Večer jsem byla vážení poprvé na fotbalovém zápase Ajaxu – neboli Amsterdamu. Hráli proti nějakýmu ukrajinskýmu týmu, což ve mně evokovalo otázky typu, co si asi musí myslet brankář, co když je mu dnešní západ úplně šumák, poněvač jeho synovec je zrovna „v zákopu“. Hmm.. Chlapci pro moje sociálně-politické smýšlení ani zvídavé otázky neměli ale moc pochopení.
Tak prvně nejsem žádnej fresh man na davy. Mě davy moc neva! V 15 jsme chodili na hokej, mávali šálou a řvali Pardubice. Pak jsem nasadila podpadky a hlídala, aby nějaký neproklouzli na zápas bez platné kartičky. Následně jsem to celý zabalila a na můj druhý fotbalový zápas šla až v 25! Měla jsem paradoxně i tričko ajax, což je dlouhá historie. Musím teda uznat, že taková pardubická aréna a pořádnej fotbalovej stadion je něco jako pláž na Hrádku nebo bílej písek v tropech. Tak první "jůů efekt" máme za sebou, zazpívat píseň, zamávat vlajkama a ponořit se do hry. „Helééé a proč některý ty lidi sedí zády, to je jako za trest?“ „Těm klukům jako není zima?“ „A jak často takhle jako cestuje rozhodčí?“
Nakonec to bylo fajn a naučila jsem se dokonce i nový holandský slovíčko „nudný“… saai :D
V pátek to opravdu stálo za to. Nejdřív se to tvářilo jako normální ospalý ráno. Hele, říkala jsem si, minule už jsme tam jeli, teď je to na jistotu. Zvládla bych to sama s přehledem! Dáme si kafčoo, pak posedíme v duty zóně a než se naděju budu jíst kuře u babičky. Wow!
 |
| První kafe vyšlo podle plánu! Smějeme se smooking zóně, která je z pletiva! - mnoho kouře zadrží !  |
Tak všechno vyšlo až do tý duty zóny. Abychom jako nic nezmeškali, byli jsme tam samozřejmě s předstihem, takže už jsem se opravdu moc těšila do letadla. Jestliže Sheldon měl „vulkanický sluch“, tak Jeroen má asi vulkanický zrak. "Letadlo je zpožděný" viděl na tabuli, tři míle daleko… Hm… Do háje, taťka nás má vyzvednout, snad to bude rychlý. Hele letadlo je zrušený. CO, PROSÍM? No, to se nějako opraví, napraví. Posílám první sms. Po asi pěti minutích tam ty vyloženě škaredý písmena stále přetrvávaly a já tomu samozřejmě pořád nevěřila. Pořád jsem koukala, kde vykoukne nějaká sličná slečna, která nám sladkým hlasem vysvětlí, co se KXXXA děje! No tak to se vůbec nestalo, ani žádný milý hlas z reproduktoru se nedostavil, za to mně se začínala vařit krev. Ty woe! Všechno je domluvený, co kdybych jako letěli fakt třeba na svatbu, měli zaplacenej hrozně drahej hotel (protože tam já spím jedině) nebo prostě měli nejvíc důležitej business meeting (jakože těch já teda mám taky požehnaně)… No tak dobře, žádná taková situace sice nebyla, ale já jsem se tak těšila – na všechno, na vzlet, let, dopad, první hug, setkání, rozprávky, na to, že ostatní se taky těší, na pořádnej řízek a český víno! „Lidi se začínají stavět do fronty, pojď!“ Honem jsme se tam naivně taky postavili a čekali. Na jejím konci nás ale čekal jen papír, kde bylo napsaný, co jako máme dělat a vrata dokořán. VEN! Cítila jsem se, jako kdyby mě přejel ne autobus, ale rovnou to debilní letadlo. Nevěděli jsme vůbec nic, Jeroen typoval, že teda asi budeme muset jet zpátky do Haagu a ujel nám těsně před nosem autobus z letiště. Mrskla jsem kabelkou na lavičku, na kterou jsem se nestrefila a celý obsah se samozřejmě vysypal na zem a po tvářích se mně začaly valit slzy jako hrachy… ty woe! No to mě ani nehne, abych dneska jela do Haagu! To teda ani omylem! Nejsem přece žádnej nováček v „nevyšlo to“ situacích. Spala jsem na lavičce po festivalu, zůstala trčet v Paříži s tím, že jsme nevěděli, kde budeme tu noc spát a vůbec, prostě já „domů“ NEJEDU! Na zastávce se snažil velice snažně zmenežovat situaci nějakej Slovák a v autobuse si utírala oči další Češka. Daly jsme se do řeči. Už měla v tu chvíli koupenou novou letenku, večer z Amsterdamu. A co my? Začala jsem vymýšlet úplně neskutečný scénáře a čas nám byl v patách. Jeroen se snažil mi přeložit ten cár papíru, který jsme dostali a já se rozhodla volat na infolinky. Z jeho telefonu to nešlo, já neměla kredit! Naštěstí jsem sebou měla českou simku! Dovolala jsem se až po 45 minutách a to už letenky na večer byly v čudu. Byla neuvěřitelná kosa a tak jsme zalezli alespoň do Starbucksu, kde bylo aspoň trochu teplo. Začínalo se mi to vyjasňovat. Let nemohl letět, protože letadlo tady vůbec nepřistálo. Aha! Hustá hemla! Chudák paní na druhé straně se musela jít dvakrát zeptat, aby mi mohla odpovědět na moje otázky. Ve výsledku jsem si to shrnula, že vlastně jediný, co pro nás můžou udělat je vrácení peněz za let. Ty woe! A co vlak??? Kterej je dražší než ty letenky? A co vůbec ztracený víkend? Kdo mně zaplatí to? No nemyslela jsem to vážně, ale no tak halo! Můžete nás odvést někam jinam? Kamkoliv! Poletím kamkoliv! "Max. do Polska v sobotu", zněla odpověď. Tak to snad ani nemusím… Nakonec jsme koupili studenta přes noc a dorazili do Prahy v šest ráno. Byla jsem moc šťastná, že jsme to nevzdali, protože já jsem byla rozhodnutá někam jet, i kdybych měla stopovat. Jenže problém byl, že jsem byla dost zmrzlá a hladová, takže bych asi musela zastavit prvně kamion od MacDonaldu. :D Takže ale alespoň vím, že kdyby se náhodou rozbil letoun nebo se nedostavil pilot, tak wizz vám př. do 15000 km musí vyplatit 250 euro, zaplatit hotel a stravu! "Škoda", že nekouřím, tohle by bylo na velblouda!
 |
| Zákaznické služby Wizzeru jsou vyhlášené! |
V autobuse jsme potkali další nešťastníky, který nemohli letět a tak to byla docela fajn cesta. Hlavně proto, že ve studentovi máte sluchátka a tak nemusíte nic a nikoho poslouchat.
V Čechách to byla pohoda nad pohodu, rodina, kamarádi, trip na kuňku na kole, při kterém nám zpátky málem upadly nohy, protože byla fakt zima a teda jiná než tady ta přesycená parou, ale pořádně vnitrozemská kosa. Naozaj! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat