No co! Viva L‘Italia!

Zakousnu se a v puse se mi rozplyne absolutně dokonalá chuť italských oliv s rajčaty, al dente těstovinami a slanými kapary. Pasta alla bella donna. Neříkám, že bych měnila… Sedíme s Eliškou a naším navýsost galantním a pohostinným couchsurferem Andreou u stolu v San Bonifaciu, městečku kousek od Verony a popíjíme červené víno. Mám zrovna pocit, že jsem nemohla lépe investovat 289,- korun českých, kterých jsem utratila někdy po Vánocích ve slevách za letenku do Bergama. Tohle městečko leží na severu Itálie a je naprosto bezkonkurečně výhodné pro krátké navštívení země, kde slovo špagety je skoro posvátné. Ach! Ale za to já nemůžu! Od svého raného věku mě můj táta těmito podlouhlými těstovinami krmil a proto si já teď můžu bez výčitek ospravedlnit závislost na těstovině a cestováním. Mám to prostě v krvi.

Je čtvrtek, jsem ještě ve škole a nehorázně se těším, že dneska pocítím to malé vzrušení, které nedávám absolutně znát, jen se dívám z okýnka a jsem šťastná, když se letadlo odlepí od země a dotkne se slunečních paprsků. Když odcházíme z práce, všichni nám přejí hrozně moc štěstí. Je to velice milé, ale trochu si připadám, že jedu na misi pro záchranu světa. Máme hodné kolegyně. Jen co je pravda. Vlak do Prahy má samozřejmě zpoždění, ale my nedáme jinak než jet regiojetem, abychom se mohly pořádně nacpat jejich hříšně levnými pochutinami. Když za Kolínem na asi 10 minut zastavujeme, trochu zpomalím v nabírání tvarohového dortíku a doufám, že se co šupem rozjedeme, protože za hodinu a něco nám odlétá letadlo. Do Prahy dorazíme ve 14:30, letadlo letí v 15:50. Pořád dobrý. V tuhle chvíli neumím jít pomalu. Poklusem to beru přes schody do metra, a protože slyším šustění vzduchu od vagónů za rohem, přidám, přeskočím nástupiště a vrhnu se do chřtánu vozu. Ohlídnu se a vidím Elišku, která se excitovaně směje, valí oči, jako kdyby měla puknout, a rychle mění grimasy. „CO JE????“ bojím se odpovědi. „Spa-dla jsem,“ koktá chudák a pořád ji občas ujede smích do útrpného zkroucení rtů. „Jenže jsem viděla, jak skáčeš do metra a tak jsem sebrala všechnu sílu, i sebe z kluzkých dlaždiček a běžela jsem za tebou,“ vysype ze sebe nakonec. Ano, je to výlet, jak má být. Eliška se už zranila. To my ani jinak cestovat neumíme.

Ale to už jsem na přestupní stanici, kde nám pro změnu řidič metra zavře, ačkoliv tu čekáme poslušně, před nosem dveře a pak ještě ostentativně zahouká, ať vypadneme čekat na další vlak. Kopneme do sebe vodu a už jsme na terminálu č. 2 a ještě prosím pěkně máme 20 minut do odletu. No to jsme taky nemusely tak spěchat. V letadle si samozřejmě sednu blbě, ale signor se prý dobrovolně usadí na druhou stranu, takže nemusím zvedat ten pár italský krasavců vedle mě. No jo Milán město módy. Už jsme nad mraky, po několika dnech vidím slunce a všechno je tedy super.

Když jsme sebou drcli o zem, skoro jsem si tohoto faktu nevšimla, protože za posledních posledních 20 minut byl výhled velice minimalistický. Nic jiného než bílou jsme neměli šanci vidět. Avšak i přes ten déšť, který úporně zavlažuje Lombardii, jsem šťastná. Na stopování kvůli počasí a brzké tmě kašleme a pomocí veřejné dopravy se dostaneme až do Verony. Ohledně jejich vlaků mám několik poznámek. Tak za prvé, nechtěla bych v tom starým vagónu, kde jsme cestující tvořili my a pár podivných bytostí (vzhledem i chováním), být sama. Za druhý narvaný timeschedule opravdu nečekejte. Když jede vlak za hodinu, jste rádi a posledně nějaké levné nebo dokonce bezbariérové cestování taky není k nalezení. Prostě tak trochu Itálie. No co!

Do Verony dorazíme až o půl 10 večer, ale naštěstí nás Andrea, náš couchsurfer vyzvedne na nádraží se svým malým černým vozem (a ne, není to pohřebák) a poskytne absolutně skvělý servis v podobě geniální večeře, duchaplné konverzace i rozkládací postele. Po několika hodinách mně připadá, že ho známe věčnost. Jistě to bude i tím, že je naprosto stejná povaha jako jeden můj kamarád. Obrovský gentleman, typický puntičkář a skvělý společník. Musela jsem se fakt smát, protože kdybych zavřela oči a odmyslela si italský přízvuk, mohli by být jednovaječná dvojčata.

Ráno otevřu oči ještě za tmy, ale to jenom proto, že celá kuchyň, ve které spíme, je zabedněna jejich okenicemi. Jinak je půl deváté. Super! Špitnu buon giorno na Andreu, kterej zrovna potichu zavírá dveře, aby nás nevzbudil a pořádně se nadechnu. Máme před sebou italiano víkend! Eliška spí jak zabitá a já nalézám na stole roztomilý vzkaz, který nám dovoluje, vzít si cokoliv, co najdeme v jeho kuchyni a deklaruje tak dostupnost dnešní snídaně. Pomeranč se šťopkou, neapolská káva a sušenky s hvězdičkama. Protože jsem poměrně začátečník v pití kávy, jdu hledat do ledničky mléko. Trochu se divím, proč je tak husté a jde i poměrně blbě míchat. Otočím lahvičku a zjistím, že jsem do něj nedala mléko ale kefír! No co! Vyzunknu to tak i tak. Italskou kávou se přeci nebude plýtvat. Venku úporně lije. Předpověď na tento víkend nevěstila nic pozitivního a taky se to pěkně začíná plnit. No co n.2!

