See you soon

Včera byl prostě den blbec, na co jsem šáhla, to jsem zkazila. Dokonce jsem si asi v poledne začala psát seznam, protože už jsem se tomu musela začít smát. Znáte ty fáze, nejdřív člověk nadává, brečí, pak se už jenom směje. Možná právě proto musím zpětně říci, že tahle smůla se s končícím odpolednem vypařila a s prvním zvonkem vstoupila i pohoda lahoda i jahoda! Děkuji tedy všem za krásnou rozlučkovou párty :-)

Sardinky po francouzku ve Vídni

Kavárenský výlet 5 cestuchtivých dívek, které neodradil ani Mr. Jogurt nebo psí počasí od toho, aby si užily parádní společný víkend. Tak tedy prosím.

Ok je pátek dopoledne, vstávám, házím poslední věci do tašky a vyrážím směr nádraží, oh až vlastně za hodinu! Proč si vždycky spletu hodiny! Docela se těším na to, co přijde, trochu mě ještě děsí, že nemáme potvrzenýho našeho couchsurfera. Nebo takhle, říkal, že můžeme přijet na one hundret procent, ale už nenapsal kam… haha… psala jsem mu dvakrát, že by mě holky zabily :D takže jako halo! No nic na plánu je nejprve dojet do Brna, kde pro nás má Monča připravenej večer program huhuu. S Týnkou se shledáváme na nádraží a bez problémů dojedeme do Brna, kde nás vyzvedává Monča a naše odpoledne strávíme pěkně v teple jejího útulného brněnského bytu. Čas letí jako splašený a tak po „chvili“ utíkáme na šalinu (no opovažte se vůbec vyslovit slovo tramvaj, no fuj!).  Do našeho dívčího kroužku přibíráme Andrejku. Holky jedou na byt s Andrejčinama taškama a my e jdeme s Týnkou nadýchat trochu „jarního“ Brna. Jen tak se brouzdáme po náměstí, po obchůdkách a velikonočním trhu, kde na mě mrkají všechny ty sladce orestovaný oříšky, svařák nebo medovina! Ne, odolávám  :P. Monča nás vezme do hospůdky, kde mají ty nejlepší staky na světě, dáváme si tmavýho kozla, kterej vlastně není kozel a jahodový pivo! Abychom ochutnaly úplně všechno nakonec si ještě objednáváme tazvanou „slámu“. Kdo neměl, ať ochutná! Nacpaný k prasknutí se vydáváme na procházku nočním Brnem, fotíme a povídáme. Pro naše tukové buňky mám dobrou zprávu, bude to pořád do kopce holky!

Druhý den už se budíme někdy o půl 7, což pro dobrou polovinu z nás není ten nešmakovější čas, nýbrž nechceme si nechat ujet Studenta. Jo zapomněla jsem zmínit, že Piotr nakonec odepsal a ještě mi chudák večer volal. Na nádraží nabíráme posledního člena výpravy – Páju a zrodí se myšlenka, že bychom Piotra mohly přivítat slavnostně s cedulí. Jenže my nemáme ani papír ani fixu, dáváme si tedy s Mončou závod o to, kdo sežene dříve potřebný materiál. Monča vyhrává na plné čáře s kartonem velkým jak od televize. Kde ho na nádraží sebrala, nemám páru. Práci dokončujeme společně v trafice, kde slibujeme za fixu nákup žvýkaček, nýbrž nemáme peníze, tak nic no! Před odjezdem si máme připravit isic kartičky, kterou nemůžu najít! „Co zas nemáš?“ Ptá se rezignovaně Pája. Mám ji na stole! Trkne mě, tak v pohodě! V buse panuje přátelský servis a cestu do Vídně si zkrátimě sledováním nějakýho filmu.

