28. 5.!

Když jsem před rokem opouštěla Holandsko, vůbec bych nikdy nepomyslela, že skoro předně do roka a do dne se vrátím na místo činu. Ale slovo dalo slovo, nebo spíše úporný čas hledání přinesl svůj výsledek a my jsme se  s moji kamarádkou Alčou setkaly znovu se zavazadly před pardubickým nádražím, dneska už jedeme samy, jsme velký holky J.  

Poslední dobou jsem se ani nestíhala moc těšit, protože jsem doma měla krásných pár dnů na rozloučení a prožila jsem je opravdu jak se patří, poslední den před odjezdem jsem si ještě vychutnávala poslední swingový session na náměstí a byla jsem ráda, že jsem se stihla snad se všema rozloučit. 

Tak ale tedy, nastupujeme do vlaku směr Praha a plán je dorazit další den v deset na Amsterdam Cetraal (oni čtou krásně cetráál – to milujeme :D) Cesta do Prahy je úplně bez problémová, nacházíme náš další vlak a dokonce zjišťujeme, že nějakou náhodou (samozřejmě tou štastnou) máme opět lehátka, ačkoliv jsme si za ně nezaplatily! Abych to upřesnila, vstupujeme do kupéčka, kde je postarší nizozemský pár a táák hrozně milý! Hned se nás ptají, jestli chceme spát raději nahoře či dole a pán nám pomáhá se všemi zavazadly. V tu chvíli se mi z taje vysunul na povrch onen zapomenutý pocit štěstí nad tím, že jedu do správný země! Svítí sluníčko, vykláníme se z okna, sledujeme, jak na Prahu pomalu začíná padat večer a řeknu vám jsme prostě štastný. Po chvíli přichází průvodčí, Němka a podáváme ji s blaženým úsměvem jízdenky a už se těšíme, jak budeme s našimi spolucestujícími konverzovat, načež ona se zatváří trochu kysele a oznámí nám, že naše tickets are trochu jinde! Nee taková škoda, pán tedy zase vyleze do výšin kupéčka, sundá mi moji krosnu a my odtáhneme hledat lepší zítřky. Naše kupéčko je hned ve vedlejším vagonu, ovšem problém je, že když k němu přijdeme už v něm sedí 4 lidé. Nevadí, požádám je tedy, aby se přesunuli, protože máme na tyto dvě místa rezervaci, pán se ale trochu poděšeně podívá na lístek, na kterém jsou, světe div se, naprosto ale naprosto ty samý čísla jako na mém. Jsem trochu v šoku, očekávám ostrou výměnu názorů, kde kdo bude sedět a podle toho se také obrňuji a říkám, že to nevadí, že se musela stát chyba, ale já hloupá jdu za Němkou, abychom to vyřešili! Když kráčím uličkou zpátky málem se mě zmocní mrtvice, když totiž prohlížím lístek pořádně zjišťuji, že je MĚSÍC prošlý! Ano, já jej koupila na 28. 5!!!!! Nedělám si legraci. Přicházím do kupéčka a o dost smírčím hlasem říkám postaršímu páru, že ať si vyberou místo, že budu sedět klidně uprostřed, je mi to jedno, hlavně ať je pohoda, lahoda, co? Alče ukazuji s hrůzou, co se stalo. Bez toho, abychom něco moc řešily, je nám jasné, že musíme dojet, co nejdál! Takový je plán! S lidmi v kupé se tedy začínáme dost aktivně seznamovat a snažíme se, abychom na ně udělaly ten nejlepší dojem, protože kdo se za nás bude prát, až nás Němci budou chtít vyhodit? No oni! Tak tedy ale máme štěstí, tento pár kolem 50-tky je naprosto, ale naprosto dokonalý! Pocházejí z Íráku a o Evropě mluví bez okolků jako o ráji na zemi, vyprávějí nám o válce, o tom, jak museli žít s výplatou 4 eura na měsíc bez elektriky a jak jsou hrozně ale hrozně moc šťastní, že po 6-měsících dostali vytoužené vízum do Evropy a mohou navštívit svého syna studujícího v Dortmundu (pro nás zasvěcené dobrá zpráva, nesmí nás vyhodit alespoň do tohoto bodu!), či své přátelé ve Švédsku a ve Švýcarsku. Z jejich vyprávění je cítit neuvěřitelná vděčnost a radost. Postupně probíráme snad všechna téma začínajíc politikou, přes rodinu, studium, práci až po lásku. Jsou neuvěřitelně hovorní. Co mě úplně odzbrojilo byl jejich vztah. Když jsem vytáhla mandle v čokoládě od Járy (děkujii) a nabídla jim, Sami (její manžel) si vzal a ne, aby ji hned sežral, ale dal ji svoji paní a potom si teprve vzal pro sebe. Je to neuvěřitelná maličkost, ale oni