Vycházíme s Eliškou vybaveni deštníkem, nepromokavými botami a dobrou náladou do lijáku, abychom našly nádraží. Po asi 10 minutách konstatuju, že moje boty nepromokavé jsou asi v jiném vesmíru a smiřuju se s tím, že dneska budu celý den čvachtat. Eliška zase zjišťuje, že její pravá bota má odchlíplou podrážku a její žralok se jí co 100 metrů zasekne o chodník. Do třetice všeho dobrého nedojdeme na nádraží, ale na výpadovku na Veronu. No co, řekneme si už asi po sté a vytáhnu obrovský bílý papír nápis VERONA, který jsem psala při poslední hodině ve škole, když děti psaly písanku. No co!

Leje, Eliška drží nápis, já vystrkuji palec do deště a snažíme se co nejvíce usmívat a vypadat, že tohle je normální. Pár lidí se nám směje, někdo se ještě otočí, aby se ujistil, že viděl správně a asi po 15 minutách (klasická stopovací lhůta, ne?) nám zastaví menší rachotina s dvěma postaršími Italy. Prý jedou jen do vesnice mezi St. Bonifácem (tam jsme teď my) a Verounou. Říkám jo, Eliška se bojí, ale už sedíme v autě, takže jedeme. Oprašuju všechny moje naprosto mizerné a chabé znalosti Italštiny. Zvládneme se představit a říct, kolik nám je let a kam jedeme. Oni tvrdí, že jim je 40 ale to jim nevěříme. Je jim nejmíň šedesát, a nebo jsou pěkně sešlý. Ten, co uměl aspoň nějaká slova in inglese, vystupuje dřív a my pokračujeme s řidičem, který neumí anglicky už vůbec nic. Parli ilaliano! Pořád něco mele o kávě, večeru, a číslu numeru. No to víš, že jo dědku, určitě s tebou půjdeme večer na kafe… Nakonec nás vyhodí v nějaké vesnici na C. Když přecházíme silnici, vidíme, že jede okolo autobus směr Verona. Na prasáka přeběhneme zpátky silnici na červenou a už sedíme v autobuse, který nás doveze až do centra Verony k aréně!

Zde jsem si vážení čtenáři dovolila i jeden živý příspěvek s moji milou kolegyní. 

Verona je nádherná. Jako ostatně skoro všechna italská města. V dešti nás zaujme zejména pizza v útulném bistru na rohu u staré arény, která je poněkud netradičně tlustá. Beru tu s šafránem a artyčoky. Asi okolo 3, když zrovna vylezeme z mého oblíbeného kosmetického obchodu – KIKO MILANO, přestane pršet a světe div se normálně i svítí slunce!

Absolutně entuziastický kupujeme museum card. Stojí 18 euro a všechny vstupy jsou pak zadarmo. Vylezeme na věž s překrásným výhledem na celou Veronu, obhlídneme dům Romea a Julie a přemýšlíme o životě na schodech arény. Verona je opravdu úžasná. Všechny ty okenice, balkony a odrazy v kalužích, které vysouší slunce, co tady má už sílu. Nemám vůbec hlad, dokázala bych se ještě minimálně několik hodin toulat starým městem a přemýšlet nad životem. Koukat se po ostatních lidech, přemýšlet, kdo bydlí za tímhle oknem nebo jak bych vyfotila ulici, do které zrovna zahnu.

Čas nás ale tlačí a tak skočíme ještě před odjezdem vlaku na caffé a risino, což je pečený zákusek, plněný rýží typický pro severní část Itálie. Vlak samozřejmě nestihneme. Večer jdeme na aperitivo a až poté vaříme někdy v noci bramboráky. Je to skvělý večer v dalším středověkém městečku. Seznamujeme se i s dalším párem a probíráme třeba, proč Italové tak často volají se svými matkami. Pokud volají jen jednou za den, tak to je na jejich stupnici spíše ten chladnější vztah. Ale oni to o sobě tvrdí otevřeně. Prý jsou to mama-boys, nezdráhají se přiznat všichni do jednoho.

Pokud jsme měli štěstí na počasí v pátek, v neděli nám obloha nic neodpustí a lije opravdu vytrvale celý den. Na to si „musím“ koupit nový boty, protože další den odmítám chodit v durch ponožkách. Vyberu si takový ty typický italský mokasíny, a ačkoliv mě po několika hodinách poměrně dřou, jsem neuvěřitelně vděčná, že mám suchá chodidla. Prochodíme naskrz Padovu i Benátky. Okolo 14:00 se stavujeme na „aperitivo“, což se skládá z nějakého alkoholického nápoje (většinou tonic, aperol spritz a prosecco), na zakousnutí bageta. Buon appetit. V Miláně, kde bylo aperitivo vynalezeno, se okolo 19:00 můžete poměrně dobře najíst za cenu dražšího drinku. Funguje to na principu, že si objednáte pití, které není úplně za hubičku, ale za odměnu k němu dostanete chutný bonus v podobě jednohubek, kousek pizzy či brambůrek a oliv. Stojíme tedy v malém bistru na rohu, kde obsluhuje fakt krásná mladá Italka a klábosíme nad skleničkou a maličkým pannini o životě. Občas se u baru zastaví páry, nebo samostatní jedinci, aby si dali dvojku červeného a pokračovali v nakupování na všudypřítomných trzích.

