Quo vadis?: School trip II. part

Tak tady o této části bych napsala ráda trochu víc. Už když nám řekli, že to má být nejchudší část, dělali jsme si legraci, že to bude vypadat jako naše králíkářská Dubina nebo rozložité Polabiny.. No tak bohužel, to tam vypadlo líp… Jako fakt nekecám… Na první pohled, na první dojem to okolí fakt vypadlo buď stejně nebo líp, nedokážu posoudit. Ale rozhodně ne jako chudinský čtvrť. Jako jo, na ulicích byl trochu nepořádek, ale jinak to vypadalo jako normální sídliště. (Ještě že neviděli náš skvost na Západě Čech…) pak nám naštěstí trochu víc do hloubky představil místní problém pracovník sociálního centra Zebra, který pro tuto oblast (Schildesveik) pracuje dobrou řádku let.

Z mých poznámek:
- Toto část byla vždycky chudá, pochopte – blízko Amsterdamu, Haagu a přístavu. Kdo nenašel bydlení v metropoli, šel sem.

- Obyvatelé měli vždycky neskutečně moc děti. (třeba babička našeho speakra měla 25 dětí – kam se hrabe Terezie…)

- Protože věděli, že děcka nebudou mít kvalitní jídlo, postavila jim (nejspíš vláda) za činžákama veliké zahrady, aby jejich zdravý zachraňovalo dostatek světla.

- Majoritní většinu tvoří Turci (8 tis) pak lidé z Maroka a Surinamu

- Tím, že je tu hodně tureckých obchodníků, kteří s ohledem na jejich náboženské smýšlení nevyhazují jídlo, má místní charita, dobré zdroje.

- Před několika lety tu prý byly klasický gangy (jako jsou třeba v Am), ale teď už se jim prý podařilo oblast od tohohle typu zločinnosti vyčistit.

- Co mě dostalo je, že večer můžete vidět klidně i 5lety děti, jak si hrají sami venku.

- Zebra má asi 480 dobrovolníků. Dobrovolnictví patří k procesu, když chcete, aby vám organizace pomohla sehnat práci. Jejich moto je: „V čem ses dobrej? V čem můžeš pomoc týhle oblasti?“ Samozřejmě, že ve výsledku je práce klíč k vlastní nezávislosti každýho člověka, cesta k osamostatnění. Tito dobrovolníci musí dodržovat tři hlavní hodnoty: musí si navzájem věřit, být optimističtí („ne“, není odpověď) a musí dělat servis, který mají na starosti.

- Jak poznamenal náš speaker: „when you save one, you may save a whole generation…“

- Co musím ocenit, že většinu věcí, který nám řekli, jsme pak mohli vidět v reálu. Věc, která mě odzbrojila, byl fakt, kdy dva, dá se říct ve vatě pánové, koupili za svoje peníze dům, zařídili ho a nyní v něm pomáhají místním dětem.

- Nevím, na kolik, jsme toho mohli za těch několika pár hodin pochytit a co nám zůstalo skryté, ale odcházela jsem s pocitem obdivu místním lidem, kteří si vzájemnou pomocí dokáží vybudovávat lepší život, než do kterého byli na začátku vhozeni.

Tenhle den ale nekončí, po shlédnutí obrazu: Girl with Pearl Earring. Btw. doporučuju stejnojmenný film! (na csfd 73 %) byla na plánu beach! Pravidlo pro počasí znělo jasně: Pokud ráno prší, odpoledne můžeš čekat krásně sluníčko a naopak. Tohle nezklamalo a zážitek prosluněné nekonečně se táhnoucí pláže byl prostě dokonalej. Pár lidí neodolalo a muselo zkusit moře, já jsem se hrozně přemáhala, abych to neudělala taky. Aby byl tenhle den the best zakončili jsme to s pár "vyvolenýma" (Nuraj, Eva, Alča, Arian a me) v italský restauraci, kde jsem se totálně přejedli pizzou, brečeli smíchem a prostě jsme měli báječnej čas. Pak jsme si řekli, že bychom mohli jít domů pěšky, co se ve výsledku ukázal jako pěkně blbej nápad, protože jsem druhej den chodila po parlamentu s teplotou. Ale aspoň jsme viděli soudní tribunál, kterej je neskutečně krásnej. Tak jsem se na tu překrásnou budovu dívala a říkali si, co všechno ty zdi asi museli slyšet. No nic, večer jsem usla ještě před desátou. Což je bylo úplně nejdřívější čas, kdy jsem tady šla spát. J