Jarní déjà vu

Abychom si to objasnili hned z kraje, vlastně já žádné dežaví neprožívám, i když, jak píše vznešená wikipedie, tento jev se objevuje spíše u lidí s vyšším vzděláním :D což nezastírám, že by se teda jako mohl občas objevit, no co? haha!

Tak teď vážně jo! To sedím takhle u snídaně a koukám nepřítomně z okna. Což je normální stav po ránu. Než se mi nahodí procesor a začnu normálně zpracovávat život okolo, hold to chvíli trvá. A jak tak zírám, tak najednou ucítím jasný pocit, který jsem měla před třeba dvěma roky touhle dobou. Žádný mlhavý déja vu, ale jasná myšlenka. Třeba, jak jedu autobusem do Bruselu, je šedivo a mě se nikam nechce. Pak se mi zase jasně vybaví, jak sedím v nějaký kavárně piju mint tea a píšu diplomku. No jo, jenže tohle přijde ještě mnohokrát za den, za týden - nezávisle na času, logice věci ani okolí. Moje čistě neprofesionální hypotéza vysvětlení tohoto faktu je, že nyní se po několika letech touhle dobou nenacházím v žádné vypjaté (ať již dobře nebo špatně vypjaté) situaci. Neprožívám žádné nové velké dobrodružství někde za hranicema, ale jsem pěkně ve svých rodných Pardubicích, kde se toho, co si budeme povídat mnoho neděje. Nemyslím to špatně, ale je to tak. A jo ještě bych ráda doplnila, že u toho neprohlížím fc - "Lucka připomeňte si tohle před 3 lety" ani google fotky.

Víte nikdo mi nikdy neřekl (ze záporů v této větě by Angličan musel padnout) ... nikdo mi neřekl, že když budete chvíli žít kdekoliv jinde, že tam necháte kus svého srdce. A to já jsem byla dost přízemní a vlastně jsem se smířila jen s tím malým okruhem Beneluxu. Kam se hrabu na zaoceňáky. Ale ono to totiž je úplně jedno KDE žijete. V tu chvíli začne proces objevování, spousty omylů, milých překvapení, nové vjemy vám přímo prší z nebe a vy nemáte čas balancovat. Žijete v ten moment, žijete tak, abyste přežili a zároveň si to užili. Samozřejmě také trochu vzpomínáte, to se nedá zamezit, ale čas plyne jinak a den se dělí na úplně jiné úseky. Musíte řešit spoustu nových situací, setkáváte se se spoustou příběhů lidí a máte pocit, že se NĚKAM (to samozřejmě, ale nevíte kam) posouváte. Že se vám tříbí všechno, kromě vzpomínek, ty totiž jen přibývají, ale v tuhle dobu není moc času je hezky třídit a rovnat do úhledných komínků. Na to přece bude čas NĚKDY jindy. No ne? Teď se radši hezky soustřeď, na jaký zastávce metra máš vystoupit, protože by se ti taky mohlo stát, že dojedeš do čtvrti, kde jako nechceš bejt. Pamatuj si čísla okolo sebe, jakej autobus ti jezdí večer domů, kde koupíš rohlík a kde se setkávají nějaký prima lidi. Kde seženeš brigošku a nebo jak se zatraceně naučíš ten jejich šílenej jazyk! Jo a dneska je přece levný ovoce. Hm.... 

Když jste tam, tak se vám stýská po Čechách. Scházelo mi vřelé gezellig překřikování u vína a večeře v Gebaurovce, možnost navštívit své blízké, kdykoliv se mi zachce a plkání o ničem a o všem v jednom momentu nebo realizace v mém vystudovaném oboru v pravé české škole a asi spoustu dalších věcí, které si zase už teď nevzpomínám. Teď mi zase moc schází upravenos a vkus města, moře, určité momenty naprosté náhody, svobody a snad i samostatnosti a samozřejmě mně moc schází ti lidé tam a jejich rozdílné myšlení, které vás v jednu chvíli inspiruje v té druhé děsně rozčiluje. Až...a to mi taky nikdo neřekl, se chtě nechtě začnete adaptovat na jejich přemýšlení, pokud tedy je vám alespoň trochu blízké. Začnete se chovat podobně jako lidé TAM. Je to přirozený vývoj a nevidím v tom nic špatného. Pamatuju si, jak se ze mě několik kamarádů po určitém čase dělalo legraci, že se čím dám určitých věcech víc a víc podobám dačkám. Jeden příkalad za všechny, dost oceňuju, když někdy mluví otevřeně a na rovinu. Nesnáším plané sliby a chození okolo horké kaše. Tuhleva se mi jeden kamarád z Holandska jal stěžovat, že snad bude muset změnit práci, protože se od něj očekává, že bude typickej přímo jednající holandskej mladík, ovšem ve svém týmu má lidi z Indie a tam to prostě moc napřímo nejde. No tak řekněte sami, co je lepší? Když vám někdo rovnou řekne, hele kámo u nosu máš nudli nebo se o tom bude trapně mlčet a vy to zjistíte až po několika hodinách na toaletách, kde vás asi trefí šlak! 