My se ještě po cestě k autu, zastavíme na opravdu bleskové caffé. V Itálii do sebe prostě většinou ceffé kopneš ještě na baru a pokračuješ dál ve svých plánech. Tak i my jedeme do Benátek. Ve Venezii je zima, jak v psírně. Od laguny to fučí, deštníky se nám otáčejí a mně se nikam nechce! Ale jednou jsme v Benátkách, tak přece nezůstanu v první restauraci, kde je nádherně teplo a voní pizza! Ne! Tak tedy vyrážíme. Náš průvodce Andrea nás nechá nahlédnout do částí, které bychom samy určitě nenašly, jako například židovské gheto, kde není nikdo – ani turisti, ani obyvatelé a tak to působí s tou zamračenou oblohou trochu pesimisticky. Brzy se ale dostaneme do spleti hlavních, přesto ale úzkých uliček tohoto města postaveného na kůlech. Na chvíli se zastavíme v jenom zastrčeném wineshopu, kde prodávají i obligátní panniny. Dáme si víno a kousíček chleba za hříšných 5 euro, ale no co! Italové jsou požitkáři a labužníci, neprodali by něco, co není dobré a tak ačkoliv je ten kousíček bagety opravdu malinký, máte pocit, že jste uspokojili alespoň částečně potřeby volajícího žaludku.

Stejně jako v Paříži, i v Benátkách existuje možnost, jak se dostat nad střechy ostatních domů, bez toho abyste zaplatili jediné euro. Tuto senzační podívanou nabízejí luxusní obchodní domy. Channel a jiné, na hypotéku vhodné, značky se okázale předvádějí na všelijakých figurínách, abyste si dole u vchodu mohli dát deštník do plastového sáčku zamezujícímu tvoření mokrých louží na podlaze, vyjet po krásných schodech do posledního patra a vystoupat tak až ke střeše, ze které musí být nadstandartní výhled. Jenže dneska chčije a chčije… Takže vchod na terasu střeží sličná signora a nekompromisně nám tento sen odmávla svoji pečlivě namanikurovanou rukou na příště! Tak teda jo! Ještě se do těch Benátek někdy podívám. Snad. Je to jedno z těch míst, které může člověk několikrát a stejně se mu to bude líbit tak, jako kdyby to viděl prvně. No co!

Večer jsme měli soukromý kuchařský kurz. Kouzlili jsme pasta e patane. Je to prý typické Neapolské jídlo, a ačkoliv jsme kousek od Verony, což je do Neapole daleko, nepohrdneme čímkoliv. Přece jenom ty dva chlebíčky nás moc nezasytily.

Večer pak ještě zajdeme na párty kousek od naší vesnice. Čekala jsem nějaký malý útulný bárek, kde se bude vzadu tančit. Místo toho jsme přijeli na parkoviště vedle budovy, kterou bych tipovala spíše na prodejnu  kuchyní. Monstróznost ve mě evokovala Ameriku a organizovanost Nizozemí. Uvnitř byly dva sály, jeden pro milovníky salsy a druhý pro fanoušky 80’tých let. Přesto tady bylo jisté pojítko. Nikomu v celé budově nebylo méně jak padesát let! Taková řekněme důchodcovská diskotéka byla ale naprosto geniální a my si to skvěle užili. Já jsem celou dobu obdivovala všechny ty postarší páry, dámy i singl pány, kteří roztáčeli své partnerky na parketu tak, že by jim to mohli jejich vnoučata závidět.

Viva la vida! Nebo snad Viva L’Italia?

Back on track!

Někdy minulý rok jsem si dovolila "publikovat" pár pravidel báru. Když jsem se finally osmělila ve čtvrtek napsat manažerovi, zdali bych tam nemohla podat pomocnou ruku i letos, tak mi hned radostně odepsal, že he already put me on the schedule - neboli mě takzvaně zahrnul do rozvrhu. :D Wow, to jsem nečekala. Bála jsem se hrozně moc! Že už neunesu tác plný drinků, že si nepamatuju čísla stolů a hlavně, že tam budou úplně nový lidi a tudíž, už s nima nebudu moc dělat naše starý joky. 

Po práci - legraci - aneb nejlepší pocit mám, když jedu domů!
Palace of peace in the night! Vždycky, když jedu večer okolo tak mě ten pohled potěší! Oh ye and naše reštyka.

1) Nic se nezapomíná, nechápu, jak je to možný, asi je to sport jako každej jinej. Možná by měli zauvažovat o jedné disciplíně na Olympiádě - kolik uneseš drinků různých velikostí, teploty a různého skla. 

2) Všechno se mi vrátilo jako, kdybych tam byla včera, což mě činilo patřičně šťastnou.

3) Letos je tam ještě snad lepší parta lidí než loni - já si teda hledím svoji práce a moc nekecám, ale až na jednu dívku, kterou, když jsem viděla tak nemohla vyfasovat jinou přezdívku (samozřejmě striktně interní - jen pro mě) než bixch. Ty bláho, tak nafrněnou nánu jsem dlouho neviděla. Chtělo se mi vrhnout. Ale pak jsem si řekla, že ona mi nestojí za to, abych si výsostně kazila náladu ba naopak, já ji ten její nabubřelej ksicht zjemnim. :D haha tak jsem se na ní smála jak na malý kůzlátko, snažila se jí pomáhat a dělala takový ty empatický joky, aby jako pochopila, že nejsem proti ní. Zároveň ale člověk nesmí ukázat, že by byl debil a že nic neumí, takže kámo, já to šampaňský otevřu, to víš že jo... A neuhádnete co, na konci dne se se mnou loučila s úsměvem. :D stejně ji ale nemusím, nemám ráda nabubřelý lidí s maskou. Jděte se zahrabat. Pak tam máme ještě takovýho 15-letýho blbečka, kterej myslí, že sežral všechnu modrost, bohužel, co horší, vtip světa a tomu už jsem na přímo řekla, co si o něm myslím, že mě fakt neuvěřitelně štve a další pravdy, což jsem si nedovolila říct nikomu nikdy v žádný práci. Ale on je nevychovanej spratek se seběvědomím až do Austrálie. Takhle namástrovanej může bejt jenom malej holanďan.

