Hned po cestě na letiště zjišťuji, že si ani jeden z nás nevzpomněl na sýry! No ano na ty v tý ledničce, co jsem tam večer dala, aby se třeba přes noc nezkazily – pošetilost! V holandském domě přece není přes noc vedro… Nic méně, nemá cenu přece plakat nad rozlitým mlíkem a přes dálnici si to svištíme na nádra – ehm vlastně nééé na letiště. Jeroen si mě ochránářsky připravuje, že možná budu nervózní a že se nemusím bát, ale na mě žádnej moc stres či extra adrenalin nepřichází a můj první vzlet si naprosto užívám a pak … Pak už to jde jako na drátkách a ve dvě jsme doma. Klíč pod rohožkou – ten můj je samozřejmě v Haagu, stejně tak jako všechny kartičky na autobusy, na co myslíš Čermáková… typická vůně po otevření dveří, štěkot Brity, vítání, drink – oh man já mám žízeň, najít jaký oblečení mi tady zbylo a po pátý už i moje hlava vypadá odpočatě a mám zase no, světě div se, ofinu. Žádný přiblblý tousty ale celej víkend pořádný jídlo! Ať jsme tlustý na tři prsty! Včera jsem vyprávěla na holandštině, že jsme pak v neděli měli buchty, jenže protože oni buchty neznají, tak jsme se shodli, že to ponecháme na lekker tsjechische taartje – chutný český dortíčky :D.
 |
| česká pohostinnosti :D |
Celý víkend byl ve znamení smíchu, pohody a konverzace. Hřejivé přijetí ze všech stran na mě mělo opravdu blahodárný účinek. Zase jsem zapomněla, že v Globusu se stojí fronta na salámy, pomazánky a všichni předbíhají, ale jak jsem si slíbila někde nad Německem, tenhle víkend mi nic nemůže zkazit. A takováhle maličkost už vůbec ne! Nazdar!
No tedy abych nezapomněla. V sobotu někdy v noci mi vypadl z kapsy telefon pravděpodobně na ulici. Zjistila jsem to někdy okolo, pff těžko říct, asi třetí. Měla jsem půjčenou malinkatou kabelku od ségry, která neskýtala moc času na hledání. Bylo to jasný, prostě ho nemám. Nějakým způsobem jsem byla ale přesvědčená, že zůstal omylem v té kavárně. V té, kde měli Havajskou párty a já jsem ho přece pokládala na stůl. No ne? No ano! Je tam! To mě trochu uklidnilo, nic méně, stejně mě úplně přešla nálada na cokoliv a po prohledání podlahy dalšího podniku jsem chtěla jít domů. Byl tam s námi ale ještě jeden kamarád, kterýmu se domů tedy rozhodně nechtělo. Problém byl, že spal u nás a já měla jenom jedny klíče. No ano, ty půjčený! Prej přijede taxíkem… Tak ok! Jdeme! To bylo asi kolem 4-tý hodiny.
Usla jsem jako špalek. Někdy o půl 8 se vzbudíme a žádnej zmeškanej hovor! Kde je? Peláším dolů. No přede dveřma! Spí chudák v tom havajským oblečení, žabkách na rohožce před domem. Oh man :D co jsem to za hostitelku. :D Jak to bylo dál se dozvím až kolem poledne. Já zase padám do hlubokého spánku, a když se probudím, slyším dole už Thomase zase švitořit s bráchou. Oh man! On je snad ze železa! Mně se zdá o tom, že nemám ani telefón ani peněženku! Ne! Tu jsem si sebou naštěstí nevzala!
Když přijdu do kuchyně, tak mi brácha oznámí, že jede s Thomasem na nádraží a že mi tam rovnou vyzvedne i můj telefón. COŽE???? Tohle je na mě moc rychlý sled událostí. Takže popořadě!
„Já mám telefón?????“ vypadne ze mě s velkou nadějí po celým těle. „No někdo se na něj ozval a mám s ním sraz ve 12 na nádraží“ odpoví mi naprosto samozřejmě a klidně brácha. „Wow! A co ty?“ obracím se na Thomase? „Nejseš podchlazenej :D?“ „Já jsem volal Jeroenovi, ale on to byl jinej Jeroen a jeho manželka mě poslala někam a prej že mě dveře teda rozhodně neotevře.“ vysvětloval. No ještě aby ne. Někdy v 5 ráno. :D oh man!
Musela jsem se začít smát, od srdce a tak šťastná, že snad všechno má dobrej konec.
Celou cestu na nádraží jsem se nepřestávala smát a opakovat, že tohle snad není možný. Thomase jsme dali na správnej vlak a jali se hledat pána záchranáře. Pořád zde existovala možnost, že si z nás udělá srandu a napíše nám: Now I am on a railway station, now I am on a bus station and NOW? Now I have a new phone! :D hm.. tak to ale v pohádkách není, a protože tenhle víkend byl celá jedna malá pohádka, i můj telefón mi byl navrácen. Pán neuměl moc česky, ale porozuměli jsme si velmi dobře. Věnoval mi kromě mého telefonu i Nový zákon, to abych nezapomněla, že zázraky se DĚJÍ!
My jsme se po naprosto výborném obědě (žádný toustýýý :D) odebrali za dalšíma příbuznýma na Moravu, kde jsem si lebedila v naprosto přehřátém obýváčku a cpala se buchtama. :D V pondělí ráno už bohužel spěcháme na letiště. Zamáčknu slzu, když slyším v buse č. 71 překřikující se holaňďanky a když se dostaneme nad tmavá oblaka a začne mě mile oslňoval sluníčko, tak si výsostně slíbím, že si ten měsíc do Vánoc užiju a budu busy tak, že se mi to samotné nebude líbit a hlavně vždy NAD VĚCÍ!… J
Tímto bych chtěla všem zúčastněným MOC poděkovat za krásný společný čas a samozřejmě za všechny milé dárečky.
Žádné komentáře:
Okomentovat