White and green!

Rome to Rio (ehm Neapol)

Hned na začátku bych ráda upozornila, že v tomto příspěvku si často neberu moc servítky. Tak jen, aby nedošlo k pohoršení. Tak pojďte, jedeme!

Jéé ahoj babi, copak je, je jak se máš?? Ahoj Lucinko, seš doma? Haha, nejsem sedím v letadle a čekám až odletíme.. Ahá a kam letíš, no jo já jsem si to nějak myslela, že nebudeš doma. Do Říma… A s kým? … Sama!

A tak to začalo! Vždycky jsem to chtěla zkusit, vlastně ne vždycky, ale poslední dobou mě to lákalo a přitahovalo hrozně moc. Ta svoboda mě nedávala spát. Až jsem se jednoho podzimního nebo zimního, who cares, dne rozhodla. Pojedu sama! Do Říma! Otřepané klišé. Město lásky. Pche! Kašlu na to, odmítám čekat na osudovou lásku. Na tu mám vyhrazený coldplay. 

Letadlo se naklonilo a rozprostřela se pode mnou celá, slunečním oparem zalitá Praha. Meandry Vltavy a její pověstné mosty. Čtu PS od Ani Geislerový a stejně jako ona si to přiznám… MILUJU SVŮJ ŽIVOT takový jaký je. Se vším a beze všeho. A stejně jako svůj život přijímám i sebe sama. Často vzteklou, sobeckou a ukňouranou, i to jsem já. Zrovna teď tuhle hlavu zaplňuje ale hlavně zvědavost, jsem otevřená tomuto týdnu a tak chci vystoupit na i práh Říma.

Vedle mě se hádá matka s dcerou, naštěstí nestačím pochytit jádro sporu, spací mě sluchátka. Btw. má pršet, ještě že jsem si na nádraží v Praze koupila deštník, ke kterému mě prodavačka narvala o 50 procent levnější nový sluneční brýle. Snad aby zůstala zachována rovnováha na zemi.

Miluju výhodný věci, kabát za 70 kč, letenka za 280 kč a sluchátka z Číny za euro. Když jsem si tedy všimla, že se můžu z letiště dostat do centra Říma za 2 euro místo 4, hned jsem to chtěla. Na druhou stranu nejsem žádnej nováček a vím, že to bude mít háček nebo rovnou celou sklenici háčků. Nezkoumala jsem ho sama, tímto tématem se zabývala zrovna celá řada čekající na lístky. Ten kluk vypadal jako místní, tak jsem se ho samozřejmě zeptala, jestli něco neví a tak začalo moje týdenní seznamování, které skončilo až na hlavním nádraží v Praze, kde když jsem se širokým úsměvem oznámila svému sousedovi na lavičce, že ten mladý borec hraje moc hezky na klavír, soused pokýval hlavou a tvářil se, že tam není a mě došlo, že je konec dovolený. Vždyť ok!

Chlapec na letišti v Římě jde taky do rizika a bereme levnější a delší trasu do Říma. Jsem hrozně ráda, že jsem někoho našla na pokec. Je mu asi 21, takže je jak můj mladší brácha. Upřednostňuju cestu, která možná celkově trvá o půl hodiny dýl, ale nemusím ji absolvovat sama. (ano zní to paradoxně, když cestuju sama dobrovolně na celý týden, ale právě v tom se skrývá celé to kouzlo.) Trimini, hlavní nádraží Říma je obrovské, mají wifi a několik pater.  Prvně musím najít úschovnu zavazadel. Nápisy mě posílají stále dál a dál. Ve výsledku vypláznu 6 euro za 5 hodin, ale nic jinýho mně nezbývá. Chlapec má prý ještě trochu času a na mě se můj couchsurfer vyprdnnul, takže mám volný odpoledne a mimochodem fakt doufám, že se u něho pořád spím. Přiznám se, celé odpoledne mě to trochu znervózňuje. Přemýšlím, jestli jsem raději neměla jít na hostel, co když to bude jednoduše dement?

Jdeme tam, kde se nám jeví, že je centrum a nacházíme malý bistro s lasagnema a wifinou. Handy! Když už jsme v Římě, tak ještě skočíme na zmrzlinu a on pak musí jet do hostelu. Já mám ještě několik hodin čas. Začíná pršet, zrcadlovku, kterou mám jen několik málo dní, ještě neumím používat a je fakt těžká. Co s tím? Jít! Kam? Do (ne tam ne…) dopředu! Kam jinam?!

Po asi 15 minutách se přede mnou otevírá pohled na obrovský bílý palác. Památník jako vzpomínka sjednocení Itálie. Ve své neznalosti si myslím, že to tu stojí stovky let, až po několika dnech se dozvím, že ho postavil Mussoliny. Ha! A já jsem se divila, že jim to tak drží! Asi vajíčka, nebo co… To náměstí se jmenuje Piazza Venecia a další dny odtud budu skákat do autobusů, aby mě dovezly na nádraží, od kterého půjdu asi 20 minut domů. Jenže to nevím. Nevím, že se mě tu bude líbit, že se tu budu cítit, jako kdybych tu byla odjakživa. Teď prší a mně nejde fotit. Je to na prd. A tak se potuluju hlavními ulicemi Říma, dělám špatný fotky a nemám wifi, což mě trochu stresuje, protože čekám na zprávu od mého online couchsurfera a trochu se bojím, aby se třeba nenaštval, že mu neodepisuju a nevyprdnul se na mě úplně. Je to taková zvláštní nejistota, kterou si ale vždycky člověk na začátku všeho musí projít. Ať už je to začátek v novém bytě, práci nebo v novém městě a zemi. Lepší je divnej začátek než divnej konec, to mi věřte! Vzpomínáte na ty první noci v nových bytech, domech, pokojích? Ještě nejsou pověšený obrázky, z venku proniká do pokoje jiné světlo a zvuky než jste zvyklý a když se v noci převalíte, nevíte vůbec, kde jste. Ráno ještě nemáte v ledničce mlíko a tak do sebe hodíte samotnej jogurt a mažete do práce, abyste odpoledne nakoupili to, co vám chybí a dodrhli koupelnu. Ale to bude zase další příběh. Teď dojdu až k fontáně Di Trevi, která mě vyrazí dech. Je už tma, něco po šestý. Nebe není ještě černý, ale jen tmavě modrý. Perfektně kontrastuje s všudy přítomnými lampami. Všichni si dělají selfie, hážou do vody mince a já se hrozně divím, že jsem si tohle místo představovala jinak. V mojí hlavě jsem měla obraz obrovského náměstí se silnicí od půlkruhu, kde jezdí takový ty starý auta, lidi spěchají do všech směrů a na konci je tahle fontána. Chvíli zamyšleně sedím, pak se radši zvednu a dojdu zpátky na nádraží. Docela jsem na sebe pyšná, že najdu cestu do kola a nemusím se tedy vracet. Asi mě upadnou nohy. Na nádraží se připojím do sítě internetu a dojdou mi zprávy, hmm neozýváš se, tak tě vyzvednu až v 8.. Teď je 7. No jo, jdu si číst. Fakt doufám, že to nebude debil. Ale má to bejt diplomat, tak aspoň nebude blbej. 

Přemýšlím, že ačkoliv miluju svobodu, nekonvečnost, improvizaci a nečekané zvraty, ještě mnohem víc, než tohle všechno miluju čas, když jsem s kýmkoliv, s kým mi je dobře, skvěle si povídáme a něco budujeme. Vztah se tomu říká a nemusí to být nutně ten partnerský. Vztah s rodinou, kamarády, nový vztah s člověkem, kterého potkáte naproti ve vlaku na 2 hodiny a pak možná zajdete na kafe. A nebo taky ne! Pocit bezpečí. Bez bezpečí není ani štěstí. Jenže tohle si všechno uvědomíme víc, když jsme chvíli na druhé straně barikády. Proto já sama sebe tak ráda vystavuji situacím, které nemyslím, že mohu zvládnout, kde se necítím jistá a v kramflecích. Ať už to je přeskočení zamčené brány na valech u pardubického zámku (nechtělo se nám to znova obcházet), oslovení neznámého člověka v letadle nebo předstírat před rodiči mých dětí ze třídy, že problému, na který se mě doptávají, dozajista rozumím. Neuvěřitelná síla, která mě tlačí dopředu. Nesmíš zůstat na tom samém místě, kde jsi už byla loni. Musíš se v životě někam posunout. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale na tom vlastně nesejde, prostě to tak je a musím se přijmout s tím, jaká jsem. A já s tím moc problém poslední dobou nemám. Buďte na sebe zdravě pyšný. Proč ne? Čím víc ok budeme sami se sebou, tím méně arogance bude okolo, protože to nebudeme vyžadovat od ostatních. Docenit se najednou umíme sami. Možná je tahle teorie špatná, ale vždyť o nic nejde. Stejně ale není nad to, když žijeme v prostředí, kde rozdat pár komplimentů denně není hřích. O co moc by ten svět byl hezčí, no ne?

