Zakousnu se a v puse se mi rozplyne absolutně dokonalá chuť italských oliv s rajčaty, al dente těstovinami a slanými kapary. Pasta alla bella donna. Neříkám, že bych měnila… Sedíme s Eliškou a naším navýsost galantním a pohostinným couchsurferem Andreou u stolu v San Bonifaciu, městečku kousek od Verony a popíjíme červené víno. Mám zrovna pocit, že jsem nemohla lépe investovat 289,- korun českých, kterých jsem utratila někdy po Vánocích ve slevách za letenku do Bergama. Tohle městečko leží na severu Itálie a je naprosto bezkonkurečně výhodné pro krátké navštívení země, kde slovo špagety je skoro posvátné. Ach! Ale za to já nemůžu! Od svého raného věku mě můj táta těmito podlouhlými těstovinami krmil a proto si já teď můžu bez výčitek ospravedlnit závislost na těstovině a cestováním. Mám to prostě v krvi.
Je čtvrtek, jsem ještě ve škole a nehorázně se těším, že dneska pocítím to malé vzrušení, které nedávám absolutně znát, jen se dívám z okýnka a jsem šťastná, když se letadlo odlepí od země a dotkne se slunečních paprsků. Když odcházíme z práce, všichni nám přejí hrozně moc štěstí. Je to velice milé, ale trochu si připadám, že jedu na misi pro záchranu světa. Máme hodné kolegyně. Jen co je pravda. Vlak do Prahy má samozřejmě zpoždění, ale my nedáme jinak než jet regiojetem, abychom se mohly pořádně nacpat jejich hříšně levnými pochutinami. Když za Kolínem na asi 10 minut zastavujeme, trochu zpomalím v nabírání tvarohového dortíku a doufám, že se co šupem rozjedeme, protože za hodinu a něco nám odlétá letadlo. Do Prahy dorazíme ve 14:30, letadlo letí v 15:50. Pořád dobrý. V tuhle chvíli neumím jít pomalu. Poklusem to beru přes schody do metra, a protože slyším šustění vzduchu od vagónů za rohem, přidám, přeskočím nástupiště a vrhnu se do chřtánu vozu. Ohlídnu se a vidím Elišku, která se excitovaně směje, valí oči, jako kdyby měla puknout, a rychle mění grimasy. „CO JE????“ bojím se odpovědi. „Spa-dla jsem,“ koktá chudák a pořád ji občas ujede smích do útrpného zkroucení rtů. „Jenže jsem viděla, jak skáčeš do metra a tak jsem sebrala všechnu sílu, i sebe z kluzkých dlaždiček a běžela jsem za tebou,“ vysype ze sebe nakonec. Ano, je to výlet, jak má být. Eliška se už zranila. To my ani jinak cestovat neumíme.
Ale to už jsem na přestupní stanici, kde nám pro změnu řidič metra zavře, ačkoliv tu čekáme poslušně, před nosem dveře a pak ještě ostentativně zahouká, ať vypadneme čekat na další vlak. Kopneme do sebe vodu a už jsme na terminálu č. 2 a ještě prosím pěkně máme 20 minut do odletu. No to jsme taky nemusely tak spěchat. V letadle si samozřejmě sednu blbě, ale signor se prý dobrovolně usadí na druhou stranu, takže nemusím zvedat ten pár italský krasavců vedle mě. No jo Milán město módy. Už jsme nad mraky, po několika dnech vidím slunce a všechno je tedy super.
Když jsme sebou drcli o zem, skoro jsem si tohoto faktu nevšimla, protože za posledních posledních 20 minut byl výhled velice minimalistický. Nic jiného než bílou jsme neměli šanci vidět. Avšak i přes ten déšť, který úporně zavlažuje Lombardii, jsem šťastná. Na stopování kvůli počasí a brzké tmě kašleme a pomocí veřejné dopravy se dostaneme až do Verony. Ohledně jejich vlaků mám několik poznámek. Tak za prvé, nechtěla bych v tom starým vagónu, kde jsme cestující tvořili my a pár podivných bytostí (vzhledem i chováním), být sama. Za druhý narvaný timeschedule opravdu nečekejte. Když jede vlak za hodinu, jste rádi a posledně nějaké levné nebo dokonce bezbariérové cestování taky není k nalezení. Prostě tak trochu Itálie. No co!
Do Verony dorazíme až o půl 10 večer, ale naštěstí nás Andrea, náš couchsurfer vyzvedne na nádraží se svým malým černým vozem (a ne, není to pohřebák) a poskytne absolutně skvělý servis v podobě geniální večeře, duchaplné konverzace i rozkládací postele. Po několika hodinách mně připadá, že ho známe věčnost. Jistě to bude i tím, že je naprosto stejná povaha jako jeden můj kamarád. Obrovský gentleman, typický puntičkář a skvělý společník. Musela jsem se fakt smát, protože kdybych zavřela oči a odmyslela si italský přízvuk, mohli by být jednovaječná dvojčata.
