Moje první třída!

Kolikrát jsem chtěla napsat spoustu jistě zajímavých a velice chytrých příspěvků, ale nakonec jsem se na to vždycky vykašlala. :D Nýbrž, považte toto raritní foto si nemohu nechat jen tak pro sebe! :-)

střípky ze léta 2015

I feel so thankful, many times I can't see my life from above in a perspective and realise how much I have. Remember there is always something what to be grateful for! I feel ashamed that i often fail to see that. Life is good!

Sun is shining so are you

Zápisky z Holandu aneb pár nesouvicejicích informací z posledních dvou týdnů měho nonfull time working života. Když moje kamarádka propadala zoufalstvi, že ji s nástupem do práce skončí život smála jsem se taky. Ovšem, jak se to blíží i mě, začínám ji plně chápat. :D



Nic méně první 2 a půl týdne v srpnu jsou ve znamení Holandu. Lidi se mě naprosto logicky ptají why the heck are you going there if you know the country better than people who live there from their childhood. A já jen pokrčím rameny, usměju se a neumím jim odpovědět. Je to místo, který pro mě mnoho znamená ve všech ohledech a připadám si tady jako doma. Tak asi tak.

První dny byly ve znamení všechny vidět, schůzky jsem organizovala až ze dne na den, protože jsem nevěděla, jak hodně budu pracovat. Ale protože to je prostě dokonalý, první týden bylo trochu shxxxy weather a tak jsem měla možnost obejít nebo lépe řečeno objet (ano přátelé dokonce mně kamarád půjčil kolo!) všechny přátelé. V neděli jsme se sešli s dalšíma na festivalu v Amsterdamu - Kwaku - festival surinamského lidu, kde hrála latino musika a nebylo zbyti než se totálně přervat vším tím speciálním jídlem jako smažený banány, kokosový mlíko a nezměrné množství grilovanýho masa. Protože ten víkend je gay pride, jdeme pak s návštěvou ze Španělska do centra Amsterdamu, kde jsou ještě nějaký koncerty, já ale už okolo jedenáctý usínám, takže se mnou je opravdu obrovská zábava.

Práce

Díky mé užasné bývalé rodině na babysitting, mám kde zadarmo bydlet a dokonce dvě nové rodiny, kterým hlídám děti. Problém je, že už to není taková pohoda, jako to bylo s těma minulejma a děti se mě vztekaj, držej koberce, řvou na mě, že I dont want youuuu :D a podobně. Mám pocit, že nemám hlavu svoji ale prasečí a křik se stupňuje v přímé úměrnosti vzdálenosti mě a dítete. Je to prostě legrace. Po pár hodinách jsem absolutně vyřízená, nemám už absolutně žádný nápady na zábavu prcků, obdivuje všechny matky světa (spojte se) a těším se, že budu od odpoledne jenom roznášet drinky.

V baru to má asi následující vývoj:
Den první: Jsem štastná, že jsem všechno nezapomněla, a že můžu pracovat znova na pláži. Kolegové mě objímají, že jsem jako zpátky a děkují mi za úsměvy, protože oni už se neusmívají. Ano, to zase není zač :D.

Den druhý: Je to pohoda, máme na sedačce Borata a děláme si ze všeho srandu. Protože večer hlídám, musím odejít už v šest, což mě náramně těší. Ciao bibioni! Užijte si rush hours and cleaning hehe!

Den třetí: Padla na mě krize jako sviňa. Už se neusmívám, všichni se mě ptají, jestli jsem jako okey, že vypadám, jako když mám umřít. Každou hodinu se zavřu na alepsoň pět minut na záchod, abych nikoho chvíli neviděla a pak zase mohla fejkovat úsměv. Je vedro, všichni jsou nervozní, jedna národnost na M je po většinu času arogantní jako sviňa a mě to tu s prominutím sxre! :D Nemluvím a dělám, dávám se do kupy až okolo dvanáctý. kdy už mi je všechno jedno a těším se, že zítra do práce co? Nejdu! Což ale nikdo nesmí vědět, protože by mě jinak zabili. :D. Po práci už se zase smějeme na celý kolo a kolegyni po cestě domů spadne docela neštastně řetěz, ale bratři z Polska nám ho pomáhají nasadit a tak spojujeme východo evropská přátelství.

Colours 2015!

Do Ostravy, města velikých kontrastů, mě zlákali už v únoru neuvěřitelní Francouzi - Electro deluxe, kteří to rozpálili poslední den
fesťáku a jejich jediná chyba byla, že neměli větší stage!

Objem Ostravy se během víkendu zvýšil o asi 48 tisíc lidí. Už na nádraží jsme s kamarádkou narazily na další music duši, se kterou jsme pak strávily vlastně skoro celý festival. Přijela jsem domů jako vyměněná a nabytá neuvěřitelnou energií. Nikdy jsem nechápala, co na Colours všichni tak vidí. Tak teď už to chápu!

Organizátoři počítali snad se vším, jediná chyba nastala v propočtu sprch. Na 2000 lidí v campu jsme měli celých 8 sprch - 50 na 50 s muži. :D Takže 4 sprchy na tolik ženskejch? Ještě že byly tropy!

A stejně nemůžu říct slovo proti! Festival, kterej musel mít konexe hodně vysoko, protože tak úžasný počasí snad není vůbec normální, aby se nám vyhly všechny bouřky, kterými na fc hrozili organizátoři vždycky hodinu dopředu, ale když to chtělo rozhejbat publikum na posledním koncertě, tak si rituálně sprchlo a my všichni tančili v teplých kapkách, které akorát dodaly neuvěřitelné atmosféře ještě větší punc speciality.

Pochopila jsem několik věcí. Aneb proč ne/JET na colours:


• Jestli jste někdy záviděli v dětství pohádce, že ta zazobaná nána protancovala troje střevíčky, tak stačí zajet na colours and here we go as well! Se sáčkem odpadků šly do popelnice i moje úplně na dranc letní boty.
• Všechno se musí brát s hůmorem (jako vždycky) no tak přece se nebudeme hroutit z toho, když nám první den prdnou katě! :D Za rohem máme shopping centre a v něm hříšný slevy a ten bídný festival areál je stejně otevřenej až po 12! No považte, na tom sluníčku se nedá vydržet! To chce klimu - apsoň na pár hodin. 
• Každýmu je šumák, kdo má co na sobě, jak se tváří, jestli tančí sám pod stromem, v kotli (spí, leží v kotli), sedí na zemi s bramborákem nebo leze třeba po lešení železáren, aby viděl tu Anetu (no chápete to?:D zrovna kvůli ní...) to bylo ještě v takové nějaké větší míře podpořený skvělou atmosférou lidí, kterým se z hlav vypařovaly všechny nemístný myšlenky na všechno možný a zaplňovala je touha holdovat tanci a pohybu. No ovšem!
• Colours je neuvěřitelně příznačný jméno, protože se tady mísí styly, barvy, věky, velikosti a jazyky. A tak jsme tu měli spoustu Afriky, Francie, Mexica (báječně naspídovaní kytaristi Rodrigo y Gabriela), dokonce i jednu bílou ženu z Islandu. Nezlobte se na mě, ale já otevřeně přiznávám, že Björk nechápu, příjde mi hrozná, depresivní a v životě ji nechci slyšet znova! Doesn't matter how big start is she! Pak nám zahrála absolutně skvělá romská kapela Dzambo Agusevi Orchestra, což bylo vtipně časově nastavený po přednášce "kde se vzali Romové", na které jsme se s Šárkou ocitly úplně náhodou, jelikož jsme toužily moc a moc slyšet, co si jakože teda cizinci myslí o Češích, ale prevíti organizátoři tyhle dvě témata přehodili. No neva! :D
• Člověk zhubne. Pokud to šmejdská ručička na váze neukáže, tak minimálně ve svém obraze v zrcadle. No považte tolik km, co tam nachodíme skrz na skrz Vítkovickými železárnami, do campu je to taky asi 30 minut, plus tolik potu, co se vypotí při neřízeném poskakování na kamenech se musí někde projevit. Takže vám zaručuju ploché břicho!
• A btw. příčina určitě není v místní vodě, která chutnala velice lahodně až do tý doby, než jsem úplně náhodou objevila, že je užitková. :D Ale ne všude! Ostatní vodní stanice, rozmístěné po celém areálu byly zaručeně cajk! Je to prostě placebo!
• Za prvé vždycky a za každých okolností koupit mnoho špuntů do uší pro camp, kde si vedle vás klidně můžou ustlat sedmnáctiletý buchty, kterým činí největší potěšení pořád všem okolo nutit, že jim už zase spadnul ten jejich shitty stan, kterej stejně nikdy nedržel. Poslední noc jim chudáčkům ještě do všechno do toho proper stanu nateklo, lepe řečeno, měly všechno durch - i ten toaleťák - jak jsme mohly několikrát před usnutím slyšet. To už jsme se jim smály i my a s radostí nasadily špunty a spaly jako mimina! 
• Místní jen tak něco nerozhodí. A když to nerozhodí je, vás taky ne. Takže to, že při cestě do campu potkáte ženu peroucí dítě a celý špinavý prádlo snad za týden v řece, pak pod mostem dělá diskotéku bezdomovec nebo si dělá párky na kufru, vás jako už teda moc nerozhodí. Jo prostě Ostrava! 
• A vůbec to prostředí Vítkovických železáren je dost stylový! 
• Takže pokud chcete vypustit vanu a prostě si pořádně mentálně odpočinout není nic lepšího než jet za rok zase! 