Někdy před Vánocemi jsem si koupila knížku P. S. a nemůžu se od ní odtrhnout. Je skvělá! Hodina a něco mi uteče jako voda, píšu si prožitky. Mám čekat před hotelem, ještě si k němu najdu na mapách cestu. Můj hostitel je přesnej skoro jako hodinky. To asi proto, že je jen poloviční Ital. (Má zpoždění pouze 10 minut.) V prvních pěti minutách mně oznámí, že na fotkách vypadám daleko tlustší než ve skutečnosti. A to zase potěší, no ne? Jmenuje se Ozzy, je diplomat a docela dobře vaří! 

Druhý den odpoledne se sejdu s nějakým Egypťanem, žijícím v Dubaji, pracuje pro farmaceutickou firmu a v Římě je na pár dní. Razím teorii, že když je venku nádherně, nemá cenu chodit dovnitř. On naštěstí souhlasí a nenutí mě čekat ve frontě do Vatikánu. Raději si sedneme doprostřed toho překrásného náměstí a necháme sluníčko, aby nás pomalu užíralo. Tak! To je aspoň dovolená. Nemůžu se přestat usmívat. Mám pocit, že jsem na nějakých drogách. Kvůli tomuhle pocitu cestuju. Kvůli těm okamžikům, kdy zavřu oči, sluneční paprsky mě hladí a prohřívají budoucnost i přítomnost. Nebo když mě osloví někdo na ulici, začneme se bavit a jdeme na večeři. Kdy nemusím řešit NIC, kromě toho kde budu spát a jíst. Musím mít u toho lidi. Nevystačila bych sama v divočině. A tak projdeme skoro půlku Říma, dojdeme na vyhlídku, odkud je vidět celé nádherné město, na oběd i na pivo s jeho kamarádem. Probíráme „Halo efekt“ a smějeme se povoláním, který bychom si přiřadili, kdybychom nevěděli nic, jen bychom se viděli na ulici, a když jdu okolo půlnoci domů, mám pocit, že tu nejsem teprve druhý den!

V pondělí nemám plán. A tak si ho ráno vymyslím, ještě jsem nebyla u španělských schodů! Jede tam dokonce i metro! A já jsem si říkala, že když už vydělávám, dopřeju si ten luxus a koupím si kartičku na veřejnou dopravu na 3 dny! Tak! Už nehodlám chodit Paříží ani teď Římem skrz naskrz pěšky s krosnou. To jsme byly ještě studentky a s kamarádkou jsme chtěly stopovat. Už jsem asi starší, takže si metro prostě zasloužím a hotovo! Dojedu na správnou zastávku, ale výstupů z metra je tu několik a tak samozřejmě dojdu jinam než před schody. Před obrovský park. Tak to zase není tak špatný. Jsem na kopci, ještě lepší! Na zeleném koberci je hromada vysokých borovic. Když zakloníte hlavu, jejich obrovské zelené chomáče pokrývají skoro celou oblohu. Ta je modrá a já jsem opět šťastná. Vytahuju poprvé zrcadlovku. Tak a jde se na to. Clona, ISO a čas. Já se nedám! 1, 8 – 100 a 400 nebo ne? Jak to je? První fotka je úplně bílá, druhá černá. Kormidluju všemi těma otáčecíma kolečkama jako blázen. Na nějaký zlatý střed a podobně se můžu zatím úplně vykašlat. Já se nejdřív musím prokousat tím základním trojúhelníkem těchto tří položek. Když odložím po asi hodině foťák s pocitem, že mám aspoň jednu fotku, která je ostrá a má snad správnou expozici, okamžitě se ozve moje hlava. Tak Lůco, ty si jela do Říma, abys tady přemýšlela, no není tomu tak? Tak sis to vlastně celý ospravedlňovala, takže kdy začneme s těmi palčivými otázkami v tvém životě. Jdeme to řešit teď. Nééééé, zařvala moje druhá polovina mozku nebo srdce, co já vím. Teď se NIC řešit nebude. Koukej, svítí sluníčko, vedle kadí pes, jsi v parku. Jenom se procházej a nemysli nejlépe vůbec na nic. A já jsem šla a poslechla tu druhou část, která mi radila odpočívat a nelituju! Teď po skoro měsíci se totiž skoro všechny palčivé otázky vyřešily samy.

Dojdu z Pinciano na Piazza del Popolo a sednu si na Egypstký obelisk uprostřed náměstí. Přemýšlím co a jak. Vedle mě se fotí holandská rodina. Postarší, ale stále šik žena jde zvěčnit manžela a dvě dcery na telefon a bohužel chce, aby na fotce byli nejenom její drazí ale i celý obelisk. Takže ustupuje stále dozadu a dozadu, až je nakonec z našeho pohledu skoro není vidět. Chci jí říct, že takhle bohužel z fotky nic není, zvláště když její drazí sedí na tom obelisku, takže z nich budou na fotce jen 3 malí ďobánci, ale nechci být moc chytrá, když sama ještě neumím ani nastavit ISO a clonu. Ve chvíli, kdy se zvednou k odchodu tak ji ten prošedivělý manžel políbí a já si říkám, že je to vlastně jedno. Nebuď hnidopich Lucie!

Ps: všimla jsem si, že nemám oholený nohy.

PSS: všechno přijde, oholený nohy i moje vlastní rodina. A když ne, zrcadlovku už mám.

Všechno má svůj čas. Je mi 27 a poprvé mám vlastní zrcadlovku. Naučila jsem se obelhat sama sebe foťákem na telefonu, ale to není ono. Čím déle čekáme na svoje sny, tím více si jich dokážeme vážit. Tak to prostě je a hotovo! Jeden hodně úspěšný člověk jednou řekl. Měli mě varovat předem, že když si můžete koupit všechno, přestane vás to bavit. A asi měl pravdu. Ta touha, čekání a částečně nejistota dělají naše sny barvitější a realitu zábavnější. Dojdu až k těm španělským schodům, kde jsem měla být hned ráno a najdu, že ve vedlejší ulici prodávají těstoviny i s pitím za 4 eura. Co se prodá v Italii za jídlo, nemůže být špatný. Může to být maximálně průměrný. Takže nemám co ztratit. Právě jsem si domluvila procházku a program na odpoledne a večer.

Sedím v docela útulný kavárničce, piju čas, protože z toho všeho kafé mi začíná tlouct srdce jako zvon. Ale zrovna ne ten, co budí lidi na vesnici. Chtěla jsem napsat, že srdce mi zvoní jako zvoneček, když má přijít Ježíšek, docela rychle, což zvlášť, když chci usnout, není zrovna ideální, ale teď jím sušenky a už nemám ani trochu energie v baterce ani náhradní powerbance. Naproti mně sedí 2 Češky a zrovna rozebírají, jak se pozná, když to dostaneš. Netuší, že jim rozumím. Syrový život.

Hrajou coldplay a já přemýšlím, že Řím, je jeden velkej flirt. Každej, s kým jsem se tady zatím setkala, by neměl problém se se mnou vyspat ein zwei! Dělají to nenápadně, prvně si udržují dokonce docela odstup, abyste se asi hned nelekli. Hrozně melou, melou a občas to okoření nenápadným komplimentem. Tak NĚJAK se konverzace VŽDYCKY stočí k sexu. Když se nechytnete hned a ignorujete tohle téma, začnou vám vyprávět nějaké svoje vtipné zážitky s různýma národnostma. Samozřejmě zmíní tu vaši. (Mají z čeho vybírat.) Mezitím se hrozně pochválí a vás teda taky, aby byl jako balanc a VŽDYCKY přijde nějaká nenápadná nabídka. No a pak tu je spousta léček a lákadel a vy musíte pořád zůstat COOL a cold, jak ledová královna, jinak byste taky mohli mít tolik zkušeností, že to fakt nikdo nechce. A takový je taky Řím, a že o tom moc lidi nemluví, je jenom proto, že se stydí, co udělali, a jelikož já se za nic nestydím, můžu si o tom psát, jak chci, což mě činí hrozně veliký potěšení. Svoboda slova, co já bych si bez ní počala. Jak s tím vším naložíte je pak už na vás. Co se jim, ale musí nechat je jejich obrovská galantnost a drobení lichotek v množství větším než malé. Kéž by někdo naučil Čechy být alespoň trochu takový v oblasti galantnosti, jako jsou třeba zrovna tihle Italové. Podržet dveře, vzít kabát, když je venku moc teplo nebo vás prostě respektovat jako ženu. Je to tedy celý trochu triky a je třeba být připraven dopředu, aby člověk věděl, do čeho jde. Když odoláte, udržíte si svoji vlastní důstojnost, ale i respekt od nich samotných. 

Kdo mě trochu zná, ví, že z duše poslední dobou absolutně nesnáším burany. V minulosti jsem to nijak významně nevnímala, nýbrž poslední dobou mě hrozně popuzuje, když se mladí pánové neumějí chovat, nevědí, že se drží dveře, shazují svoje přítelkyně přihlouplejma řečma a musí si dokazovat, že to jsou pořádný chlapáci, co si nenechájí nic od ženský líbit, nemusí se hezky obléci, navonět nebo jinak udržovat, protože to je přece jedno a nejezdí zásadně do Ikei, aby jim náhodou neupadly u skleniček v dolním patře nohy. Doma nic sami dělat nebudou, protože přece existuje něco jako ženský a mužský práce (problém je, že oni ty mužský neuměj) a tak si nechávají sloužit od svých přítelkyní, který jim to všechno žerou, protože nepoznali nic jinýho a přece je nutný mít doma aspoň někoho, co na tom, že to je debil, hlavně že nemusím usínat sama a můžu s ním jet na organizovaný zájezd do hotelu s plnou pencí, pořádně se napereme Bobe! Tyhle chlapy potom vykládají v hospodách, že jejich stará má už prověšený prsa, a že už se jim tak nelíbí a dívají se sami na porno. Ty woe! Tak jo, já už se uklidním, ale prosím Bože, chraň nás od buranů a nevycválaných pitomců! Oč by ten svět byl bez nich hezčí!

Ráno jsem v polospánku přemýšlela, proč mám v puse žvejkačku, když jsem se trochu probrala, zjistila jsem, že to je špunt do ucha. Byl celej nacucanej a já myslela, že se asi pozvracím. Fuj! 

Nudle za 4 éčka, hra o helmu a studijní volno

Ještě jednou zkontroluju, že jsem se si nic nenechala v některým koutě Ozzyho bytu. On je v Miláně, takže bych se s tím když tak musela rozloučit. Zaklapnu težký dveře, otevřu bíedrmajerovský výtah v kleci a dojedu dolů. 

V hostelu nemají ještě naklizeno, takže se můžu nacheckovat až ve 3! Nevadí! Tak kam? Do Vatikánu na muzea! Prý je to hezký a mně se nechtělo čekat. Jenže když tam přijedu, je fronta ještě delší a tak si ji pro jistotu vyfotím, to jako že by mě to třeba někdy štvalo. Takže fronta je dlouhá je týden před výplatou, nějakej sekuriťák mě zase zve večer na drink a já chci moje nudle za 4 euro u Spanish stairs. Moje rozhodování, pokud jsem sama je ve většinou velice spontánní. Ale dneska se rozhodnu neustoupit ze svého plánu a prostě na ty nudle půjdu a dojedu! Tak! Cítím se dobře, že mám vlastně plán. V Pastificio mají totiž luxusní těstoviny s méně luxusní omáčkou za 4 eura plus pití. To je v Římě naprostá bargain! Ani není narváno jako včera. Stoupnu si na stejné místo. Vedle mě stojí postarší pán a srká labužnicky špagety s červenou omáčkou.  Bacha ať ti to neukápne na to bílý tričko. Chci popřát dobrou chuť, ale nabíhá mi to jen v holandštině, tak raději držím zobák.  Po chvíli mě osloví ten postarší pán sám. Prý je v důchodu, studuje právo a každý den chodí na 5-6 hodin studovat do knihovny. Wow trochu ho obdivuju, že ačkoliv je v důchodu, pořád má takovýhle ambice. Dáme se více do řeči, doporučuje mi nejlepší pizzu ve městě, u toho dokončíme jídlo a vyjdeme z bistra ven. Jelikož já nemám žádný plán, nemusím jít doprava a on  doleva. Jdeme spolu. Piješ kafe? No že váháš. Tak se naše setkání prodlužuje o typický italský kafe. Prý chce do politiky, ale jen tak na 5 ročíků, aby z toho nezblbnul. Ukazuje mi parlament. V kavárně se stojí, Je to takový fast-café. U chlápka s pokladnou zaplatíš, pak se přesuneš k dalším borcům, co udělají za den tolik kafe, že by to vzbudilo i mrtvolu. Až se fronta pijících lidí zmenší a ty se dostaneš k baru, hodíš do sebe malé piccollo, samozřejmě provázeno několika frázemi sociální konverzace a jde si každý dál po svých. Jako správná Římanka chodím statečně přes jejich silnice, piju kafe, nosím černý brejle a zásadně jsem chladná nabídkám na večerní drink. Pán jde dál do knihovny a prý jestli se nechci přidat. Tak zase proč ne? Knihovna v Římě musí bejt nádherná. Je to rodilý Říman a vhledem k tomu, že už je v důchodu, zná tohle město opravdu jako svoji ledničku. Střihneme to pár uličkama, když v tom najednou ustrne a začne si rychle osahávat kapsy na všech částech těla. Oznámí mi sladké tajemnství, že si v tom obchodě s pastou asi zapomněl helmu, ve které má klíče, aby je neztratil. Stejně důmyslné jako když jsem nosila klíče od domu v peněžence, kde jsem samozřejmě měla i občanku s adresou.