4) včera jsem dostala dvě krásný zpětný vazby, že svoji práci dělám dobře a hrozně mě to potěšilo, protože tady se pochvala moc nenosí, tady se děkuje max. tím, že vám nikdo nevynadá. Ale včera jsem dostala privilégium zaučit dvě nový holčiny a pak mě dokonce jeden kolega řekl, že jsem so hard worker, the best female worker in the restorant, z čehož jsem měla tak obrovskou radost, že jsem se vydržela usmívat i po 10 hodinách lítání na place a pracovat jako, kdybych zrovna přišla. Co dokáže jeden kompliment? Neuvěřitelný, že? 

5) Aby to jako nevypadalo, že jsem kdoví jak nafrněná. Tak nakonec Vám řeknu, kterak já jsem teda zaučovala ty dvě dívky. "Lucie umíš otevřít dobře víno?"...Samozřejmě, že ano - i když něco neumím stoprocentně, nikdy to nepřiznám a prostě to musím zvládnout - to je pravidlo, který jsem se naučila. Vždycky za každý okolnosti, je to minimálně z 50% v hlavě - když si řeknete, že to asiiii nedokážete, tak to taky asiiiii nedokážete. Tak jsem popadla víno, došla hrdě ke stolku. Ty dvě dívky za mnou jako bodygárdi. Dobrý den, přáli jste si víno? Kdo bude ochutnávat? A pak to přišlo, ten zatracenej papír na zátce mně nešel otrhnout. Do háje! Trochu nervózně jsem se usmála, pán - zákazník se usmál o to více shovívavě a hlubokým hlasem, prý ať mu to dám, že je velmistr v otevírání vín a s velkou nonšalancí a rychlostí blesku flašku otevřel a dokonce rozlil. Moje rozpaky se zvětšily na velikost ozonové díry a málem jsem se propadla do země. Děvčata koukala a já je radši rychle odvedla i se svoji maličkostí s tohoto kruhu potupy. A tak to máte, hold ne vždycky všechno zvládneme, ale nikdy se nesmíme vzdát ještě před tím, než to zkusíme! NIKDY !!! O - pa - ku- ju NIKDY!

!!! INDONESIA !!!

Dneska jsem začala dávat dohromady fotky, zjistila jsem, že na mým telefonu vypadají zatraceně líp než na počítači :D. Přídávám několik koláží z každé etapy naší cesty. Stories Vám buď řeknu osobně, nebo je postupně dopíšu. :) Každopádně ale cítím neuvěřitelnou vděčnost za všechno, co jsem mohla zatím prožít. Znova jsem si uvědomila, že nezáleží na tom, kolik vyděláváme, pokud budeme otevření světu okolo nás, pokud budeme odpovídat s úsměvem a zajímat se o lidi okolo nás, nezáleží na tom, kde na planetě Zemi se nacházíme, všude si můžeme vytvořit přátelství. A možná, že pro někoho se to zdá waste of time to create friendships over the world, ale já můžu potvrdit, že za poslední roky jsem tolikrát ocenila vidět některé lidi i po roce, po dvou - můžeme si navzájem pomoc a je to hrozně obohacující. Člověk musí vystoupit ze své osobní zóny, ze svý bubliny, aby mohl vyrůst. Musím vám naspat alespoň několik stories, poslední co mám v hlavě je Londýn, kde jsem prostě měla bejt, i když všechno stálo proti tomu. Melu pátý přes devátý, ale jen vás chci povzbudit, ať jste dnes kdekoliv, zkuste udělat někomu malou radost. Jste úžasní!

první část naší cesty - AMSTERDAM, KOALA LUMPUR, ostrov JAVA - Jakarta, Jogjakarta

Jak to všechno začalo? Přišla jsem o nádraží a nejel vlak. Proč? Byla jsem tam o hodinu dřív, naštěstí. Netradičně typicky, řekla bych. 

Bali - Kuta - splnil se mi můj sen - naučit se alespoň trochu surfovat 

Bali - Sanur beach - jednu noc jsme se "plácly" přes kapsu a bukly noc v hotelu s rooftop bazenem (btw. cena za noc za takovejhle hotel je srovnatelná za noc v nejlevnějším hotelu v Nizozemí...) 

Ubud - zamilovala jsem se do tohodle místa - neuvěřitelně zelené, plné života, užasného jídla, cestování na motorce... 

našly jsme základku, dovolily nám se přijít na jedno dopoledne podívat, černá pláž a omylem jsme zabloudily do občersvtvení, kde nějaká americká tv natáčela dokument o bizardním jídle - prý mají nejlepší rybu - škoda, že jsme si už objednaly :D..

south of Bali 

back to Kuta, snažím se zdokonalit v surfování - prej jsem si půjčila prkno, který není pro začátečníky, celý dopoledne nechytnu ani jednu vlnu, říkám si, že to ale nevzdám, nedokážete si představit tu radost a ethusiamus, kterej jsem měla večer, když jsem ujela alespoň pár metrů. 

London - Hillsong conference - 16 000 mladých lidí - what a story - neznám nikoho, jedu dělat dobrovolníka - na konci vím, že přesně tam bylo moje místo!

