hlemty z metra

Předem upozorňuji, že tyto moje hlemty jsou takové roztříštěné myšlenky z metra. Máte-li zájem o něco více sofistikovanějšího, příběhem oplývajícího či jinak zajímavého honem tychle zavřete tyto stránky!

1) Nebojme se udělat krok do neznáma!

V pondělí jsem měla odpoledne volno a tak jsem napsala kamarádce, která přišla na stáž k nám do školy až před několika týdny. Zatím jsme se ještě nikam společně nedostaly, tak maximálně k prohození několik rychlých vět během pauz a náhodného potkání na chodbě. Z této slečny jsem měla vždycky jistý pocit nepochopitelného smutku, nejistoty a naprostého odevzdání současným okolnostem. Během večera se můj názor ještě více potvrdil a právě proto, že jsem více pochopila příčinu, se kterou bohužel nemohu udělat vůbec nic i tak jsem se vše možně snažila dodat ji krapet životní energie a pozitivního přístupu, ale zřejmě marně. Už svou chůzí vyjadřovala naprosté odevzdání „osudu“. V této chvíli jsem si uvědomila více než jindy. Pokud nejsme spokojení s tím, co děláme nyní, změňme to! Pojala jsem obdiv ke všem silným osobnostem, které se nebály udělat krok do černa a temnoty, do oblasti, kde neměly jistou půdu pod nohama a posunuly se tak ve výsledku mnohem více dopředu než ti, co přetrvají v nepohodlných okolnostech, vypadají na umření a přesto nechystají jakkoukoliv změnu. Může se jednat o naprostou banalitu jako špatná paní na praxi, jakožto potkalo mimo jiné i moji milou kamarádku, která chytla tu největší francozskou ježibabu, která byla ze školy už jednou vyhozena, ale to by její milý nemohl nechat jen tak. Zvlášť když je to hoch vysoce postaven. Mám pocit, že velmi vysoce... Nj... Neříkám, že není důležité překonávat krize a utíkat z boje. To v žádném případě! Ale pokud můžeme okolnosti změnit k lepšímu, nebojme se toho! Jen pro příklad. Minulý týden jsem potkala pár z Itálie, který se rozhodl přestěhovat do Paříže za lepšími zítřky. Ano tento pár se pořád nachází ve fázi kroku do neznáma, stále ještě hledají stabilni job, nic méně nebáli se. Takže ať už to je změna školy, která nevyhovovala, vrácení mojita v baru (protože to, co vyrobili nevidělo rum, cukr ani mátu ani z rychlíku) nebo výše zmíněná bydliště, všechno jsou to odvážné kroky, které vyžadují asertivní jednání a přemýšlení. Nebojme se ho!

2) no!

Dneska jsem šla do metra jiným vchodem, tak trochu postranním a první co mě padlo do oka bylo několik madrací rozložených přímo pod schody. Na okamžik jsem se zastavila, hlavou mě proběhlo, jestli se nemám vrátit a jít jinudy a pak jsem se prostě rozešla. Pan bezdomovec se mě slušně zeptal, jestli nemám drobný a já řekla stejně slušně ale rychle no! Já si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy ve řekla v Bruselu oui. Asi mockrát ne. Doporučuje zajet sem, pokud neumíte ne říci! :D

3) 3x! nebo nehraju...

Občas si připadám jako zabedněná v knížce od bratří Grimmů. Vždy očekávám, že mě potkají 3 dobré věci. Tedy alespoň po tom, co se mi naskytnou alespoň ty dvě. Naposledy jsem si šla z hlavní třídy, kde jsem našla pohádkové šaty na léto a z pošty, kde jsem paní přemluvila, že do Turecka nebudu platit 6 euro, ale jenm 1,3 za známku na pohled. (No řekněte 6 euro, to se snad pošta zbláznila!) :D. Jenže něco mi říkalo, že se mi ještě hrozně nechce domů, kde mě ještě navíc čekala nějaká práce. Prostě jsem očekávala, že když se na mě usmálo štestí dvakrát, tak se usměje ještě jednou. Asi nás ta trojková kombinace pěkně zmasirovala a já už teď takto přemýšlím normálně! A pak, že se má číst dětem 20 minut denně... :P Takže namísto toho, abych nastoupila na první metro, byla jsem celá nesvá, že mně schází ještě nějaká maličkost, naschvál jsem to brala postranníma uličkama , ale ne objevit něco speciálního. Samozřejmě, že žádná extra zkušenost se nedostaví, pokud ji očekáváme. Nikoho zajímavého nepotkáme, prostě ať to je jakkoliv, tyhle věci se dějí, když to nejméně čekáme. A i já se smířila, že dneska hold už adrenalin (jakýkoliv) nebude a zahla jsem k centralu. Na rohu jedné ulic jsem uviděla krásnou zelenou kavárnu, před níž byly vyskládané malinkaté stolečky a skládací židličky. Řeknu vám narovinu, že takhle maličkatá kavárna na rohu teda opravdu měla svoje echt kouzlo a na chvíli jsem zauvažovala, že snad půjdu sama na kafe, jenom kvůli tomu, abych si mohla sednout na podsedák a obklopit se typickou vůní. No ale přeci tam nebudu sama, odbyla jsem se a pokračovala dál. Po pár sekundách jsem se kradmo podívala nalevo, kde se skromě krčil obchůdek s wait for it se starým oblečením. Miluju sekáče a náhodné nalezení tohoto ještě cenově přístupného mě docela potěšilo. Ty sukně z třicátek a šaty z šedesátek mě jednoduše dodali dobrou náladu. A ty malinkaty hnědý kabelky jako z Paříže. No prosím. Kdybyste se náhodou vydali do Bruselu, navštivte ulici Eperonniers Spoormakers, kde je mimo to i obchůdek s retro pohlednicema , kde nebohý prodavač téměř spí. A když jinak nedáte a tak toužebně budete chtít vidět i toho kluka, co čůra do fontány. Máte ho za rohem. Ale upřímně není o co stát! :-)