Čermákovi skrz Benelux! :-)

Na tuto velikou událost jsem čekala dva roky. Do poslední chvíle jsem defakto nevěřila, že by to mohlo vyjít, ale nebyla jsem sama, na druhé straně se tento pocit vyskytoval se stejnou intezitou.

Je středa, mažu si to ze školy a v obchodě kupuji alespoň to, co unesu, zbytek chci dokoupit, až si odložim tašku doma. Odpoledne jdu do tureckýho obchodu a protože mám myšlenky ještě u telefonátu s Jeroenem, pěkně přiblble se usmívám, když k tomu připočítáte, že jsem zapomněla ovoce na koláč, tak tento výraz nespadl z mé tváře podstatně dlouho. Má experimentální duše se rozhodla vyzkoušet nové ovoce a namísto meruněk jsem vybrala nějaký pravděpodobně marokánský zázrak, chutnající napůl jako jablko, napůl jako citrón a konečně alespoň trochu jako ta požadovaná meruňka. Peču bezlepkový koláč a jdu běhat. Kdepak asi teď jsou? Při druhém kolečku mně zvoní telefón, „za dvě hoďky jsme tam jako na koni“, hlásí mi nadšeně celé osazenstvo auta jedoucího z Pardubic. A opravdu světe div se, moje rodina se na půl hodinu přesně hlásí přede dveřmi. Wow, to teda koukám. :-) Velké přivítání, předání darů z České kotliny, poobdivujeme výhledy a po rizotu a sklenici vína vyrážíme na průzkum „přilehlého“ okolí mého bydliště. Pro škodu budoucích fotografii nad právě Bruselem zapadne sluníčko a mamka se marně snaží přimět foťák, aby ji nenabízel zbytečné hlášení o nepodtsatných věcech, ale fotil, to co vidíme obě dvě okem přilepšeným o pár cilindrů. :-) Projdeme rozsáhlý park du Cinquantenaire, jenž si vysnil Leopold II u příležitosti 50. výročí království v r. 1880, pokračujeme k Schumanovi – ano, tady je komise. Podél silnice, která vede jenom jedním směrem si to mašírujeme k parláči. Taťkovi fouká na hlavu a stejně jako američtí lidé se nesmiřuje s tím, že na některé části těla mu bude zima, což chápu, protože vítr je v Beneluxu jaksi značně úporný. Na Luxu se rozhodujeme pro odvážné pokračování této procházky až do centra, což se nakonec ukáže jako výborný nápad. Kupujeme pokrývku hlavy, obdivujeme osvícený park, náměstí, radnici i místní nabídku a výběr piv. Delirium, jakožto nejvyhlášenější hospoda v celém Bruselu nám poskytene pár hezkých chvil a pak už jenom rychle metrem zase zpátky na byt.

Druhý den se na dopoledne skupina dělí vejpůl. Já a mamka jdeme do školy a zbytek výpravy má nelehký úkol. Když jsme se ráno dostali k autu, nestačili jsme se divit vlastním očím, ne, naštěští nám nikdo nerozbil okýnko či nepropíchnul kolo, na to bydlím díky Bohu v dobré čtvrti, ale spiknul se nás geng holubů, který, řeknu li to bez obalu, naprosto posral celé auto. Během honu na dostatečně účinou myčku (nebo alespoń nějakou!) se zvažovala možnost i hejn řízených jesřábů... Já jsem zatím trnula, aby se dobře povedlo vystoupení malých druháčků, kteří tančili na pomádu a omylem si potykala s jedním učitelem, který mi to předtím nenabídnul, protože čekal, že tak učiním já - jako žena. Mamka se seznamuje s ředitelem, tak že nejdřív zacheovsky schovává za rohem s banánem. :D

Předpověď byla doslova strašná. Všechny servery v oboru počasí se na mě tvářily pěkně nepřijemně a natruc mi slibovaly stálý déšť a to prosím pěkně všechny tři dny. Jaktože na fotkách můžete vidět sluncem zalitou pláž, Den Haag a Amsterdam se zeptejte mé mamky, která má speciální recept na nečekané zvraty v počasí. ;)

Na odpoledne jsme měli ve čtvrtek opravdu pěkný plán, který ale nepočítal s tím, že polovina Bruselu bude zrovna odjíždět na prodloužený víkend. Jako původně jsme chtěli jet do čokoládovny a Gentu, z čehož nakonec dopadl jen ten Gent, protože než jsme se po centimetrech došoupali z Bruselského pekelného ringu okolo města, milá čokoládovna dávno zavřela. Gent byl uvážen jako město, které by stálo za znovu navštívení a my máme pár roztomilých deštivých fotografii. :-)

