Změna je život!

Tak okey! Tuhleva jsem četla jeden zajímavý článek, který pojednával o čistě jednoduché věci. Nevyhovuje ti, kde se nacházíš? Udělej změnu! No tak super, říkala jsem si, kdybys ale panáčku věděl, že ne pro všechny to je tak snadný, jak to tady zní. A to ještě pro mě to je celkem jednoduchý. 

Ale tak se muselo stát, že jsem zase šla tak dlouho proti zdi, až jsem do ní narazila hlavou a najednou se mně rozsvítilo (nebo spíš úplně zhaslo) a začaly se dít věci.

U mě (ačkoliv jsem se tady v minulém příspěvku dušovala, že nebudu lenivá) je nejhorší pohodlnost. Než abych šla do rizika, tak jsem si užívala stálosti prostředí a i když bylo zaplacenou cenou duševní vyrovnanosti, nechtělo se mi nikam.

Ulici jsem si vybrala znamenitě

Tak minulou středu jsem do toho praštila, sbalila si pár švestek a odstěhovala se do novýho bytu. První noc jsem si připadala fakt divně. Ráno jsem byla pořád v takový tý náladě, jakože jste ještě jste nepotkali spolubydlící, nevíte, kde co je, jenom, že ta předchozí holka tady nechala spoustu svých propriet, který musím hodit na kupu a hlavně uklidit. Ty jo! Takovej bordel :D! Když si představím, že by tohle viděl Jeroen, tak by celou noc nespal a šůroval…:D Ráno jsem nakoupila základní věci v blízkým Albertu a divila jsem se, proč tady pořád jezdí policajti. Tuto záhadu misteriáckou mi rozlouskla moje spolubydlící, která suše poznamenala, že tři baráky vedle nás bydlí premiér. :D Hahaha kecáš, tak Mark je můj soused? Prý ještě žije s matkou a je svobodnej :D. Haha a ačkoliv mi dneska říkala moje paní učitelka na holandštinu, že je hrozně milej člověk, tak má chudák teď docela asi bezesný noci, protože situace v holandské politice se nám přátelé přiostřujíce. Když vidím, kvůli jaký maličkosti může tady skoro spadnout vláda, tak se opravdu musím smát. Nooo jo… Někdy spolu Máro vystojíme třeba frontu v Albertu a můžeš se mi vyplakat na rameno, v pohodě kámo!. :D

Když už bydlím v tom Haagu, tak budu pracovat na pláži!

 Celý pátek jsem seděla doma a snažila se dělat něco užitečného do školy, ale jak vypadla moje spolubydlící ven, tak jsem našla vysavač a fakt jsem to tady vyšůrovala. Tak, aby si zase nemysleli, že jim budu všechno uklízet, ale abych mohla žít. No a je to doma. Už jsem nakažená! :D Pak jsem tak přemýšlela, kde jako najdu práci. :D To víte, člověk sedí doma a neví… Nenapadlo mě nic chytřejšího než se obléct, popadnout CV-čka a jet na pláž. Nebudu bábovka, opakovala jsem si. Vzala jsem to z leva od moře! „Dobrý den, já jsem byla tak trochu zvědavá, jestli nehledáte někoho do týmu?“, obrovský úsměv (doufám, že jsem si řádně vyčistila zuby), ptala jsem se v každým beach baru. Ve třetím mi řekli, ať příjdu příští den v 11. No ty bláho?! Absolutně šťastná jsem se vezla podél moře do centra. Oh man!

Tak jo, v jedenáct jsem se objevila v Blue Lagoon, ale ten milý manažer tam dneska nebyl a namísto toho tam byla taková blondýna s odrostama tak velkýma, že by se každá kadeřnice velice hambila! No potěš! Rukou mě pokynula, ať se jako posadím, že se mi bude věnovat, až dojí. Tak okey, to já zase mám času dost. Setkání „žen v Haagu a okolí“ svojí návštěvou už nepoctím, takže si ten toust zase v klidu sněz! Asi po 20 minutách, když teda konečně dožvýkala, mi začala okamžitě ukazovat stoly. Jako žádnej pohovor? A já jsem si pilovala věty :D. Takže tady máme řadu 300, tady 40, tady 500 oh man! Proč v tom není trochu logika??? Zaučovala se se mnou ještě jedna dívka, která ale ví, jak nosit tác. Já jsem v životě neunesla bez nehody skoro ani kafe na zahrádku, natož na tácu! Ale rozhodně nedám najevo, že jsem to nikdy nedělala! Tady není uniku! Jenom jsem se hrozila, až přijdou první zákazníci. Už jsou tady! „Luciaaaa“, volá na mě barman, „donés tyhle kapučína na 64“. :D Tak okey! Tak to tedy všechno začalo. Ten den jsem tam byla 6,5 hodin a trochu jsem se naučila, jak nosit chardonééé a 3 flašky vody k tomu, horký čokolády, jak to servírovat, stačila jsem rozlít pivo na boty jednoho zákazníka a potkat českou skupinu, která si jako jediná z celého baru objednávala panáky.