V chvíli začíná akce: najdi v Římě helmu. Hodně mně připomíná sebe, když něco hledám. Hned jednám, bez velikého přemýšlení.  (mimochodem, už ty italský boty nechci ani vidět, alespoň ne na dlouhý procházky. Takže takhle doklopýtáme k jeho skútru, že by ta helma mohla být pověšená na řídítkách. Helma tam samozřejmě není, asi ji už někdo ukradnul. Ale naděje umírá jako poslední, takže se pokračuje. Volá do bistra, tam není. Prý před tím byl v několika obchodech… a prý je půjde prohledat. Přemýšlím, kdy se odpojím. Pak mě to ale celé začne bavit. Asi uprostřed cesty zpátky k těm obchůdkům si borec najednou nahmátá klíče v zapadlé kapse. Takže jdeme zpátky k motorce, protože je možné a pravděpodobné, že by si tu helmu dal dovnitř motorky. Ha! Co teď. Nakonec vyhodnotí, že se bude nejlepší opravdu vrátit zpátky k motorce. Chvíle napětí a ano přátelé je to tady, helma je doma! Můžeme jít do knihovny. Představuju si to jednoduše. Vejdu, nic si půjčovat nebudu, jenom se podívám z okna, protože se nachází vedle Pantheonu a to je centrum Říma jedno z nejcetrovanějších. Jenže tohle není jentak nějaká knihovna. Takhle je kouzelnááá… no ne tak není, ale je parlamentní. Sem chodí politici, studenti, ti arogantní i ti milí, ale určitě ne turisti. Takhle sorta lidí sem nesmí vkročit. To jsme nevěděli. Tak začíná divadlo. Musím odevzdat občanku. Omylem odevzdám řidičák. Za stolem sedí holohlavý, za ale ramenatý policista a přísně si mě změří pohledem. Sice neumím italsky, ale přesně vím, co říká. Nechceme tady turisty, tady to je důležitá budova, kapišto? Vy ano, ona ne. Můj průvodce něco opáčí a on zase to svoje, takhle to je do té doby než přiběhne menší postavička s cylindrem. Vykřikuje grácie a přitom plácá dlaní o dřevo u přepážky. Chce tím asi naznačit, že teď je čas jen pro něj a všichni, našeho policistu nevyjímaje, se mu musí věnovat. Asi je hodně důležitej, ale teď se zrovna chová dost trapně. A tak mě celá tahle situace přijde docela k smíchu. Nikdo se ale nesměje, tak se kousnu do rtů a přemýšlím nad něčím hodně smutným. Taky u toho předstírám, že netuším co se děje, koukám nevinně do stran s nenápadnými otazníky v zorničkách, jenže já to vlastně ani nemusím předstírat. Jsem zmatená stejně jako všichni před i za přepážkou. Cylindr zvyšuje hlas, máchá rukama, jakoby se topil a dramaticky s dlouhým krokem odchází. Jestli byl jenom netrpělivej, nebo si to šel vyřídit s tím namakaným policistou asi nezjistím. Ale jedno je jistý, nám už se notnou chvíli nikdo nevěnuje. Můj řidičák je stále v jejich rukou a tím pádem moci. Skrz cylindra se zapomnělo, že jsem straniera (cizinka) a tak mě pustí dovnitř. Můžeme VSTOUPIT! Ta knihovna je OBROVSKÁ A KRÁSNÁ, jako ostatně všechno v Římě. Je to úplný bludiště, jdeme asi 10 minut a použijeme 2 výtahy. Harry Potter hadr. Jak se pak dostanu ven, opravdu netuším, třeba nebude zase studovat 5-6 hodin. Každopádně je tu krásný výhled na celý Řím. Vytahuju zápisník a píšu, až si musím protřepávat ruku.

Cestování sama je buď geniální, nebo úplně na prd… Nic mezitím. Teď zrovna sedím sama v Mekáči, je 8 večer… Ty woe v Mekáči a nemám wifinu ani s kým jít ven… A ani baterku. Nechci jít ještě na hostel. Musím si koupit dobrou baterku a extra jednu powerbanku. Shut up, řvu na svůj vnitřní hlas.

Nakonec ten večer není tak špatnej, snad i náhodou potkám kamaráda, z minulých dnů a jdeme na pivo, sedíme v místnosti, kde se všichni dívají na fotbal, což mě teda přijde úplně monstrózně paradoxní v souvislosti s tím, jak nesnáším sledování fotbalu, ale tak ve výsledku jsem ráda i za to.

Cestou z metra na hostel se ztratím ve spleti nových ulic, ale nakonec zalehnu do vrzající postele ve vydýchaném pokoji spolu s dalšími 6 lidmi, kteří už ale spí. Vedle mě je Japonec a chrápe. V průběhu noci se asi milionkrát vzbudím a ráno mě dodělají všechny budíky, který už od 7:00 zvoní. Jdu teda alespoň do fajnšmerovou snídani a pak hned na terasu, kvůli které jsem si tenhle hostel vybrala. Tam se dám do řeči s nějakým klukem z Rumůnska. Podsaditý student teologie se zájmem o psychologii. Hrozně se diví, že jedu sama a jak málo platím za pokoj. No to víš chlapče, to se musí umět.

Kolem jedný se nechám odvést vlakem do Neapole. Cesta trvá asi jen hodinku a tím, že jsem si zabukovala vlak dost dopředu, platila jsem místo 40 euro jen 18. Takže dost doporučuju italský vlaky kupovat zavčas.

Poznatky z prvních minut Neapole:

1.       Italky si zde obarvují konečky vlasů zářivými barvami a vypadá to hrozně. Chá-chá.

2.       Bydlím v typické neapolské čtvrti - prádlo z oken a barák ze středověku.

3.       I v té zmrzlině z mekáče, která je mimochodem hrozná, cítím rybinu, no jo přístav.

4.       Je to tu divoký – doprava, lidi, atmosféra.

5.       Došla jsem k přístavu a jsem zvědavá, na moře, výhled, fotky – na všechno.

6.       Spousta lidí si mě měří pohledem, buď mně to sluší, nebo mám holuba na nose. Nevím!

7.       Vážím stejně jako naposledy na střední! To jako, že jsem zhubla v Římě???

8.       Je půlka března, svítí sluníčko a já jsem jenom ve rozeplém svetýrku. Může být!

9.       Někdo mě zdraví rovnou na ulici. Ciao ragazza! Ciao, ciao!

Celý den prosedím na různých místech, abych tam psala nebo si četla. Jedno v jakým pořadí, často mám vedle sebe tužku, sešit i Gaislerovou.  Až nakonec přijde večerní světlo. Jo! To by bylo, abych neudělala nějakou dobrou fotku. Musím z tý zrcadlovky něco vytáhnout. Je mezinárodní den žen - silných žen! Duchem, ne váhou. Takže jdeme na to!

Mám pocit, že ze slovanských koutů, jsem tu jediná. A hned potkávám dvě Slovenky. Jsou trapný. Hlavně ta mladší bude zaručeně bitcx. Její máma vypadá normálně asi jen kvůli tomu, že je na to stará.

Je tu spoustu Slováků, asi jsem se spletla a vedle mě se skoro málem porvou prodavači nesmyslů, cetek a všeho, co by mohl chudák turista narvat do svého obrovského kufru. Když svítí sluníčko, ze země vyrostou prodavači s brýlemi, když prší, vylezou mezi zdmi s deštníkama. Jsou vynalézaví, vždy připraveni a z Indie.

Kolem sedmý usoudím, že je čas jít domů. Vybrala jsem si přesně dobu, kdy se korzuje. Neboli procházka po hlavních ulicích. Všichni se nazvájem ukazujou, chtějí být viděni a i zmerčit ostatní. Hele mám novou košilku s puntíky a ty máš novou kabelku, hmmmm. Vždycky si vzpomenu na pučmelouna, kterak chodil s novou botou okolo kašny.

Na cestách nikdy nejsem sama, okřídlené klišé a částečná pravda. Praxe? Buď se dám do řeči já, nebo mě někdo osloví. Cestovatel magicky přitahuje další cestovatele. Ti už se navzájem poznají! Nesmíš otálet s výměnou čísla, o nic nejde, nikoho nebalíš, nedáváš nabídku práce ani nepropaguješ mormony. Chceš jen kontakt a ten se musí vyměnit, než dojedeš na další stanici metra, kde druhá osoba vystupuje. Jinak máš smůlu, šmitec, večer jíš (možná) sám. To slovo možná je ale samozřejmě důležitý. A tak já jdu večer s cestovatelem z Chile, co jsem ho ráno potkala právě v metru na véču. Dáme si sraz na jednom náměstí uprostřed našich „domovů“ a protože jsme stejně naladěni, tak se nejdřív jdeme podívat, co je to za tu párty na ulici dole pod náměstím. Když přijdeme blíže, zjistíme, že to není párty, ale sufražetky vyšly do ulic, tak si s nima chvíli zahulákáme a pak ale vyhraje hlad, takže bereme nějakou krčmu útokem.

Ráno už na dveře tluče Andrea, couchsurfer, u kterého jsme s Eliškou spaly ve Veroně. Původně je z Neapole, a protože jsme si celkem padli do noty, řekl, že by přijel, aby mě to tady teda ukázal. Začíná velký celodenní servis, který mě občas hrozně potěší, jindy dohání k šílenství, někdy k rezignaci, že mu to nemůžu nikdy oplatit a zároveň se bojím co za to. Ale prej za nic! Jen tak! V tom případě ok.

Jelikož ale (a to jsem možná už psala v minulém příspěvku) je to hoch velice hodný, nýbrž poctivě puntičkářský, začíná mě líst hned první den na nervy. Myslíte si teď, že jsem nevděčná mrcha, co? Někdo to třeba pochopí, někdo si to představí a pro ten zbytek jsem aspoň jen upřímná.