Na nástupišti na nás už čeká náš couchsurfer a vede nás do centra Vídně, kde bydlí. Kupujeme si za 11 euro 48-hodinovou jízdenku a za chvíli už stoupáme po schodech jako do veže domem, který je prý 300 let starý. Slušně se posadíme všechny na sedačku a diskutujeme, co budeme dělat. Piotr má typickej pánskej bohémskej byt. Samá moderní technika, na stole 3 popelníky, žádnej systém ve věcech a topí se jenom v jedné místnosti. Za chvíli nás zdraví právě se probudivší mládenec s knírkem a pohyby Michaela jaksona. No ty woe! Tak ok Piotr se zajímá o to, co chceme dělat a každý se ho separe ptáme na otevírací dobu a nemůžeme uvěřit, že dneska je poslední den, co je otevřeno! Neděla a pondělí je closed pro human right, trapáčci! Vydáváme se tedy do centra a Piotr nám ukazuje místní krásy. Budova na levo, budova na pravo, přijde nám to všechno stejné a tak se nejapně ptáme na takový ty otázky jako: „proč jsou tady ty dvě zlatý koule?“ Máme velký úkol a to koupit v sachr hotelu nějaký hrozně luxusní likéry pro Mončinu kamarádku Brusi. Už z dálky slyšíme neustávající ryk mladých dívek. Tak co se jako děje? Přicházíme blíže a orientujeme se v davu, no spíš davečku, moc jich zase není. „Ju-stin Bie-ber, Bie-ber,“ znělo jednolitě davem. Tak ok vidíme aspoň hvězdu pubarťáckch snů! Reakce našeho couchsurfera: „hm some young stupid boy“ and he was true! Vstupujeme do hotelu, kde noc stojí neuvěřitelných 2000 euro a odnášíme si dvě tašky plný nečeho, za co bychom samy peníze neutratily. Jsme na Stefanplaze, kde je Stefandom a večer se setkáváme s klukem, kterej se jmenuje Stefan. No super :D… Nic méně toto památkové odpoledne přenujeme do nakupovacího. Piotr nás raději opouští a my hledáme obchod přístupný cenou i obsahem. Nacházíme něco jako action a forever 21. No může bejt! Mám triko se zebrama huhu. Unavený sedáme do autobusu a sledujeme, kde je to náměstíčko, kde bydlí, abychom tam vystoupily, jenže náměstíčko prostě nikde a my jsme already na konečný! Haha tak teda musíme vystoupit a koumeme mapu, kam dál, blbý je, že tak trochu nevíme, kde jsme. Nakonec nás nenapadne nic chytřejšího než nastoupit do toho samýho busu a jet zase zpátky. Monča vede a vede dobře, protože ačkoliv nevystoupíme u jeho baráku, tak se k němu dostaneme. Vize je dělání bramboráků a odpočinek před párty. No, když vstupujeme do bytu, vidím, zase jinýho kluka, kterej má okolo sebe ještě další 2 kamarády a Jogurta. Situace vypadá následovně: na jedné straně sedí tyto kluci, na druhé sedíme my, jako dva klany a upřímně je to trapný. Holky mají pochyby o dokončení toho výletu a Pája nám oznamuje, že Martin má volno, jakože pro nás kdyžtak může přijet. :D je to celkem zajímá skvadra. První Stefan je z Afriky, ale je to blondýn. Druhej je Florián, kterému říkáme přátelsky jogurt, další v čepce je Manu z Hamburku a poslední je Alex z Itálie, budoucí obytel tohoto bytu. Náš Piotr spí a chlapci kouří, kdo ví co. Jenom víme, že tráva to není, protože tu poznáme na tuty. Jak by se zachovali Francouzky v této situaci sice nevím, ale my jsme se rozhodli jít na společnou večeří. Jogurt zavelel, že půjdeme na sushi. No why not! Po chvíli z nás vytáhli, že studujeme na Uni a hrozně se tomu obdivovali a smáli zároveň. Nejvíc se jim zamlouvala Týnka a Pája, protože studují chemii. Oh man! Sushi bylo fantastický a nakonec to bylo moc fajn. Jogurta to moc nebavilo, protože nerozuměl a tak se ho Monča ptala jestli je tired nebo boring a on to stejně nepochopil :D. Pokračovali jsme v baru, který byl jen naproti. Zjistily jsme věci, které bychom v životě netušíly. Tak prosím pekně náš jogurt má dvouletou dceru a je mu o rok méně než nám, přesto má obchod na hlavním náměstí.(btw. my jsme ho teda nenašly:P) a šije nehorázně drahý boty. Stefan staví a kreslí stany, nad kterýma mě taky zůstaval rozum stát a Manu procestoval celej svět, kromě teda Český republiky. No vyklubali se z nich docela fajn společníci. Domů s náma šel Alex a pomohl nám rozdělat gauč a my se tam v 5 naskládaly. Sardynky ve Vídni! Spaly jsme na jednom boku, a když se pohla jedna, otočily jsme se všechny.

