Malý zázrak na trhu s nemovitostmi

Občas si některé věci nedokážeme vysvětlit jinak než naprostá náhoda, neskutečná shoda náhod nebo zázrak. Nazývejme to každý, jak chceme.

Kdo by hádal, že bylo důležité, aby v pátek, když jsem letěla do Čech, byla mlha jako z Rákosníčka, aby se zrušil let, že nás pak napadlo jet autobusem, a že tam, někde na autobusové zastávce v Eindhovenu potkám dva Moraváky, kteří mají syna v Haagu, který s manželkou právě koupil byt v asi nejhezčí čtvrti města a „shodou okolností“ pronajímají od data, kdy já potřebuju, pokoj. Přátelé, tomuhle já teda říkám malý zázrak a víte co? To není všechno! Malý zázrak pokračuje a já zjišťuju, že tento pár je naprosto zlatý a děkuju každej den Bohu, že jsem je potkala. Např. teď nám tu dělají nové tapety a před asi 5 minutami přišla slečna, že mi nese juice jako satisfakci za ten prach a hluk nebo přijdu domů a oni se mě ptají, jestli si s nimi nedám večeři. Víte, možná vám to nepřijde taková bomba, ale pro mě to znamená hrozně moc a je mi naprosto jedno, že v celým bytě není žádnej stůl, sedačka nebo jiné zařízení. Nic nepředčí vřelý přístup k člověku, nic! Dobře jsem si zkusila, že dokonale zařízený byt nepřinese žádné štěstí, pokud v něm nepanuje přirozený respekt, pokora a jednoduše lidskost.

Přeji vám všem krásný víkend!

Velikonoce 2015

Tak trochu jsem se bála, že tyhle Velikonoce budu spíš sama a opak se stal pravdou. Tyto Velikonoce byly geweldig! (výborný).

 

V pátek jsem jela navštívit svoji kamarádku z Delftu, která si koupila byt s naprosto fenomenálním výhledem na kanál a starou věž. Zavedla mě do jedné povedené hospůdky. Když jsme procházeli okolo prvního stolu, něco mi začalo křupat pod nohama, s podezřením, že zákazníci tohoto stolu jsou prasata jsem se na ně tázavě podívala, ale zároveň jsem pokračovala v chůzi, abych během další chvíle zjistila, že ty všudypřítomné poházené burákové skořápky na zemi tu jsou v rámci místní image, rozlousknete oříšek a co nesníte, hodíte na zem :D. Připadáte si jako král.

Během víkendu jsem zjistila, že sushi vlastně nakonec není až tak úplně jednoduchý vyrobit, udělali jsme s kamarádama takovej malej workshop a musím říct, že první výrobky byli daleko od japonského umění. :D No posuďte sami…

udělej asiatku, no tak zase nebuď rasistická :D

Mám pro vás zase jednu historku z báru.

Řeknu vám na rovinu, mám ráda roznášení vín, protože jsou lehký a moje ruky mi neodumírá jenom, když vyjdu na plac. Nicméně už jsem si to pěkně lebedila, jak jsem se vycvičila, jak mi jde nosit tác jako profík a hrozně jsem se na všechny smála. Dostala jsem na roznášku dvě vína ke stolu 17 – pohoda! „2 chardonnay? Ja, alstublieft.“ Podávám víno dámě, chci podat druhé tomu gentlemanovi, když v tom, nevím, jak se to stalo, ale gentlemanovo víno nebylo už více ve skleničce, nýbrž v jeho klíně. Pán zamrkal, neschopen slova. Moje slovní zásoba mi došla stejně tak, až nakonec ze mě začalo padat jedno sorry za druhým. Bohužel jsem nemohla ani začít pána sušit, protože jistě chápete, že v takovýchto místech se musí hold sušit sám. Tak jsem aspoň tím hadříkem, kterým se utírá jinak úplně všechno, začala čistit stůl. Pán stále seděl a stále ještě nemluvit, za to se tvářil, že snědl citron, což mě trochu znepokojovalo, ale co se dalo dělat. Naštěstí kolegyně se ho ujala a odvedla ho z pozornosti ostatních zákazníků. Moje ruce se mi stále ještě trochu třásly a tak jsem šla radši třídit příbory. Pán se převlíknul do našich firemních béžových gatí, a když jsem pak na tuhle skupinku nenápadně házela oko, jak se jako mají, vypadal, že má v puse kostku. Tak trochu jsem se chtěla zahrabat do písku, ale bohužel nešlo nikam uniknout a stejně mě po chvíli začínaly cukat koutky. 

