1. srpna mi volá do práce zrovna, když myju umyvadlo, nějaké neznámé číslo.
Tady Petr, aháá (jeden Petr byl zrovna v Amterdamu, Alčin kamarád)... co potřebuješ? No my
jsme v Antwerpách… Cože??? Kde??
Jakej Petr? :D ...
Tenhle pár z Prahy mi dodal hroznou energii do práce a není
možno v 15:15 jsem byla doma! Bylo zrovna fakt horko a měla jsem šílenou radost, udělala jsem si čaj, sedla do okna a mám telefon: "zrovna jedeme kolem
tvýho domu", no joo! Poseděli jsme, popili vodu a ten čaj a co budeme dělat, že
jo? Chcete vidět centrum? Nebo ne? Máte hlad? Tak jdeme půjčit kola! Je ono je
to 100 euro záloha, nevadí, mám 90 :D … no tak jedeme do města! Oni zkoušejí
jet ve dvou, ja nabízím, že před posledním kanálem Símu vezmu. Osudová chyba!
Neumíme jet ve dvou, nemám tolik síly, Síma sebou škubne a my si to narazíme prvně
do řidítek skůtru, potom srazíme pána, kterýho tím naším težkým kolem
zalehneme. Pán se třese jako osika a já se opravdu bojím, co přijde. Pán se
zvedá, já se v jednom kuse omlouvám a jeho žena je nesvá. Hm, tak co
dělat… Když vidím, že je ok (nic mu nebylo btw.) tak se jdu starat o svoje
kolo, to skončilo ze všech a všeho nejhůř. Nejede a to prosím pěkně vůbec. To
tak to je v prčicích. V Amstru bez kola? Jsme v centru, ráno
práce, po práci stihnout dojet do 6 do centra a najít opravnu? Honí se mi hlavou
milion myšlenek. Mrzí mě, že Síma s Petrem zažijou echt Amstr hned ze
začátku. Co se dá dělat. Chceme to zajíst a zapít, ale nějak mi to lídrování
dneska nejde a tak s plnou taškou jídla zase nemáme kde sedět, jelikož u
kanálu to je blbý a ruce máme černý jako opraváři rykš. Končíme v hezký
hospůdce a konečně relax. Jsem fakt moc ráda, že přijeli. Dojíme a zjistíme, že
máme 25 minut do zavíračky obchodů, dneska mají do 21:00. Tohle je výzva. Jdeme
se Símou k třetímu kanálu, za dva rohy a možná ještě dál, kde by se mlha
krájet ehm …. Tak ne jdeme pro moje extra heavy kolo. Po pár výměnách
přicházíme na schůdnej způsob, jak ho nést a odkráčíme si to do naší
restaurace, kde přemlouvám číšníka, ať se na to mrkne, prosííím. No jo, mrkne,
ale moc toho chlapec nevymyslí, popadneme ho tedy a štrádujeme si to dál. Prej
máme jít rovně, doleva, do leva a zeptat se. Aha. Tak tedy jdeme. Ptám se.
Každej se hrozně snaží něco vymyslet, ale ve výsledku nikdo nic neví. Jelikož
nevíme směr a nechci to kolo tahat jenom tak někam, zanechávám Símu u Alberta a
říkám, si že to bude rychlejší oběhnout pěšky. Nakonec v ulici skvotů
zahlídnu někoho, kdo vypadá, že drží šroubovák a něco opravuje u kola. Tak teď
nebo nikdy. Pánové vypadají na Poláky a prohlíží si mě, jestli mě teda pomůžou
nebo ne. Ty bláho, já ho teda donesu! Se Símou ho tam dotáhneme a pánové naštěstí
po pár otočení šroubovákem přivedou bílýho drobečka k životu. Jsem jim
neskutečně vděčná a slibuju, že donesu vodku. Tak jsou to přece Poláci, co
jinýho? A hlavně mám jednu doma z párty pokoje a pít ji fakt nebudu. Tak paráda
dojedeme domů. Tam to ale nevypadá jako obvykle, nýbrž je tu taková prepárty.
Haha to teda bude. Dneska se to tady sešlo. Je tu Alča, nějakej korejec, co
cestuje po Evropě a Petr, Alčin kamarád, kterej nás přesvědčuje, ať s nima
jdeme do města do Paradisa (nejznámější klub v Amstru.) No nakonec opravdu
jdeme. Na první „terasse“ (název pro vekovní předzahrádku u hospod) nám číšník
odmítne nalít, poněvač a jelikož je již po jedné hodině v noci a oni musí
zavírat. Tak jako halo! Tohle je Amsterdam? No musíme teda někam dovnitř.
Naneštěstí vcházíme do hospody, která je fakt divná. No nic, tak najdeme volnej
stůl a kluci objednají pár panáků. No panáků.. mají to ve zkumavkách, v tý
skleničce je těch zkumavek deset. Po chvíli odcházíme a co teď. Síma s Petrem
to balej a jedou domů. My se vydáváme do Paradísa. Je mi to teda docela blbý,
ale my máme jenom 3 kola a 6 lidí. Takže na jedno kolo, ano počítáme všichni
správně, spadají 2 lidi. Čekala jsem asi hodně, protože mě to hrozně zklamalo.
Vlastně mě to tam vůbec nebavilo a to jsem se tak těšila, že si zatancujeme,
vyblbneme, uděláme z někoho srandu. Jako dobrý no, hrajeme chvíli divadlo,
že jsme doktorky a pak taky, že jsme ze severního polu :D, ale mě i tohle
přestane bavit a jedu domů taky. Celkem nezájem, jak se domů dostane ten
Korejec! Stejně spí někde na východě. Buď jsem už stará, přemýšlím v tom ohromným
davu, že mám radči menší a útulnější místa, takovej náš flying horse. Tak končí „typickej
den“ v Amsterdamu a ráno zase do práce. Prosím, ať checkuje Undine (supervizorka, co zrovna není závislá na žádný droze a není to totální s prominutím ehm, no prostě whatever... jsem za ni fakt vděčná, dá se s ní normáně mluvit, o tom, ale více jindy) a ať
nemáme moc pokojů. Haha. J Ráno se loučím s českou návštěvou. Užijte
si dovču a snad nebudete mít na Amstr špatný vzpomínky a děkuju, že jste se stavili!. J
Žádné komentáře:
Okomentovat