Projdeme město tisíckrát skrz na skrz a dokonce mě fakt musí ukázat bistro s oltářem pro Maradonu. No, nedělám si legraci. Majitel tohoto stravovacího zařízení letěl jednou s Maradonou letadlem a po jeho přistání si všimnul, že na sedadle slavného fotbalisty ulpěl jeho vlas. Taková příležitost přichází jednou za život, majitel nemeškal, vlas čapnul a ve svém obchůdku kolem něho vystavěl oltář. Celý obraz uzavírá potom můj rozhovor s Andreou:

A: Koukej s kým se Lisa (naše kamarádka, u které bydlím) vyfotila

L: Jéé to je ten její přítel?

A: ne něco lepšího

L: hmm, here? Táta? Politik? Olympijský vítěz?

A: neee

L: jsem v koncích, milenec?

A: nee… fotbalista z 80tých let!

Lidé v Neapoli kromě fotbalu milují také Betlémy (najivity). Jejich postavičky ale mohou vedle tradičních rodičů, Ježíška a dalších biblických postav, zahrnovat klidně politiky, zpěváky nebo fotbalisty (no samozřejmě), celý je to ze sádry, dají si s tím děsnou práci, drahý to je a na můj vkus hrozně kýčovitý. Zatím si nedokážu představit, že by to někdo vybalil v mým obýváku, asi bych to musela hodně dlouho rozdýchat, na mávací čínskou kočičku to sice stále nemá, ale i tak. No jo, jenže proti gustu… Opakuji, jestli máte doma mávací čínský kočky, tak mě prosím nezvěte na návštěvu. Nemůžu je absolutně vystát. Rozčiluje mě už jen ten pohyb plus je to absolutně nevkusný! Pro dobro světa, vyhoďte je!

Celá Neapol je ve znamení skvělého jídla a pití, kde slovo skvělý je v rámečku a zvýrazněno kanárkovou barvou! Bistra zde v Neapoli, se s Římem nemůžou rovnat ani za nic. Za pár euro se ve Spiedodoro (prý nejlepší pasta) nacpeme do radostné nálady. Andrea přesně ví, kam jít a kde co koupit. Má svoje bistro na café, kam každý ráno před jakýmkoliv výletem stavíme, svoje místo na těstoviny, pizzu i jejich geniální malinký zákusky s lesníma jahodama! Mňam! Večery pak většinou zahrnují společné vaření se všemi, co okupují byt, ve kterém také přebývám. Jsou opravdu moc milí a i přesto, že jim nerozumím, tak mi to nevadí a cítím se přijatá. Andrea občas něco přeloží, ale nemůže přeložit všechno a tak vylezu na balkón a nechám se unýst touhle hutnou italskou atmosférou provoněnou právě dovařenýma špagetama. Italové mají rčení, že pokud sedíte společně u jednoho stolu tak v tu chvíli nestárnete. Gezellig! (Holandské označení pro dobrou atmosféru s lidmi, se kterými je vám dobře).

Po nějaké době zjišťuju, že jedna slečna umí německy, což mi je ale naprosto k ničemu, protože svoji němčinu jsem slastně vytěsnila holandštinou. Nedám tedy dohromady ani řádnou větu, což ale slečnu nezastaví a vycítí příležitost zahrát si na školu a to doslova. Vykramaří někde ve svém pokoji starou německou dětskou knížku. Rozkáže mi v němčině (jinak se totiž spolu nedomluvíme), abych si stoupla a přečetla první větu. Trochu nejistě lovím pravidla fonetiky. Dívčiny přimhouřené oči a sevření úst jeví značnou nespokojenost, rázně mi přikáže, abych četla hrdě a u toho pochodovala kuchyní od kredence ke sporáku. Už mi chybí jenom holínky, černej knírek a patka. Ein, zwei Gerdrudo!

Vzbudí mě nikdy nekončící zvonění budíků. Jsem ale tak unavená, že stejně ještě usnu a vzbudím se až o půl deváté. Wow. To je na mě hroznej výkon. Dneska se jede na Vesuv, nemůžu se dočkat. Hrozně moc se těším!

Dáme dohromady 8 pravidel přežití v Neapoli:

1.       Narvi se co nejrychleji do vlaku, ať si sedneš, tady je to maso!

2.       Kafe se objednává energeticky s řádnou gestikulací!

3.       Dávej si bacha na svoje věci, nebo do chvíle žádný nemáš. Lidi se tady s ničím nemažou. Nejsou to svině, ale když budeš blbej, využijou toho!

4.       Italština tě tady nezachrání, musíš mluvit Neapolsky. Př. italsky: počkej: spéta, neapolsky: ašpéta

5.       Musíš vědět, kde je ta NEJLEPŠÍ pizza, pasta (Did I say already pizza, pasta?)

6.       Musíš umět pověsit správně prádlo mezi dvě okna v úzkých uličkách klidně i v 10tém patře.

7.       Musíš znát zkratky, jinak se uchodíš. To město je obrovský.

Sedím takhle večer na záchodě v malý koupelničce našeho domu. Přemýšlím nad palčivou otázkou, jak zrovna zastavit protékající vodu, když v tom se podívám do leva a skrz otevřený okno (který jsem sama otevřela) vidím do obýváku protějšího domu. Ha! Logika optiky napovídá, že oni vidí i mě. Váhám, jestli mám zamávat, nebo se rovnou spláchnout. 

Vesuv je skvělej! Byla jsem hrozně ráda, že jsme mohli udělat i výlet do „přírody“, i když hnědej kráter si opravdu s rájem nespletete. Ale i tak to má atmosféru. Pod váma je celá Neapol, znovu vydolovaný Pompeje a na obzoru se třpytí hladina nekonečné vodní hladiny, která splívá s mlžným oparem nad celou výhlídkou.  Fotím jako divá a jsem prostě upřímně šťastná. Když už odcházíme, naskytne se mi pohled na starší pár důchodců, kteří sedí jako v připravený kompozici naproti sobě na lavičce, uprostřed mají champaňské a ze skleniček usrkávájí perlivé víno. Neváhám ani vteřinu a požádám je, jestli bych si nemohla vyfotit, protože vypadají překrásně. Je to potěší a mě taky! Často od tý doby na tyhle dva Berlíňáky vzpomínám a snažím si z nich brát příklad, jak si užít náš jediný život, který nám byl na téhle planetě dán. Nedokážu žít každý den tak jako by to byl ten poslední a ani si nemyslím, že to je dobře. Ale můžu každý den žít tak, abych byla vděčná za všechno, co mám. Že mi to často nejde, je jasná věc. Učíme se to celý život. Paradox. Proto se jdu teď během psaní tohoto příspěvku navonět. Jsem sama doma v teplácích, takže právě proto! Kvůli sobě a požitku ze života!

Do Pompejí se už nedostaneme, protože musíte přijít nejdéle do 15:00 k bráně. Potom vás už dovnitř nepustí, ačkoliv se zavírá až v pět. Tohle pravidlo mě samozřejmě hrozně dohřeje a trochu se chci pohádat s tím, kdo tomu tady jako šéfuje, ale Andrea mě raději odtáhne pryč. Večer sedíme na náměstí v Neapoli, zase něco jíme a pijeme pivo. Pozoruju místní klučíky, jak hrají fotbal. Nejdřív jede okolo army auto. Klukům je to absolutní šumák a vojáci prostě zastaví, přihrávka je přihrávka. Pak policajti, kluci se nedají vyrušit a pokračují ve hře. Výkonná síla prostě počká!

Na sobotu Andrea už předem zamluvil nějaký prohlídky, nejsem z toho nadšená, ale nechci mu kazit radost. Venku je nádherně, proto my jdeme do katakomb. To je logické. První, druhý, třetí kostel, všichni svatí, lebky a kosti. Pokud milujete nekonečný příběhy o zázracích prvních křesťanů, jste dobře. Tady je pohřbeno 2000 lidí, co chudáci zemřeli na mor. Celkem mělo město 4000, takže poměrně rána. „To se teda Bonifáco (hlavní svatý) moc nepředřel“, poznamenám jízlivě s notnou dávkou sarkazmu. „No ne, on přece zachránil těch zbylých 2000,“ pohotově mě vyvede z omylu Andrea. Sklenice je z půlky plná. Jestli mě chcete odrovnat, pošlete mě se skupinou na řízenou prohlídku. Nesnášela jsem to jako dítě ve škole, protože se nemůžeš vyčůrat, když chceš, musíš chodit neskutečně pomalu a někdo se zaručeně vždycky ztratí. Pitomci. Jak se při tak pomalém tempu může někdo ztratit, prostě nepochopím. Do posledních katakomb už nejdeme, naštěstí. Odpojíme se a skrz jahodový dortíky se prokoušeme k autu, abychom dneska už opravdu viděli Pompeje.