Ikdyž je na pláži večer zima a skládání madrací mě fakt točilo, ale občas máme prostě lovely panorámata :) 

Volný prostor aneb ono vás to vyklidní

Tak jsem se rozhodla, že je čas, abych napsala něco více o té malé alternativní škole - Volný prostor, jak se sami nazývají. Možná si vzpomínáte, co jsem psala poprvé. No to byl přátelé čirý šok. Asi jako když byste se přestěhovali z paláce do maringotky. Prvně jsem z toho byla vnitřně docela nervní, že to je jako JINÝ. Když jsem se vrátila po Vánocích, tak jsem absolutně odložila moji osobní zodpovědnost a začala se na školu dívat jinýma očima. 

Žactvo se dá rozdělit do 3 kategorií:

1.  Jsou skupiny dětí, které přijdou vždycky na hodinu, jsou hladový po vědomostech a jedna slečna si se mnou dokonce sama od sebe sjednala hodiny češtiny a nezapomněla pozvat i svoji kamarádku, aby se náš krásný Ř jazyk rozplížil, co nejdále. Vždycky přijde a „tahá mě za konec rukávu“, abychom se šly zdokonalovat v procvičování „jak se máš a dám si dvě kofoly“.
   
2. Ve druhé skupině se skrývá do slova sorta dětí, která nikdy nepřijde nebo lépe není ani vidět. Jak to dělá, netuším, ale když mají hodinu a já nebo Cheryl je jdeme hledat, neexistují. Není jich mnoho a ze začátku jsem z nich . Nic méně, pak jsem si uvědomila základní věc. Co mi je do nich, je to jejich zodpovědnost za život. Já jako učitelka s nima nebudu až AJ potřebovat budou. Mně to vlastně může být zcela jedno. Motivace proběhla, tím to pro mě hasne. Alespoň mám méně práce. Sorry, vy jste měli příležitost, že jste ji nevyužili, mně je už úplně jedno, vaše chyba… Takže už je nenaháníme.
   
3. Nasránci. Tuhle skupinu mám ráda ze všech nejméně. Ty totiž sice přijdou, ale po pěti minutách se ptají, jestli jako už jsou hotový. Tváří se, jak citróni, čumej z okna nebo líp na mobil, kterej nemůžou odložit, protože už jim dávno k tý ruce přirostl. Mám vždycky takový tiky v prstech jim pěkně a jasně ukázat, kde jsou dveře a taky se tak párkrát stalo. No nicméně, tyhle otrávený obličeje mě už nechávají klidnou taky, protože: CHCEŠ BEJT TUPEJ, JAK TÁGO? NO PROSÍÍÍM, BUĎ SI! 

Tak jednak nikdy nevíte, kdo zrovna přijde do školy. Každý týden je tam skoro někdo nový, kdo se buď přijde jenom podívat, nebo tam opravdu začne docházet. Občas jsou to avšak přátelé opravdu zajímavé osobnosti, jen co je pravda. Jdu takhle z jídelny přes dvorek a koukám, malá holčička je na boso. Jako dobře, bylo sluníčko, ale pořád, považte, byl začátek března. Kde máš botky? Skláním se k ní… „No to je v pořádku, ona chodí ráda bosa,“ ozve se mi přes rameno. Vzhlídnu a vidím její maminku, která samozřejmě boty ale má. Otevřu pusu dokořán s výrazem jako: ok musím se snažit vypadat, že vás respektuju, ale zároveň zvednuté obočí trochu prozrazovalo že, si myslím, že jste tak trochu blázni. Rozpomenu se na mého spolužáka ve Zwolle, kterej chodil bosky taky velmi rád, dokonce tak jezdil na kolo. Věděli jste, že existují speciální boty, pro tyhle bosácký lidi? No nebojte, nemyslím boty na léto, samozřejmě, ale v zimě. No považte, když už je jako trochu bahýnko, možná i trochu mrzne. Tak jako abyste nebyli úplně nesocializovaný, můžete si koupit takový plátýnka, které vlastně nebudete cítit, ale zachrání vás to před největším náporem nepříjemných kamínků a zimy. „Podívej, ona ale nemá studený chodidla“ snažila se mě dále přesvědčit maminka té holčičky. A fakt ne! To je zase filosofie! No já si asi ponechám moje teplý kozajdy a budu si užívat chodit bosa jen v létě. Nicméně prý jednou jedna indiánka dostala ve vysokém věku svoje první boty. Po chvíli nošení je hodila do koše a prohlásila, že je s nimi jako napůl slepá. Tak si to přeberte, jak chcete. J