Co z toho plyne? Že jakmile začnete cestovat nebo žít v zahraničí a bude se vám tam líbit, tak už nikdy nebude stoprocentně věrni jednomu místu, i kdybyste opravdu chtěli. Je to trochu prekérka, protože vám vždycky něco bude scházet a nikdy už nebudete úplně jistí, že tohle je lepší než tamto. Ale takový je život a protože jsem v základu optimista, tak v tom vidím samozřejmě výhody, klady a rozhodně mě to neodrazuje dělat malé či větší tripy dál.

Protože jinýma očima - těma optimistickýma - to taky můžeme vidět jako "mít několik domovů"! A to je přeci úžasný!

Krásné skoro jaro!

Těším se na to, co ještě přinese únor 2016! 

one of my student from Holland ...

Jedna z mých studentek z Haagu, která je hrozně moc talentovaná na všechny způsoby má svoji první písničku! Feel so proud of her!

 

A tady je písnička, kterou mi složila, když jsem odjížděla. No není ona úžasná! :-)

Citróny a jiný limonády

a nebo... :)

When life gives you lemons – make a limonade!

Netěš se, protože na to, co se těšíš, můžeš rovnou zapomenout, jelikož to se zajisté a na 100% nestane. Tak je to každej výlet! Ne, že by se jako nevyvedly, ale NIKDY! Se nestane přesně to, co si jakože představuju, že by se logicko udát mohlo. Takže je lepší nad tím vlastně vůbec nepřemýšlet, zařídit to nejnutnější a pak – děj se vůle boží a někdy úplně doslova. :D haha

Vlastně jsem si tentokrát plánovala jenom jeden večer – a to hned ten první. No tak uznejte, nechtěla jsem toho tolik! Jenom jedno odpoledne! Pak už mě to bylo jedno. Abych to objasnila.

Tak tedy je 27. 12., ještě stále rok 2015 a já se vzbudím do tmavého zamlženého rána. Všechno jde jako po drátkách a dostávám se na letiště dost brzo, na to, že mám letět z Brna, kde odlétají za den tak max. 2 letadla a už se paní zadýchávají. 2 hodiny před, jsou fakt dost brzo. No nic! Mám wifi, knížku a před sebou dovolenou! Co víc si můžu přát! Za chvíli mě někdo klepe na rameno a já se vítám po pár měsících s kamarádkou, která zrovna letí tím samým letadlem – BOMBA! Není sama – jsme dohromady 4 krásná děvčata! Tak! Jedna z nich pronese, že je zvědavá, jestli dneska odletíme. Já to tak nějak filtruju a nevěnuju tomu žádnou pozornost. Jakmile ale dopovím větu, že bych opravdu ocenila být dneska odpoledne v Haagu, tak zachrapotí rozhlas a ozve se dámský hlas, který nám oznamuje, že asi budeme muset jet do Prahy, poněvadž tady je mlha, že by se dala krájet, ale že to není jisté, a proto si musíme tak dvě hodinky počkat, jak to vlastně dopadne.

V tu chvíli mým břichem projede nepříjemný závan, adrenalin v dosti silném poměru se zklamáním. Ok! To bude fajn! Do Prahy je to daleko, ale co… to bude ok! Jsem stále velice pozitivní. Nemůžu v těhle situacích sedět nebo stát na jednom místě, nebo ještě sprostěji: NIC NEDĚLAT!... Pořád se chodím ptát chlapce se žlutou vestou, jak vypadají tabulky s mlhou, kde je teď letadlo, jaké jsou jeho čistě personální prognózy a pak to tlumočím všem okolo. Jo přesně - připadám si děsně důležitá. Zaslechnu šuškačkou, že další let bude z Budapešti v 6 ráno. Na nic nečekám a okamžitě volám wizz! „Tak podívejte, já vím, že tenhle let bude zrušenej, protože je fakt hustá hemla a od vás potřebuju, abyste mi zajistil, že na 1000% bude moje jméno na listině tech, kteří poletí tím letem v 6 ráno! Máte to ve své moc?“ snažím se mluvit co nejvíce jasně, odhodlaně a asertivně. Pán se dušuje, že právě teď není nic snazšího na světě, než tato drobná maličkost a tak mu nadiktujeme všechny ženy, co spolu cestujeme naše kódy.

 Za pár půlhodin se zase ozve gong, že bude mluvit žena z amplionu, mně se svírá žaludek, ale tak nějako tuším, že jsme v prxeli… Let je kvůli nepříznivému počasí zrušen. ZRUŠEN… zrušen…

Letím dolů, abychom se dostaly včas do fronty k přepážce, kde se to bude dále řešit. Jenže organizace je šílená a dostáváme se tam s holkama až skoro poslední. Obdivuji je, že jsou tak v klidu, já absolutně nevím, kam bych ještě zavolala, co zcheckla a kde se zeptala. Zkouším organizovat půjčení auta, k někomu se vecpat, obvolávám zoufale všechny blablacáry, co jsou na cestě a pomalu mi ubývá naděje. Tuhne mi krk a bolí nohy. Ba co, situace se ještě zhoršuje - došly bagety na letišti. :D

Hrozně nerada se něčeho vzdávám, pokud se na to těším, pokud je to důležité nebo pokud jsem přesvědčená, že to je dobré. Ať už jde o mix těchto komodit nebo jen jedninou položku, vždycky v takovýchto případech razím heslo, že nejdřív musím zkusit absolutně všechny možnosti, co existují, pak ještě vymyslet další 3. A  potom, když to opravdu nejde, tak nechtě musím přijmout skutečnost, že to opravdu nemůžu přelomit přes koleno a pak se snažím rychle vymyslet, proč je to tak dobře. Pokud to tak neproběhne, tak hrozí výbuch v mé hlavě.