Ráno nás probudil Piotr, když někam odcházel a v noci prý šli asi 5 krát na záchod a prý i po dvou, tak já nevím. :D Andrejka: „Holky pomooc já spím na tom hnusu, bojim se, že budeme mít blechy…“

Dneska jsme chtěly jet na Schönbrung, kde si Týnka musela máchat ponožky, dát na ně pak igeliťák a s tímto provizorním řešením, jsme šly na pizzu. Ta byla uplně ve středu města a výborná! Andrejka: „Už jsem dospělá žena, měla bych si koupit nějaký pořádný deštník….třeba růžovej nebo s kytičkama…“

Doma potkáváme Floriana a Monča mu ukazuje náš rituál s pomlázkou a on nás naoplátku baví drbáním nohou, nekonvenčním držením těla či větou: „hehe today I took my knife and cut my hair…“ taky máme nabídku, že kdybychom chtěly, můžeme spát u něj, protože má 2 volný místnosti. Večer máme ještě zážitek s debilem v tramvaji a báječnou poslední večeři v naší oblíbený pizzerii u Stephanplatzu. Kdyby ještě někdo měl hlad, tak má Monča záložní rohlíky a Aja nás zásobuje vzorci chování francouzek. J

My se vracíme, nápad na bramboráky zahazujeme uplně a s našim couchsurferem se už nesetkáme. Ráno po nádherném Belvederu odjíždíme směrem The Czech Republic. Byl to krásný víkend, který zplodil nejednu hlášku a doufám, že na něj budeme jednou u nějakého sachr dortu vzpomínat.

HLÁŠKY

Ráda bych zde uvedla alespoň několik hlášek z mé praxe u čtvrťáků, které mě naprosto odzbrojily. :) Učím na běžné škole v HK.

1. kdo má nějaký příklad ze života pro přísloví: "Udělat kozla zahradníkem" ... přihlásí se holčička: No tak to je jasný nee! to je třeba, když se stane Zeman prezidentem 
2. kluk píše na každou písemku: "volím Karla.." 

No dobrý konec politiky:

1. Tak co se včera stalo významného, ptá se učitelka. dětí se shodují, že byl zvolený papež a povídají si kde, co a jak. Uč. chce poté dětem vysvětlit, kdo to vlastně je a říká: "Papež je vlastně takový nejvyšší u věřících lidí". Načež chlapec bez vzrušení pronese: "To je ale přece Bůh!" a další kluk za ním ho opraví, že to je přece Ježíš." 
2. Sundám si svetr, a hned mi hlásej: "Je paní učitelko vy jste se převlíkla."...
3. Na tabuli jsou fotky a pak obr, kterej není moc povedenej. "To jste kreslila sama p.učitelko?"...:D
4. Holčička vypráví co dělala včera odpoledne: "no tak já jsem šla za milencem"
5. Klučina 8 let: Já si vezmu za ženu (název nějaký hry), ale blbý je, že s ní nemůžu mít děti ...
6. ...

Olivový svetr

Ráda bych napsala o jedné, dá se říct vskutku malicherné věci, která mě ale tak krásně zarazila a musela jsem se usmát, víte tak pro sebe, tak jakože v tu chvíli přesně víte, že tohle je trefa do černého.