Můj plán byl jednoduchej a prostej. Z Indonesie letím do Amsterdamu, tam mám 15 hodin layover - popadnu tašku, v Haagu si vyperu, po dvou dnech se zase osprchuju, no prostě ze sebe udělat zase Evropanku, večer chytím bus do Londýna a všechno bude parádní. Tak přesně takhle to nebylo. Začalo to už večer v Jakartě, kde jsem se s nima hodinu hádala, proč moje zavazadlo nemůžou poslat do Amstru, ale musej na něj dát cedulku Praha. Byla jsem ale úplně zoufalá, ale pořád mě drželo to, že KLM (letecká společnost) mně osobně napsala, že je možný zavazadla vyzvednout. Bylo to napsaný i na internetu. Tak v čem je jako problém? No nic, v Amstru snad budou přívětivější. Sedím v letadle a jsem vděčná, za všechny ty neuvěřitelný zážitky, který jsem mohla prožít, dokonce máme kamaráda, kterej teď sedí v tý kabince jako dispečér a řídí náš odlet, how cool is that. Servis KLM je v letadle fakt báječnej a cesta, ačkoliv to je 12 hodin, uběhne jako nic. A v 6:00 pro Amsterdam (pro nás je 12:00 poledne) se ocitáme na letišti v NL, právě vychází obrovská kopule slunce, tak je to i docela pěkný. A teď to začne - celá dovča šlapala celkem bez větších problémů, takže jsem si to musela vybrat poslední den. Na informacích mi je řečeno, že pokud chci moji krosnu, tak musím zaplatit 275 euro. Otočí se mně žaludek i s těma nudlema z letadla a hrnu se ptát na information desk of KLM, tam je tak studená ženská, že by mohla zachránit oteplování planety, jestli nějaký je. Suše mi oznámila, že buď zaplatím 275 euro, nebo poletím do Prahy, a nebo moje zavazadlo bude zníčený.  Zní - če- ný .... opakuju pomalu a myslím, že tohle není fakt fér. Při představě, že všechny varianty mě budou stát dost peněž a nebo přijdu o všechny svoje věci, ke kterým mám pochopitelně docela osobní vztah, se rozbulím a jdu se rači uklidit za výtah, aby mě nikdo neviděl. (Po chvíli koukám, že je prosklenej).. Letiště jsou místa velkých a silných emocí. Pro mě teda určitě. No nic, absolutně nevím, co mám dělat. Fakt nevím, chci se vykašlat na Londýn, pak se chci vykašlat na svoje věci, hrozně moc nechci letět do Prahy, už chci jet do Haagu a dát si sprchu. (Před 28 hodinama jsme vyrazili na letiště z Kuty). Díky za všechny, s kým jsem to v tu chvíli mohla sdílet, volám s našima, s kámošem z Amstru, Eliška hledá řešení, až nakonec udělám rozhodnutí. Svůj baťoch chci, do Londýna pojedu - jediný řešení tedy je: letět do Prahy a koupit si novou letenku z Prahy druhý den ráno. Děsila jsem se ceny, kterou najdu, protože samozřejmě, že letenky na poslední chvíli jsou drahý. Ale, protože Bůh mě v Londýně chtěl, našla jsem poměrně levný na přesně čas, který se mi hodil. Sedím, jak bezďák na zemi, u elektrický zásuvky, rozcuchaná, na sobě špinavý věci, ťukám číslo svoji karty a bum! Je to tam. Díky mým neuvěřitelným kamarádům - Andrejce a Míšovi, mám i kde spát (Bedy tobě taky děkuju za nabídku :)!, padá ze mě stres a jedeme do centra - musím Elišce ukázat, kde jsou nejlepší hranolky s jopí souce. :-) 

Večer ještě trochu kecáme s Andrejkou, která mi připravuje svačinku na zítra (máš to u mě kámo :-), já si ještě zašívám kabelku a přepakuju všechny věci, bohužel můžu mít jen baťůžek. Jdu spát někdy o půl druhý a ráno se budím už v 6:15, koukám na video o Hillsong konferenci, kam jedu jako dobrovolník kam jít, kde co najít atd. Nestihla jsem si přečíst žádný propozice, ale to bude ok!

Odcházím s perfektním časem v 7:41 na metro a gate se zavírá v 9:35 - pohoda! Jo, jenže to bych nesměla bejt blbeček - stromeček a nenastoupit na špatnej směr metra. Místo na Veleslavín dojedu na Skalku!!! Okamžitě se mně vybaví Berlín a stopování už jedoucího autobusu. Zase se mně obrátí žaludek (jestli se vždycky posune jen o 180 stupňů, tak je alespoň na tom správným místě. Zase mě pohltí stresíček, ale ne, to bude ok. Naučila jsem se během cestování jednu věc a to - v daný chvíli se soustředit pouze na tu nejblížší věc - vyřešit ten nejbližší problém. Neřeším tudíž teď vůbec, jak se dostanu v Londýně z letiště, protože stejně nemám internet a byl by to jen další stres. Taky neřeším, dokud nebudu sedět v buse z Veleslavína na letiště, jestli mi to letí z jedničky nebo dvojky. To teď není podstatný. Abych to zkrátila, všechno dobře dopadne, na letišti si koupím jízdenku na transfer v Londýně, která sice musí bejt vytištěná, ale pustěj mě tam anyway a já i bez mapy, internetu a všeho najdu svůj tým v hale O2 arény. Díky za pomoc všem, kteří mi poradili. :) Konference is about to start within 2 hours. Obdivuju všechny, jak jsou enthusiastický, obětavý, ochotní pomoc všem a všude. Jsou tu fakt jako dobrovolníci. To já taky, ale musíme si přiznat,že já i z důvodu, že bych si klasickej lístek prostě nemohla dovolit. Ale tenhle přístup se během druhého dne změní i u mě. První večer jsem šíleně unavená, jetlag a skoro 3 dny na cestách se na mě dost podepsaly, usínám i v při plný palbě muziky, nemůžu stát, jakmile na mě nikdo nemluví, ztrácím kontakt s realitou a usla bych jakkoliv. Takhle unavená jsem asi ještě nikdy nebyla. Nýbrž atmosféra je neuvěřitelná. Odcházím někdy po 11, kdy nám skončí naše "služba" a hledám cestu domů. Vím, že bydlím kousek od Waterloo, ale nemůžu se zorientovat. Ptám se, ptám se, v nějakým podchodu se leknu bezďáků, ale spěj, tak trochu přidám do kroku, aby se třeba ještě nevzbudili. Nakonec je asi 5 minut po půlnoci dojdu do baráku, kde bydlí moje milá kamarádka Emily. Na recepci mě pustí nahoru, jenže mám asi špatný telefonní číslo, protože se jí nemůžu dovolat, zkouším klepat na dveře - nic - jsem už trošičku zoufalá. Jdu znova dolů na recepci a prosím ho, ať ji zavolá přímo do bytu - sice asi všechny vzbudím a vzhledem k tomu, že tam bydlím na černo - nic moc, ale už nevím co jinýho. :)) Pán tedy volá, ale prej mě tam nikdo nezná... Cože??? Jakže jste říkala číslo toho bytu? 323? Neee 332! ahá a já si říkal, že ten pán vás tak zapíral (doufám, že jsem někomu nezníčila vztah) :D... Nakonec ulehám na koberec v pokoji, kde je nádherně teploučko, je mi úplně fuk, že spím na zemi, protože bych usla i ve vaně. 