Naprosto unavená a bez minuty volna,  ale napumpovaná myšlenkou: „juch, já jsem fakt něco našla“ jela domů. Kde jsem byla asi 5 minut. Převlíct a zase pryč! Ten večer jsem pak měla ještě jet do Amsterdamu za moji bývalou spolubydlící.

Na nádraží to funguje asi tak: musím si načíst na kartu slevu. Pak trnu, nemám dobrý pocit, potím se a hrozně hledám oběť, která mě vezme na SVOJI kartu, a já budu moc sdílet s touto milou osobou 40% slevu. Jinááč jsou vážení ty vlaky hrozně drahý! Občas je to prča. Ale vždycky nakonec někoho najdu. Nevím, čím to je, ale najednou mně všichni přijdou milejší a minule na mě nějaká paní sama od sebe volala, ať si k ní přisednu, že mě vezme pod svá slevová křídla. Slyšela totiž, jak se snažím vysvětlit nějakýmu asi trochu natvrdlýmu pánovi, o co go! Chudák! Vypadal asi opravdu mile, protože se ho každej na něco ptal, až mi ho bylo trochu líto. Aby se kruh uzavřel, tak se mě začal v Amsterdamu vyptávat, na cíle mé cesty, načež jsem mu s americkým úsměvem pověděla, že jedu na párty, ale že možná usnu už u kamarádky na gauči, protože jsem totálně vyřízená, tak už se dál raději neptal.

Už jsem vám říkala, že miluju noční Amsterdam? Ano říkala, milionkrát! To jsem ale ještě nevěděla, jak si ho dneska užiju…  Absolutně miluju dvě místa! Jedno je, když vyjdu z nádraží a nadechnu se, všechno je hrozně chaotický, baráky skoro padají, okolo je milion světel a lidí ať je třeba půlnoc. Ten druhý je Rijk museum, kde jsou btw. zadarmo záchody! Jako dobrý vědět! :D

1. včerejší english class 2. malej neposeda 3. žabka shop
v Haagu?
 4. po práci :)

No nic, naskočit do autobusu a za chvíli už si to peláším k ní domů. Koukám, že v Albertovi už víno nekoupím, tak smůla. Zazvoním a předpokládám, že uslyším aaa Luckaaa. Ale nic.. Asi mě neslyšela, tak znova. Nic… Ty bláho, že by už nebyla doma? No je to možný, přijela jsem docela pozdě. Volám… nic… volám po 5… po 9…. nic… chvíli sedím na schodech a docela jako přemýšlím, co budu dělat. Tak já snad půjdu na pivo sama…:D Jelikož jsem docela mrtvá z nošení kapučín a zítra mám učit předškoláky v Rotterdamu, tuhle variantu úplně zavrhuji. Hlava mi šrotuje docela rychle na to, že je 23:15. Hmm.. Wifi nemám. Vlak? Nemám páru, kdy jede. Co teď? Kromě Thomase, kterej je ale až z Parmazánu (vesnice za A’damem) tady nikoho neznám. Tak já snad pojedu zase domů, no ty woe! Už jsem mohla sladce spát. Začíná honba na autobus na nádraží! A pak pro změnu zase honím lidi ve vlaku, ať mi dají slevu a usínám někdy po jedný v noci v Haagu.

Ráno jsem dobíhala tramvaj, která mi ujela. Což byl průšvih, protože by mi ujel vlak a já bych nestihla prcky. Chytla jsem se za hlavu a světe div se řidič tramvaje mi zastavil mimo zastávku. Když jsem vás viděl tak hardlopen, tak jsem nemohl odjet! Jelikož tady je taková aplikace, kde přesně vidíte kde ta tramvaj teď je, tak řidič chytnul chudák zpoždění! :D Nejraději bych mu políbila obě ruce, ale radši jsem se těma svýma roztřesenýma jala hledat kartu na hromadné prostředky, kterou jsem našla asi po 5 minutách. 

Odpoledne už žádný pivo nerozleju a v pondělí jedu „krást“ do jednoho supermarketu. Job k nezaplacení. Zkouším nachytat prodavačky, chudáky, potkávám obchod s nápisem žabka, kde prodávají chlapci z Turkestánu, ale mají levnou turkish pizzu a hlídám v parku dítě, které posílá maminku, ať jde pryč, protože se jinak vybavujeme a on přece má mít pozornost jen tu moji  :D. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že jsem v tuto chvíli na tomhle místě, kde hraje nějakej pantáta na kytáru, svítí sluníčko a okolo mě jsou všude krokusy.

Tak jo! Takhle by to mohlo být i nadále :-) 

 If you won't do a step forward, you will be always at the same place!