pár příběhů z minulých týdnů

Pohrk

Někdy minulý týden jsem se podstatně vzmužila ve svém marném hledání nových přátel v Haagu našla alespoň vizitku dívky, kterou jsem potkala před půlrokem v autobuse z Čech do Haagu. Přištoupila v Německu a ze začátku mě hrozně vydeptávala, protože si bez mrknutí oka pustila světýlko a dvě hodiny si četla. Že bych neměla být tak popudivá? No ono kdyby nebyly dvě v noci, tak by mě to asi moc nevadilo, ale takhle jsem si říkala, no ty bláho! Po tomto začátku jsme se ale daly nějako do řeči a zjistila jsem, že hraje na saxík a tak mně nakonec dala vizitku a měly jsme se sejít hned v pátek. Jenže já jsem to lehce vychladila. V pátek před půl rokem jsem nikam nešla a vizitku založila do komory. No a teď po tak dlouhém čase jsem ji jakože nic napsala sms. A ona kupodivu i odpověděla. Domluvily jsme se, že přijdeme na její nejbližší koncert a bylo. Celá natěšená, že bude nějaká akce, že bude koncert za hubičku, že se setkáme a že si můžu vzít nový dlouhý šaty jsem se do nich nasoukala. Jsou to šaty až na zem, což jak tak koukám se zase vrací do módy. No jo, ale na kolo? Naštěstí mají celkem vysoký rozparek, takže jsem je svázala do uzle a můžeme vyrazit. Ujeli jsme asi 5 minut a do „tropických“ nizozemských teplot začalo pršet. Nebo tedy začalo kapat a protože Jeroen měl košilku, tak jsme nemohli zmoknout, no ne, tak jako na adresu, kam jsme jeli to bylo asi 15 minut a byli bychom prostě durch no, takže jsme zavřeli kola u mezinárodního soudního tribunálu, aby nám na ně Karadžič dohlídl a jeli tramvají. Počasí se mezitím trochu uklidnilo a jenom tak pofukovalo, při výstupu z tramvaje někdo zařval, že mu asi auto přejelo nohu. Vyděšeně jsem se na něj dívala, ale Jeoren mě skoro táhnul za rukáv, abychom to stihli. Naštěstí věděl, kudy jít, protože jsme si adresu zapsali. Když jsme po chvíli došli na místo určení, něco nehrálo. Okolo byly jenom cihlový domečky s bílýma balkónkama a za náma garáž. Nikde okolo to nevypadalo, žel by mohla být jakkákoliv místnost, kde by se hrálo na hudební nástroje. Kde je zakopanej pes? No nebudu vás dlouho napínat, já jsem dala do googlu adresu manažera toho hudebního sálu, ne ten hudební sál. No a tak jsme tam stáli, bylo dávno po začátku, viděli jsme, jak nám právě ujela tramvaj zpátky a mě vlály ty šaty. :D Když jsme konečně dorazili na správnou adresu, která byla mimochodem v pěší vzdálenosti od bytu, dostali jsme na hlavu sluchátka a mohli jsme být přítomni docela zajímavé koncepce, kdy studenti z konzervatoře dali dohromady celej ansámbl a nahrávali cd za přítomnosti kamarádů, rodiny a ostatních čumilů. Protože místnost měla úděsnou akustiku, zvolili sluchátka, ve kterých jsme měli možnost slyšet všechny nástroje vyrovnaně aneb alespoň tak, jak nám je zvukařka namíchala. Mě naprosto dostalo, že ty písničky si napsaly vystupující zpěvačky (taky holky z konzervy) samy, ale co to! Ale oni napsaly party pro všechny nástroje! To je pro mě naprosto něco neuvěřitelnýho. Chápu, že někoho políbí múza a složí píseň, ale že někoho múza zlíbá natolik, že si umí představit, co hrajou housle, piano, saxofón atd. To je pro mě zázrak umění.  

Brusel for fun

Minulý víkend jsem se rozjela zase zpátky do Bruxeluxu. Těšila jsem se jako malá holka. Občas, když máte vysoké očekávání, tak pak stojí samotný zážitek za starou bačkoru, to se v tomto případě ovšem nestalo. Nýbrž i tak se mi přihodilo pár vtipných okamžiků.

Už v Rotterdamu si ke mně přisedá nějaký pán. Postarší, šusťákovka, pořád se vrtí. Hele kámo mně náladu nezkazíš. :-) Po asi hodině jízdy, začně něco štrachat v baťohu a konečně posouvá svoji nohu - chodidlo, kterou mě do teď na té moji. Zářivě se na mě usměje a nabídneme mi bebéčka. No pane! Oh dank u wel vypadne ze mě, protože zrovna snažím do hlavy narvat nějaký holandský slovíčka. No jo, jenže s pánem je složitá domluva, protože nemluví nijak. Po chvíli z něj apsoň vydoluju, že jede až do Londýna a je z Bagdádu a tím naše konverzace skončí. Po asi další hodině vytáhne zabaleného něco v ubrousku a začně mi to opět nabízet. Koukám, že to je kebab. No to si fakt nedám :D. Velice slušně odmítavě k jeho kebabu vytáhnu vlastní bagetu a dobrou chuť. V Bruselu samozřejmě nefungujou informační cedule u metra, no že se vůbec divím. Házím si věci k Lůcce do práce, přezouvám boty a jedu do města, kde mám sraz s kamarádkou ze školy. Objevujeme slevy v H&M, což je průšvih, protože slevy jsou veliké a nabídka velice zajímavá. 