Po asi 2 a půl hodinách ve frontě, kdy už jsem mluvila snad s polovinou lidí, co v ní taky stojí a zkoušela je přemluvit na JAKÝKOLIV společný plán se konečně dostáváme k okýnku. Krásně se usmějeme a povídáme, že teda bychom rádi ten let v 6 ráno. „Tam už není místo dámy,“ studeně nás osprchuje pracovnice. Začíná se mi zvedat tep, můj hlas je vyšší a silnější. Pronáším něco úplně nesmysleného jako: "Tak někoho vyhoďtě, mně to je jedno, já jsem dostala slib od vašeho kolegy, že v tom letadle budeme!" Paní se mně skoro vysměje a dá mi cenou radu, ať si jdu stěžovat na agenta 703 (stále ho nemám ráda...)! Další let je ve 3 odpoledne, další den! Z Budapešti! Koukám na ní, že se asi zbláznila a začnou mně týct úplně nekontrovatelně slzy po tváří. Pak ještě dodá debilní větu: „A vy jste si tam někoho měla jako brát, nebo co je tak důležitého, abyste tam byla brzo...“ Na to ji už nezvládnu odpovědět, nechávám tam holky a odcházím do kouta. Podobnej stres si pamatuju naposledy snad možná před státnicema, s tím rozdílem, že ty jsem všechny zdárně udělala na poprvé a tudíž pak přišla výhra a ne pocit prohry. Vlastně musím říct, že v takových situacích prohrávat prostě neumím. Jooo, když se jedná o nějakej karnevalní turnaj ve volejbale nebo kuličkách. Prosím pěkně, ať jsem třeba poslední, ale je vidět, že jinak se mám ještě co učit.

Nic méně mám stále naději, že by třeba nemuseli nějací pasažéři dorazit a byla by zde tudíž možnost jet už v těch 6!

Wizz nás naloží do autobusu a odveze někam do hotelu, kde nám dají „večeři“, po který máme stále hlad a tak si jdeme koupit víno. Protože hlad je přece převlečená žízeň a máme za to, že si ho za dnešek dost zasloužíme. Na pár hodin si lehneme, ale ve 12 už sedíme zase v buse směr Budapešť. Skladba je opravdu různorodá, mladý pár, holandské rodiny s dětma, opilá a nadávající Slovenka a pak my, co už se všemu jenom smějeme… Nejvíce mě pak pobaví, když slavnostně dorazíme asi kolem 4 ráno do Budapešti a tam je ještě větší mlha než v Brně. :D trochu se bojím, aby ses z toho nestal tour the airports a my nemusely třeba do Bukurešti! Už nechci dál na V! :D Ale za chvíli to letí třeba na Tenerife nebo do Barcelony! Maybe better than Eindhoven in the end . :D

V 6 ráno, potom, co odletěli všichni šťastlivci, zůstáváme v jednom jediným letištním baru a dlouze srkáme různorodé čaje, aby nás nevyhodili. Protože čas se asi zastavil, rozhodneme se s novou kamarádkou Ančou objevit alespoň všechny krásy Budapešti! Je sice ještě tma, trochu kosa, ale já si představuji ty nasvícený mosty přes jejich slavnou Dunaj! A tak si proměníme ty jejich milióny a jedem do centra! Trochu nám dělá problém jejich jazyk. Každá zastávka zní víceméně jako meteleskum bleskum. Metro je navíc slušně retro a mně se vybavila věta kamarádky, že v Budapešti mají všichni černou bundu! Pokud je někdo echt progresivní možná má šedivou nebo (ale to už je trochu na pováženou) tmavě modrou… A proto já mám zářivě červenej kabát a Anička ve stejné barvě šátek! To abychom jako dobře zapadly...

No co vám budu povídat, Budapešť je vskutku zajímá, ale asi jindy než v zimě a v mlze. Na každém rohu jsou 2 důstojníci a okolo parlamentu jich kráčí opravdu mnoho! Nejhorší je, že někteří mají takový ty echt zelený uniformy jako z minulého století (asi aby ladili) a tak se tady necítím úplně svobodo-myslně.

No nic méně, chceme jít korčuľovať, ale je tam fronta, tak se naozaj přepychově rozhodneme, že budeme bruslit až v Haagu na pláži. (kde je ale permanentně asi 11-14 stupňů, takže korčuľovaní se opravdu nekoná.)