Spánek - z neděle na pondělí (5 hodin), v letadle (asi 5 hodin), v Praze (asi taky 5), 3 dny v Londýně - denně max 5 hodin - huge cups of coffee are needed! 

Další dny konference byly lepší a lepší - pila jsem dost kafe, poznala víc lidí, dokonce i jednu Češku, což je teda náhoda a zažívala jsem obrovský posilnění, vedení, speakři a kapela byli úžasní. Jedna otázka mi utkvěla v mysli. Žiješ život, který chceš žít, nebo který máš? 

Moje kamarádka Andrejka se mě asi před 2 týdny ptala: Kdybys mohla lidstvu předat jedno jediné životní moudro/zkušenost/ radu/ zjištění, co by to bylo? 

Abych byla upřímná, když jsem si to přečetla, tak jsem zrovna rudla vzteky nad naším sousedem, kterej si udělal nějakou dost creepy soukromou party ve vedlejším pokoji (ještě jsem na Bali) a chtěla jsem napsat: mějte slitování s lidma, který chtěj spát. :D ale samozřejmě mě docházela krátkozrakost, týhle věty a tak jsem přemýšlela dál. Nechtěla jsem vyřknout nějakou hloupost a všechny okřídlená mota, podle kterým se řídím, mně přišly jako klíše, jedno větší než druhé. 

Během Londýna jsem si to uvědomila, je to hrozně jednoduchý. Nejsem jedna z těch, která vnucuje myšlenky, kterým věřím okolí, nemám to ráda od druhých, nedělám to sama. Ale pak na druhou stranu, když už jsem dostala možnost na takovouhle otázku odpovědět, tak proč nebýt jednou otevřená a tady je moje odpověď (vím, dost neumělá, ale je:) 

Chtěla bych říct, že je zde někdo, kdo tě miluje přesně takovou/takového jaký seš. Absolutně nezáleží na tom, kolikrát udělám chybu (a to zase, že já jich dělám poměrně dost). Vždycky ale absolutně vždycky můžeme příjmout jeho láskyplný přivítání a pomoc od toho, co nás trápí. Sama jsem to znova zažila v Londýně, myslela jsem si, že ok lidi, který žijou, tak jak se má, ok ty Bůh přijímá, ale ne, on přijímá úplně všechny - a přijetí není s výčitkou, ale s otevřenou náručí - lets not speak about it again. V Bibli se píše, že nic nás nemůže oddělit od Boží lásky k nám. Osobně věřím tomu, že ty i já, jsme mu stáli za to, že Ježíš zemřel za každý trápení, který prožíváme, za naše bolesti, strasti a čeká až budeme chtít přijmout tu milost, že už nemusíme být otroky našich vlastních vin. On nebude nikoho pronásledovat a mlátit Biblí po hlavě, ale bude čekat, až budeš chtít přijít a přijmout, ten neuvěřitelnej klid a radost, kterou prostě nemůžeš najít nikde jinde než skrze něho. Myslím, že každý hledá nějaký naplnění takový ty mezery v životě, kterou ale bohužel nemůže zaplácnout naše práce, náš partner, ani cestování. Sama moc dobře vím, že si často říkám, tak hele já teďkon žiju pretty cool life, what should be jako wrong? A tady je jediná věc, ok je to cool life, ale pokud se přiblížíme k Bohu, tak to může bejt úplně jiná dimenze of cool life. Pocit bezpečí, peace in our hearts. Nejsem zrovna nejvzdělanější, co se týče otázek víry, nevím odpovědi na spoustu otázek, ale v jádru je ta myšlenka hrozně simle a hlavně, potřebujeme opravdu znát odpovědi na všechno? Já asi nepotřebuju. Slyšela jsem za svůj život ohromnou spoustu svědectví od lidí, od uzdravení přes proroctví, přes sny, pokud všichni tihle lidé nebyli blázni, tak mě to utvrzuje v přesvědčení, že je zde něco víc. Proto jsem to chtěla napsat a podělit se o tom s váma, i když vlastně nevím, kdo přesně si to přečte. Ale to je asi jedno. :)  Jestli jste došli až sem, tak vás upřímně obdivuju a jen snad chci povzbudit, že pokud byste cítili jako hey já toužím po něčem takovým, ask for that! Just ask! Love you all! 

Up&Up

What living in The Netherlands and Belgium actually brought it to me? Recently I am thinking about it more and more and every day I realize one new little thing! This morning I woke up already 6 o'clock am, what is crazy since I am deathly tired during week and didn’t go to sleep very early either! But life is just one so I couldn’t resist myself and starting with thinking, checking pictures, answering people and stuff. I have also opened a page which is annoyingly going every day to my e-mail, one would justly called it spam, and he would be right but guess what I don’t mind and sometimes there are some nice articles. Today it was about showing you how you are unique if you are quirky. Blabla mostly but some things lead me to think about some other topics.

During the reading I have realized how much I have changed during the last 4 years. I totally don’t want to evaluate myself and write anything about good or bad way! I am just doing this mental process of putting my thoughts to the words, sentences and maybe it will give some sense. At least to me it probably will, and for the rest? Now I don’t have to care about it.

Since I was living in Amsterdam I love even more if some people are unique and they aren’t scared to show it! I have seen quite many different environment during traveling, meeting people and totally fall in love to the  unique way of thinking, the way how people are dressed in different way, how they are able do stuff without particularly thinking oh my gosh what these or those people would think about me. If you love this - go to Berlin, sit on the street and just observe! Or in subway is fine as well! Observe more and more! Life will give you something back for it! 

