacující. Člověk musí vystoupit ze své osobní zóny, ze svý bubliny, aby mohl vyrůst. Musím vám naspat alespoň několik stories, poslední co mám v hlavě je Londýn, kde jsem prostě měla bejt, i když všechno stálo proti tomu. Melu pátý přes devátý, ale jen vás chci povzbudit, ať jste dnes kdekoliv, zkuste udělat někomu malou radost. Jste úžasní!

první část naší cesty - AMSTERDAM, KOALA LUMPUR, ostrov JAVA - Jakarta, Jogjakarta

Jak to všechno začalo? Přišla jsem o nádraží a nejel vlak. Proč? Byla jsem tam o hodinu dřív, naštěstí. Netradičně typicky, řekla bych. 

Bali - Kuta - splnil se mi můj sen - naučit se alespoň trochu surfovat 

Bali - Sanur beach - jednu noc jsme se "plácly" přes kapsu a bukly noc v hotelu s rooftop bazenem (btw. cena za noc za takovejhle hotel je srovnatelná za noc v nejlevnějším hotelu v Nizozemí...) 

Ubud - zamilovala jsem se do tohodle místa - neuvěřitelně zelené, plné života, užasného jídla, cestování na motorce... 

našly jsme základku, dovolily nám se přijít na jedno dopoledne podívat, černá pláž a omylem jsme zabloudily do občersvtvení, kde nějaká americká tv natáčela dokument o bizardním jídle - prý mají nejlepší rybu - škoda, že jsme si už objednaly :D..

south of Bali 

back to Kuta, snažím se zdokonalit v surfování - prej jsem si půjčila prkno, který není pro začátečníky, celý dopoledne nechytnu ani jednu vlnu, říkám si, že to ale nevzdám, nedokážete si představit tu radost a ethusiamus, kterej jsem měla večer, když jsem ujela alespoň pár metrů. 

London - Hillsong conference - 16 000 mladých lidí - what a story - neznám nikoho, jedu dělat dobrovolníka - na konci vím, že přesně tam bylo moje místo!

Můj plán byl jednoduchej a prostej. Z Indonesie letím do Amsterdamu, tam mám 15 hodin layover - popadnu tašku, v Haagu si vyperu, po dvou dnech se zase osprchuju, no prostě ze sebe udělat zase Evropanku, večer chytím bus do Londýna a všechno bude parádní. Tak přesně takhle to nebylo. Začalo to už večer v Jakartě, kde jsem se s nima hodinu hádala, proč moje zavazadlo nemůžou poslat do Amstru, ale musej na něj dát cedulku Praha. Byla jsem ale úplně zoufalá, ale pořád mě drželo to, že KLM (letecká společnost) mně osobně napsala, že je možný zavazadla vyzvednout. Bylo to napsaný i na internetu. Tak v čem je jako problém? No nic, v Amstru snad budou přívětivější. Sedím v letadle a jsem vděčná, za všechny ty neuvěřitelný zážitky, který jsem mohla prožít, dokonce máme kamaráda, kterej teď sedí v tý kabince jako dispečér a řídí náš odlet, how cool is that. Servis KLM je v letadle fakt báječnej a cesta, ačkoliv to je 12 hodin, uběhne jako nic. A v 6:00 pro Amsterdam (pro nás je 12:00 poledne) se ocitáme na letišti v NL, právě vychází obrovská kopule slunce, tak je to i docela pěkný. A teď to začne - celá dovča šlapala celkem bez větších problémů, takže jsem si to musela vybrat poslední den. Na informacích mi je řečeno, že pokud chci moji krosnu, tak musím zaplatit 275 euro. Otočí se mně žaludek i s těma nudlema z letadla a hrnu se ptát na information desk of KLM, tam je tak studená ženská, že by mohla zachránit oteplování planety, jestli nějaký je. Suše mi oznámila, že buď zaplatím 275 euro, nebo poletím do Prahy, a nebo moje zavazadlo bude zníčený.  Zní - če- ný .... opakuju pomalu a myslím, že tohle není fakt fér. Při představě, že všechny varianty mě budou stát dost peněž a nebo přijdu o všechny svoje věci, ke kterým mám pochopitelně docela osobní vztah, se rozbulím a jdu se rači uklidit za výtah, aby mě nikdo neviděl. (Po chvíli koukám, že je prosklenej).. Letiště jsou místa velkých a silných emocí. Pro mě teda určitě. No nic, absolutně nevím, co mám dělat. Fakt nevím, chci se vykašlat na Londýn, pak se chci vykašlat na svoje věci, hrozně moc nechci letět do Prahy, už chci jet do Haagu a dát si sprchu. (Před 28 hodinama jsme vyrazili na letiště z Kuty). Díky za všechny, s kým jsem to v tu chvíli mohla sdílet, volám s našima, s kámošem z Amstru, Eliška hledá řešení, až nakonec udělám rozhodnutí. Svůj baťoch chci, do Londýna pojedu - jediný řešení tedy je: letět do Prahy a koupit si novou letenku z Prahy druhý den ráno. Děsila jsem se ceny, kterou najdu, protože samozřejmě, že letenky na poslední chvíli jsou drahý. Ale, protože Bůh mě v Londýně chtěl, našla jsem poměrně levný na přesně čas, který se mi hodil. Sedím, jak bezďák na zemi, u elektrický zásuvky, rozcuchaná, na sobě špinavý věci, ťukám číslo svoji karty a bum! Je to tam. Díky mým neuvěřitelným kamarádům - Andrejce a Míšovi, mám i kde spát (Bedy tobě taky děkuju za nabídku :)!, padá ze mě stres a jedeme do centra - musím Elišce ukázat, kde jsou nejlepší hranolky s jopí souce. :-) 