Včera jsem učila Italy vařit jahodový knedlíky a dneska jsem se rozhodla pro guláš. Tak trochu na přání tý poloviční Němky. Včera mě málem políbila, když ochutnala knedlík, protože ji to připomnělo její dětství. Tak zase není zač! Problém je, že nemám ty správné suroviny, takže guláš je i po hodině naprosto tekutej! Abychom tomu dodali trochu větší grády. Lisa pozve na večeři dalšího kamaráda. Bomba! Jíme až někdy v 22:30 a já předstírám, že přesně takhle to má vypadat. Tekutá červená omáčka s rýží! Dokonce odmítnu, že bych s nima pokračovala v načaté noci do víru velkoměsta a zalehnu úplně mrtvá do postele.

Jejich kafé je ještě větší droga než břečkoidní Nescafé. Učiní z vás v mžiku šťastnou osobu. Stačí malinký piccolo a najednou se směju jako měsíček na hnoji. Poslední den. Teda to to uteklo. Koupím si domů speciální konvičku na tuhle zázračnou tekutinu a naučím se vařit mušle. Je to hrozně jednoduchý a moc dobrý. Stavte se někdy. J

Pokud jdete na nějaký oběd do rodiny, připravte se opravdu dobře. Nejlépe před tím nejíst – tak týden.

1. chod – špagety s mušlemi a petrželkou.

2. chod: Mozzarella (pozor! Nevěřila jsem, ale opravdu chutná úplně jinak než ty naše z pytlíku), velikost asi pomeranče, já snědla asi polovinu a už nemůžu.

3. chod: Upečené papriky a něco zelenýho – hodně oleje, ale taaaak dobrý!

4. A co dezert? Jen frutta – ovoce

5. To už je asi všechno, že? NE! Obrovská kobliha s krémem a třešní! Moje střeva bijí na poplach!

6. Teď? Ne! Přece kafé! Daaaaaj (come on!)

Moje břicho prochází různými křečemi a mám pocit, že už nikdy nemusím jíst.

Co mě baví asi nejvíc je interakce s druhými cizíma lidma. Většinou to skončí, když nastoupím do letadla, ne však tentokrát. Ačkoliv mým přáním je sedět vedle okýnka, dostanu něco mnohem lepšího. Sdílím řadu v naprosto skvělými lidmi. Hned se začneme bavit a skončíme až před autobusem na teminálu č. 1. (vždycky chodím na jedničku, tam totiž autobus zastaví jako první a pak teprve jede na dvojku, takže si sednu.). Paní je učitelka angličtiny na gymplu a pán má jazykovku. Rozebíráme, co by se dalo zlepšit na vejškách, jak je to teď težký pro mladý lidi s bydlením a couchsurfingu. V buse na Veleslavín si říkám ok, teď si nasadím sluchátka a budu si jenom přemýšlet. Někdo do mě ale pořad strká baťohem, nakonec se taky usadí a já to nevydržím a začnu se s tou Japonkou bavit, nejdřív o tom, že taky furt do něčeho narážím, pak se dozvím, že cestuje sama po Evropě a nakonec jí dám email, kdyby cokoliv potřebovala, tohle by přece udělali ostatní pro mě taky. A ještě daleko víc. Tohle je jen jedna maličkost, jak můžu lidskou štědrost trošičku oplatit.

Přemýšlím nad svoji první cestou sama! Ano, občas jsem neměla parťáka, ale nebylo dne, abych se s někým neseznámila. Chtěla jsem přemýšlet, ale nějak na to nebyl čas. Vytěsnilo to accompania s druhými lidmi a to nic nenahradí. Jedu už vlakem do Pardubic, ale mám pocit, že bych zrovna teď protančila boty, objala celý svět a dokázala cokoliv. Chtěla jsem udělat tolik rozhodnutí a nerozhodla jsem nic. Za to jsem potkala nespočet milých lidí, což jsem si nedokázala ani představit. Nekoupila jsem si NIC na sebe, za to jsem ochutnala takových dobrot, až se stydím. Srdce mi buší jako zvon, ale to café bylo úžasný. Možná buší, i protože jsem prostě šťastná. Šťastná, že můžu odjet i se mít kam vrátit – za kým. Můžu! Svoboda je opojná! Cestujte, třeba i sami! Doporučuju!

No co! Viva L‘Italia!

Zakousnu se a v puse se mi rozplyne absolutně dokonalá chuť italských oliv s rajčaty, al dente těstovinami a slanými kapary. Pasta alla bella donna. Neříkám, že bych měnila… Sedíme s Eliškou a naším navýsost galantním a pohostinným couchsurferem Andreou u stolu v San Bonifaciu, městečku kousek od Verony a popíjíme červené víno. Mám zrovna pocit, že jsem nemohla lépe investovat 289,- korun českých, kterých jsem utratila někdy po Vánocích ve slevách za letenku do Bergama. Tohle městečko leží na severu Itálie a je naprosto bezkonkurečně výhodné pro krátké navštívení země, kde slovo špagety je skoro posvátné. Ach! Ale za to já nemůžu! Od svého raného věku mě můj táta těmito podlouhlými těstovinami krmil a proto si já teď můžu bez výčitek ospravedlnit závislost na těstovině a cestováním. Mám to prostě v krvi.

Je čtvrtek, jsem ještě ve škole a nehorázně se těším, že dneska pocítím to malé vzrušení, které nedávám absolutně znát, jen se dívám z okýnka a jsem šťastná, když se letadlo odlepí od země a dotkne se slunečních paprsků. Když odcházíme z práce, všichni nám přejí hrozně moc štěstí. Je to velice milé, ale trochu si připadám, že jedu na misi pro záchranu světa. Máme hodné kolegyně. Jen co je pravda. Vlak do Prahy má samozřejmě zpoždění, ale my nedáme jinak než jet regiojetem, abychom se mohly pořádně nacpat jejich hříšně levnými pochutinami. Když za Kolínem na asi 10 minut zastavujeme, trochu zpomalím v nabírání tvarohového dortíku a doufám, že se co šupem rozjedeme, protože za hodinu a něco nám odlétá letadlo. Do Prahy dorazíme ve 14:30, letadlo letí v 15:50. Pořád dobrý. V tuhle chvíli neumím jít pomalu. Poklusem to beru přes schody do metra, a protože slyším šustění vzduchu od vagónů za rohem, přidám, přeskočím nástupiště a vrhnu se do chřtánu vozu. Ohlídnu se a vidím Elišku, která se excitovaně směje, valí oči, jako kdyby měla puknout, a rychle mění grimasy. „CO JE????“ bojím se odpovědi. „Spa-dla jsem,“ koktá chudák a pořád ji občas ujede smích do útrpného zkroucení rtů. „Jenže jsem viděla, jak skáčeš do metra a tak jsem sebrala všechnu sílu, i sebe z kluzkých dlaždiček a běžela jsem za tebou,“ vysype ze sebe nakonec. Ano, je to výlet, jak má být. Eliška se už zranila. To my ani jinak cestovat neumíme.

Ale to už jsem na přestupní stanici, kde nám pro změnu řidič metra zavře, ačkoliv tu čekáme poslušně, před nosem dveře a pak ještě ostentativně zahouká, ať vypadneme čekat na další vlak. Kopneme do sebe vodu a už jsme na terminálu č. 2 a ještě prosím pěkně máme 20 minut do odletu. No to jsme taky nemusely tak spěchat. V letadle si samozřejmě sednu blbě, ale signor se prý dobrovolně usadí na druhou stranu, takže nemusím zvedat ten pár italský krasavců vedle mě. No jo Milán město módy. Už jsme nad mraky, po několika dnech vidím slunce a všechno je tedy super.