                                         

Když nastupujeme do letadla tak je to přesně 30 hodin od toho, když jsme měly letět původně. Pán, co přiváží schody, se děsně divně dívá a já už vidím podezření i v jeho záhadném úsměvu. Už abychom byli pryč!

Hned po pár minutách nás oslní zář slunce, která se během letu barví do národní barvy Holandska. Teď jen doufám, že nebude výluka na trati v NL, jinak mě už asi vážně trefí.

Výběr z hroznů

28. 12. 20:09 – jsem v Haagu. Pamatuji si, jak jsem naschvál vzala špatnou tramvaj, abych se mohla projít přes centrum. Pamatuji si ten pocit! Světýlka, na ulici voní čerstvě pečený maso z restaurace na rohu, milion barev se odráží v kanálu před parláčem a ze mě padá stres a začíná mi dovča! Juhuuu! Tenhle entuziastický pocit mně vydrží úplně celou dobu až na jeden moment, kterej Vám taky musím vylíčit!

Neumím ani vypovědět, jak jsem byla šťastná, že stojím na zastávce a tramvaj přijede až trochu dýl a já tudíž můžu jenom tak pozorovat pomalu chodící lidi, nepřítomné výrazy na tvářích projíždějících na kole a dýchat plnými doušky přímořský vzduch! Všechno je takový cute a upravený. Ooo … a já za chvíli budu v teple a u kamarádů – wow! Ten pocit, kdy se usmíváte jako měsíček na hnoji a je vám to fuk, jestli vypadáte přiblble. Miluju se vracet tam, kde jsem zvítězila sama nad sebou!

Samozřejmě a na to nezapomínám s velkou pomocí ze shora. Protože stále víc si uvědomuju, že spousta věcí byla loni čistým zázrakem a já bych to sama nikdy nedokázala. My děláme rozhodnutí v našem životě, my jsme zodpovědní za to, kde budeme a jaký poneseme důsledky našeho jednaní, ale to kdo nám přijde do cesty, jaké dveře se nám otevřou, to nikdy sami ovlivnit nemůžeme. A touhle cestou se mi to úplně potvrzuje! V mým životě se děje tolik věcí, na který já nemám vůbec žádný vliv, že nemůžu (pokud mluvím sama za sebe) tvrdit, že já sama jsem pánem nad svým životem. Kdybych byla, už jsem v Haagu od včera, to si buďte 100% jistý!

No tak back to the reality. Dojdu k domu, kde bydlí úžasní dva Češi, pár, se kterým jsem mohla bydlet poslední dva měsíce mého minulého pobytu a nikdy jim nepřestanu být vděčná za jejich úžasně vřelý postoj a obrovskou pohodu, kterou okolo sebe umí vytvořit! No jo, jenže jejich zvonek nefunguje. Tak to zkouším ještě jednou a ještě, ale nic… hahah ovšem! Jdu hledat druhej telefon, kterej je pravděpodobně na dně baťohu. Když v tom nad sebou uslyším: „hello“. Zdvihnu hlavu a tam stojí nějaký postarší pán. Hello, usměju se. Hned se informuje, zdali mi může nějak pomoci. Určitě! A zajisté pane! Nabízí mi svůj telefon, ať si zavolám. Jenže číslo is niet gebruiken – což znamená, nepoužívané. Hmm… hledám kamínky na zemi, abych je hodila do okna, jenže jejich chodník je nějak moc čistej. :D Nakonec pána napadne, že zná sousedy v patře nad mými hosty a tak mě zachrání. Prostě já tak miluju, takovýhle spontánní reakce okolí.

NL dobrodružství is about to continue next days! Další dny jsou ve znamení: vidět, co nejvíce místních přátel, as possible, projít oblíbená místa, opět vyřešit pár problémů, které si sama způsobím svoji pohrkaností, dát si pár ani ne tak předsevzetí, ale proseb sama k sobě, jak bych další rok ráda prožila a pak takový ty věci, co se o dovče musí a to - pořádně se vyspat a snad i dobře najíst. 

pár selfíček :)

 

Ocet na víno

Kamarádka mně dokonce půjčila kolo, takže jsem i mobilní a večer na silvestra máme mít v 6 sraz s Ančou a máme jet na pláž, protože tam je to prej pěkně živelný, lidi střílej ohňostroje už od včerejšího večera, skrz ráno (protože přes den to je přece nejvíc vidět)… a tak abychom to jako taky zažily, že jo! Jenže nemůžu najít klíč od kola, tak jsem blázen, lítám po bytě jak střelená. Najednou mně to dojde, seběhnu dolů, beru schody po dvou.. otevřu dveře a … je pozdě… venku je milion bicyklů, ale ten můj už tam nestojí.

Poleje mě studenej pot, sevře se mi břicho, začne tlouct srdce. Vím přesně, že jsem si ho parkovala tady a tady… tady… teď ehm TADY jaksi není. Ještě to odpoledne mě Jereon psal, že mám bejt opatrná, protože to je na silva crazy. No to prosím pěkně vidím! Pořád mám otevřenou pusu. Obejdu kvapem celou ulici, jestli jako náhodou není někde jinde. Což je asi tak stejně naivní, jako že mi ho zítra někdo vrátí před dům a zaklepe na okénko, že zde slečno je Váš klíč, co jiného pro Vás mohu udělat, poroučím se... Ztrácím všechnu náladu na jakoukoliv oslavu novýho roku! Chci se zahrabat pod peřinu a být hrozně ukřivděná! Vždyť to je poprvé, co mě v Nizozemí ukradli kolo...



