pracovní patálie

Ok takže jak se říká challenge expected!

Abych začala od úplného začátku (možná to bude trochu zamotaný, trochu dlouhý, takže radím vzít si k sobě čaj a sušenku!)

V únoru/březnu/dubnu no prostě začátkem minulého jara jsem pojala, vhledem k mé situaci, myšlenku na ještě jeden Eramsus, jelikož v té době jsem se dozvěděla, že EU umožňuje další zahraniční pobyt, který vám uhradí. Na to docela slyším, protože už se v tom docela orientuju a vím co a jak kde zařídit. Zejména v Čechách. To problém není. Problém nastává vždy až v zahraničí. Už se nehlásím na žádný studijní pobyt, kde vám koordinátorka všechno zařídí, ale na pracovní, kde si musíte stáž najít samy. A věřte mi, že pokud hledáte v zemích jako je Holandsko a neumíte jejich jazyk, je to zatraceně těžkej job. Měla jsem na to červen, lítala jsem po Den Haagu jako nadmutá koza a oblumovala ředitelé, ať mi dají šanci. Naivně jsem si myslela, jaká to nebude hračka. Někdo něco přislíbil, někdo mě poslal do kytek rovnou, no vždyt to znáte. Předkládala jsem se jako pomoc, která je nebude nic stát. No jo, jenže jelikož já taky nejsem úplně rychlo učič jazyků, nemohla jsem jim s klidnou tváří říct, že holandsky stále prostě plynule nemluvím… Tak jsem to hnala na angličtiny a tak dále. No prostě, abych to zkrátila, měla jsem představu, že budu pracovat v atelieru, připravovat pomůcky a k tomu dvě hodiny aj s Američankou. Super.  

Pak přišlo léto a paní z ateliéru mě poslala defakto pro nic za nic do oněch míst bez mrknutí oka. Tím se mi trochu sesypal můj plán, a jelikož už jsem byla v Čr a byly prázdniny, měla jsem prostě pech. Mezitím Jeroen v rámci pomoci napsal své nějaké známé, která učí na základce, ta nejdřív neodpovídala, pak jo, a ne.. no prostě byl v tom úplnej guláš. Neměla jsem tedy před odjezdem jinak řečeno vůbec NIC.

Když jsem přijela na konci srpna do Holandska, měla jsem 14 dní na to něco sehnat. V den odjezdu mi Jeroen volal, že ta ředitelka od jeho známé se konečně ozvala a já mám příští pondělí schůzku. No wow. Taky mi napsala Američanka, jestli se můžeme setkat u ní ve škole. Myslíte si, že to je výhra? Teď to totiž teprve všechno začalo.

První týden se Američanka spletla a já jsem šla do školy dvakrát zbytečně. Toto pondělí jsem jela do tý druhž školy (která je teda 40 minut od baráku) a měla takovej mini pohovor. Paní ředitelka hrozně vymýšlela, co se mnou, ale bez jazyka je to prostě těžký, tak jsme se domluvily, že si dáme vědět. Odpoledne jsem šla na zápis do kurzu dutch, kde jsem úplnou náhodou potkala jednu Češku, která tady prej žije už rok a ještě žádnýho Čecha nepotkala. Výměna čísel, zjištění, že nemám všechny dokumenty k zapsaní do kurzu a ve výsledku doma zjištění, že ty dokumenty jim rači ani poskytovat nebudu. No nevadí. Budu chodit jinam. Začínám příští úterý.  

Tohle úterý jsem šla do školy k Američance a ta na mě vybalila novinu jako prase. Prej: „Tak hele já musim na pár týdnů odjet do Chicaga, takže budeš učit všechny moje hodiny“… Já ti příští ůterž všechno ukážu, neboj. Prosím? Je ono vlastně přístí týden se v ůterý neučí, shit. Tak to zvládneš i tak, vid? Nejdřív jsem doopravdy myslela, že mě odvezou.Asi si říkáte, že to je paráda, že jo? No ono jako na jednu stranu je to veliká paráda, na druhou stranu já budu učit 4 prťata i 17-letý děcka, který budou skládat zkoušky z aj letos a pravděpodobně umějí mluvit lépe než já. Což je prostě docela sranda. Taky bych vám mohla uvést do situace, co to je vlastně za školu.

Ano, už jste si vypili čaj? Tak prosím ještě kafe!