Když jsme sebou drcli o zem, skoro jsem si tohoto faktu nevšimla, protože za posledních posledních 20 minut byl výhled velice minimalistický. Nic jiného než bílou jsme neměli šanci vidět. Avšak i přes ten déšť, který úporně zavlažuje Lombardii, jsem šťastná. Na stopování kvůli počasí a brzké tmě kašleme a pomocí veřejné dopravy se dostaneme až do Verony. Ohledně jejich vlaků mám několik poznámek. Tak za prvé, nechtěla bych v tom starým vagónu, kde jsme cestující tvořili my a pár podivných bytostí (vzhledem i chováním), být sama. Za druhý narvaný timeschedule opravdu nečekejte. Když jede vlak za hodinu, jste rádi a posledně nějaké levné nebo dokonce bezbariérové cestování taky není k nalezení. Prostě tak trochu Itálie. No co!

Do Verony dorazíme až o půl 10 večer, ale naštěstí nás Andrea, náš couchsurfer vyzvedne na nádraží se svým malým černým vozem (a ne, není to pohřebák) a poskytne absolutně skvělý servis v podobě geniální večeře, duchaplné konverzace i rozkládací postele. Po několika hodinách mně připadá, že ho známe věčnost. Jistě to bude i tím, že je naprosto stejná povaha jako jeden můj kamarád. Obrovský gentleman, typický puntičkář a skvělý společník. Musela jsem se fakt smát, protože kdybych zavřela oči a odmyslela si italský přízvuk, mohli by být jednovaječná dvojčata.

Ráno otevřu oči ještě za tmy, ale to jenom proto, že celá kuchyň, ve které spíme, je zabedněna jejich okenicemi. Jinak je půl deváté. Super! Špitnu buon giorno na Andreu, kterej zrovna potichu zavírá dveře, aby nás nevzbudil a pořádně se nadechnu. Máme před sebou italiano víkend! Eliška spí jak zabitá a já nalézám na stole roztomilý vzkaz, který nám dovoluje, vzít si cokoliv, co najdeme v jeho kuchyni a deklaruje tak dostupnost dnešní snídaně. Pomeranč se šťopkou, neapolská káva a sušenky s hvězdičkama. Protože jsem poměrně začátečník v pití kávy, jdu hledat do ledničky mléko. Trochu se divím, proč je tak husté a jde i poměrně blbě míchat. Otočím lahvičku a zjistím, že jsem do něj nedala mléko ale kefír! No co! Vyzunknu to tak i tak. Italskou kávou se přeci nebude plýtvat. Venku úporně lije. Předpověď na tento víkend nevěstila nic pozitivního a taky se to pěkně začíná plnit. No co n.2!

Vycházíme s Eliškou vybaveni deštníkem, nepromokavými botami a dobrou náladou do lijáku, abychom našly nádraží. Po asi 10 minutách konstatuju, že moje boty nepromokavé jsou asi v jiném vesmíru a smiřuju se s tím, že dneska budu celý den čvachtat. Eliška zase zjišťuje, že její pravá bota má odchlíplou podrážku a její žralok se jí co 100 metrů zasekne o chodník. Do třetice všeho dobrého nedojdeme na nádraží, ale na výpadovku na Veronu. No co, řekneme si už asi po sté a vytáhnu obrovský bílý papír nápis VERONA, který jsem psala při poslední hodině ve škole, když děti psaly písanku. No co!

Leje, Eliška drží nápis, já vystrkuji palec do deště a snažíme se co nejvíce usmívat a vypadat, že tohle je normální. Pár lidí se nám směje, někdo se ještě otočí, aby se ujistil, že viděl správně a asi po 15 minutách (klasická stopovací lhůta, ne?) nám zastaví menší rachotina s dvěma postaršími Italy. Prý jedou jen do vesnice mezi St. Bonifácem (tam jsme teď my) a Verounou. Říkám jo, Eliška se bojí, ale už sedíme v autě, takže jedeme. Oprašuju všechny moje naprosto mizerné a chabé znalosti Italštiny. Zvládneme se představit a říct, kolik nám je let a kam jedeme. Oni tvrdí, že jim je 40 ale to jim nevěříme. Je jim nejmíň šedesát, a nebo jsou pěkně sešlý. Ten, co uměl aspoň nějaká slova in inglese, vystupuje dřív a my pokračujeme s řidičem, který neumí anglicky už vůbec nic. Parli ilaliano! Pořád něco mele o kávě, večeru, a číslu numeru. No to víš, že jo dědku, určitě s tebou půjdeme večer na kafe… Nakonec nás vyhodí v nějaké vesnici na C. Když přecházíme silnici, vidíme, že jede okolo autobus směr Verona. Na prasáka přeběhneme zpátky silnici na červenou a už sedíme v autobuse, který nás doveze až do centra Verony k aréně!

Zde jsem si vážení čtenáři dovolila i jeden živý příspěvek s moji milou kolegyní. 

Verona je nádherná. Jako ostatně skoro všechna italská města. V dešti nás zaujme zejména pizza v útulném bistru na rohu u staré arény, která je poněkud netradičně tlustá. Beru tu s šafránem a artyčoky. Asi okolo 3, když zrovna vylezeme z mého oblíbeného kosmetického obchodu – KIKO MILANO, přestane pršet a světe div se normálně i svítí slunce!

Absolutně entuziastický kupujeme museum card. Stojí 18 euro a všechny vstupy jsou pak zadarmo. Vylezeme na věž s překrásným výhledem na celou Veronu, obhlídneme dům Romea a Julie a přemýšlíme o životě na schodech arény. Verona je opravdu úžasná. Všechny ty okenice, balkony a odrazy v kalužích, které vysouší slunce, co tady má už sílu. Nemám vůbec hlad, dokázala bych se ještě minimálně několik hodin toulat starým městem a přemýšlet nad životem. Koukat se po ostatních lidech, přemýšlet, kdo bydlí za tímhle oknem nebo jak bych vyfotila ulici, do které zrovna zahnu.

Čas nás ale tlačí a tak skočíme ještě před odjezdem vlaku na caffé a risino, což je pečený zákusek, plněný rýží typický pro severní část Itálie. Vlak samozřejmě nestihneme. Večer jdeme na aperitivo a až poté vaříme někdy v noci bramboráky. Je to skvělý večer v dalším středověkém městečku. Seznamujeme se i s dalším párem a probíráme třeba, proč Italové tak často volají se svými matkami. Pokud volají jen jednou za den, tak to je na jejich stupnici spíše ten chladnější vztah. Ale oni to o sobě tvrdí otevřeně. Prý jsou to mama-boys, nezdráhají se přiznat všichni do jednoho.

Pokud jsme měli štěstí na počasí v pátek, v neděli nám obloha nic neodpustí a lije opravdu vytrvale celý den. Na to si „musím“ koupit nový boty, protože další den odmítám chodit v durch ponožkách. Vyberu si takový ty typický italský mokasíny, a ačkoliv mě po několika hodinách poměrně dřou, jsem neuvěřitelně vděčná, že mám suchá chodidla. Prochodíme naskrz Padovu i Benátky. Okolo 14:00 se stavujeme na „aperitivo“, což se skládá z nějakého alkoholického nápoje (většinou tonic, aperol spritz a prosecco), na zakousnutí bageta. Buon appetit. V Miláně, kde bylo aperitivo vynalezeno, se okolo 19:00 můžete poměrně dobře najíst za cenu dražšího drinku. Funguje to na principu, že si objednáte pití, které není úplně za hubičku, ale za odměnu k němu dostanete chutný bonus v podobě jednohubek, kousek pizzy či brambůrek a oliv. Stojíme tedy v malém bistru na rohu, kde obsluhuje fakt krásná mladá Italka a klábosíme nad skleničkou a maličkým pannini o životě. Občas se u baru zastaví páry, nebo samostatní jedinci, aby si dali dvojku červeného a pokračovali v nakupování na všudypřítomných trzích.