Další exot z naší školy ani nevím, jak se jmenuje, ale v 16nácti nám oznámil, že už nebude mít žádnou hodinu matematiky. S Cheryl jsme se na sebe tázavě podívaly a ona se ho začala taktně vyptávat, jestli má rád rybaření, jakože by teda mohl být třeba rybář. :D

Je ale úžasné sledovat socializaci některých jedinců. Když kupříkladu asi šestnáctiletý chlapec Leonard přišel do školy v září, prohlašoval, že mít okolo sebe malé děti se mu moc nelíbí a byl z toho celej divnej. Minulý týden jsem viděla z okna, jak leze na strom a hraje si s malejma capartama střílenou s plastovýma pistolkama. Bezpečnost? Já to nekomentuju, asi nespadne no.

Není vůbec neobvyklý potkat dítě od bláta. Já v takovém případě rychle zdrhám, neboť bych ho musela jinak čistit. :D A jako promiňte, ale tyto podmínky jste si zvolili vy, tak si ho taky vyčistěte.

Některý žáci mě zásadně nepozdravili nazpátek (a to hlavně ráno), tak já je taky už nezdravím, a i když se potkáme na schodech, tak kolem nich projdu, jako že je nevidím. Nazdar. Musíme si uvědomit, že to není jako v normální škole, tady učitelé většinou ty děti zdraví a jsou k nim pořád hrozně shovívaví… No tak já už k některým ne a vůbec mě to netrápí.

Joo takhle škola vás hodně vyklidní od zažitých stereotypů, jen co je pravda.  

A možná, že se to z příspěvku nezdá, ale mám to tam vlastně ráda. :-) 

Foceno na začátku března, jak vidno dětem je teplo i když já mám dva svetry uvnitř. :) 

A 

KRÁSNÉ VELIKONOCE :)

Přeji vám krásné Velikonoce. Nezapomínejme, jaký je pravý důvod, proč jsou tyhle svátky v kalendáři a prosím buďte hodní na české ženy :D! Já už to radši nikomu neříkám, že se mlátěj v pondělí holky, protože pak na mě každej kouká divně. :D

Tuhle fotku jsem rychle vycvakla minulý rok v Německu blízko řeky Mosselle, kde je absolutně úžasná příroda a je pro mě symbolem absolutní amazing grace (úžané milosti), která je tu pro všechny, kdo ji chtějí a potřebují.  

a jedna na pondělí :D

Kecy ze středečních večerů

Vždy ve středu máme s takovou jednou skupinkou fajn lidí společnou večeři a pak pijeme víno a povídáme o životě. Miluju ty večery! Ale jelikož jsem jako jediná ne-dač, tak mám skvělou příležitost pozorovat národnostní rozdíly v této komunitě. Je to děsná sranda.