Naštěstí přijde Anča a jdeme k Soně, která chudák ještě pracuje.  Náladu mi vrátí až dvě odpovědi na asi milion inzerátů, který jsem okamžitě napsala a obepsala půlku Haagu. Ok, dneska už to zjevně nevyřeším, tak si to pojďme alespoň užít. Upřímně od silvestra nečekám nic a to bylo opět to nejlepší, co jsem mohla udělat! Protože to bylo naprosto skvělý! Šly jsme ke kamarádce Soni, která má byt úplně v centru s okny na náměstí, kde se kupilo spoustu lidí, venku byla párty a my vylezli na střechu, abychom to viděli pěkně všechno z ptačí perspektivy!

Minulej rok byl ve znamení překonat sama sebe. Porazit nenávist k místům, lidem a k situacím, které nastaly. Tak, aby v tento večer mohlo být všechno završeno ve skvělé náladě, pocitu pokoje a smíření. Tímto pohledem jsem zakopala válečnou sekeru hned vedle dalších seker a pocítíla velký důvod k tomu být zase a opět vděčná! Nevzdávej se! Nikdy! Protože alles komt goed! (Všechno bude dobrý)

Nevím, co přinese další rok, ale za tím minulým se můžu ohlídnout s hrdostí holandského kola, který je pro mě víc než jízdním prostředkem, ale i určitým symbolem, že je důležitý chodit po světě s hlavou vzpřímenou, že z každé chyby se dá poučit a všechno je možné obrátit v něco dobrého. Alespoň Bůh to dokáže. A to je moje poznání z loňska.

Je prvního, já piju černej čaj, slunce zalívá haagský dvorky, trochu se mi zavírají oči, to musím uznat! Přece jenom jsem nespala úplně dlouho, ale usmívám se! To asi proto, že jsem zapomněla, že nemám kolo. :D Který nebylo ještě ani moje! :D hahah

Poslední story a už končím slibuju! Na mou duši i psí uši! Protože pokud jste došli až sem, tak máte u mě velký obdiv.

Story o tom, jak se zázraky dějí! A protože se stal na Novej rok, tak předpokládám, že tj dobrý znamení :D!

Takže abychom si objasnili situaci, je asi jedna odpoledne, nemám internet, jsem v centru, čekám na Hawi, jedeme na výlet do Deltu a jo tak mimochodem mi včera ukradli půjčený kolo… Když tuto skutečnost říkám Hawi, tak jen tak ledabyle prohodí, že můžeme vyzkoušet, jestli to kolo co před rokem nechala na kolejích je stále na svém místě. HAHAHA! Tak to se trochu hořce zasměju, ale protože jsem pro každou „špatnost“ a v tomhle jsem možná trochu naivně pozitivní, proč ne! Člověk nikdy neví!

Když pak večer jdeme ke dveřím těchto bytů máme hned několik překážek, které musíme překonat. První jsou zamčený dvoje dveře. Tak samozřejmě! Vtipkujeme, že zazvoníme na náhodný zvonek se zprávou, že jim neseme zdarma pizzu nebo něco podobnýho, ale ona jde zrovna ven nějaká holčina a otevře nám úplně všechno až do kolárny. Tak si říkám, že kdybychom byly zlodějky, tak to není tak složitý. :D No nic. Hawi projde podél kol a u druhého se hned zastaví a prstem slavnostně zasadí do vzduchu ránu, že to je ono! Ty bláho! No jo, ale druhá překážka je, že v tašce, která je přidělaná na kole by měly být klíče! To už jsem velice skeptická a bohužel je podle prognózy ani nenacházíme. Jsem trochu zklamaná, ale defakto jsem to čekala. Ještě pro jistotu obejdeme celou místnost, jestli náhodou… Vracíme se k tomu původnímu. „Je to opravdu zvláštní, protože si pamatuju, že jsem měla přesně tu samou tašku a ten samý zámek.“, ujišťuje mě Hawi. Kolo ale zamčený. V jedný tašce opravdu nic není, co ta druhá kapsa. Tak do háje, tady někde ten klíč od zámku musí bejt. Ale nic. Poslední věc, co mě napadla, je kouknout se pod černou podložku v kapse.. Aaaaa tam byl! Jak klíče, tak světýlka!!! Umíte si to vůbec představit? V Nizozemí, kde se kola kradou tak často jako my nakupujeme rohlíky! V budově, kde bydlí studenti… Přátelé rok to kolo stálo na jednom místě. Jsem amazed, ohromená, dojatá, štastná, protože s tím kolem odjíždíme z budovy. Nemůžu tomu vůbec věřit, nemusím kupovat nový! A aby to bylo vůbec dokonalý, tak protože máme vypuštěný obě kola, tak hned vedle kolejí je nádraží a tam si je zadarmo můžu napumpovat. Serioustly, tohle je pro mě naprostej zázrak. Cítím obrovskou úlevu. Hawi to kolo taky dostala jako dar a já ho teď můžu předat zase dál. 