Ráno otevřu oči ještě za tmy, ale to jenom proto, že celá kuchyň, ve které spíme, je zabedněna jejich okenicemi. Jinak je půl deváté. Super! Špitnu buon giorno na Andreu, kterej zrovna potichu zavírá dveře, aby nás nevzbudil a pořádně se nadechnu. Máme před sebou italiano víkend! Eliška spí jak zabitá a já nalézám na stole roztomilý vzkaz, který nám dovoluje, vzít si cokoliv, co najdeme v jeho kuchyni a deklaruje tak dostupnost dnešní snídaně. Pomeranč se šťopkou, neapolská káva a sušenky s hvězdičkama. Protože jsem poměrně začátečník v pití kávy, jdu hledat do ledničky mléko. Trochu se divím, proč je tak husté a jde i poměrně blbě míchat. Otočím lahvičku a zjistím, že jsem do něj nedala mléko ale kefír! No co! Vyzunknu to tak i tak. Italskou kávou se přeci nebude plýtvat. Venku úporně lije. Předpověď na tento víkend nevěstila nic pozitivního a taky se to pěkně začíná plnit. No co n.2!
Vycházíme s Eliškou vybaveni deštníkem, nepromokavými botami a dobrou náladou do lijáku, abychom našly nádraží. Po asi 10 minutách konstatuju, že moje boty nepromokavé jsou asi v jiném vesmíru a smiřuju se s tím, že dneska budu celý den čvachtat. Eliška zase zjišťuje, že její pravá bota má odchlíplou podrážku a její žralok se jí co 100 metrů zasekne o chodník. Do třetice všeho dobrého nedojdeme na nádraží, ale na výpadovku na Veronu. No co, řekneme si už asi po sté a vytáhnu obrovský bílý papír nápis VERONA, který jsem psala při poslední hodině ve škole, když děti psaly písanku. No co!
Leje, Eliška drží nápis, já vystrkuji palec do deště a snažíme se co nejvíce usmívat a vypadat, že tohle je normální. Pár lidí se nám směje, někdo se ještě otočí, aby se ujistil, že viděl správně a asi po 15 minutách (klasická stopovací lhůta, ne?) nám zastaví menší rachotina s dvěma postaršími Italy. Prý jedou jen do vesnice mezi St. Bonifácem (tam jsme teď my) a Verounou. Říkám jo, Eliška se bojí, ale už sedíme v autě, takže jedeme. Oprašuju všechny moje naprosto mizerné a chabé znalosti Italštiny. Zvládneme se představit a říct, kolik nám je let a kam jedeme. Oni tvrdí, že jim je 40 ale to jim nevěříme. Je jim nejmíň šedesát, a nebo jsou pěkně sešlý. Ten, co uměl aspoň nějaká slova in inglese, vystupuje dřív a my pokračujeme s řidičem, který neumí anglicky už vůbec nic. Parli ilaliano! Pořád něco mele o kávě, večeru, a číslu numeru. No to víš, že jo dědku, určitě s tebou půjdeme večer na kafe… Nakonec nás vyhodí v nějaké vesnici na C. Když přecházíme silnici, vidíme, že jede okolo autobus směr Verona. Na prasáka přeběhneme zpátky silnici na červenou a už sedíme v autobuse, který nás doveze až do centra Verony k aréně!
Zde jsem si vážení čtenáři dovolila i jeden živý příspěvek s moji milou kolegyní.
Verona je nádherná. Jako ostatně skoro všechna italská města. V dešti nás zaujme zejména pizza v útulném bistru na rohu u staré arény, která je poněkud netradičně tlustá. Beru tu s šafránem a artyčoky. Asi okolo 3, když zrovna vylezeme z mého oblíbeného kosmetického obchodu – KIKO MILANO, přestane pršet a světe div se normálně i svítí slunce!
Absolutně entuziastický kupujeme museum card. Stojí 18 euro a všechny vstupy jsou pak zadarmo. Vylezeme na věž s překrásným výhledem na celou Veronu, obhlídneme dům Romea a Julie a přemýšlíme o životě na schodech arény. Verona je opravdu úžasná. Všechny ty okenice, balkony a odrazy v kalužích, které vysouší slunce, co tady má už sílu. Nemám vůbec hlad, dokázala bych se ještě minimálně několik hodin toulat starým městem a přemýšlet nad životem. Koukat se po ostatních lidech, přemýšlet, kdo bydlí za tímhle oknem nebo jak bych vyfotila ulici, do které zrovna zahnu.
Čas nás ale tlačí a tak skočíme ještě před odjezdem vlaku na caffé a risino, což je pečený zákusek, plněný rýží typický pro severní část Itálie. Vlak samozřejmě nestihneme. Večer jdeme na aperitivo a až poté vaříme někdy v noci bramboráky. Je to skvělý večer v dalším středověkém městečku. Seznamujeme se i s dalším párem a probíráme třeba, proč Italové tak často volají se svými matkami. Pokud volají jen jednou za den, tak to je na jejich stupnici spíše ten chladnější vztah. Ale oni to o sobě tvrdí otevřeně. Prý jsou to mama-boys, nezdráhají se přiznat všichni do jednoho.