• Tak prvně jo! Nemůžu si pomoc, ale mám takový pocit, že každý správný Holanďan či Holanďanka musí mít pořád pocit, že pokud něco udělali, tak za to musí být odměněni. To znamená, ten pár, u kterého se to většinou koná, vaří a jelikož my ostatní chceme taky přispět svoji troškou do mlýna, vždy něco přineseme, i když samozřejmě nemůžeme vyrovnat to, že oni vaří. Řekněme, že tento pár je výjimka, ten si o chválu přímočaře neříká, ale pak ty lidi, co donesou jedno víno, to musí znamenitě připomenout. :D Jako halo! „No já jsem donesla to víno, to bylo dobrý co?!“…
• Paní donesla koláč, půlka zbyla. Co myslíte, že se stalo, když odcházela? No ona si ho sama zabalila zase domů! :D hahaha já na to koukala, jak tele na nový vrata.
• Tuhleva probíhala velmi zajímavá diskuze. Kam má jeden pár jet jako na dovolenou. No tak vážení, zapomeňte na Evropu. Nadhazovali se všemožný země, ostrovy, města, a kdyby to šlo, snad by jeli i na měsíc. No a nejlepší byl ten mužský element toho páru, který na každém místě našel nějaké děsné nebezpečí. Přišla jsem si, že tam trochu nepatřím. :D A kam pojedeš ty? :D No vážení, já to vidím při dobré vůli na chatu na kopci za humnama a hrozně se tam těším! Ale tak já stejně pořad razím pravidlo, že záleží více, s kým jste, než kde jste. Ale byla to velmi plodná diskuze to ano.  „Hm a tak co na Aljašku?“ „No já tam měl souseda a on po několika nocích nemohl spát, jak byl chudák vystresovanej, to víš ty medvědi…“ „Hm a co Srí Lanka?“ „Tam už jsme byli.“ „Hm a co Amerika?“ „No tam se nám nechce.“ :D

Hele já nevím, co se tady řeší? Vy jo? Já se na tu moje prázdniny alespoň velice těším a je mi jedno, kde budou, protože si na rozdíl od někoho umíme užít čas se svými blízkými i bez nul na konci účtu. J

• Být žena a nevolit? No tak to nechoďte mezi ostatní a vůbec jim to ani neříkají, jejich neuvěřitelně emancipovaná duše z vás tu vaši sedře ein zwei. Začne se přetřásat, že ženy dostaly možnost volit až ….. a tak… Joo mě to je fuk! Já nemůžu! J
• Májí tady speciální volby (minulou středu) do waterschappen – povodní komise, která ručí hlavou za to, že Holandsko ráno vykročí suchou nohou do života. Co se pod tím, ale vlastně přesně skrývá, nikdo netuší, protože checkovat každý den hráze je práce velice náročná a unavující, nýbrž jeden zaměstnanec nějakýho ministerstva mě hrozně se zaujetím vyprávěl, že se tento systém už zdárně kopíruje v jiných zemích a to prostě proto, že voda si území nevybírá a tak nelze kopírovat předem daná historická území, ale ty, které si určí sama matka příroda. No pane, teď jste mě uchvátil, asi chci být holandským vodníkem! Je jen otázka, jestli tito pánové nakonec nejsou taky PODvodníci. J A když jsem dodala, že to asi nebude tak horký, tak málem spadnul ze sedačky, na jejímž okraji seděl a jal se mě vysvětlit, že pravdu opravdu nedím.
• Ještě k těm volbám a z toho bychom si prosím pěkně mohli vzít příklad. Protože je pravda, že nikde nebyly veliké bilbordy s opuchlými, obrýlovanými a naleštěnými politiky. Pouze jeden typ, kde byly vytištěný všechny letáčky stran. Jak občerstvující, nemuset koukat ještě půl roku po volbách na vyretušovaný ksicht staro-mladé političky, která bude kandidovat i po skončení

světa (co kdyby) a nikdy se nikam nedostane, protože svět to s ní už dávno vzdal a to i ten Bruselský, kde nám udělala pěknou ostudu.

A teď trochu jara:

Dneska jsem přinesla trochu Amsterdamu do Haagu. Našla jsem doma takovou malou stoličku, popadla jsem ji, časopis a opřela se o barák na ulici, kde svítilo sluníčko, ale zároveň nefoukal ten šílenej vichr, který ale když jedete po směru, způsobí, že nemusíte šlapat. :D Horší je to naopak. :D Sice jsem musela krčit nohy, když šel někdo okolo, ale někteří na se mě i usmáli a z toho já mám prosím pěkně radost největší! :D

Happy weekend for you!:)

Je libo velblouda?