byli tak hrozně sehraní, že bylo radost se na ně podívat. Načeš Jamila vyskočila ze sedačky a začala tahat všechno možný jídlo z tašek a nutila nás je ochutnat. Bylo to opravdu roztomilé, ona seděla uprostřed kupéčka, rozdávala domácí fíky, cukroví a podivné oříšky a do toho nám pořád říkala, jak je všechno velmi zdravé. Další věc, pro kterou jsem si je zamilovala bylo, že byli jako puberťáci v oblasti kouření. Představte si, že chodili tajně na záchod, a u pootevřeného okna tajně rychle vykouřili alespoň jednu cigaretu dohromady. J Paní mluvila jako Španělka a měla úplně ty samá gesta a přízvuk. Asi milionkrát nám řekla: „Can you imagine“ – její nejoblíbenější věta ever! My jsme byly vděčné, že můžeme sdílet kupé s takovými fajn lidmi, další spolubydlící moc nemluvil, ale ono to snad ani nevadilo, do poslední chvíle jsme z něj nedostali, kterým jazykem vlastně mluví, nýbrž při každém zastavení vlaku se nám rozklepalo srdce a já se modlila ať nenastoupí někdo, kde by měl sedět na místech, kde sedíme my. Když poté přišla průvodčí, Sami ji velmi školácky povídá, že máme ty samé lístky, z čehož se nám zastavila krev :D. Paní hru najdi alespoň jeden rozdíl brzy dokončila a my sehrály velmi podařené divadlo, kterak jsme si toho nevšimly. Nechala nás tedy být. Hůrá. Byly jsme připravené, že z Berlína prostě budeme dvě hodiny v uličce a pak si zase sedneme. V tomto městě ovšem nastoupila nějaká německá velitelka a rázem byl konce pohody. Začala nám organizovat naše věci v kupéčku, vyhazovat kufry, protože oni přece zaplatili za rezervaci. Jako černá ruka takhle řádila asi půl hodiny a my se s Alčou musely hodně ovládat, abychom ji nevrazily pěstí, ke konci jsem se ji už smála do jejího hnusnýho obličeje, neuhýbala ji, když šla s kufrem a ani se nesnažila vysvětlit, kde je zakopanej pes. Byl to ten typ ženy, která má v obličeji rysy chlapa, chování trenéra boxu a hlas jako holubička. V tento moment na nás naši Iráčtí přátelé kamarádsky mrkají.  Jsou dvě ráno a já si s odevzdaným smíchem sedám doprostřed uličky na bobek a čekám, co Hajdy (přezdívka, kterou jsme ji dali) dovymyslí. Naštěstí se pakuje do svého zaplaceného kupečka vedle a my si leháme vyčerpaný do uličky. Průvodčí nás spící překračují, no a co? Okolo 4 hodiny ranní se vlak zastavuje v Hannoveru a prostě nejede, sedáme si k našemu Iráckémo páru, paní nám rozdává twixku, my nabízíme zbylou vodu, zdraví nás rozespalej týpek vedle v uličce a stává se z nás taková jedna velká rodina, až na tu skupinu těch Němek. S Alčou si děláme srandu ze všeho možnýho, nedaří se nám utišit chrápajícího kolegu, Heidy se z vedlejšího kupéčka dusí a my stojíme asi sto let v Hannoveru! Po dvou hodinách, průvodčí přesune cestující jedoucí do Dortmundu do jiného vlaku a my si konečně zabíráme celý kupéčko a blaženě usínáme. Ještě naposledy se rozloučit, předat si kontakty a paní nám věnuje dva stejné řetízky, jakože jsme jako její dcery, my jí vracíme kabát, který přes nás přehodila, když jsme spaly v uličce. No prostě příběh se vším všudy. Z Hannoveru spím jako zabitá a vzbudím se někde uprostřed Holandska, chtíč podívat se, jestli uvidím nekonečnou rovinu a baráky z cihel mě donutí otevřít oči. Welcome! Beru tu cestu vlakem vždycky jako takový přerod. 

Do hektického Amterdamu přijíždíme o 2 hodiny později, ale JSME TADY! Pak už jde všechno jako na drátkách a my si zase opakujeme, jak hodně milujeme zdejší architekturu, usměvavé pány na informacích a malebnost. 

Máme skvělou spolubydlící, taková turecká Katharina J. Neuvěřitelně pozorná, až dneska jsme si stihly spolu sednout a navečeřet se.  Udělala nám skvělý jídlo. Ale to už bude zase jiná pohádka!

Závěrem bych ještě chtěla říci, že apeluji na nás všechny, abychom si vážili toho, co máme. Když jsem se po té dlouhé konverzaci ve vlaku snažila usnout, musela jsem děkovat Bohu, jak hezky mi to ukázal!