Haag

husa v kanclu                                                palác pro nezbedníky                                 plácek před nádražím

Je to takovej pokus omyl, která tramvaj mě doveze kam, ale tyhle ty toulky slouží dobře jako výmluva pro mě samotnou, že tu diplomku přece nemusím psát celej den :D. Paradoxní je, když mě v mém "zapáleném" učení se chrochtání vyruší nějaká cizinka, že neví, kudy cestička do centra. V takových případech většinou nepřiznávám, že nejsem místní a rozdávám cenné rady. ;-)

Jak se rači diplomová práce měla psát aneb to máme ale situaci!
To byl jednou takový pěkný den. No jako malovaný! A protože Lůce dneska tuze nešlo psát diplomovou práci, rozhodla se, že se půjde trochu provětrat. To se takhle vezmou sluchátka, pořádný boty, pozor klíče a může se běžet. Vezmete směr na sever, minete museum, sushi corner a po pár desítkách minut už jste na místě, kde fučí, houká a krásně se mění počasí přímo před očima. Panečku to byla ale podívaná! "Honem", řekla si Lůca a bez meškání vytáhla telefonní aparát. Když to všechno nafotila, vydala se zase pěkně rychle zpátky. A tak po pár drahně dlouhých chvílích opět stála před domovními dveřmi. Ještě se protáhnout, zalupat klouby, procvičit ruce a nohy, to aby nebolely. Když tomu všemu učinila, vyšťourala v kapce klíče. Opatrně je strčila do zámku, jemně a s citem, protože to je již zámek starý a teď již můžu říci, i svévolně rozhodující o osudech jeho uživatelů. Dveře ale držely jako přibité a ačkoliv se snažila, jak mohla, tak se zámek ani nepohnul. Nechci ani vypisovat slova, která padala na adresu těchto zlobivých dveří. Nicméně pro děti určitě nejsou.  Lucka se vztekala, hořce se smála, nešťastně se dívala kolem, zvonila na zvonky sousedů, zkoušela kroutit, tlačit, šťourat, tlačit málo, tlačit hodně, ba dokonce jednou i do dveří kopla. Ty však stále nic. To už bylo o dalších pár desítek minut více a jelikož předtím činila sportu za dost, začala ji být ale opravdu veliká zima. K doplnění situace je třeba zmínit, že telefon, který s sebou sice měla, ovšem neoplýval signálem, wifiny byly patřičně zaheslované a v celém baráku ani noha. Jeroen v práci a ono jděte si tam ta těmi kravaťáky, řeknu-li to v bez obalu, ve smradlavých věcech z běhání. A tak utíkala minuta po minutě, ruce ji začínaly rudnout a naděje značně ubývalo. "Prostě musím jednat!", proběhlo ji hlavou a v poslední naději zazvonila na zvonek u vedlejšího vchodu, nevěda, kdo ji otevře. Po chvíli uslyšela šourání, dupání a šustění, načež ji otevřel moc milý pán. Nemáte prosím nějaké zkušenosti s otevíráním dveří, zeptala se Lucka tak hloupě, že to snad více to již nešlo. Milý pán se ale ujal toho proklatého klíče a dal se otevírání dveří sám. Tu se mu ale vedlo stejně nešikovně jako předem Lucce. Aby toho nebylo málo, ze zatažené oblohy začaly padat kapky deště jako kuličky, ba možná i koule. Pán se nad Lucou tedy smiloval, otevírání dveří vzdal a nesměle ji teda pozval, ať počká u nich. No, co se dalo dělat. Půjčil stále dokola omlouvající se Lůce telefon, aby mohla někomu dát vědět o svém stavu a bylo. Pak už nabral příběh dobrý spát. Jeroen kvůli tomu přijel z práce a světe div se (nebo rači se nediv..) na první pokus dveře otevřel. Nutno ale zmínit, že klíči jinými a vlastními, tudíž moment zahanbení nebyl tak veliký.
Zazvonil zvonec a pohádky byl zmrzle ale šťastně konec.