V pátek odpoledne jsem schovala klíč pod květináč a uháněla udělat večeři. Tyhle malý brusels kupusty jsem nikdy nevařila, protože jsem se jich od dětství štítila a v polívce zásadně nekonzumovala, jenže jelikož v ledničce nic jinýho objemnýho nebylo, řekla jsem si, že už jsem snad velká holka a růžičkovou kapustu uvařím i spořádám s potěšením! Myslím, že se mi to i docela povedlo, ale ani tak mě tyhle zelený koule nepřimějou, abych se stala jejich velkým fanouškem, jsou prostě hořký. Možná je to jako s pivem, olivama nebo kofolou, musíte si na to zvyknout! Tipuju, že to má zaručeně spoustu vitamínů a víte, jakej je další velkej plus? Moc toho nesníte, takže zůstanete hubený jako brčko! A to se přeci vypla!

Večer jsem byla vážení poprvé na fotbalovém zápase Ajaxu – neboli Amsterdamu. Hráli proti nějakýmu ukrajinskýmu týmu, což ve mně evokovalo otázky typu, co si asi musí myslet brankář, co když je mu dnešní západ úplně šumák, poněvač jeho synovec je zrovna „v zákopu“. Hmm.. Chlapci pro moje sociálně-politické smýšlení ani zvídavé otázky neměli ale moc pochopení. 

Tak prvně nejsem žádnej fresh man na davy. Mě davy moc neva! V 15 jsme chodili na hokej, mávali šálou a řvali Pardubice. Pak jsem nasadila podpadky a hlídala, aby nějaký neproklouzli na zápas bez platné kartičky. Následně jsem to celý zabalila a na můj druhý fotbalový zápas šla až v 25! Měla jsem paradoxně i tričko ajax, což je dlouhá historie. Musím teda uznat, že taková pardubická aréna a pořádnej fotbalovej stadion je něco jako pláž na Hrádku nebo bílej písek v tropech. Tak první "jůů efekt" máme za sebou, zazpívat píseň, zamávat vlajkama a ponořit se do hry. „Helééé a proč některý ty lidi sedí zády, to je jako za trest?“ „Těm klukům jako není zima?“ „A jak často takhle jako cestuje rozhodčí?“

Nakonec to bylo fajn a naučila jsem se dokonce i nový holandský slovíčko „nudný“… saai :D

V pátek to opravdu stálo za to. Nejdřív se to tvářilo jako normální ospalý ráno. Hele, říkala jsem si, minule už jsme tam jeli, teď je to na jistotu. Zvládla bych to sama s přehledem! Dáme si kafčoo, pak posedíme v duty zóně a než se naděju budu jíst kuře u babičky. Wow! 

První kafe vyšlo podle plánu! Smějeme se smooking zóně,
která je z pletiva! - mnoho kouře zadrží !