Všechno začalo skoro před rokem, no páni, už to bude rok. V lednu jsme přijeli do Zwolle, a protože jsme najednou měly spoustu volného času, část z něho jsme chtěly s holkama věnovat prozkoumáním dutchské módy a obchodů, kde se tímto tématem vřele zabývají  Nevím, kolik dní po příjezdu jsme se vydaly s na  nákupy! Možná, že se to zdá úsměvné, ale hrozně jsem si chtěla v Nizozemí koupit nějaký.. no vlastně NĚCO, jedno co. Takový můj prvotní suvenýr, který mě bude provázet na všech důležitých cestách po nové zemi, věc, kterou si dovezu jednou domů a bude pro mě znamenat daleko víc než jen kus obyčejného hadru, který bude určitě už dávno vytahaný. Byl leden a i v Nizozemí ležel na zemi několika centimetrový nános mokrého sněhu, ve kterém všudypřítomná kola vyryla pravidelné stopy. Zaparkovaly jsme svoje milované bajky na náměstí, obkroužily zeleninový trh, nákup uložily pěkně do tašky na kolo. Aa tu jsme vlastně ještě neměly, no tak jsme se s tím táhly. Beztak nám to nevadilo, protože jsme se bály utrácet a tak jsme si toho moc nekupovaly, spíš jsme se dívaly a to pořádně, všechno bylo nové a zajímavé. Nové vůně ze sýrového obchodu smíšené se sladkou vůní oříšků, na kterou prostě nezapomenu. Ten den jsem si svoje přání splnila a koupila si krásný a zároveň úplně úplně obyčejný světle zelený svetr. Naprosto tu barvu miluju, je to barva listů olivovníků, něco mezi modrou a zelenou, asi má svůj speciální název, to mi je ale fuk, prostě ji žeru a proto, když jsem viděla v drogérie lak na nehty naprosto stejné barvy bylo jasno! Kráčím si to po main street a říkám si juch juch, když v tom mnou projede blesk, KDE MÁM TU IGELITKU??? No, doplněte si jakéhokoliv nehezké slovo chcete, hodí se všechna. Otočka o 180 stupňů a běh do té drogerie, prosím ať ji tam mají, prosím!!! Už si vůbec nevzpomínám, jak a kde jsem ji našla ale vím, že na většině fotek z Nizozemí ho mám - obyčejný zelený svetr!

Mohla bych vyprávět nespočet příběhu, které jsme spolu zažili. Zmíním ale jen ten jeden, který byl pro náš „vztah“ tím klíčovým. Někdy na jaře, jsme se s moji spolubydlící Alčou rozhodly, že využijeme poslední volný víkend o prázdninách a pojedeme na nějaký crazy trip. Protože: WHY NOT! Měly jsme za sebou zkušenost z Belgie a prahly jsme po dalším dobrodrůžu daleko od našich domovů. Náš cíl byl jasný: zábavní park v Německu! Zajímavé narychlo plánování, největší štěstí při cestování (ze Zwolle do Brem jsme se dostali za 6 hodin!!! – 300 km by hitchhiking!) nechám jednoduše stranou. Ty 3 dny prostě neměly chybu, nakonec jsme vůbec nejely do zábavního parku, ale navštívili s našimi couchsurfery Hamburk. V neděli jsme se ale musely vrátit domů. Ráno jsme poměrně brzy vstaly a v dešti s půjčeným deštníkem, jsme se vydaly vstříc znovu štěstí na německé dálnice. Vidím to úplně jako kdyby to bylo dnes, snídani si kupujeme na benzínce, kde není nic jiného než předražený malý listový krucanec a suchý rohlík, bereme rohlík! Sedíme na obrubníku a přemítáme, kam si vlastně máme stoupnout. Máme nápis Oldenburg, a nebo já už ani nevím, co jsme měly v ruce. Stoupneme si k okraji silnice, zvedneme palec do nebes a nasadíme profi úsměv – prosím vezměte nás! Asi po 10 minutách zkoušíme neukazovat nápis, po dalším čase zkoušíme jít dál, po ještě delším čase zoufale přešlapujeme a taktiky obměňujeme co minutu. Hm tak tady to bude ještě veselý! Naštěstí přestalo pršet! Po více než hodině nám konečně zastavuje auto, super!!! Vzadu má pán hrozně uslintanýho psa a chudák Alča si sedá přesně před něj! Musím se tomu smát, hlavou uhýbá, aby od něho nebyla úplně durch. Abych to zkrátila, tento milý pán nás vyhodil na křižovatce, kde jsme pak nemohly už stopnout vůbec nikoho. Byla úplně ale úplně hrozná a jelikož už bylo po dávno po poledni a my jsme ještě pořád nebyly v bezpečném Nizozemí, začínaly jsme být celkem nervozní a to i přes náš radostný pověvek: „Groningen a nebo Leer“ … Po chvíli nám jeden ochotný občan poradil, že si máme stoupnout na nájezd na dálnici, protože TADY nic neseženeme. Jelikož jsme byly už fakt docela zoufalé, řekly jsme si, že to riskneme. A tady se dostáváme opět k tématu olivový svetr, jelikož mě bylo celkem parno, položila jsem si ho na keř u silnice a otočila se na jedoucí vozy. Nikdo samozřejmě nezastavil, až na najednou se z protisměru obrátilo prudce auto. To ale nebylo to auto, co jsme chtěly kdykoliv při našich cestách vidět. Z okýnka vykouknul postarší, tvrdě mluvící Němec a striktně nás požádal o občanské průkazy. Hm a je to v … už jsem si představovala, jak platíme aspoň 100  nebo víc euro, nebo nás vezou na nejbližší policejní stanici. Chlápek nám zdělil, že na nás někdo zavolal policajty, což mě tak hrozně dopálilo. Ten fakt, že místo pomoci na vás někdo zavolá dálniční hlídky… Já vím, že to teď není objektivní, ale v tu chvíli jsem věděla naprostý rozdíl mezi Nizozemcema a Němcema. Tenhle jev by se vám totiž v té menší tulipánové zemi nikdy nemohl stát. Strážníkovi jsme duchapřítomně slíbily, že pojedeme vlakem a odpelášily jsme, co nejrychleji pryč. Celou cestu jsme ventilovaly svoje pocity z této události. Na jednu stranu jsme byly rády, že jsme vyvázly bez jediného příspěvku do rozpočtu policie, na druhou nás hrozně mrzel přístup nafrněných Oldenburřanů. Koupily jsme si nekřesťansky drahou jízdenku. No nic hlavně se dostat z tohodle hroznýho města. Až když jsme šly k vlaku, zjistila jsem, že se do svého zeleného kamaráda na cestách už neoblíknu. Je chudák na tom keři, na tom šíleným místě u dálnice. Někdy okolo 4-5 vystupujeme těsně před hranicemi v totálním zapadákově naštvané na všechny německé řidiče. A víme, že se musíme dostat za hranice! Tam už to půjde! Naštěstí sluníčko nezapadá jako v zimě a my máme ještě pár hodin. My mezitím jdeme v před, jakože si aspoň pár metrů nadeženeme, je to spíš psychologický efekt! Po asi hodině nás míjí jedno červené dutchské auto a my máváme jak na projíždějící loď okolo pustého ostrova. Projelo. Nic. Nevadí! Po 500 metrech ale na místě zabrzdí, rychle se otáčí a neeee ono jede k nám! Jsme zachráněný, teď to víme!