Večer ještě trochu kecáme s Andrejkou, která mi připravuje svačinku na zítra (máš to u mě kámo :-), já si ještě zašívám kabelku a přepakuju všechny věci, bohužel můžu mít jen baťůžek. Jdu spát někdy o půl druhý a ráno se budím už v 6:15, koukám na video o Hillsong konferenci, kam jedu jako dobrovolník kam jít, kde co najít atd. Nestihla jsem si přečíst žádný propozice, ale to bude ok!

Odcházím s perfektním časem v 7:41 na metro a gate se zavírá v 9:35 - pohoda! Jo, jenže to bych nesměla bejt blbeček - stromeček a nenastoupit na špatnej směr metra. Místo na Veleslavín dojedu na Skalku!!! Okamžitě se mně vybaví Berlín a stopování už jedoucího autobusu. Zase se mně obrátí žaludek (jestli se vždycky posune jen o 180 stupňů, tak je alespoň na tom správným místě. Zase mě pohltí stresíček, ale ne, to bude ok. Naučila jsem se během cestování jednu věc a to - v daný chvíli se soustředit pouze na tu nejblížší věc - vyřešit ten nejbližší problém. Neřeším tudíž teď vůbec, jak se dostanu v Londýně z letiště, protože stejně nemám internet a byl by to jen další stres. Taky neřeším, dokud nebudu sedět v buse z Veleslavína na letiště, jestli mi to letí z jedničky nebo dvojky. To teď není podstatný. Abych to zkrátila, všechno dobře dopadne, na letišti si koupím jízdenku na transfer v Londýně, která sice musí bejt vytištěná, ale pustěj mě tam anyway a já i bez mapy, internetu a všeho najdu svůj tým v hale O2 arény. Díky za pomoc všem, kteří mi poradili. :) Konference is about to start within 2 hours. Obdivuju všechny, jak jsou enthusiastický, obětavý, ochotní pomoc všem a všude. Jsou tu fakt jako dobrovolníci. To já taky, ale musíme si přiznat,že já i z důvodu, že bych si klasickej lístek prostě nemohla dovolit. Ale tenhle přístup se během druhého dne změní i u mě. První večer jsem šíleně unavená, jetlag a skoro 3 dny na cestách se na mě dost podepsaly, usínám i v při plný palbě muziky, nemůžu stát, jakmile na mě nikdo nemluví, ztrácím kontakt s realitou a usla bych jakkoliv. Takhle unavená jsem asi ještě nikdy nebyla. Nýbrž atmosféra je neuvěřitelná. Odcházím někdy po 11, kdy nám skončí naše "služba" a hledám cestu domů. Vím, že bydlím kousek od Waterloo, ale nemůžu se zorientovat. Ptám se, ptám se, v nějakým podchodu se leknu bezďáků, ale spěj, tak trochu přidám do kroku, aby se třeba ještě nevzbudili. Nakonec je asi 5 minut po půlnoci dojdu do baráku, kde bydlí moje milá kamarádka Emily. Na recepci mě pustí nahoru, jenže mám asi špatný telefonní číslo, protože se jí nemůžu dovolat, zkouším klepat na dveře - nic - jsem už trošičku zoufalá. Jdu znova dolů na recepci a prosím ho, ať ji zavolá přímo do bytu - sice asi všechny vzbudím a vzhledem k tomu, že tam bydlím na černo - nic moc, ale už nevím co jinýho. :)) Pán tedy volá, ale prej mě tam nikdo nezná... Cože??? Jakže jste říkala číslo toho bytu? 323? Neee 332! ahá a já si říkal, že ten pán vás tak zapíral (doufám, že jsem někomu nezníčila vztah) :D... Nakonec ulehám na koberec v pokoji, kde je nádherně teploučko, je mi úplně fuk, že spím na zemi, protože bych usla i ve vaně. 