My se ještě po cestě k autu, zastavíme na opravdu bleskové caffé. V Itálii do sebe prostě většinou ceffé kopneš ještě na baru a pokračuješ dál ve svých plánech. Tak i my jedeme do Benátek. Ve Venezii je zima, jak v psírně. Od laguny to fučí, deštníky se nám otáčejí a mně se nikam nechce! Ale jednou jsme v Benátkách, tak přece nezůstanu v první restauraci, kde je nádherně teplo a voní pizza! Ne! Tak tedy vyrážíme. Náš průvodce Andrea nás nechá nahlédnout do částí, které bychom samy určitě nenašly, jako například židovské gheto, kde není nikdo – ani turisti, ani obyvatelé a tak to působí s tou zamračenou oblohou trochu pesimisticky. Brzy se ale dostaneme do spleti hlavních, přesto ale úzkých uliček tohoto města postaveného na kůlech. Na chvíli se zastavíme v jenom zastrčeném wineshopu, kde prodávají i obligátní panniny. Dáme si víno a kousíček chleba za hříšných 5 euro, ale no co! Italové jsou požitkáři a labužníci, neprodali by něco, co není dobré a tak ačkoliv je ten kousíček bagety opravdu malinký, máte pocit, že jste uspokojili alespoň částečně potřeby volajícího žaludku.

Stejně jako v Paříži, i v Benátkách existuje možnost, jak se dostat nad střechy ostatních domů, bez toho abyste zaplatili jediné euro. Tuto senzační podívanou nabízejí luxusní obchodní domy. Channel a jiné, na hypotéku vhodné, značky se okázale předvádějí na všelijakých figurínách, abyste si dole u vchodu mohli dát deštník do plastového sáčku zamezujícímu tvoření mokrých louží na podlaze, vyjet po krásných schodech do posledního patra a vystoupat tak až ke střeše, ze které musí být nadstandartní výhled. Jenže dneska chčije a chčije… Takže vchod na terasu střeží sličná signora a nekompromisně nám tento sen odmávla svoji pečlivě namanikurovanou rukou na příště! Tak teda jo! Ještě se do těch Benátek někdy podívám. Snad. Je to jedno z těch míst, které může člověk několikrát a stejně se mu to bude líbit tak, jako kdyby to viděl prvně. No co!

Večer jsme měli soukromý kuchařský kurz. Kouzlili jsme pasta e patane. Je to prý typické Neapolské jídlo, a ačkoliv jsme kousek od Verony, což je do Neapole daleko, nepohrdneme čímkoliv. Přece jenom ty dva chlebíčky nás moc nezasytily.

Večer pak ještě zajdeme na párty kousek od naší vesnice. Čekala jsem nějaký malý útulný bárek, kde se bude vzadu tančit. Místo toho jsme přijeli na parkoviště vedle budovy, kterou bych tipovala spíše na prodejnu  kuchyní. Monstróznost ve mě evokovala Ameriku a organizovanost Nizozemí. Uvnitř byly dva sály, jeden pro milovníky salsy a druhý pro fanoušky 80’tých let. Přesto tady bylo jisté pojítko. Nikomu v celé budově nebylo méně jak padesát let! Taková řekněme důchodcovská diskotéka byla ale naprosto geniální a my si to skvěle užili. Já jsem celou dobu obdivovala všechny ty postarší páry, dámy i singl pány, kteří roztáčeli své partnerky na parketu tak, že by jim to mohli jejich vnoučata závidět.

Viva la vida! Nebo snad Viva L’Italia?

Back on track!

Někdy minulý rok jsem si dovolila "publikovat" pár pravidel báru. Když jsem se finally osmělila ve čtvrtek napsat manažerovi, zdali bych tam nemohla podat pomocnou ruku i letos, tak mi hned radostně odepsal, že he already put me on the schedule - neboli mě takzvaně zahrnul do rozvrhu. :D Wow, to jsem nečekala. Bála jsem se hrozně moc! Že už neunesu tác plný drinků, že si nepamatuju čísla stolů a hlavně, že tam budou úplně nový lidi a tudíž, už s nima nebudu moc dělat naše starý joky. 

Po práci - legraci - aneb nejlepší pocit mám, když jedu domů!
Palace of peace in the night! Vždycky, když jedu večer okolo tak mě ten pohled potěší! Oh ye and naše reštyka.

1) Nic se nezapomíná, nechápu, jak je to možný, asi je to sport jako každej jinej. Možná by měli zauvažovat o jedné disciplíně na Olympiádě - kolik uneseš drinků různých velikostí, teploty a různého skla. 

2) Všechno se mi vrátilo jako, kdybych tam byla včera, což mě činilo patřičně šťastnou.

3) Letos je tam ještě snad lepší parta lidí než loni - já si teda hledím svoji práce a moc nekecám, ale až na jednu dívku, kterou, když jsem viděla tak nemohla vyfasovat jinou přezdívku (samozřejmě striktně interní - jen pro mě) než bixch. Ty bláho, tak nafrněnou nánu jsem dlouho neviděla. Chtělo se mi vrhnout. Ale pak jsem si řekla, že ona mi nestojí za to, abych si výsostně kazila náladu ba naopak, já ji ten její nabubřelej ksicht zjemnim. :D haha tak jsem se na ní smála jak na malý kůzlátko, snažila se jí pomáhat a dělala takový ty empatický joky, aby jako pochopila, že nejsem proti ní. Zároveň ale člověk nesmí ukázat, že by byl debil a že nic neumí, takže kámo, já to šampaňský otevřu, to víš že jo... A neuhádnete co, na konci dne se se mnou loučila s úsměvem. :D stejně ji ale nemusím, nemám ráda nabubřelý lidí s maskou. Jděte se zahrabat. Pak tam máme ještě takovýho 15-letýho blbečka, kterej myslí, že sežral všechnu modrost, bohužel, co horší, vtip světa a tomu už jsem na přímo řekla, co si o něm myslím, že mě fakt neuvěřitelně štve a další pravdy, což jsem si nedovolila říct nikomu nikdy v žádný práci. Ale on je nevychovanej spratek se seběvědomím až do Austrálie. Takhle namástrovanej může bejt jenom malej holanďan.

4) včera jsem dostala dvě krásný zpětný vazby, že svoji práci dělám dobře a hrozně mě to potěšilo, protože tady se pochvala moc nenosí, tady se děkuje max. tím, že vám nikdo nevynadá. Ale včera jsem dostala privilégium zaučit dvě nový holčiny a pak mě dokonce jeden kolega řekl, že jsem so hard worker, the best female worker in the restorant, z čehož jsem měla tak obrovskou radost, že jsem se vydržela usmívat i po 10 hodinách lítání na place a pracovat jako, kdybych zrovna přišla. Co dokáže jeden kompliment? Neuvěřitelný, že? 

5) Aby to jako nevypadalo, že jsem kdoví jak nafrněná. Tak nakonec Vám řeknu, kterak já jsem teda zaučovala ty dvě dívky. "Lucie umíš otevřít dobře víno?"...Samozřejmě, že ano - i když něco neumím stoprocentně, nikdy to nepřiznám a prostě to musím zvládnout - to je pravidlo, který jsem se naučila. Vždycky za každý okolnosti, je to minimálně z 50% v hlavě - když si řeknete, že to asiiii nedokážete, tak to taky asiiiii nedokážete. Tak jsem popadla víno, došla hrdě ke stolku. Ty dvě dívky za mnou jako bodygárdi. Dobrý den, přáli jste si víno? Kdo bude ochutnávat? A pak to přišlo, ten zatracenej papír na zátce mně nešel otrhnout. Do háje! Trochu nervózně jsem se usmála, pán - zákazník se usmál o to více shovívavě a hlubokým hlasem, prý ať mu to dám, že je velmistr v otevírání vín a s velkou nonšalancí a rychlostí blesku flašku otevřel a dokonce rozlil. Moje rozpaky se zvětšily na velikost ozonové díry a málem jsem se propadla do země. Děvčata koukala a já je radši rychle odvedla i se svoji maličkostí s tohoto kruhu potupy. A tak to máte, hold ne vždycky všechno zvládneme, ale nikdy se nesmíme vzdát ještě před tím, než to zkusíme! NIKDY !!! O - pa - ku- ju NIKDY!