Jo, Londýne Londýne!

Moje milá spolubydlící mi jednoho krásného dne nabídla, zda ji nechci joinout na její pracovní cestě do Londýna a trochu ji tam helpnout. No tak to zase neříkám, neříkám, že ne! V životě jsem tam nebyla, žádný školní výlety na střední jsem tam nepodnikla, ve formuli nikdy nespala. Londýn je pro mě neposkvrněné město!

Naše cesta začala tak ukázkově, jako i za pár dnů skončila. Letíme ze Schipholu. Vyrážíme ráno, abychom náhodou nebyly ve stresu! Jedna kontrola, druhá třetí, pohoda! Už jsme skoro u gatu, když v tom vidíme, jak okolo nás jezdí kufry. Ehm? Co je špatně? Že by měl Schiphol vchod přes odlety? No ovšem, že ne! Ema koukne na hodinky a dost s nervozitou mi říká, že za 10 minut nám zavírají gate, když k tomu připočítáme, že se jsme hodinu táhly přes všechny kontrolóry, tak selským rozumem nám letadlo už uletělo dopředu. Vyrážíme. Je to takovej nemotornej James Bolt s baťůžkama na druhou. „Sorry, můžeme vás předběhnout? Nám to za 10 minut letí“ :D Trochu jsme zkrátily story, jenže takhle kontrola, asi tím, jak nám naběhly všechny žíly, byla o dost vydatnější, pán si mě prohlížel lupou a kde si co si. Nakonec jsme na to letadlo stejně čekaly.

Nad mořem mě snažila Emily poučit o základech toho, co budeme vlastně promovat, ale byla to pro mě dost španělská vesnice. Já a účetnictví :D. Přátelé to je zase legrace! Proč se vždycky dostanu do situace, kde se musím tvářit, že všemu rozumím, ostatní si to možná dokonce taky myslí, ale jenom do chvíle než se mě začnou ptát na všechny možné ošemetné otázky, které s tématikou jistě souvisí, ale já o nich nemám ani páru. Tu začínám chytat až druhý den výstavy, což je ale taky den poslední. J

Když jsme dorazily do Londýna, tak jsme se s Emily rozdělily. Sraz? Večer na této adrese! Situace: nemám internet, Emily se nedovolám, protože dutch simka není odblokovaná, baterka mi leze dolů, jak sněhulák na jaře a víte co? Tohle je vlastně ten nejlepší start! Kašlu na techniku, jdu rovnou za nosem a přeci někam dojdu! Věřím, že se i večer dostanu do baráku, tam kam mám!