Spánek - z neděle na pondělí (5 hodin), v letadle (asi 5 hodin), v Praze (asi taky 5), 3 dny v Londýně - denně max 5 hodin - huge cups of coffee are needed! 

Další dny konference byly lepší a lepší - pila jsem dost kafe, poznala víc lidí, dokonce i jednu Češku, což je teda náhoda a zažívala jsem obrovský posilnění, vedení, speakři a kapela byli úžasní. Jedna otázka mi utkvěla v mysli. Žiješ život, který chceš žít, nebo který máš? 

Moje kamarádka Andrejka se mě asi před 2 týdny ptala: Kdybys mohla lidstvu předat jedno jediné životní moudro/zkušenost/ radu/ zjištění, co by to bylo? 

Abych byla upřímná, když jsem si to přečetla, tak jsem zrovna rudla vzteky nad naším sousedem, kterej si udělal nějakou dost creepy soukromou party ve vedlejším pokoji (ještě jsem na Bali) a chtěla jsem napsat: mějte slitování s lidma, který chtěj spát. :D ale samozřejmě mě docházela krátkozrakost, týhle věty a tak jsem přemýšlela dál. Nechtěla jsem vyřknout nějakou hloupost a všechny okřídlená mota, podle kterým se řídím, mně přišly jako klíše, jedno větší než druhé. 

Během Londýna jsem si to uvědomila, je to hrozně jednoduchý. Nejsem jedna z těch, která vnucuje myšlenky, kterým věřím okolí, nemám to ráda od druhých, nedělám to sama. Ale pak na druhou stranu, když už jsem dostala možnost na takovouhle otázku odpovědět, tak proč nebýt jednou otevřená a tady je moje odpověď (vím, dost neumělá, ale je:) 

Chtěla bych říct, že je zde někdo, kdo tě miluje přesně takovou/takového jaký seš. Absolutně nezáleží na tom, kolikrát udělám chybu (a to zase, že já jich dělám poměrně dost). Vždycky ale absolutně vždycky můžeme příjmout jeho láskyplný přivítání a pomoc od toho, co nás trápí. Sama jsem to znova zažila v Londýně, myslela jsem si, že ok lidi, který žijou, tak jak se má, ok ty Bůh přijímá, ale ne, on přijímá úplně všechny - a přijetí není s výčitkou, ale s otevřenou náručí - lets not speak about it again. V Bibli se píše, že nic nás nemůže oddělit od Boží lásky k nám. Osobně věřím tomu, že ty i já, jsme mu stáli za to, že Ježíš zemřel za každý trápení, který prožíváme, za naše bolesti, strasti a čeká až budeme chtít přijmout tu milost, že už nemusíme být otroky našich vlastních vin. On nebude nikoho pronásledovat a mlátit Biblí po hlavě, ale bude čekat, až budeš chtít přijít a přijmout, ten neuvěřitelnej klid a radost, kterou prostě nemůžeš najít nikde jinde než skrze něho. Myslím, že každý hledá nějaký naplnění takový ty mezery v životě, kterou ale bohužel nemůže zaplácnout naše práce, náš partner, ani cestování. Sama moc dobře vím, že si často říkám, tak hele já teďkon žiju pretty cool life, what should be jako wrong? A tady je jediná věc, ok je to cool life, ale pokud se přiblížíme k Bohu, tak to může bejt úplně jiná dimenze of cool life. Pocit bezpečí, peace in our hearts. Nejsem zrovna nejvzdělanější, co se týče otázek víry, nevím odpovědi na spoustu otázek, ale v jádru je ta myšlenka hrozně simle a hlavně, potřebujeme opravdu znát odpovědi na všechno? Já asi nepotřebuju. Slyšela jsem za svůj život ohromnou spoustu svědectví od lidí, od uzdravení přes proroctví, přes sny, pokud všichni tihle lidé nebyli blázni, tak mě to utvrzuje v přesvědčení, že je zde něco víc. Proto jsem to chtěla napsat a podělit se o tom s váma, i když vlastně nevím, kdo přesně si to přečte. Ale to je asi jedno. :)  Jestli jste došli až sem, tak vás upřímně obdivuju a jen snad chci povzbudit, že pokud byste cítili jako hey já toužím po něčem takovým, ask for that! Just ask! Love you all!