Přeji vám všem úžasný nový rok 2016 a všímejte si drobných malých zázraků okolo sebe - protože se dějí! 

Víkendový nabíjení baterek

Vol. 1. - Brno - Vídeň - Linz 

Příběhy přijdou, přijdou! 

Vol. 2. - Berlín 

Ok tak začínáme, cesta z Prahy je alles gut! Tu mám totiž ještě naplánovanou, jenže jakmile vystoupím na Německé území v Berlíně, začíná se točit svět obráceně a skončí to až když zase o pár dnů… No to si počkejte až nakonec.

Takže ve městě ulítlých módních looků, clubu maté a hipsterů jsem už jednou byla. A ačkoliv ani tenkrát mě památky tolik nebraly, alespoň jsem nějaký prochodila, a alespoň jsem chvíli seděla pod Braniborskou bránou jezouc buráky.

Tak to se letos nekonalo. Do Berlína jsem dorazila o půl devátý večer, což mě dost překvapilo, vzhledem k tomu, že jsem celou dobu žila v mlhavé vidině 19:00 a něco na papíře, tudíž jsem taky moji kamarádce řekla, že se sejdeme o takovou dobrou půl hodinku pozdějc, no tak abych jako stihla od busu někam dojed. Že jsem zapomněla, jak je Berlín nepřehlednej, a že z půl hodiny bude nakonec hodina, jsem opomněla domyslet. Navíc jsem teda měla už takhle s přirozeným zpožděním autobusu hodinu a půl sekeru. Ona je ale holka, která nějakou tu půl hodinku neřeší a tak mi jenom pak vyspelovala nějakou šílenou německou stanici metra a bylo. Pro ni – ne však pro mě.

Můj první úkol zněl jasně, koupit si jízdenky a dostat se k Asli. Pak… pak přátelé už to bude přece pohoda! :D Tohle jsem rozhodně nepovažovala za něco, co by mělo mít nálepku challenge. Blbý metro, no ne? Tak ok, první zádrhel byl, když jsem zjistila, že automat nebere bankovky, mastercard ani vizu.. bere jenom coins – nemám. A nebo… a to byla moje spása, maestro. Ještě, že nejsem moc organizovaný typ a nevyndala jsem si „karty, které přece nepotřebuju“ z peněženky. Protože občas to dělávám. Jak se mi holandská ING teď šikne. No dobře. Raději si checkuju s kolemjdoucím, že 4 denní jízdenka je opravdu to na 4 dny a kupuju. Najednou mi ale začnou líst 2, 3, 4 lístky. V tom násilně vytáhnu kartu z provozu a jsem celá říčná, že jsem si určitě koupila omylem čtyři čtyřdenní lístky a tudíž 4x9 euro v hajzlu. Už jsem měla plán, že je prodám, vyměním, narvu dalším turistům, ale zatím jsem je dala do peněženky a naskočila na první metro, které jelo směrem: „je na tabuli více zastávek“. Protože přátelé, hledání té mé jsem vzdala. Nemohla jsem ji na tý šíleně nepřehledný tabuli najít ani ve voze a bohužel žádný echt Berlíňan zrovna okolo nebyl. Tak jsem na nějaký větší zastávce vystoupila, že se jako mrknu, jestli by nešlo někam šikovně přestoupit. Jak jsem tak civěla asi 3 minutu v kuse na tabuli, která byla šikovně přidělaná uprostřed kolejiště, tak si mě vzala do parády naštěstí nějaká kudrnatá žena. K mému překvapení se stejně metro předělává a tak se člověk nemůže těmahle tabulema tolik řídit. Ano, to jsem prosím pěkně přesně chtěla slyšet! Když se konečně dovolám i Asli, tak jsem zachráněna. Jo a ty jízdenky nejsou na celý den, ale jenom na dvě hodiny potom, co se cvaknout… no nevadí…  

Asi po 15 minutách přijede … aaa na kole. <3 a kolo má vzadu sedátko! Samozřejmě necestujeme metrem, ale vyzve mě, ať si nasednu. Sice v Berlíně na 4 proudovce jaksi není cyklostezka, ale my jedeme a já se cítím obzvláště výjimečně a daleko předaleko od každodenní rutiny a stereotypu pracujícího člověka. Je mi kosa jako prase, ale nasávám atmošku jako fotbalový fanoušci plzeň. Samozřejmě, že nejedeme k ní, ale rovnou „někam“. Je to tak, já totiž vůbec netuším co a jak. Ale to mě neva, nemusím chvíli nikomu říkat, co má dělat, jak si sednout, že se má přihlásit, než promluví, a že jestli se mě ještě jednou zeptá, kdy bude tělocvik, když zrovna začala čeština, tak asi vyskočím vzteky z okna, i když jsme jenom v prvním patře, takže by účinek nebyl takový!