 Píšu si svůj neumělý deníček. Ať má holka jednou na co vzpomínat!

• Dorazila jsem do nějakýho parku kousek od Baker street
• Spánek minulý den: 4,5 hodiny 
• Park je super, ale já mám hlad jako vlk, no ale přece teď nebudu hledat Donalda! Jéé já mám dva čtverečky čokolády! Hurá
• Jé záchody – toho se musí využít! Jejda mane! Oni chtějí 20 drobnejch těch jejich peněz! Hm mám jen papírovky a nebo eura :D. Snažím se tam prorvat ostatní měny, ale nefunguje to. Mám tu závoru přeskočit? Nakonec už, už chci pokořeně odejít, když mi nějaký hodný člověk, jdoucí z pánů strčí minci. Oh! Pán je asi Angličan! :D
• V Parku je kulový, jdu zpátky na Baker street, kde popadnu úžasný nápad vzít kolo a projet Londýn (beztak se před každým chodníkem rozhlížím, jestli to není stezka pro kola.) Náhle mně ale doleze, že se tady jezdí opačně a to by, přátelé, mohlo mít fatální následky pro všechny zúčastněné.
• Jdu tedy pěšky a vymetám všechny parky, abych si sedla a mekáče, abych se zorientovala na wifi a využila jejich toaletní místnosti.
• Teď zrovna sedím v Hyde parku a přemýšlím co dál, hrozně ráda bych tu měla parťáka/čku, ale ono je Lucie moc dobře, když budu chvíli walkovat sama a vlastně je to skvělý. Můžu jít kamkoliv budu chtít! Ještě se ze mě stane cestovatel solitér. 
• Beru mapu na hop on/off bus a kroužkuju, co chci vidět. Neměla jsem vůbec čas něco plánovat předem, takže nemám ani pořádnou mapu. Začíná mě to celý ohromně bavit.
• Beru to fakt easy, stejně se mi brzo vybije telefón, přepisuju si alespoň adresu, kam mám jít a dělám velmi provizorní mapu, jak se dostanu od nádraží k domů. Haha …
• Razím heslo: „Co neuvidíš teď, uvidíš příště, aspoň se máš důvod ještě jednou podívat do Londýna“
• Oh man, potkávám Dutch skupinu dětí! Terno! To mi chybělo! Beru to hlavně jinudy.
• Převlíkám se do nových šatů! Když Londýn, tak se vším všudy!
• Docházím do epicentra památek --> Kupuju salát v Tesku a nevím – napravo je Big Bang (někde jsem ho tam alespoň zahlídla) a nalevo je Trafalgar square. Vyhrává bližší Trafalgar, kde vylezu na pomník, jím salát a je mi nejlíp. Hřeje mě sluníčko, čokoláda v břiše a pocit, že jsem sem tam fakt vylezla i v těch šatech. :D
• Dávám se do řeči s nějakou skupinkou ze Španělska, a protože mají výborný humor, večer jdeme společně na pivo i s dalšími, co je postupně nabereme po cestě. Jenom na jedno a na malý, pořád ještě nevím, kde bydlím!
• Metrem se celkem vyznám, horší to je od zastávky domů. Mobil už dávno zemřel, a tak mi zbyla směšná mapa v deníčku. Naštěstí mi pomáhá shodou okolností nějakej dutch kluk, kterej tady studuje a jde se mnou až do ulice, kde bydlím, což velice oceňuji, protože jinak jsem byla fakt v pr… Tak poslední výzva je najít ten house. To jsem si myslela, že bude to nejlehčí, jenže oni nemají na  baracích čísla. Ty woe! :D Zkouším to odpočítat od 26 (můj je 13) a dost se divím, když zjistím, že na mém vytypovaném domů není zvonek. A to dělá pán airbnb???? Naštěstí má bušidlo! A tak to já si zase zabuším! Nejdřív málo, pak trochu více! Oh man, nic! Asi po 5 minutách se na schodech vynoří trochu překvapený majitel a prozdradí mi, že můj dům je o 3 vedle. :D No nevadí! Btw. Je půl jedenactý…