Pokud jsme měli štěstí na počasí v pátek, v neděli nám obloha nic neodpustí a lije opravdu vytrvale celý den. Na to si „musím“ koupit nový boty, protože další den odmítám chodit v durch ponožkách. Vyberu si takový ty typický italský mokasíny, a ačkoliv mě po několika hodinách poměrně dřou, jsem neuvěřitelně vděčná, že mám suchá chodidla. Prochodíme naskrz Padovu i Benátky. Okolo 14:00 se stavujeme na „aperitivo“, což se skládá z nějakého alkoholického nápoje (většinou tonic, aperol spritz a prosecco), na zakousnutí bageta. Buon appetit. V Miláně, kde bylo aperitivo vynalezeno, se okolo 19:00 můžete poměrně dobře najíst za cenu dražšího drinku. Funguje to na principu, že si objednáte pití, které není úplně za hubičku, ale za odměnu k němu dostanete chutný bonus v podobě jednohubek, kousek pizzy či brambůrek a oliv. Stojíme tedy v malém bistru na rohu, kde obsluhuje fakt krásná mladá Italka a klábosíme nad skleničkou a maličkým pannini o životě. Občas se u baru zastaví páry, nebo samostatní jedinci, aby si dali dvojku červeného a pokračovali v nakupování na všudypřítomných trzích.
My se ještě po cestě k autu, zastavíme na opravdu bleskové caffé. V Itálii do sebe prostě většinou ceffé kopneš ještě na baru a pokračuješ dál ve svých plánech. Tak i my jedeme do Benátek. Ve Venezii je zima, jak v psírně. Od laguny to fučí, deštníky se nám otáčejí a mně se nikam nechce! Ale jednou jsme v Benátkách, tak přece nezůstanu v první restauraci, kde je nádherně teplo a voní pizza! Ne! Tak tedy vyrážíme. Náš průvodce Andrea nás nechá nahlédnout do částí, které bychom samy určitě nenašly, jako například židovské gheto, kde není nikdo – ani turisti, ani obyvatelé a tak to působí s tou zamračenou oblohou trochu pesimisticky. Brzy se ale dostaneme do spleti hlavních, přesto ale úzkých uliček tohoto města postaveného na kůlech. Na chvíli se zastavíme v jenom zastrčeném wineshopu, kde prodávají i obligátní panniny. Dáme si víno a kousíček chleba za hříšných 5 euro, ale no co! Italové jsou požitkáři a labužníci, neprodali by něco, co není dobré a tak ačkoliv je ten kousíček bagety opravdu malinký, máte pocit, že jste uspokojili alespoň částečně potřeby volajícího žaludku.
Stejně jako v Paříži, i v Benátkách existuje možnost, jak se dostat nad střechy ostatních domů, bez toho abyste zaplatili jediné euro. Tuto senzační podívanou nabízejí luxusní obchodní domy. Channel a jiné, na hypotéku vhodné, značky se okázale předvádějí na všelijakých figurínách, abyste si dole u vchodu mohli dát deštník do plastového sáčku zamezujícímu tvoření mokrých louží na podlaze, vyjet po krásných schodech do posledního patra a vystoupat tak až ke střeše, ze které musí být nadstandartní výhled. Jenže dneska chčije a chčije… Takže vchod na terasu střeží sličná signora a nekompromisně nám tento sen odmávla svoji pečlivě namanikurovanou rukou na příště! Tak teda jo! Ještě se do těch Benátek někdy podívám. Snad. Je to jedno z těch míst, které může člověk několikrát a stejně se mu to bude líbit tak, jako kdyby to viděl prvně. No co!
Večer jsme měli soukromý kuchařský kurz. Kouzlili jsme pasta e patane. Je to prý typické Neapolské jídlo, a ačkoliv jsme kousek od Verony, což je do Neapole daleko, nepohrdneme čímkoliv. Přece jenom ty dva chlebíčky nás moc nezasytily.
Večer pak ještě zajdeme na párty kousek od naší vesnice. Čekala jsem nějaký malý útulný bárek, kde se bude vzadu tančit. Místo toho jsme přijeli na parkoviště vedle budovy, kterou bych tipovala spíše na prodejnu kuchyní. Monstróznost ve mě evokovala Ameriku a organizovanost Nizozemí. Uvnitř byly dva sály, jeden pro milovníky salsy a druhý pro fanoušky 80’tých let. Přesto tady bylo jisté pojítko. Nikomu v celé budově nebylo méně jak padesát let! Taková řekněme důchodcovská diskotéka byla ale naprosto geniální a my si to skvěle užili. Já jsem celou dobu obdivovala všechny ty postarší páry, dámy i singl pány, kteří roztáčeli své partnerky na parketu tak, že by jim to mohli jejich vnoučata závidět.
Viva la vida! Nebo snad Viva L’Italia?
Žádné komentáře:
Okomentovat