Mám veliké štěstí, protože Asli přijede kamarád, který mě svým podobným humorem zachraňuje od opravdu dost netradiční a absolutně alternativní hudby, ve stylu. „vesmír je všude okolo tebe“, kterou vyluzují ještě švihlejší lidi. Jeden, ten nejhubenější tancuje hadí tanec uprostřed tý kavárno-baru. Ze zdi koukají dráty a k baru vede přes druhou místnost a strop vodovodní trubka. Je to ale nakonec vskutku sranda a já zjišťuju, že ačkoliv při tý „hudbě“ ta osoba vyluzovala zvuky opice, tak je jinak hrozně milá a to vlastně všichni okolo. Takže super!

No tak to bychom měli, teď už jenom lekker slapen (sladce spát)… jsem si myslela, když jsem šli domů… No jo, ale to není jen tak. Když přijdeme do jejího bytu, tak se musím fakt smát. Takovej malinkatej kutrlíček jsem nečekala a to si myslím, že jsem viděla a spala v hodně malých prostorách. No co! On totiž ten její kamarád, co taky přijel, tak měl nejdřív dwellovat někde úplně jinde, címž se nám to trochu komplikuje. Já jsem dostala za úkol se vydrápat někam po dřevěných schůdkách do horního patra místnosti. Problém je, že se nečekaně vyskytuje v místnosti na spaní ještě jedna osoba, kterou neznám a ona nezná nás – jen s Asli. Haha, jak typický! Já teda našlapuju velice opatrně po špruslích žebříku ke stropu. Jó! Jsem tam! V tom ale o něj zavadím nohou, a jelikož jsem netušila, že ten debilní žebřík není přidělanej, tak spadne. No a samozřejmě, že na toho kluka, co ho neznáme a já si v tu dobu myslím, že to je asi majitel bytu a Němec a tahle kombinace mě přirozeně nahání hrůzu. :D Další problém je, že mně celá situace ale připadá také vskutku velice vtipná, a nemůžu udržet úpřímný „nechci nikoho vzbudit, ale nemůžu si pomoc“ smích. Chudák, prej vstává v 5… Ležím absolutně nehnutě, mám trochu přikřívky, žádnej poltář, ale protože to je u stropu, je tam celkem teplo. Asli je na tom hůř, ta prej zůstane v kuchyni na zemi… :D Já si vždycky říkám, že nevím, proč v normálním životě řeším nějaký malichernosti. :D V noci na mě přirozeně přijde kašlíček, kterej sice úspěšně zadržuju, ale když už mě lezou oči z důlků, tak se rozhodnu, že si najdu ponožky a dám si trochu čiré vody a hlavně vezmu špunty do uší! Beru první hrnek v kuchyni, co našmatám, jenže po prvním loku zjišťuju, že uvnitř něco bylo.. Nějakej prášek.. Ty woe.. „kdo to pije z mého hrníčku, kdo to kurník leží v mé postýlce…“ Chutnalo to jako perník, ale tak co já vím, co tady kdo pije… rači to nedopiju. A to jsem ani nezmínila, že jsem si večer místo pasty na zuby dala na kartáček toho týpka krem na obličej, protože ta tuba byla zatraceně stejná jako na zuby… Ten mě normálně zabije.. Připravuju si hrozně upřímný omluvenky a představuju si menšího kudrnatýho nevrlýho týpka s brejličkama a hnědým pleteným svetrem...  Brzo ráno slyším pár nadávek, monolog k Asli a třísk, je pryč! Co může dělat, že odchází tak ráno, třeba je to nádražák? Honilo se mi hlavou, ale za chvíli jsem zabrala.

Ráno se teda chystám hrozně slušně omlouvat, ale je mi to k ničemu, protože jak se ukazuju, ten byt patří úplně někomu jinýmu artistovi a ten je úplně v pohodě a jsme jeho hosty. Ok, tak to bychom měli. :D

Berlín je crazy! Na jednu stranu to miluju, na druhou je to až trooošku moc! Celý víkend se pohybuju jenom mezi lidma, co mají něco společnýho s uměním. Odpoledne s klukama z bytu děláme animaci a  večer jdeme na nějakou večeři v ateliéru, která je uvařená z přebytků z restaurací. Organizátorky nám dávají různé lekce a story spojené s jídlem. Polka, která vaří s uprchlíkama, Francouzka, která představuje fregmetovaný juicy a vysvětluje celou podstatu týhle nakvašený limo a moje kamarádka Asli, představující absolutně lovely projekt. Celé minulý rok dobrovolně pomáhala v kuchyních v Amsterdamu a všechny zbytky z jednotlivé kuchyně vařila a obarvovala jimi vždy jen kousek hedvábí, aby z toho nakonec vznikla mozaika různých barev vyjadřující na pozadí příběhy lidí, které tam potkala. Jednalo se o profesionální kuchyně i absolutně voluntery places, kde vařili naprostí amatéři, kteří chtěli pomoct udělat tenhle svět trochu hezčí. Jídlo bylo vynikající a na stole byly papíry, takže si člověk mohl počmarovat, co chtěl, a jelikož můj společník se zrovna živí kreslením animací, tak jsme měli o zábavu postaráno. Hrozně se mi tam líbilo. Bylo to čistý, originální international místo, plný inspirace, skvělýho jídla a upřímných lidí, který nikoho neodsuzovali ani nehodnotili. Jídlo conection people! That‘s for sure! V neděli se potkávám s kamárádem z Čech, protože proč se potkat tam, když náhodou oba jedeme do Berlína :D. Jdeme opět na výstavu, která je ale opravdu vskutku netradiční v parku.

