Měla bych se učit, rvát do sebe všechny spisovalele Anglie, Ameriky, data a já dělám co? No ano, píšu blog. V určitém období svého života jsem si obvykle vzala večer sluchátka, pustila spotify, či poslouchala písničky, co mi kdo doporučil a udržovala čilý sociální ruch v konverzačních okénkách. Ta doba je tak trochu pryč, všechny tyto dopisovací přátelství jsem opustila a věnovala se utužování vztahů v realitě. Jenže občas je dobrý si jentak sednout, ty starý sluchátka si ze zásuvky nandat a pustit si písničky, který člověk tehdy poslouchal. Ne, že by to byla taková nostalgie, ale je to zaručená relaxace. Někdo relaxuje s vínem ve vaně, někdo si jde zaběhat a na mě celý tohle působí neuvěřitelně povznášejícně, připadá mi, že mám zase všechny otevřený vrata, přesně jako před těmi pár lety, že ačkoliv nevím co mě čeká za měsíc, mně to moc nevadí a v budoucnosti je pro mě připraveného něco užasnýho. A já zatím nevím co. S každou další písničkou, která mi lije tenhle pocit do uší se mi z krve odplavuje stres.
what a song ... :-)
A protože za poslední týden to byla trochu horská dráha. Chtěla bych vám alespoň říci, že my jako Češi máme zaručeně, stejně jak už to jednou popsal redaktor čili, zaručený návody, jak zničit cizince. Asi je jedno odkud je vytáhneme, protože u nás se dá najít nástroj na všechno. :D
Není žádným tajemstvím, že budu mluvit o tom, jak zničit Dutče. Tak tedy. Loni jsem pojala plán „snowboard“. Modřiny byly na obou stranách fronty, jinak jsme přežili. Letos jsem ustoupila od dalšího mordu na prkně k menšímu zlu na prkénkách dvou, jemných, úzkých a s volnou patou. A tak jsme vyjeli. V půjčovně jsem se řídila heslem líná huba, holý neštěstí a tajně jsem se brousícího pána zeptala, jestli, když chceme jenom troje běžky, zdali bychom mohli přeskočit všechny ty snad ještě slintající děti. Celý klub rodičů s dětmi, nebo co! Čekala jsem, že mě řekne, ať se laskavě zařadím, ale on mě docela s ochotou poprosil jenom o pár minut strpení. Což já samozřejmě mám, to zase neříkám, že ne! Vyfasovali jsem běžky a šlo se. Fronta ustupovala pomalu, ale přece. Začíná pršet, no ovšem, ale nás to co? Nás to nezastaví, nejsem z cukru ani žádná bulevár girl. Tak jo, dojdeme až za terminály a hlídací pán nás prosí o nandání běžek, že jako v ruce je na horu tahat nesmíme. Nejdřív zápasím s novým vázáním, ale nakonec to nakopnu. No jo, ale chudák naše zahraniční návštěva. Ta je bez prominutí v hajzlu, nejde to zhora, s přidržením, s nakopnutím ani s pomáhajícím trojbojem, tvořeným mým bráchou, tátou a mnou. Prostě to nejde. No bodejť. Pán v půjčovně byl sice možná dobrák a boty sázel jako Baťa cvičky, ale už se zapomněl podívat, jestli to taky bude správně sedět. No nevadí. Naštěstí nemusíme všichni kompletně z fronty pryč a naštěstí nejsme nahoře. :D stále prší. Konečně nasazujeme lyže celá parta. Bohužel ve frontě není moc času si cvičit nějaký plužení a tak se nějakým způsobem dostaneme až za lítačky k lanovce. No jo, ale kde je Jeroen? No daleko! Jenže tady se nemůže čekat na soudnej den, pán už nechal projet 3 volný lanovky, a jelikož ta fronta je dlouhá jak týden do výplaty, někdo musí jet. To znamená, že návštěva jede sama. Sedačky jsou mokrý, fučí jak na větrný hůrce a já se docela bojím, jak jako vystoupí a celkem se modlím, ať si aspoň nezlomí nohu hned nahoře, či ho nešvihne lanovka při výstupu.
S kotoulem, ale jinak se ctí atakuje lanovka Jeroena do ledové pláně. Tak tedy hurá na to. Moje prsty mi mrznou a tak nebudu to zaobalovat byla zima jako svině a k tomu nám pořád pěkně prší. :D Já vystrojená, jak na závod století, jsem se pravda moc nenabalila, aby mně třeba nebylo při tom celým utíkání moc vedro. Stopa taky není, takže nejlépe by bylo projet terén bruslením, což ale nepřipadá v úvahu. :D Jeroen nestál nikdy na lyžích ani bruslích, takže takhle kombinace by asi neprošla, začíná spíš kurz sebe přežití než běžkování při modré obloze. My jezdíme tam a zpět, abychom se zahřáli a nedávali mu instrukce všichni najednou. :D Já to tak trochu vzdávám a přemýšlím, jestli to neotočit rovnou, ale Holanďan se nám celkem drží, takže sice postupujeme rychlostí aut na jižní spojce, ale máme optimistickou vizi, že dojmeme alespoň na pěticestí. Tam je stáneček, tam je čajíček, střecha – vše, co si v dané chvíli přejeme.
V daném bodě, sice stánek je, ale na petlici. No kdo by taky prodával čaj, když okolo nikdo neběhá. Hele, ale ono je uvnitř dítě! Dítě se směje. Mám vidiny? Zalomcujeme dveřma? Třeba je to letos otevřený pro veřejnost. Po chvíli nám otevře sportovní asistent nejspíše první služby a pozve nás dovnitř. Prej, že můžeme sednout okolo stolu, jestli si dáme čaj a v něm rum? Malej, velikej? No ne! Má tam roztomilá kamínka, pár barelů vody, zásobu tatranek a dítě. Jsme moc vděčný a okamžitě se cpeme dovnitř. Privilégní posezení je hrozně bezva! Vyzunkneme čaj i rum a debatujeme o tom, jak by se tady dlouho asi přežít. No ovšem :D.
Zpátky po několika zahraničních pádech se naše družstvo dělí. Sejdeme se až dole v hospodě. Jeroen to musí po pár metrech vzdát, protože ho asi ruka bolí víc než by si přál a s běžkama pod paží dojdeme po sjezdovce až dolů.
Takhle porce endorfinů mi hodně dlouho chyběla.
Žádné komentáře:
Okomentovat