Druhej den holky odcházejí do práce a já zůstávám s našim novým kamarádem francouzem doma. Ještě spí, takže musím jít otevřít holkám dolní dveře já. Upozorňuju, že jdu jenom v pyžamu. No, když se vrátím a chci otevřít dveře do bytu, nejde to. Připadám si jako totální blázen, ale ať dělám, co dělám, prostě ty dveře nemůžu otevřít. No tak tě kamaráde asi vzbudim. Tak zvoním. Nic. Klepu. Nic. Buším Nic. Ty woe, začínám bejt nervózní, protože nepotřebuju, aby mě celej barák viděl v trenýrkách s méďama. Otevři! No po době konečně slyším, jak se šourá okolo a konečně otevírá. Jejda mane! On mezitím dal klíče do zámku. Škoda, že si nepokecáme. Že umí anglicky, ale je jenom línej mluvit, zjišťuju až večer.

Na Czech street party je úžasná atmosféra české pospolitosti. Potkávám dost známých, z toho polovinu tvoří moji bývalí žáci. Holčičky mě obdarovávají náramky a na wohnouty jsme v první lajně. A ačkoliv tuto kapelu normálně na spotify nemám, koncert si prostě skvěle užíváme. Musím se hrozně smát po tom, co mi chlapec na levo vypráví, kterak před hodinou nešli po městě a protože jsou zvyklí, že jim nikdo nerozumí, komentovali asi dost nevybíravě směr jednoho kolemjdoucího. Ten jim ale jako na potvoru rozuměl, protože to byl taky Čech. Když ho po nějakém čase potkali znova, jali se mu hluboce omlouvat a zvali ho na večer. Že prý tady budou hrát nějaký ty „.... „ ani to nemůžu napsat, takže jako muzika nic moc, ale určitě to bude super. Ten pán se zamračil ještě víc a milému chlapci prozradil, že je jedním, že ví, co tam bude kdo hrát, protože on tam bude zpívat, jelikož je jeden ze zpěváků wohnoutů. :D

Protože ten den se hrál fotbal. Holandsko – Španělsko, byla jsem samozřejmě čerstvě informována o sledu událostí na hřišti. O výsledku se snad ani nemusím zmiňovat. Abych vás ale uvedla trochu v obraz. Před několika lety Nizozemci utrpěli neuvěřitelnou ránu v podobě nenaplněného snu na šampionatu (nebo kde). V poslední minutě tenkrát jeden hráč špatně strefil balón a nedal potřebný gól k tomu, aby vyhráli. Tuto velmi bolestivou zkušenost si sebou nesl on i celá země... V této atmosféře byl Holanďanům i nyní střelen první gól od chlapců ze země sangrie. Každý už si myslel, že se historie opakuje. Po poločase, ale Persie dává neuvěřitelou hlavičku, letí asi metr, spadne jako hruška, ale je to tam, přátelé, je to tam a Holandsko vyrovnává... pak už to jede jako po másle, střílí se jeden gól za druhým, Španělé jenom čučí a já si vše přečtu na konci, kde zjišťuju, že vyhráli 5:1. No tak to je bomba samozřejmě. Všichni hrozně jásají, pravděpodobně nepopsatelná atmosféra. Dokonce i Holanďani se odvážou, na ulici tančí a skáčí. Já mám samozřejmě také radost, ikdyž asi ne tak extetickou jako měli oni. No a když pak jdeme ulicemi Bruselu a já vidím oranžovou, běžím jím pogratulovat. Oni jsou hrozně pyšný a mají ještě větší radost, ještě víc skáčou a je to docela sranda. Až nakonec potkám skupinku, kde má jeden menší chlapec také oranžový klobouk. Tak mu jdu taky říct, že jako super, ale on se na mě otočí, málem brečí a já vidím, že to je Španělák jako noha. Na celkem zjevnou otázku, proč má do háje oranžovej klobouk, mi odpovídá, že on má Holanďany v hlavě, ale Španělsko v srdci. :D jeho přítelkyně na mě dělá posunky, ať se přestanu smát nebo asi vážně zkolabuje. Tak rychle nahodím hrozně empatickej obličej a všechno mu odkejvu.

Ráno jsme chtěly udělat soutěž ve stopu do Gentu. Ale spoluhráči – ta moje kamarádka s francouzem, kontumačně prohrávají, protože mají ještě půlnoc!

Taky se mi rozpadnou dvoje boty, ale mám to šikovné spolubydlící. Lůca je takovej všuměl Horác a boty mi spraví pinzetou a zapalovačem. 

Brusel a Luca a horká čokoláda se šafránem :)

parádní západy, víkendoví muzikanti, btw. asi 80-letý stařík na jednu swingovou kapelu tancoval úplně sám a sám a hrozně si to užíval a já mu záviděla jeho vitalitu v jeho věku, ale taky jeho potěšení ze života. :)