Travel and try to understand why people act in their certain way, why they are having this or that attitude to their lives, try to respect others as much possible as you can and guess what again, you will have something back for that! Amazing friends from different backgrounds which will completely enrich your life, you will start seeing basics facts in your life from diff. perspective and your horizon would change greatly! 

Never ever say that you will better give it up than try hard! NEVER! EVER think that you can’t do something if you haven’t even tried!  

Be glad for what you are, be just happy about whom you are and that you are unique in your own special way, don’t feel like you need to please all the time someone, because the thing is (and ye whatever now you are thinking, I believe that)- God loves you exactly how you are! So just smile and calm yourself down! I know there is always room to improve yourself in many ways and please don’t take me wrong I wouldn’t even suggest that I am ideal, but I like myself and I am not afraid to say that! Have you ever worked, dealt, lived, or just spoke with someone who doesn’t like her or himself? Yes? So now you understand...  

Take hard words and situations in your life like a gym! Yes! You hate it in the moment that someone told you something hard, that someone put you down, kick away or anything else, but bear in mind that you fuxking need a gym in your life! What do you think? That everything will go smoothly and you will die without life muscles?! You personally would hate it! You need to grow and being stronger to be able to move in your life, to be able to access higher hills, examinations!

If you once expired what is like to don’t have something in a life, you will appreciate what you have in totally diff. way! You are more grateful for things what you had to work hard for than for stuff which was just given to you without any afford. 

There is only one catch, when you are back and living your normal life back at home you can feel like here it isn’t adventure enough and maybe start complaining, this happened to me as well and I am so sorry for that! Because and now listen! When you feel like complaining about some stupid stuff just remember what you would give for it to be in this position of your life before some certain time! Come on! So how already my children in my class can say: NIET KLAGEN! - don’t complain!

Totally different situation according me is when you really don’t know what to do and you aren’t satisfied with your life and you are eager to find som new impulse in your life and you really trying hard! I hope I will be able to write more about this in the future. Now I am not educative enough by life to tell you much about it. But I still believe that there is time for everything and doesn’t matter in which kind of part of your life you are in now, remember to see the good things about it. It isn’t easy sometimes but I am sure that almost in all situations you can find some light and more or less things which are just so perfect and amazing.

Jaro je tu baby!

Jaro je tu :) Ať je co nejméně přeháněk a nebo po nich alespoň vždy uvidíme duhu! Krásný duben!

Sukňové pondělky

přesně tak!

Nevím jak vy, ale já jsem už po půlroce fulltime práce dostala totální averzi k pondělkům. Všichni to známe, po víkendu, bychom měli bejt sice plni energie, nosit úsměv od ucha k uchu a oplývat spousty převratných myšlenek a konceptů. ALE protože vstáváme už v 6 - to abychom s radostí začali nový týden..., tak se jakákoliv načerpaná energie spálí už na to, abychom vůbec zvládli stopnout budík, který se občas škodolibě zasekne a jo fakt někdy nejde zastavit. NEchápu masochisty, který si nechaj telefon dál od postele, aby k tomu museli ještě vstát! No a tak se vyhrabu polomrtvá z postele, vypnu mód letadla a došoupám se křížem krážem do kuchyně, kde se pokapu jogurtem, pocintám horkou vodou půl kuchyňský linky a okolí hrníčků, ale rychle to utřu, aby fifinka nic nepoznala a děsně se na sebe vztekám, protože mně v koupelně všechno padá. Jsem ráda, když stihnu bus číslo jedna a doufám, že než stihnu vyštrachat lítačku, tak nezazní skřehotavý hlas: "probíhá kontrola jízdních dokladů, nyní si již nemůžete označit jízdenku".

JAK TOMU VŠEMU ZAMEZIT! Přinášíme exkluzivně několik cenných tipů, co fungují pro mě a Týnku. Jsou to prosté přízemní věci, ale to je přeci fuk!

1) ŠATY DĚLAJ ČLOVĚKA
Cítit se šik hned člověka pozvedá do úplně jiný dimenze :D, a protože jsme ženy, tak jsme prohlásily: "Ok nebudeme suchaři a v pondělí pasujeme do vyššího stavu SUKNI"! A tak padlo, že bychom mohly zavést sukňové pondělky, což se ukázalo jako prosto výborný nápad. Já sukně moc nenosím a tak mi leží celá léta (některé sukně už i desetiletí - no přátelé to jsou kusy... :D) ve skříni a vytáhnu je tak možná, když přemýšlím, že bych je už měla vyhodit, ale to já zase nechci, takže tam leží dál a dál. Ale tomu už je konec! "Naštěstí" se pondělí opakuje v opravdu pravidelných intervalech a tak můžu povolit uzdu fantazii! Děti z mé třídy vědí, že moje nálada vzrůstá s počtem stupňů na teploměru a absolutně se nemohu dočkat jara, které se snažím navodit alespoň v podobě kytek....zatím se mi to teda moc nedaří, ale snažně vyhlížím březen s velikou nadějí, že budu moci k těm sukním vytáhnout i silonky! Ha! Ale viděli jste dnešní počasí...

2) PO CESTĚ DO PRÁCE PÍSNĚ, CO VÁS NALADÍ, VYLADÍ, PŘELADÍ

Ať je to cokoliv, hl. když se potom cítíme lépe.

3) ŘEKNI MI, CO JÍŽ A JÁ TI ŘEKNU ...

Tak asi se shodneme, že dobré jídlo je základ č. 2! Snažíme se udělat si dobrej oběd, aby se už dopoledne mohl člověk těšit na něco mňamozního a dneska jsme zavedly bod č. 3!  Řekněme celkem důležitej bod.