• Nejenže jezdí nalevo, nemají euro, ale ještě mají vlastně i jiný nabíječky, no aspoň občas rozumím lidem na ulici, což mě hrozně překvapuje a jsem tedy děsně zvědavá. :D
• Další den, jedu dřív z práce, jenže si zapomínám na výstavišti peněženku, takže se paní v obchodě zhluboka omluvím a teď co? Emily zavolat nemůžu, internet nemám. Můžu tak předpokládat, že bude stále na výstavišti, zkusím to. 
• Blbě přestupuju a nechce mě to pustit zpátky. Což je trošku situace, protože, jestli na tý oyster kartě (karta na dopravu) fakt už nemám kredit, tak jsem přátelé…. Naštěstí to byla jejich chyba a já můžu jet dál. Emily už na výstavišti není a tak jedu domů. Nemám peníze, credit na cestovní kartě ani páru, kdy přijde Emily. Co ale mám je hlad. :D Jdu si dát alespoň cereálie, co máme na snídani. Království za toust! Naštěstí mi nakonec landlord půjčuje 20 babek. Večer je zachráněn. :D
• Miluju Londýnský metro. Oni myslí na clumsy people jako jsem já: When you leave the train don’t forget take all your belongings with you.
• Miluju cestování s mojí spolubydlící. Jedeme autobusem na letiště. Jenže v polovině cesty si jaksi nejsme jisté, zdali jedeme na to správné. A tak se ptáme. Pán se na nás dívá, jak kdybychom ho hrozně obtěžovaly, a dál hraje svoji hru na mobilu - padající jablíčka. Odpověď je ale příznivá, jedeme dobře! 
• Máme vskutku výbornou náladu a hrozně se smějeme, na gate přicházíme až na last call a stejně čekáme. Jak jinak. Protože jsme dobré duše, nabízíme ve frontě borůvky ostatním čekatelům na odbavení a tím si děláme i nové kamarády.
• Jelikož nemůžu pronést na palubu dvě příruční zavazadla a baťoh mám plný, chci za borůvky protislužbu a strkám tomu novému kamarádovi svoji kabelku do jeho baťohu a kynu mu, ať rychle jde, ať ho ta paní náhodou nestaví nebo něco podobného.
• V letadle je very cheerful atmoška, protože lidi jedou do Amstru a tam se co? Paří… Takže jsou i docela annoying, ale my jsme v klidu až do doby, když chceme projít poslední kontrolou a Emi nemůže najít pas. Ačkoliv tohle je něco, co by se zásadně stalo mě, chudákovi sem ji tuto schopnost asi předala a tak běží zpátky k letadlu. No a my jdeme teda zatím čekat, až se vrátí.  S Angličanem je alespoň legrace. O pár hodin později ji konečně pustí, ale když jedeme tramvají, tak tam ještě chudák zapomíná kabelku. Hlavně, že už jsme doma! J Joo Londýne, Londýne!

Pokud by snad někdo chtěl být certifikovaným cloud accountant, just give me a call I can tell you the details :D haha 

Rodina mi přijela :-)

Minulý týden mě poctili svou návštěvou moji drazí rodičové a sourozenci :D. Nejdříve jsme chytali řidiče autobusu pro Monču, pak bronz a ke všemu ještě lelky, ale všechno šlo jako po másle. A to my si přátelé vystačíme s málem, aneb když večer lije, tak máme deštníky a stále můžeme sedět na terase. A vyprávět si veselé příhody ze sousedství. :D Další den jsme zklidnili svoje duše v japonské zahradě a parcích. :-) Ačkoliv to hrozně rychle uteklo máme šíleně moc fotek a snad i vzpomínek :-). 

Děkuju moc za návštěvu!

more stories soon :)