Na cestě jsme pak vystřídaly ještě několik aut, a vtipných příhod, ale nikdy jsme nečekaly více než 10 minut a do Zwolle jsme dorazily za světla!

A proč to u všechno píšu? Teď po roce? Na začátku prosince jsem byla v Praze na semináři o programu Comenius. Je to program, který pomáhá učitelům získávat zkušenosti v jejich oboru. Jednoduše nabízí možnost vycestovat do zahraničí, kde budete dělat asistenta učitele. Naslouchala jsem tak pozorně, že kdybych takhle vnímala každou přednášku, nemusela bych se vůbec učit. Na konci jsem je zahrnula milionem otázek a spokojeně, i když s velkým otazníkem, odcházela večerní Prahou směrem k nádraží. Protože jsem ještě potřebovala sehnat nějaké dárky, nakoukla jsem i do HM. Když jsem procházela okolo svetrů, zastavila se mi krev a spontánně jsem se usmála a to přesně tak, jako jsem pospala úplně na začátku. Ačkoliv tenhle obyčený kus látky nebyl ani ve slevě, vůbec jsem neváhala a našla svoji velikost. Nemohla jsem počkat, až bude možná někdy ve slevě, znamenal pro mě víc než jen to, že mě někdy zahřeje a bude se mi hodit k tričku. Ne, znamená pro mě kuráž jít do nových věcí, kuráž v nich obstát a kuráž dokončit cestu, na kterou se vydám. Je to snad odpověď na otázku: „Should I stay or should I go?“… 