Pak už tady je jenom story o tom, jak jsem málem nestihla autobus do Prahy, protože jsem si spletla směr metra a tudíž jsem eurolines bus prosíc, mávajíc, s rudými tvářemi a absolutně bez dechu  zastavovala, když už vyjížděl z nádraží, ale kdo by to počítal… Tak zase na viděnou Berlíne! Jsem tak trochu zvědavá, co přijde příště. :P 

Moje první třída!

Kolikrát jsem chtěla napsat spoustu jistě zajímavých a velice chytrých příspěvků, ale nakonec jsem se na to vždycky vykašlala. :D Nýbrž, považte toto raritní foto si nemohu nechat jen tak pro sebe! :-)

střípky ze léta 2015

I feel so thankful, many times I can't see my life from above in a perspective and realise how much I have. Remember there is always something what to be grateful for! I feel ashamed that i often fail to see that. Life is good!

Sun is shining so are you

Zápisky z Holandu aneb pár nesouvicejicích informací z posledních dvou týdnů měho nonfull time working života. Když moje kamarádka propadala zoufalstvi, že ji s nástupem do práce skončí život smála jsem se taky. Ovšem, jak se to blíží i mě, začínám ji plně chápat. :D



Nic méně první 2 a půl týdne v srpnu jsou ve znamení Holandu. Lidi se mě naprosto logicky ptají why the heck are you going there if you know the country better than people who live there from their childhood. A já jen pokrčím rameny, usměju se a neumím jim odpovědět. Je to místo, který pro mě mnoho znamená ve všech ohledech a připadám si tady jako doma. Tak asi tak.

První dny byly ve znamení všechny vidět, schůzky jsem organizovala až ze dne na den, protože jsem nevěděla, jak hodně budu pracovat. Ale protože to je prostě dokonalý, první týden bylo trochu shxxxy weather a tak jsem měla možnost obejít nebo lépe řečeno objet (ano přátelé dokonce mně kamarád půjčil kolo!) všechny přátelé. V neděli jsme se sešli s dalšíma na festivalu v Amsterdamu - Kwaku - festival surinamského lidu, kde hrála latino musika a nebylo zbyti než se totálně přervat vším tím speciálním jídlem jako smažený banány, kokosový mlíko a nezměrné množství grilovanýho masa. Protože ten víkend je gay pride, jdeme pak s návštěvou ze Španělska do centra Amsterdamu, kde jsou ještě nějaký koncerty, já ale už okolo jedenáctý usínám, takže se mnou je opravdu obrovská zábava.

Práce

Díky mé užasné bývalé rodině na babysitting, mám kde zadarmo bydlet a dokonce dvě nové rodiny, kterým hlídám děti. Problém je, že už to není taková pohoda, jako to bylo s těma minulejma a děti se mě vztekaj, držej koberce, řvou na mě, že I dont want youuuu :D a podobně. Mám pocit, že nemám hlavu svoji ale prasečí a křik se stupňuje v přímé úměrnosti vzdálenosti mě a dítete. Je to prostě legrace. Po pár hodinách jsem absolutně vyřízená, nemám už absolutně žádný nápady na zábavu prcků, obdivuje všechny matky světa (spojte se) a těším se, že budu od odpoledne jenom roznášet drinky.

V baru to má asi následující vývoj:
Den první: Jsem štastná, že jsem všechno nezapomněla, a že můžu pracovat znova na pláži. Kolegové mě objímají, že jsem jako zpátky a děkují mi za úsměvy, protože oni už se neusmívají. Ano, to zase není zač :D.

Den druhý: Je to pohoda, máme na sedačce Borata a děláme si ze všeho srandu. Protože večer hlídám, musím odejít už v šest, což mě náramně těší. Ciao bibioni! Užijte si rush hours and cleaning hehe!

Den třetí: Padla na mě krize jako sviňa. Už se neusmívám, všichni se mě ptají, jestli jsem jako okey, že vypadám, jako když mám umřít. Každou hodinu se zavřu na alepsoň pět minut na záchod, abych nikoho chvíli neviděla a pak zase mohla fejkovat úsměv. Je vedro, všichni jsou nervozní, jedna národnost na M je po většinu času arogantní jako sviňa a mě to tu s prominutím sxre! :D Nemluvím a dělám, dávám se do kupy až okolo dvanáctý. kdy už mi je všechno jedno a těším se, že zítra do práce co? Nejdu! Což ale nikdo nesmí vědět, protože by mě jinak zabili. :D. Po práci už se zase smějeme na celý kolo a kolegyni po cestě domů spadne docela neštastně řetěz, ale bratři z Polska nám ho pomáhají nasadit a tak spojujeme východo evropská přátelství.