Pátek je velmi busy day a my si stanovujeme opravdu velmi nabytý program. Už vylezlo i sluníčko a my se vydáváme směr Antwerpy, Rotterdam a konečně místo, kde zastavujeme – Den Haag. Já doslova trnu. Hrozně chci ukázat pláž, která je ozářená sluncem. Na místo toho nám na přední okýnko a později vlastní hlavy začíná kapat jedna větší kapka než druhá. Zapadneme tedy do prvního beach baru, objednáváme kafe a k našemu velkému překvapení se za chvíli objeví kráně modrá obloha, ale jakmile vylezete ven, ucítíte vítr, který jsem tady ještě nezažila. Tenhle větříček nám poskytuje zážitek v podobě malé písečné bouře a zpěněného moře, ze kterého se prý zrodila mořská pana. :-) Něco za něco aneb naše hlavy jsou plné písku (písek si vybírám za uchem – ano sprchovala jsem se! Ještě další den! a táta s bráchou mají po cestě k majáku sice spoustu endorfinů, ale úplně mokré kalhoty. S kapsama! Naskákat do auta, prohlédnout si za půl hoďky centrum a hurá do Amsterdamu. Po cestě cvakni pár snímků do zajista pravých mlýnů a už se teš na uchvatné hlavní město... Jedna kapka, druhá, jedna kroupa, druhá... Spouští se slejvák, který trestá všechny cyklisty v okolí. Já urputně přemýšlím, kam rodinu vezmu, až bude čas na vystupování. Jak dneska poznamenal můj kamarád, po hardcord dešti vždy přijde přece rychle slunce a my se můžeme promenádovat v ulicích Adamu ve večerním teplíčku. Před desátou se dokonce stihneme nacheckovat do hostelu. Hura hej!  

V sobotu už se s našima musím rozloučit, rodina jede směr Čechy a já Amsterdam. Jsem moc ráda, že jsem je tu mohla provést a snad to můžeme brát jako motivují ochutnávku pro příští návštěvy. :-)

Den Haag u Binnenhofu - parlamentu

večerní Brusel a pláž v Haagu, ze které jsme málem odletěli do Londýna

A'dam 

Z Amesfoortu odjíždím do A'damu a je fakt hnusně. No dobrý, já vím, že je to už trapný, ale problém je, že už ani můj deštník, tohle počasí není dlouho ochotný tolerovat a já si ho raději jednou rukou přidržuji než abych byla úplně durch. Co mě ale opravdu hřeje u srdce je, že tím, jak chodím rychle a rozhodně několik lidí se mě ptá na cestu, na vlaky a na to v jakém obchodě se právě nacházejí. Což považuji za nejdebilnější otázku! No a co tedy dělá děvče, když je samo v centru a leje jako z konve? Jde nakupovat! Projdu si pěkně všechny oblíbené obchody na main street, ale nezakupuji ani ponožku, protože není slevová sezóna a já nepodporuji fashion značky v jejich silných měsících! Nicméně zůstávám suchá a to je hlavní. Ve dvě se prodírám davy s děšníky, abych se dostala zpátky na hlavák, kde mám sraz s kamarádem. Líbí se mi náš optimistický přístup k věci. K večeru hodnotíme, že když je shitty weater je gezellig inside a když je slunce je gezellig outside. Máme docela štěstí, na ulici nám britové na takovém pojízdném kole dávají v rámci jejich rozjařenosti každýmu pivo a mně pak daruje jeden pán v obchodě krabici jahod. Byl totiž nějakým způsobem rád, že jsem mu přišla po skoro roce poděkovat za celkem velkou pomoc během minulého léta. Ne, že bychom za ním s Alčou minulé léto pak už nešly ale vždy měl ten svůj obchůdek zavřený na petlici a tak jsme to postupně vzdaly. Mnozí z vás tuto story znají, ostatním ji někdy povím nad sklenkou třeba juicu z mangala :D.

Aby se to alespoň trochu vyrovnalo, tak v Rotterdamu mi zruší vlak a po cestě se ve vlaku zhasnou světla. :D Žádné „mííí skuzííí“ jsem ale naštěstí neslyšela. :D...