Vítejte v demokratické škole. Tuto školu jsem objevila úplně náhodou v červnu, když jsem jela okolo na kole, zastavila jsem, otevřela dveře a prostě vešla. Abyste rozuměli, je to takovej domeček, skoro jako větší rodinný dům.  Tam si hráli děti, nikdo se moc nepozastavoval, že někdo nový vešel a pohoda. První na koho jsem narazila, byla paní, která mi hned řekla, že jasně, že tam můžu mít stáž a ať se jako kouknu okolo, jestli mi to vyhovuje. V tu chvíli jsem si říkala, že mně je to úplně jedno, jak to vypadá okolo, protože prostě chci mít někde stáž, a jestli jenom ve jménu instituce bude stát slovo škola, vzdělání nebo cokoliv, já to teda beru šéfe. No tak jsem se šla podívat a docela mně spadla brada. V té době jsem právě přijela z Bruselu, z Evropské školy, kde o jakékoliv prostředky nebyla nouze, třídy byly vybavené opravdu skvělou technikou, člověk dostal všechny pomůcky, o které si řekl a kopírovat mohl třeba Bible. Tato škola je naopak opravdu chudá. Dneska jsem se dozvěděla, že 3 hlavní učitelky tam makají zadarmo. A protože tam mají svoje děti, za který se platí samozřejmě školný, tak to školný platí také. Ale tak hrozně věří tomuhle systému a filosofii, že to budou dělat i tak. Nikde nemají smartboard, projektor, počítač, ani vážení a milý, ani rádio. Opravdu je to taková škola jako z 19 století na vesnici. No tak to mě hodilo rychle na zem. Je to taky kompletně jiný systém vyučovaní než normální škola. A když říkám kompletně tak myslím KOMPLETNĚ. Myslím si, že mám hodně alternativní pedagogickou duši, ale nad tímto mi pořád zůstává rozum stát. Trochu otřesená, jsem se s ní dohodla na hodinách anglického jazyka. Napsala jsem Američance, která na škole učí a ona mi i pozitivně odpověděla. A to byl červen. Nyní je úterý a já vstupuji do této školy znova.

První dva týdny děti nic nedělají. Ale jako vážně. Prostě si hrají. Všichni jsou jako hrozně v pohodě a cool a žádnej stres. Jejda mane, jenom tohle, když porovnám s Bruselem, kde se na děcka valí jako fakt hodně, daleko víc než v čr a teď úplně něco jinýho, no nic… Skenovala jsem zase okolí školy, už jsem nikomu nepřipadala zvláštní, protože jsem tam strávila dvě dopoledne a povídala si s maminkama… Pak jsme se konečně jako skoro náhodou našly s Američankou – říkejme ji třeba Ami. Tak a Ami na mě vybalila tohle. Konec pohody. Začátek naděje, že podepíšeme smlouvu? Ty bláho. Celý dopoledne do mě valila, jak uděláme skupiny, co dělají, pátý přes devátý a k tomu se mě jala se všema seznamovat. Tady to totiž funguje tak, že dítě si řekne, zda-li nějaký předmět chce, či nechce navštěvovat a pak si ještě může vybrat, jestli se mu předmět fakt líbí nebo ne. Hm.. To není vůbec žádný tlak, že jestli se polovina dětí odhlásí, tak jsem asi moc úspěšná nebyla. No tak třeba naše angličtina. Máma dohromady asi 30 dětí, které máme možnost rozdělit do mnoha skupin, podle jejich věku, schopností, charakteru, podle toho, jestli se raději učí ráno, odpoledne, jestli jsou s někým kamarádi, jestli pracují podle speciální knížky či jestli náhodou nemají v květnu dělat zkoušky. Na to, že jsem je nikdy neviděla, nice job. A začalo to, chodily jsme spolu s Amy po škole, dvoře a jídelně, odchytávaly děti a navzájem se představovaly. A to prosím pěkně kombinací holandštiny a aj. Takže docela prča. Každej ale naprosto každej má úplně jinou úroveň Aj. Skoro polovina má nějaký speciální knížky, který jsem ještě neviděla. Malý děti neumějí říct skoro ani A, takže se jako předpokládá, že s nima budu mluvit holandsky :D. A veliký se zase mají připravovat na zkoušky. Budu mít dva dny v týdnu od rána do odpoledne neustále aj. Přestávky tady totiž nejsou. Akorát půlhoďka na oběd. A že na ty nejstarší nemám vlastně vzdělání a nejsem native speaker? Who cares… Doufám, že to bude dar z nebes a ne cesta do pekel :D.

Je to neuvěřitelná výzva, protože to beru za rodilou mluvčí, v zemi, kde umí aj každej, není tu žádný technický zázemí, a protože to není klasická škola, ale totální alterna. Například oni na vaši hodinu vůbec nemusí přijít, vy je musite hledat někde po škole... Můžete se těšit na mnoho trapasů, protože těch bude plno. Ale přátelé, mám podepsanou smlouvu! A to je to hlavní, myslím, learning agreement, takže můj další pracovní Erasmus může začít. Jo a jen tak mimochodem v pondělí a pátek budu chodit na tu druhou školu, kde zatím netuším, co budu dělat, ale aspoň získám nějaký další zkušenosti. Tak ciao bibione.