4) PO VEČEŘI - COKOLIV SLADKÝHO!
Ať je to starej dobrej banán s čokoládou nebo jenom ta čokoláda, hl. že to přidá cukr do krve. Když není sladký, tak aspoň víno. Ale to už je vyšší kalibr na pondělky, to přichází spíše až uprostřed týdne... nebo ne?

Pokud máte nějaký skvělý tip na to, jak přežít, či si dokonce užít pondělí! Sem s nimi!

Austria

Proč si mě rozhodně (NE)vybrat jako spolucestující na trip do Alp

Několik typů:

1. První den dovolené po mě nechtějte žádnou aktivitu s dětma nebo jakoukoliv větší konverzaci, takže jako společník jsem absolutně nepoužitelná!
   
   
2. Pokud je třeba zajistit do apartmánu nové vybavení, pak vám to spolehlivě zařídím! Tohle mi jde asi ze všeho nejlépe a přirozeně bez jakékoliv námahy. Jak? Zcela jednoduše! Staré věci bez okolků zničím. Nyní jsem třeba v rámci ochrany před popálením horkou vodou postavila varnou konvici na horkou plotýnku od elektrického sporáku. To, že se plast z konvice poněkud roztekl do všech stran, jsme zjistili až po snídani! Sporák vzkřísili ještě stěží, avšak konvice - zalknutá. No tak to bychom měli, chcete snad ještě něco nového do domácnosti? Ráda se stavím, řekněte kdy :D!
   
   
3. Jsem občas (samozřejmě zcela výjimečně a nedobrovolně) Mistr chaos, zejména pak, když vedle sebe mám někoho, kdo je už z povahy národnosti organizovaný jako sokolníci při sletech! A tak jsme takhle s Maryčkou jednou potkali nějakýho holanďáka (no to se není čemu divit, když jich tam bylo víc než jakýkoliv jiný národnosti dohromady, což mě nejdřív děsně těšilo, pak jsem radši nosila sluchátka) a zrovna, když jsme jednou jeli s ním, tak co? No najednou nemám kartu na vleky! Což je zjištění velice alarmující, vzhledem k tomu, že před námi jsou ještě celé dva dny. Když otevřu chřtány mých kapes, tak se sama nestačím divit. Padají ze mě kapesníky, do nich zapletená sluchátka (rychle jsem je mrskla do kapsy, ať můžu hrdě konverzovat) nebo včerejší čelenka na vlasy.Vždyť to znáte… A nebo možná neznáte, což je lepší varianta pro vás. Nic méně tedy zpět do reality. V útrobách bundy prostě karta nikde není. Tak chci přeskočit turniket, jakože se musím nějak dostat nahoru a nejednou se mi to otevře! Tohle se opakuje ještě jednou. Ha Ivan! Čáry máry podkočáry... Někde ta karta na mě je! Ale kde!? To je záhada ztraceného motýla! Kamarád a Maryčka mně radí, ať prohledám všechny možné kapsy, jestli tam není díra – což je dost možný, protože tahle bunda ještě pamatuje, když měl Žižka obě oči, ale přátelé nic! Díra tam možná je, ale leda tak černá a jak poznamenal Hawking leda do jinýho vesmíru, kam tedy asi opravdu odplula. Nakonec už to skoro vzdávám a chci jet úplně dolů pod kopec a prosit o milosti a vystavení nové karty (což je naprosto uhozená a mylná představa, ale nic lepšího mě nenapadá), protože do krajnosti, kde si budu muset koupit novou, se mi moc nechce.  Nebo něco vymyslet a tak koukám do peněženky, jestli tam mám ještě tu účtenku. Ano mám a víte co? Vedle leží ta karta! Jsem z toho vedle, jak ta jedle, hloupě se směju, ale pak si dokonce i vzpomenu, jak se tam ta plastová mrcha dostala! Svět je zase hezčí, slunce svítí a jdeme jezdit!
   
   
4. Pokud trpíte nízkým tlakem, pak jsem velice dobrý kandidát na to, jak vám ho zaručeně zvednout! Zvláště pak, jestli oplýváte dětmi, na kterých vám záleží. Svěřte je mně! Aneb, jak jsem ztratila dítě v Alpách. Tahle představa byla ještě před několika dny tak vágní, mlhavá a neuvěřitelná, dokud se opravdu nestala a já čekala na kopci 5 minut, 10 minut, 15 minut, rychlost tepu rostla a studený pot mi rašil na čele. Protože jsme už byly docela unavené, tak jsme se rozhodly, že pojedeme nějakou pohodovku, abychom si odpočly. Žádnou černou… Vyjely tedy jsme spolu jednu z lehkých sjezdovek, která se bohužel ale také mnohokrát větví, je opravdu pohodlně široká a krásně dlouhá. Což je sice skvělá zpráva, ovšem pro logistiku potkávání na svahu ne příliš příznivá. A tak se to opravdu stalo. Maryčka byla NĚKDE (doslova) na červené (možná už modré) sjezdovce. Nevěděla jsem, jestli mám šlapat kopec za ní nebo naopak šupat hopem dolů, protože čeká už tam. Byly jsme dle mého názoru kousíček od sebe, možná dokonce stále na tom samém úseku, ale prostě jsme se neviděli. Ona neviděla mě, já neviděla jí, což je trošku prekérní situace. Já jsem zvolila variantu, že mě asi předjela a čeká dole, ona zvolila variantu, že jsem ji nepředjela já a šlapala hore. Čehož si prý všimla nějaká zasloužilá matka, která zalarmovala telefonní čísla, která měla Maryčka chytře napsaná na lístečku a vložená v bundě. Po této zkušenosti opravdu doporučuji kartičku záchrany v kapsičce pro KAŽDÉ DÍTĚ! Jinak vůbec nevím, co bychom dělali. Takže Maryčka byla u rodičů dřív, než jsem tam stihla dojet já. Paradox byl, že jsme se takhle krásně ztratily asi 5 minut jízdy dolů od chaty, kde zrovna zbytek osazenstva seděl. Konec dobrý, všechno dobré.