Tak všechno vyšlo až do tý duty zóny. Abychom jako nic nezmeškali, byli jsme tam samozřejmě s předstihem, takže už jsem se opravdu moc těšila do letadla. Jestliže Sheldon měl „vulkanický sluch“, tak Jeroen má asi vulkanický zrak. "Letadlo je zpožděný" viděl na tabuli, tři míle daleko… Hm… Do háje, taťka nás má vyzvednout, snad to bude rychlý. Hele letadlo je zrušený. CO, PROSÍM? No, to se nějako opraví, napraví. Posílám první sms. Po asi pěti minutích tam ty vyloženě škaredý písmena stále přetrvávaly a já tomu samozřejmě pořád nevěřila. Pořád jsem koukala, kde vykoukne nějaká sličná slečna, která nám sladkým hlasem vysvětlí, co se KXXXA děje! No tak to se vůbec nestalo, ani žádný milý hlas z reproduktoru se nedostavil, za to mně se začínala vařit krev. Ty woe! Všechno je domluvený, co kdybych jako letěli fakt třeba na svatbu, měli zaplacenej hrozně drahej hotel (protože tam já spím jedině) nebo prostě měli nejvíc důležitej business meeting (jakože těch já teda mám taky požehnaně)… No tak dobře, žádná taková situace sice nebyla, ale já jsem se tak těšila – na všechno, na vzlet, let, dopad, první hug, setkání, rozprávky, na to, že ostatní se taky těší, na pořádnej řízek a český víno! „Lidi se začínají stavět do fronty, pojď!“ Honem jsme se tam naivně taky postavili a čekali. Na jejím konci nás ale čekal jen papír, kde bylo napsaný, co jako máme dělat a vrata dokořán. VEN! Cítila jsem se, jako kdyby mě přejel ne autobus, ale rovnou to debilní letadlo. Nevěděli jsme vůbec nic, Jeroen typoval, že teda asi budeme muset jet zpátky do Haagu a ujel nám těsně před nosem autobus z letiště. Mrskla jsem kabelkou na lavičku, na kterou jsem se nestrefila a celý obsah se samozřejmě vysypal na zem a po tvářích se mně začaly valit slzy jako hrachy… ty woe! No to mě ani nehne, abych dneska jela do Haagu! To teda ani omylem! Nejsem přece žádnej nováček v „nevyšlo to“ situacích. Spala jsem na lavičce po festivalu, zůstala trčet v Paříži s tím, že jsme nevěděli, kde budeme tu noc spát a vůbec, prostě já „domů“ NEJEDU! Na zastávce se snažil velice snažně zmenežovat situaci nějakej Slovák a v autobuse si utírala oči další Češka. Daly jsme se do řeči. Už měla v tu chvíli koupenou novou letenku, večer z Amsterdamu. A co my? Začala jsem vymýšlet úplně neskutečný scénáře a čas nám byl v patách. Jeroen se snažil mi přeložit ten cár papíru, který jsme dostali a já se rozhodla volat na infolinky. Z jeho telefonu to nešlo, já neměla kredit! Naštěstí jsem sebou měla českou simku! Dovolala jsem se až po 45 minutách a to už letenky na večer byly v čudu. Byla neuvěřitelná kosa a tak jsme zalezli alespoň do Starbucksu, kde bylo aspoň trochu teplo. Začínalo se mi to vyjasňovat. Let nemohl letět, protože letadlo tady vůbec nepřistálo. Aha! Hustá hemla! Chudák paní na druhé straně se musela jít dvakrát zeptat, aby mi mohla odpovědět na moje otázky. Ve výsledku jsem si to shrnula, že vlastně jediný, co pro nás můžou udělat je vrácení peněz za let. Ty woe! A co vlak??? Kterej je dražší než ty letenky? A co vůbec ztracený víkend? Kdo mně zaplatí to? No nemyslela jsem to vážně, ale no tak halo! Můžete nás odvést někam jinam? Kamkoliv! Poletím kamkoliv! "Max. do Polska v sobotu", zněla odpověď. Tak to snad ani nemusím… Nakonec jsme koupili studenta přes noc a dorazili do Prahy v šest ráno. Byla jsem moc šťastná, že jsme to nevzdali, protože já jsem byla rozhodnutá někam jet, i kdybych měla stopovat. Jenže problém byl, že jsem byla dost zmrzlá a hladová, takže bych asi musela zastavit prvně kamion od MacDonaldu. :D Takže ale alespoň vím, že kdyby se náhodou rozbil letoun nebo se nedostavil pilot, tak wizz vám př. do 15000 km musí vyplatit 250 euro, zaplatit hotel a stravu! "Škoda", že nekouřím, tohle by bylo na velblouda! 

Zákaznické služby Wizzeru jsou vyhlášené! 

V autobuse jsme potkali další nešťastníky, který nemohli letět a tak to byla docela fajn cesta. Hlavně proto, že ve studentovi máte sluchátka a tak nemusíte nic a nikoho poslouchat.

V Čechách to byla pohoda nad pohodu, rodina, kamarádi, trip na kuňku na kole, při kterém nám zpátky málem upadly nohy, protože byla fakt zima a teda jiná než tady ta přesycená parou, ale pořádně vnitrozemská kosa. Naozaj! :) 

Jo a poslední bod, podle utajených zdrojů platí, že: 

"příliš nudný život může údajně způsobit předčasnou smrt. " :D hahaha!