:)

http://www.facebook.com/photo.php?v=10151211016113780

příhody P ve dnech D

Cizí neštěstí, které je způsobené blbostí druhé osoby nás většinou dokáže rozesmát. Takže bych se ráda podělila o moje poslední dny, abyste si mohli říct: "tak to jsem v cajku." Kdo mě zná, musí vědět, že snad není dne, kdyby se mi nepřihodilo něco, nad čím by si normální člověk nepozvedl oči v sloup a řekl si, že ho to snad ani v nejmenším nepřekvapuje, kdo mě nezná si možná řekne, že sem úplně blbá, což si klidně myslete a tak já to píšu proto, aby se třeba někdo pousmál. :)

Takže například včera jsem chtěla nakoupit na international dinner, která byla pořádaná buddy systemem v Hradci pro naše nové Erasmáky. Líně se mi nechtělo daleko, takže jsme na sebe hodila svetr, bundu, popadla kabelku, co ležela pohozená ještě ze včera vedle stolu a vytáhla ven kolo, abych byla zase co nejdřív nazpátek. když jsem zabouchávala dveře uvědomila jsem si, že jsem si možná nevzala peněženku a co bych potom dělala u pokladny že? Tak se pro jistotu podívám, hm samozřejmě je doma, jenže problém je, že já v té peněžence měla i klíče (víte to, abych je náhodou nezanechala jen tak na stole...) no super, hlavou mně lítají myšlenky typu: možná mám otevřený okno, třeba bych se mohla domů dostat přes střechu, nebo nějak přes sousedy? Ok tak to jsem zavrhla, protože byla zrovna kosa jako blázen a já jsem si dozajista okna zavřela. Naštěstí vím o osobě blízké, která pracuje v Pardubicích a má klíče jistojistě u sebe, protože je mnohem více méně pohrkaná jako já. Když jsem přijela k mamce do práce, zamkla jsem si pěkně způsobně kolo (přece ho nebudu tahat kvůli tý chviličce do schodů...). Vyžebrala jsem klíče od domu a stovku na nákup, abych nemusela zase domů a zase zpátky do obchodu. No hurá! Přikráčím si to šťastně k tomu kolu a olalá, já přece nemám klíče :D ty woe.. nevím, jestli může bejt někdo dneska víc zabedněnější než já. Takže pěšky? Autobusem? Po chvíli zkoušení jsem ale zvládla přetáhnout zámek přes kolo a konečně jsem vyjela za prvým posláním. Ok, ale jak já si to před tím kauflandem zase zamknu? :D Tak co? se někoho zeptám, jestli by mi ho nepohlídal ne? Myslím nějakýho zaměstnance zmrzliny, burčáku a podobně, co sedí v malým stánku, už svůj výrobek nemůže ani cítít a stejně se k smrti nudí. Naštěstí tam taková slečna byla a byla dokonce ochotná. Hurá znova. No tím to ale nekončí, při nakupování jsem úplně zapomněla, že sebou nemám ani kartu, ale prostě fakt jenom tu jedno kilo! :D takže když jsem platila tak mě úplně polil studený pot a říkala jsem si ty bláho, to nemůže vyjít a zbrkle jsem počítala kolik to vlastně dohromady bude stát. Když slečna prodavačka projížděla poslední sáček s mrkví, měla jsem připravený hrozně omluvný obličej s tím, že to asi bude muset stornovat. Načeš ona mi oznámila částku 99 kč a mně se neskutečně ulevilo, slavnostně jsem ji předala dvě 50 kč a upalovala pro to hlídaný kolo. To tam naštěstí bylo. Ok, tím to ale stále nekončí... Když jsme večer nabírali další slečny kuchařky, které s náma jely vokázat tu českou kuchyni do HK, tak nám multivan odmítnul (naštěstí ještě v Pce) znovu nastartovat. Nejdřív jsem si myslela, že si z nás Jára dělá srandu, protože on se tak nasmíval, nicméně to asi nebyl obličej potutelnosti, ale čirého zoufalství. No nic. to se hold stává. :) 

Jo a jestli Vám to připadá málo, tak můžu přidat ještě jednu perličku z dneška. Už několikrát mě nešlo přihlásit do internetovýho bankovnictví, tak jsem byla v bance, abych zjistila, proč. Paní mně dala krásně zabalené nové heslo, které mi ale znova nefungovalo. Už jsem si říkala, že to fakt snad není možný, když v tu chvíli mě něco osvítilo a já jsem si všimla, že jsem celou tu dobu zadávala udaje do business-bankingu místo internet-bankingu... LOL... 

No není na tom světě krásně... :)

...